Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - 8. - Závod

27.10.2010 (07:15) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1497×

Yerimen:

Probudila jsem se úžasně odpočatá. Spokojeně jsem se protáhla a ucítila skvělou vůni jídla, která mě přesvědčila, že vstát se vyplatí. Netrvalo dlouho a seděla jsem za velkým jídelním stolem, na kterém byla snídaně jako pro královnu. Přečetla jsem si Esmin vzkaz – nevěděli, kdy vstanu, a tak se mám obsloužit. Prý se ke mně časem připojí.

Vybrala jsem si jednu z těch nádherně vonících bagetek a zakousla jsem se do ní. Chuť, která se mi rozlila patrem, mě přesvědčila, že bůh existuje. Slastně jsem zavřela oči a rozhodla se, že si tuhle návštěvu užiju se vším všudy. Už jsem zapomněla, jak skvěle Esmé vaří… i když včera se překonávala.

Zvuk odšupovaných dveří na terasu mě přiměl otevřít oči. Spatřila jsem lehce se usmívajícího Anthonyho. Zarazila jsem se, ale po ironii ze včerejška nebyla ani památka. Jako by nic se posadil o židli dál a kývl na bagetku v mojí ruce. „Bella pekla.“

Spolkla jsem sousto, abych byla schopna odpovědět, ale on na to nečekal a rychle si vzal taky jednu. Přitáhl si hrnek s konvicí, ze které omamně voněla káva a ve chvíli, kdy jsem ji ucítila, jsem byla ochotna pro ni vraždit. Když viděl můj pohled, s úsměvem přitáhl další hrnek a nalil mi. „Jo, tohle kafe stojí za vypití.“

Moje překvapení bylo hmatatelné. Co se děje? To toho nevychovaného kluka ze včerejška někdo vyměnil? Anthony pokrčil rameny, jako by mi chtěl odpovědět. „Snídaně je čas pohody, tak proč si ji kazit?“

Napil se a po tváři se mu rozlil blažený výraz – nejspíš stejný, který jsem měla já, když jsem si poprvé kousla. „Carlisle pochybuje, jestli máme duši… Mně je to jedno. Dokud bude vařit Esmé, nebo Bella, případně máma, mám tu své osobní nebe a do toho nahoře se nechystám.“

Usmála jsem se a musela s ním souhlasit.

Anthony na mě zvědavě mrknul. „No takže… ty jsi vážně tak stará, jak říkají?“

Protočila jsem oči, rozesmála se a naznačila záhlavec. „Hele, nikdo ti nikdy neřekl, že o věku dámy se nemluví?“

Podíval se na mě tak výmluvně, že jsem znovu vyprskla. „Dobře, řeknu Ness, že by to měla napravit.“

Anthony nakrčil nos. „Ne, vážně. Jsi starší než děda Edward.“

Chytil se za pusu a rychle kontroloval, jestli ho nikdo kromě mě neslyšel. Zakřenila jsem se. Dokázala jsem si představit, že oslovení děda se Edwardovi asi moc nezamlouvá. Nedivila jsem se, pořád vypadal na sedmnáct (a to už se nezmění).

Vesele jsem kývla. „Přesněji - jsem starší než tvůj táta, máma, babička, tety, strýčkové a dokonce i prababička. Jediní starší jsou Carlisle a Jasper.“

Užívala jsem si ta podivná oslovení. Ve spojení s jejich mladistvým zjevem šlo jen těžko mluvit o Belle jako o babičce a Esmé jako prababička? Kdyby to slyšel někdo cizí, bez váhání  by mě oblékli do slušivé svěrací kazajky.

Anthony vypadal zaujatě. „Kolik ti teda je?“ Trochu se zarazil. „Můžu ti vůbec tykat?“

Zatřásla jsem pobaveně hlavou. „Tykat mi můžeš, ale nejdřív řekni, kolik je tobě?“

Anthony vypadal, jako by se za své mládí omlouval. „Pětadvacet. Teprve nedávno jsem dovršil věk, na který vypadám.“

Zamyslela jsem se a spíš pro sebe než pro něj prohodila: „To si tví rodiče dali na čas.“

Anthony se zazubil. „Jo, chtěli si trochu užít… Ale nejsem jedináček. Sheile je čtyřicet a Kessie třiatřicet.“

Pobaveně jsem blýskla očima. „Takže do třetice všeho zlého?“

Zašklebil se a pokrčil rameny. „V podstatě jo. Táta chtěl kluka a mamka prohlásila, že jestli mu nebude stačit třetí pokus, bude mít smůlu, tak se asi musel snažit.“

Měla jsem co dělat, abych nevyprskla – napadlo mě totiž, že je div, že Anthony není aspoň z trojčat. Dokázala jsem si představit, jak takové snažení vypadá. Konec konců z podobné výhružky vyšli moji synovci Ethan a Aiden – synové Setha a Malen.

Než jsme mohli pokračovat v našem až překvapivě příjemném rozhovoru, připojil se k nám Emmett s Rose. Posadili se na protější stranu stolu a ani jednomu z nás neuniklo, jak nakrčili nos, když ucítili tu (pro nás) krásnou vůni jídla.

Páni, už jsem zapomněla, jak zamilovaní jsou. I po těch letech se pod stolem drželi za ruce a kdykoli se jejich pohled protnul, zněžněl.

Vtom si Anthony uvědomil, že jsem svůj věk vtipně zamluvila – otočil se na mě. „Tak kolik ti je?“

Koutkem pusy (jinak to taky nešlo, protože jsem si tam právě nacpala poslední sousto) jsem utrousila: „Stodevadesát… plus mínus nějaký rok.“

Anthony vytřeštil oči a my ostatní se rozesmáli tak, že jsem si musela dávat pozor, abych na ně nevyprskla jídlo.

Vtom Emmettovi poťouchle zablýskly oči. „Když jsem včera viděl váš příchod, napadlo mě, že by bylo zajímavé udělat si malý závod.“

To mě mohlo napadnout. Co jiného od něj taky čekat? Ještě jsem nepotkala tak soutěživého upíra jako Emmett. Anthony hned nadšeně souhlasil a zadíval se na mě tak vyzývavým pohledem, že mi nezbylo, než souhlasit.

Anthony sebevědomě: „Jo, bude sranda zjistit, kdo je rychlejší. Jen nevím, jestli bych ti neměl dát náskok, když jsi tak věkovitá paní.“

Zašklebila jsem se a pak jsem se otočila na Emmetta. „No jo, ale s tebou to nebude mít cenu,“ fňukla jsem a nakrčila čelo.

Moje omezení částečně lidskou částí mi vadilo jen ve chvílích, jako byla tahle. Soutěžit s upírem bylo zbytečné. Nikdo se zdravým rozumem by si na mě nevsadil.

Emmettovi škádlivě zaplály oči. „V tom případě vám můžu dělat rozhodčího a dohlížet na vás po cestě. Bude legrace zjistit, jak ovlivní ten vlčí gen Anthonyho rychlost proti tvojí, Yeri.“

V duchu jsem se zamračila – do čeho jsem se to nechala uvrtat? Už jsem přece vyzkoušela, jak je rychlý. S ním mi pomůže jen vychytralost. Nic jiného mě před prohrou nezachrání. A jestli mu při tom ublížím, doufám, že se bude hojit stejně rychle jako vlkodlaci. Po téhle příjemné snídani by mi to bylo docela líto.

Nikdy jsem nepochopila, jestli mají nějaký radar, ale kdykoli se začalo mluvit o závodě, sešla se v mžiku celá rodina, bez ohledu na to, co právě dělali. Tak nadšené publikum nejspíš nebývá ani na pravých atletických závodech.

Rozhodla jsem se to neřešit. Vyšli jsme před dům a Emmett nám začal vysvětlovat trasu. Nejspíš to nebylo poprvé, co se pro něco takového rozhodli. Tuhle krajinu jsem neznala, a tak jsem dávala pozor o to víc. Doufala jsem, že kdybych si cestou nebyla jista, putující rozhodčí Emmett by mi napověděl. Hodlala jsem totiž být ta, která bude vpředu.

Postavili jsme se s Anthonym na pomyslnou startovací čáru vedle sebe a tázavě se podívali na Alici, která nás měla odstartovat. Emmett byl o kus dál, i když takový náskok rozhodně nepotřeboval. Alice mi trochu připomínala filmy o automobilových závodech puberťáků ze šedesátých let. Bylo vidět, že si to užívá, když v ruce držela šáteček. Mávala s ním a ve chvíli, kdy ho pustila, jsme vyrazili. Běželi jsme bok po boku a já tušila, že si oba chceme nechat trumf v rukávu. Nechtěli jsme se vyčerpat a zároveň jsme potřebovali mít rezervu, abychom tomu druhému dokázali při finiši utéct. Terén byl různý. Někde se dalo běžet bez váhání, někde připomínal neprostupnou džungli amazonského pralesa. Tam jsme se přesunuli na stromy. Bylo zvláštní vidět, jak Anthony šplhá jako opice po stromě vedle mě. Ve šplhu jsem byla lepší. Kdekterá veverka by se mnou prohrála, ale ani Anthony nebyl špatný. Strach z výšek se nás netýkal, stejně jako obavy z dlouhých skoků. Co by se nám taky mohlo stát? S naší kůží jsme mohli padat jako hrušky a stejně bychom se zvedli jako by nic. Navíc jsem si vypěstovala schopnosti kočky – ještě se mi nestalo, že bych dopadla jinak než na nohy.

Když jsem se podívala na pravo, spatřila jsem Emmetta, který mi signalizoval, že se blížíme k místu, kde se budeme otáčet. Nastal čas ukázat tomu štěněti vedle mě, že téměř dvě století zkušeností  se dají skvěle zúročit.

Rozeběhla jsem se rychle jako vítr a začala mu křížit cestu. Kdykoli jsem to udělala, vytryskl ze mě smích, protože Anthony každý můj manévr odměnil klením. Štěstí, že ho neslyšela Ness. Byla jsem si jista, že by z něj neměla radost.

Emmett naznačil otočku a já vyrazila zpátky. Emmett ještě kontroloval, aby to Anthony neošidil a neotočil se dřív, takže jsem běžela sama. Prostoupil mě pocit absolutního štěstí a volnosti. Pocit, že kdybych teď chtěla, dokázala bych cokoli. Byla jsem asi v půli cesty, když jsem za sebou uslyšela dusot tlap, které mě doháněly.

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, co to znamená. Anthony podvádí. Přeměnil se, aby stáhl můj náskok. Podrazák jeden… i když na druhou stranu – Emmett přece zdůrazňoval, že pravidla nejsou.

Letěla jsem, jako by na tom závisel můj život. No, život to nebyl, ale hrdost rozhodně. Ve chvíli, kdy jsem ucítila jeho horký dech, nám do cíle chybělo jen pár desítek metrů lesem. Vzedmul se ve mně vztek. Přece mě nepředběhne teď. Otočila jsem hlavu a podívala se na obrovského vlka, který mi teď běžel po boku. Kdybych nikdy žádného neviděla, asi bych se vyděsila, ale v porovnání s čistokrevnými měniči byl o něco menší.

Na porovnávání jsem teď ale neměla čas ani chuť. Místo toho jsem se prudce odrazila a vyskočila. Dopadla jsem mu na záda a obemkla jeho krk rukama. Potěšeně jsem se ušklíbla, když se mě pokusil setřást. Když podvádí on, proč ne já?  Škádlivě jsem ho kousla do ucha. Nemohlo ho to bolet, spíš ho to jen naštvalo.

Mezitím proběhl posledními stromy - byli jsme téměř u domu. Změnil taktiku a prudce zabrzdil. Nečekala jsem to, a tak jsem se překulila jeho hlavu. Rozhodila jsem ruce ve snaze zmírnit pád, ale ani Anthony svoje brždění neustál a překulil se přese mě.

Všichni se rozesmáli a Emmett prohodil: „No, řekl bych, že je to nerozhodně.“

Zvedla jsem se a začala se oprašovat. Vlk zavrčel a chňapl po mně - tak tak jsem uskočila.

Emmett na něj škádlivě zahrozil: „Moc se nevztekej a radši si skoč domů pro nějaké oblečení, abys nepohoršoval. To původní je na cucky.“

S vysoko zdviženou hlavou a čenichem nahoru odklusával. Vypadal, jako bychom mu nestáli ani za pohled, čímž nám znovu způsobil záchvat smíchu.

Emmett si utíral slzy, které už nemohly vytéct. „Ten kluk je prostě třída. To musíš uznat, Yeri. Ovšem ty máš taky pořádné zrychlení.“

Všichni souhlasně přikyvovali. Alice si mě znechuceně prohlédla. „S tím sice souhlasím, ale momentálně se Yeri potřebuje hlavně převléct. Pojďte dovnitř, něco ti vybereme.“

Okamžitě mi v mysli vytanula vzpomínka na naše nákupy. Opatrně jsem se zeptala: „Mám se bát?“

Jasper na mě vesele zamrkal. „Alice? Ale ne, ona je přece anděl.“

Tradičně díky Adě1987 a všem, kteří mou povídku čtou... a ještě víc těm, kteří nechávají komentáře. :o)

7. kapitola - 9. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - 8. - Závod: