Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Johamovy dcery - 4. - Návštěva

21.10.2010 (07:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1638×

Winn:

Ať jsem se vydal kamkoliv, mé kroky se vždycky nějakým záhadným způsobem stočily zpátky k Seattlu. Odolával jsem víc než tři měsíce, než jsem konečně pochopil, že je to zbytečné. Měl jsem špatné svědomí, pokud se to o upírovi dá říct. Ale především jsem byl zvědavý. Cullenovi byli tak jiní, odvážní, silní se svými talenty. A to dítě – Renesmé… ona byla jedinečná. Navíc jsem si jako jeden nomádů putujících po Americe, nemohl dovolit znepřátlit si tak silný klan.

Když jsem tehdy narazil na Volturiovi, byl jsem poctěn, že mě požádali, abych byl jejich svědkem. Nesl jsem hlavu vysoko, stejně jako všichni ostatní. Pohled na nastoupenou řadu našich protivníků nás trochu zaskočil. A ještě víc vývoj událostí. Tahle rodina byla nevinná. Pokud je Volturiovi chtěli zničit, já v tom svou roli sehrát nehodlal. Využil jsem první příležitosti, která se naskytla a zmizel hned za Makennou a Charlesem. Znal jsem se s nimi dost na to, abych znal Charlesův smysl pro rozpoznání pravdy. Koutkem oka jsem zahlédl, že za mnou šli další. Ani jsem se nedivil. Nikdo z nás se ani neohlédl, nezastavil, aby promluvil s ostatními. Bylo nám jasné, že musíme zmizet z povrchu země, jinak nás Demetri najde. Nepochybovali jsme, že exekuce stejně proběhne. Musel by se stát zázrak, aby od ní Volturiovi upustili. Ale ti naproti byli také silní.

O výsledku bitvy (která se vlastně nestala) jsem se dozvěděl od Garretta a Kate o měsíc později. Potkal jsem je náhodou při lovu. No náhodou… děkoval jsem svému štěstí, že dosud žiju a přičítal jsem to tomu, že jsem se většinu onoho měsíce schovával na neobydleném ostrůvku dál od pevniny. Teprve po měsíci jsem se odvážil znovu na pevninu. Žízeň začala být nesnesitelná a já potřeboval krev. To byla nevýhoda neobydlené krajiny - lidé na ni nezabloudili. Aljaška mi připadala jako nejméně pravděpodobné místo pro to, abych natrefil na upíra. Já sám tam zatím nikdy nebyl a věděl jsem o ní jen to, že lidé se tam zdržují (až na turisty) jen v pár městečkách. Musel jsem to risknout. Kate s Garrettem byli příjemným překvapením. Chvíli sice trvalo, než jsme si vysvětlili naše role, ale informace od nich způsobily změnu směru mých kroků, kdykoliv jsem před sebou neměl určitý cíl.

Teď konečně jsem se tomu poddal. Našel jsem louku, na které jsme tehdy proti sobě stáli, a ke svému překvapení jsem tam ucítil slabý závan upířích pachů. Po čtyřech měsících to byla hloupost, ale možná, že jejich sídlo bylo nedaleko. Nebo se sem ještě vrátili. Sledovat tu vůni nebyl problém, a tak jsem se s úsvitem podmračeného dne dostal na palouk, kde stála jejich rezidence. Dopřál jsem si chvíli, abych se pokochal nadčasovým domem a zároveň jim dal čas, aby mě objevili. Jestli jsem po něčem netoužil, tak to bylo to překvapit je, aby rovnou zaútočili. Netrvalo dlouho a zevnitř vyšlo třináct osob. Že by se Cullenovi rozrostli?

Osm z nich se mi rozhodně postavilo do cesty, čtyři se drželi za nimi a pátá stála opodál, jako by se rozhodovala, ke komu se přidat. Nebylo pochyb, že těch předních osm je upíry, stejně jako ta nerozhodná, ale čtveřice za nimi byla příliš snědá a při lepším pohledu do jejich očí jsem se ujistil, že mají duhovky v různých barvách jako lidé. Vůně, kterou ke mně zanesl vítr, však říkala, že to nejsou lidé. Alespoň ne tak docela. Byl jsem z nich lehce zmatený, rozhodl jsem se ale soustředit na účel své návštěvy.

Zvučně jsem pronesl: „Zdravím vás, Cullenovi. Jmenuji se Winn a byl jsem svědkem Volturiů.“

Muži vpředu (Carlisle, Jasper, Emmett a Edward, jak jsem se dozvěděl vzápětí) přikývli a dál vyčkávali, co chci říct.

„Už tři měsíce, od chvíle, kdy jsem se od Garretta a Kate dozvěděl, že jste vyhráli, odolávám touze vás navštívit. Přišel jsem se především omluvit. Od okamžiku, kdy jsem usoudil, že jste nevinní, jsem nechtěl, aby byl kdokoliv z vás zraněn, nebo zabit. Sám jsem se ale na vaši stranu přidat nemohl. Byl jsem příliš vyděšený.“

V duchu jsem se ušklíbl. Vyděšený jsem beze sporu byl, ale především bych se nepřidal ke straně, která měla být poražena. Co na tom, že byla v právu? Na to mám svůj život příliš rád.

Carlisle mě ujistil, že to chápou, a že nic takového ani nečekali. Vyjádřil potěšení, že to dopadlo tak dobře a pozval mě, abych se zdržel, pokud budu dodržovat pravidlo o nelovení v okolí. Připomněl mi také vlky z La Push, kteří hlídají svou hranici. Na ty jsem si vzpomínal až příliš dobře. Kdybych mohl spát, nejspíš by mě ti obři strašili ve snech. Nejmenší z těch zvláštních dívek při zmínce o nich dostala tak zasněný výraz, že do ní ta nejvyšší s úsměvem strčila, aby se probrala. Zajímalo mě, co to mělo znamenat. Takový výraz bych čekal u zamilované ženy. Spojit svůj život s obřím vlkem by snad ale nenapadlo ani šílence, ne?

Carlisle ukázal, abychom se přesunuli dovnitř a já se znovu věnoval rozluštění záhady těch čtyř. Tři dívky a jeden chlapec… vlastně muž. Všichni byli velmi opálení. Nejvíc mě z nich ale zaujala ta nejvyšší. Přitahovala k sobě můj pohled tak, že jsem nepochyboval, že to nezůstalo bez povšimnutí.

Byla nádherná. Byla ode mě přes celou místnost, když se naše oči setkaly a tázavě zvedla obočí. Její oči měly barvu nejvzácnější čokolády, kůže byla jen o odstín světlejší než mahagon a černé vlasy jí spadaly v těžkých pramenech až do pasu. Její vůně mě přitahovala, ale víc mě lákalo její tajemství. Šeptem promlouvala ke svým sestrám, jak jsem pochopil z jejích slov. Její hlas byl lehce zastřený a neuvěřitelně mě vzrušoval.

Usadili jsme se, ačkoli to bylo pro nás – upíry vlastně zbytečné. Konečně jsem se dozvěděl, kdo jsou ti čtyři – poloupíři. Děti lidských matek a otce – upíra. Stejní jako Renesmé, ale daleko starší. To díky Nahuelovi Volturiovi odtáhli. Zhatil jejich intriky.

Naši konverzaci zajišťovala hlavně Esmé s Alicí. Ptaly se mě na nejrůznější místa, kde jsem v poslední době byl a samy vzpomínaly, kde se jim líbilo. I když jsem byl zabraný do hovoru, neuniklo mi, jak se Anahi (tak se má kráska jmenovala) nevědomě naklání mým směrem, jako by nechtěla přijít o jediné slovo. Vypadala, že cestování ji okouzlilo. Když jsem se na ni mimoděk podíval, její oči plály ohněm touhy.

Po počáteční nedůvěře a rozpacích se atmosféra uvolnila. Překvapilo mě, jak dobře mi mezi nimi bylo. Zvlášť, když jsem mohl být na blízku Anahi. Bylo zajímavé zjišťovat jejich příběhy. Chtěl jsem se aspoň pokusit porozumět jejich zvláštnímu (měl bych spíš říct divnému) výběru potravy.

Povídali jsme si, dokud se slunce znovu nesklonilo nad obzor. Všichni jsme chtěli o tom druhém zjistit co nejvíc. Kromě jiného to byla jediná šance, jak odhalit své slabiny nebo skryté plány. Upíří podstata nám nedovolovala jen tak si věřit. Bylo zajímavé sledovat, jak Esmé vaří pro Renesmé a ty čtyři dospělé poloupíry, a ještě zvláštnější bylo pozorovat, jak jí. Jistě, že jsem to viděl už tisíckrát. Sám jsem přece kdysi takhle jedl, ale stejně… Vědět, že to opravdu polykají, a že to jejich tělo přirozeně zpracuje, se zdálo skoro neuvěřitelné. Zvlášť tváří v tvář jejich upírské kráse a rychlosti, která byla jen o trochu menší než naše.

Jakmile venku vyšel měsíc, začaly některé páry nenápadně mizet. Nevšiml jsem si, kdy zmizela i Anahi, ale rozhodl jsem se ji najít. Chtěl jsem být s ní – pro sebe jsem si omluvy hledat nemusel. Nic podobného jsem k nikomu ještě necítil.

Anahi:

Stála jsem sama v zahradě nedaleko domu a pozorovala obrovský měsíc, který se vznášel nad lesem a jeho odraz plaval na hladině řeky. Poznala jsem okamžik, kdy přišel. Postavil se vedle a o mě se otřel ledový závan. Jeho hlas mi způsobil mrazení, které však nemělo nic společného s teplotou jeho kůže nebo nočním chladem.

„Co tak sama, Anahi?“ Všiml si, že jsem si přejela rukou po nahé paži, abych mrazení zahnala. Podíval se mi do očí. „Bojíš se mě?“ Opětovala jsem jeho pohled.

„Měla bych? Chceš mě snad zabít?“ Bolestně se usmál. Jediným pohybem mi smetl vlasy na záda tak, že odhalil mou šíji. Sklonil se a přivoněl si. Se zavřenýma očima zašeptal.

„Nádherně voníš. Jsi svůdná jako čokoláda. Sbíhají se mi sliny, když tě cítím, ale tvá krev mě neláká tolik jako ten zbytek.“

Jeho pohled zněžněl a usmál se. S doširoka rozevřenýma očima jsem se pokoušela uvěřit, že se mi tato chvíle jen nezdá. Nebyla jsem schopna pohybu, jako bych byla hypnotizovaná. Neuvědomila jsem si, jak jsme si blízko, až do chvíle, kdy jsme oba uslyšeli tiché „ne“ a já se náhle octla dva metry od Winna. Přede mnou stál Nahuel a varovně na něj vrčel. Winn dal ruce do výše prsou v uklidňujícím gestu, ale Nahuel se nedal.

„Má sestra se nestane ničí večeří.“ Překonala jsem vzdálenost mezi námi a chytla Nahuela za nadloktí. Winnovi jsem věnovala omluvný pohled, a když se Nahuel netrpělivě otočil, se zvláštním důrazem jsem ho požádala.

„Měli bychom si promluvit.“ Winn kývl.

„Nechám vás. Zatím sbohem, Anahi.“ Ignoroval Nahuelův naštvaný pohled, pokynul mi a s úsměvem se rozběhl do lesa. Zajímalo by mě, jestli šel na lov, nebo si jen potřeboval srovnat myšlenky. Nahuel mě vytrhl z přemýšlení o Winnovi tím, že se dotkl mé ruky.

„Anahi? Musíš mě ještě držet? Nechystám se za ním.“ Přikývla jsem a rychle ho pustila.

„Promiň. Měla bych ti nejspíš poděkovat, že se o mě tak staráš.“ Nahuel se trochu začervenal.

„Omlouvám se, asi jsem to přehnal. Ale nemohl jsem si pomoct, když jsem viděl, jak se sklání k tvému krku,“ zavrtěl prudce hlavou, aby tu vzpomínku zahnal. Trochu pracně jsem se usmála.

„V pořádku. Kdyby mě chtěl kousnout, bylo by fajn vědět, že bys mu v tom zabránil.“ Najednou mě něco v jeho pohledu přimělo podívat se na něj pozorněji. Díval se, jako by se ode mě nemohl odtrhnout. Podotkla jsem tedy ještě. „Je prima mít bratra – i když nevlastního.“ Nahuelovi chvíli trvalo, než mohl znovu promluvit.

„Anahi, od chvíle, kdy jste se u nás objevili poprvé, jsem věděl, že mi rozumíš, a od počátku naší cesty jsem se o tom ujišťoval víc a víc. Máme stejný pohled na spoustu věcí – především na našeho otce, samozřejmě. Nikdy jsem nečekal… Sám jsem  překvapený…“ Několikrát začal, ale nebyl schopný věty dokončit. Nakonec přiznal. „Nevím přesně, co cítím. Vím, že jsme sourozenci. Přesto… mám tě rád. Záleží mi na tobě.“

Přikývla jsem. Cítila jsem to stejně. Kdyby ho zabili, litovala bych toho. Možná bych mu dokonce přišla na pomoc – samozřejmě by záleželo na protivnících. On byl první, kdo pootevřel skrytou část mojí duše a dokázal mi, že dokážu milovat i jiné, než své sestry. Přimhouřila jsem oči.

„Kdybys nebyl můj bratr, byl bys asi moje první volba, Nahueli.“ Usmál se.

„Díky. Nápodobně, Anahi. Hm, už bych tě asi neměl dál zdržovat. Chceš si nejspíš promluvit s Winnem. Zítra ráno odjedu. Pohled na tolik lásky ve mně probouzí touhu také ji poznat. Chci cestovat a i když se to Huilen nebude líbit, byl bych rád chvíli sám. Jen tak můžu najít lásku svého života.“ Přikývla jsem.

„Přeji ti štěstí. Jako poloupír máš tolik možností… ženy, upírky a možná najdeš i další poloupírky.“ Nahuel se zatvářil toužebně.

„To bych rád. Snad to Huilen pochopí. Když bude nucena žít vlastní život, najde si určitě svou druhou polovinu i ona.“

Opět bych chtěla moc poděkovat Adě1987, že má se mnou trpělivost, chce se jí do čtení a nutí mě psát.

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Johamovy dcery - 4. - Návštěva: