Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - 7. - Yerimen

26.10.2010 (10:45) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1418×

Yerimen:

Je úžasné, jak se mění pojetí času. Nám nesmrtelným ubíhá úplně jinak než obyčejným lidem. Několik let jsem cestovala s Anahi a Winnem. Jejich láska však pro mě začala být časem nesnesitelná, a tak jsem se rozhodla žít chvíli na vlastní pěst. Smutek nad ztrátou otce se po čase zmírnil a přetavil v krásné vzpomínky. Chtěla jsem začít znovu žít. Znovu a lépe než předtím. Cestovala jsem ráda a ke svému překvapení jsem byla ráda i mezi lidmi. Dokonce jsem se naučila vařit.

Všechno to, co nás učil otec – o tom, že jsme jim nadřazení. Že jsou ubozí a není proč je litovat, nebo nad nimi přemýšlet, že slouží jen jako potrava… mi náhle přišlo falešné. Bylo v nich tolik… o moc víc, než si myslel.

Ať už byl můj život jakkoli příjemný, přece jsem se těšila, až znovu uvidím Cullenovy. Anahi a Winn se toulali bůhví kde a Malen se Sethem zůstali v La Push. Seth byl přece ochránce. I tam jsem se plánovala zastavit, ale momentálně to bylo ještě příliš daleko. Užívala jsem si každý krok, který mě přibližoval k jejich novému sídlu. Kolik let už jsem je neviděla? Padesát? Na tváři se mi usadil úsměv, když jsem si představila, jak mě Emmett popadne do náruče a bláznivě se se mnou zatočí bez ohledu na svou ženu, která ho bude napomínat, aby se choval slušně. Rosalie se bude jen jemně usmívat, stejně jako Alice z Jasperova náručí. K Belle s Edwardem jsem měla asi nejblíž. Zažili stejnou ztrátu jako já – i když jen na chvíli, když se kdysi odloučili. Proto chápali, jak se po smrti Johama cítím. Anahi mu jinak neřekla, ale pro mě to byl milující otec. Nikdy mi ani slůvkem neublížil. Milovala jsem ho stejně jako on mě.

Z myšlenek mě vytrhl jakýsi zvuk. Zvedla jsem hlavu a ostražitě se rozhlédla. Vánek ke mně přivál zvláštní vůni. Byla podivně povědomá, ale přesto jsem si byla jista, že jsem ji ještě necítila. Pár vteřin trvalo, než jsem tenhle hlavolam rozluštila. Byla to směsice vůní vlkodlaka a poloupíra.

A pak se ozval svistot vzduchu znovu. Uskočila jsem právě včas, aby kolem mě proletěl. Zastavil se o pár metrů dál. Byl o hlavu větší než já, svalnatý a jeho kůže byla jen o málo světlejší než ta moje. Měl delší černé vlasy, které mu asi za normálních okolností sahaly na ramena. Teď je však měl stažené do ohonu, který těsně přiléhal k hlavě. Jeho tvář byla krásná a nezapřela indiánské předky.

Měl ostražitý výraz, když promluvil. „Zabloudila jsi?“

Jeho tón mě popudil. Co si to dovoluje, takhle na mě vyjet? Cucák jeden. Změřila jsem si ho zamračeným pohledem. „Ne, zato ty možná ano.“

Nahrbil se a výhružně zavrčel. „Tohle území patří Cullenovým. Ani nezkoušej tady lovit.“

Ušklíbla jsem se. „Máš pocit, že mi říkáš novinku? Jsem na cestě za nimi už nějaký pátek.“

Podíval se na mě dost pochybovačně, a tak jsem dodala: „Jsem stará známá.“

Když se neměl k představení, rozhodla jsem se ho donutit. „A ty?“

Nakrčil nos, jak přemýšlel co dál. „Já jsem jeden z nich.“ Natáhl ke mně ruku na pozdrav. „Anthony Black.“

Přešla jsem k němu, abych mu mohla nabízenou rukou potřást a rychle dumala, co mi jméno Black připomíná. No jistě. Jacob byl přece Black. Takže syn Renesmé? Nebo už vnuk?

Než jsem to stihla domyslet, chytil mě za obě zápěstí a oči mu vítězoslavně zablýskly. „Tak a mám tě. Dozvím se teď konečně taky tvoje jméno?“

Zkusila jsem se mu vytrhnout, ale byl silnější. „Nikdy jsi neslyšel o nedotknutelnosti hostů?“

Vesele se na mě zašklebil. „Ne, promiň. Asi nemám dostatečné vychování. Za chvíli si budeš moct postěžovat mojí mámě. Aspoň se uvidí, jestli jsi mluvila pravdu.“

Chtěla jsem ke Cullenům, ale nechat se přivést jako vězeň do mých plánů nezapadalo. Použila jsem celou svou váhu, abych uvolnila aspoň jednu ruku. Povedlo se a Anthony se napřáhl, jako by mě chtěl instinktivně uhodit.

Vyzývavě jsem se na něj zadívala. „Chceš se prát s holkou?“

Zarazil se. „No… jen když budeš dělat problémy. Necukej se a budeme oba v pohodě.“

Potichu zamumlal: „Kdybys byla opravdu host, máma s Bellou a Esmé by mi pěkně vynadaly. O tu přednášku fakt nestojím.“

Takže syn. Fajn. Já zase nestála o tohle přetahování. Jedna z prima věcí na tom, že jsme nesmrtelní, je, že naše zkušenosti na nás nejsou vidět. Bojovat mě učil už můj otec. Věděl, že se musíme umět bránit, když máme handicap v podobě části lidské krve. A tenhle Anthony si o pár kopanců zrovna říkal. Nos držel tak vysoko, že jsem se divila, že jím neshazuje hvězdy z oblohy. Co na tom, že vypadá dobře? Chová se jako pitomec.

Sladce jsem se na něj usmála. „Tak to promiň.“

Překvapení v jeho obličeji stálo za to. Vůbec nechápal, za co se omlouvám… a to patřilo do mého plánu. Jeho stisk trochu povolil, a tak jsem jediným hmatem vykroutila svou ruku a než se vzpamatoval, podrazila jsem mu nohy. Skončil na zemi a já vystřelila jako raketa směrem, kterým jsem tušila dům. Nechtěla jsem mu ublížit víc – konec konců stejně budeme muset v nejbližších dnech uzavřít příměří.

Byl vážně rychlý. Zanedlouho už jsem slyšela jeho dupot a nadávky přímo za sebou. Letěla jsem, jako by na tom závisel můj život. Les se přede mnou bez varování otevřel v mýtinu, na které stál podobný dům, jako měli ve Forks. Náš „závod“ musel být asi slyšet dost daleko, protože už ve chvíli, kdy jsem vyběhla z lesa, stál Emmett s Edwardem, Jacobem, Alicí a Rosalií venku a sledovali, co se chystá. Zvládla jsem udělat další 3 kroky. Pak mě můj pronásledovatel dohnal a neurvale chytil za paži. Zacloumal se mnou tak, že kdybych byla člověk, nejspíš mi ji utrhne. Byl by mě zastavil, ale pohyboval se spolu se mnou. Okamžitě jsem se ohnala – tak tak, že stihl uskočit. Když viděl, že se jen tak nedám, využil fyziky, dvakrát se otočil po vlastní ose a já si vyzkoušela, jak se cítí kladivo, když jím hází atlet. Nasměroval mě k domu a pustil mě. Já setrvačností přeletěla zbývající metry, než jsem zakopla a parodií na kotoul plavmo přistála Emmettovi u nohou.

Celá rodina byla v mžiku u mě. Okamžitě mě začali starostlivě zvedat, oprašovat a ujišťovat se, že jsem v pořádku. Kolem zavládla taková vřava, že jsem vzdala snahu rozumět jim. Část se snažila zjistit, jak jsem na tom, jestli mě nic nebolí a uvítat mě, zatím co další křik se snášel na hlavu Anthonyho. S uspokojením jsem sledovala, jak se jeho vítězoslavný výraz mění na schlíplý a zkroušený. Občas po mně loupl okem, zatím co mu jeho příbuzní nadávali. Dobře mu tak. Nechala jsem se zvednout a se všemi se přivítala.

Jacob držel svého provinilého syna kolem ramen, jako by chtěl mít jistotu, že se mu nevyškubne. „Yeri, už jsi měla tu čest s mou nezdárnou ratolestí. Znovu se ti za něj omlouvám.“

V očích mi při pohledu na Anthonyho nechuť k omluvám škádlivě zahrálo. Evidentně otráveně ze sebe soukal: „Jo, omlouvám se…“

Mávla jsem rukou. „To je v pořádku. Hlídá opravdu dobře.“

Rosalie nakrčila nos. „To je fakt, ale kdybys byla člověk, nejspíš by ti svým hloupým chováním ublížil. Tony, neříkali jsme ti všichni už nejmíň stokrát, že se nemůžeš chovat, jako bys byl na válečné stezce?“

Anthony se vesele uculil. „Ale, Rose, já přece nikoho nezabil?! Chtěl jsem jen dámě nabídnout doprovod jako pravý gentleman. Jenže jí se to z nějakého důvodu nelíbilo.“ Poťouchle se na mě zašklebil a já mu to bleskově oplatila.

V duchu jsem si zanadávala: „Jo, tos vystihl. Nepotřebovala jsem být eskortovaná.“

Edward se ke mně zpola otočil a zacukaly mu koutky. Usmála jsem se. Je prima, když můžu Anthonymu zavařit i bez toho, abych práskala. Někdy stačí na pořádný malér i myšlenky.

Sotva jsme se usadili v obýváku, Esmé se vrhla do kuchyně s tím, že určitě musím mít šílený hlad. Tázavě jsem zvedla obočí, ale pak jsem si vzpomněla, jak ráda vaří. Usmála jsem se. No, teď se zase rozšířil počet těch, kteří jídlo opravdu jedí.

Začali jsme si jeden přes druhého vyprávět novinky a žádali odpovědi na vlastní otázky. Koutkem oka jsem si všimla, že nás Anthony sleduje s takovým zaujetím, jako by nechtěl přijít o jediné slovo. Dokonce se k nám i nakláněl.

Když si všiml, že se na něj dívám, opřel se tak, aby se schoval za Alici, ale ať se propadnu, jestli dál neposlouchal.

Nakonec na mě Renesmé šibalsky mrkla a stiskla Anthonyho ruku. „Snažím se ho vychovat, ale je to složité. Ten vlkodlačí gen v něm vždycky nějak vyhraje.“

Jake s Anthonym si vyměnili takový pohled a úšklebek, že i ten, kdo by nevěděl, že jsou otec a syn, to teď musel pochopit. Vypadali skoro jako dvojčata. Anthony měl ale zelené oči a trochu světlejší pleť než Jake. A jeho tvář byla o malinko hezčí – bez pochyby důsledek příbuzenství s upíry. Kdyby se zatoulal na nějaký casting k filmu, byla by z něj určitě filmová hvězda, o kterou by se holky rvaly.

Trochu mě zaskočilo, kam se moje myšlenky zatoulaly a probrala jsem se právě ve chvíli, kdy jsem zaslechla posměšný hlas toho, o kom jsem právě přemýšlela. „Á, tady se nám někdo zasnil. S takovou se divím, že už dávno nejsi po smrti. Na lovu by tě dostalo jakékoli silnější zvíře a to nemluvím o upírech.“

Ušklíbla jsem se na něj. „Slyšel už jsi někdy přísloví, že zdání klame?“

I když vypadal dobře, lezl mi tenhle kluk na nervy. Bez zvuku puštěná televize na druhé straně pokoje mi dala inspiraci, jak si z něj vystřelit. Vyhledala jsem pohledem Edwarda a poslala mu myšlenku koženého klobouku. Zacukaly mu koutky a nepatrně kývl. Vzápětí zmizel nahoru, aniž by to kdo zaregistroval.

Bylo vidět, že mi Anthony nevěří, a tak jsem rozehrála svou hru. „No vážně…“

Než jsem stihla pokračovat, objevil se Edward nahoře na schodech a hodil mi požadovaný klobouk. Chytila jsem ho jako létající talíř a důležitě si ho nasadila na hlavu. Nezapomněla jsem ani známé gesto dobrodruha – přejet palcem a ukazováčkem podél krempy.

Oči mi šibalsky zablýskly, když jsem viděla, jak se Emmett otočil a s tváří zrudlou zadržovaným smíchem zbaběle prchnul do kuchyně. Ostatní ale se docela slušně drželi – jen se uculovali a Alice s Jasperem si cosi šeptali (Alice měla nejspíš vizi, co chystám). Snažila jsem se být vážná, ale naprosto dokonalý byl jen Edward, který už zase stál za Bellou, jako by se nikdy nevzdálil.

Anthony se chytil. „To chceš jako říct, že jsi něco jako Indiana Jones v sukni… teda džínách?“ dodal po tom, co mě sjel pohledem.

Uculila jsem se. „Proč jako? Kde myslíš, že vzali ten nápad? Ženská hrdinka se jim tam nehodila a taky to jméno trochu změnili. Můj asistent se totiž jmenoval Utah Bones.“

Z kuchyně se ozval zvláštní zvuk. Když jsem se otočila tím směrem, viděla jsem jen Rosalii, jak skoro surově zakrývá pusu Emmettovi, který neodolal a vykukoval odtamtud, aby mu něco náhodou neuteklo. Vesele na mě mrkla a strčila Emmetta za dveře, aby nerušil.

Anthonymu to samozřejmě neušlo a když se na mě otočil, zavrčel. „Bones? Děláš si ze mě srandu, že jo?“

Nevinně jsem zavrtěla hlavou. „Vůbec ne. Jdi se podívat do metropolitního muzea v New Yorku. Třetina exponátů má v záhlaví poznámku - věnováno Y. Men. Kdo myslíš, že to je?“

Nenechala jsem ho na pochybách a spokojeně ukázala palcem na sebe. „Dobrý pseudonym, ne?“

Skoro jsem slyšela, jak mu v hlavě cvakají kolečka. Tak zoufale se snažil přijít na to, jak moc si z něj dělám srandu… Byl sladký. Nakonec to Jake nevydržel a se smíchem požádal: „Proboha už ho netrap, Yeri, a přiznej, že jsi kecala.“

Anthony na mě zavrčel a já zaregistrovala úlevu, která mu proběhla tváří. S úsměvem jsem přikývla. „No jo, kecala jsem.“

Počkala jsem, než se všichni dosmějí a dodala: „… Ale kdybychom se sestrami chtěly, mohly jsme se Indianou klidně stát. Odkud myslíte, že mám tohle?“

Odhrnula jsem si vlasy a ukázala jim masivní skládané zlaté naušnice, na jejichž částech byl vyryt symbol smrti. Byla jsem na ně patřičně pyšná… kdysi byly součástí mayského pokladu.

Sesypali se na mě jako vosy.

Anthony si dokonce dovolil vzít naušnici mezi prsty, aby si ji mohl lépe prohlédnout. „Kdes to vzala?“

Náhlou změnu nálady jsem maskovala samolibostí. „Když se více než sto let touláš amazonskou džunglí, bylo by divné, kdybys na něco takového nenarazil, ne?“

Jasper, který se obvykle neprojevoval, zaregistroval mé pocity. Zkoumavě se na mě zadíval a ve snaze najít odpověď na můj dobře maskovaný smutek a nejistotu, prohodil: „Poklady byly ale většinou dobře hlídány, ne? Ochránci, kteří byli ochotni pro ně zemřít.“

Uhodil hřebík na hlavičku. Přikývla jsem a všechno sebeovládání vložila do snahy o neutrální tón. „Máš pravdu jen z části. Nebyli připraveni zemřít. Nabídli nám ho výměnou za svůj život.“

Všude se rozhostilo ticho. Pochopili, že to byl planý návrh. Veselé vtipkování vystřídala rozpačitost. Nechtělo se mi pokračovat, ale když jsem viděla, že se Jake nadechuje k otázce, rychle jsem dodala: „Byl to malý kmen. Jeden upír a tři poloupírky ho vymazali z povrchu země celkem snadno.“

Nevesele jsem se usmála. „Sice jsme pár dní doslova plavali v krvi, ale nemohli jsme riskovat odhalení... a plýtvat krví jsme neměli v povaze.“

Cullenovi se podívali jeden po druhém a Anthony se zeptal: „Máš výčitky?“

Prudce jsem zavrtěla hlavou – i proto, abych si vyhnala z hlavy myšlenky na tu krvavou řež tehdy. „Ne. Tehdy jsem neznala jiný způsob života a otec nás učil, že lidé nejsou víc než potrava. Bylo to přirozené. Přesto... jsem ráda, že žiju jinak.“

Nervózně jsem se ošila. Tohle téma mi vážně nebylo příjemné. Naštěstí mě zachránila Esmé, která vkráčela s milým úsměvem do obýváku a oznámila nám poloupírům (a Jakeovi), že se bude jíst.

Jako vždy chci moc poděkovat Adě1987 a taky všem, kteří nechávají komentáře. Posouvají mou povídku dál a zavádí ji do takových situací, které bych si sama nevymyslela. (Díky za nápad Caiusi :o))

6. kapitola - 8. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - 7. - Yerimen: