Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 7. kapitola

25.10.2010 (09:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1137×

7. kapitola – Kde to jsem?

Jak dlouho jsem tady? Kde to jsem? A hlavně, kdo jdem? Dívala jsem se na svůj nový obraz a snažila se vzpomenout. Byla mi strašná zima, ale přesto jsem se nedonutila jít do postele. A přitom byla tak blízko. Stačilo udělat několik pomalých krůčků.

Proč jsem namalovala zrovna jeho? Sklonila jsem hlavu a zadívala se na své zkřehlé nohy. Pak se zase podívala do zlatavých očí svého dokonalého prince. Ale on přece nemá zlaté oči? Rozhodl se tedy? Chce změnit svůj život? Odejde konečně od těch tyranů? Povzdechla jsem si a rukou přejela po jeho obličeji. Usmála se a vlezla si pod studenou přikrývku. Dnes tu byla poněkud zima.

Ležela jsem v posteli a mou hlavou se rozvířily vzpomínky. Už ani nevím, jak to doma vypadá. Ale naopak vím, jak to je u nich. Ty dokonalé místnosti. Je to jako v pohádce, kde by se obyčejná dívka stala princeznou. Ale každý je tam tak svůj. Jsou rodina, to já nikdy nezažila. Vždy jsem byla jen já a máma, nic víc, nic míň.

Cítila jsem horkou slzu, jak mi stékla po obličeji. Najednou jsem se cítila tak slabá. Tak příliš nesvá. Co tu vlastně dělám? Jak dlouho jsem tady? A kdo byl on? Přece ty mé dokonalé sny nemůžou být skutečné! Celou dobu mi tvrdí, že jsou to jen přeludy, jen toužebná přání mého vnitřního já. A pak mi tu přivedou zrovna jeho? Co si teď mám o tom myslet? Chtěli, abych se opravdu zbláznila? Nebo se mi on jen zdál? Stál tam opravdu? Nebo, co se to děje? Slzy se mi spustily a já je nedokázala zastavit. Byla jsem slabá, vyčerpaná. Vše tak bolí, tam... uvnitř.

Ale pak mi do výhledu vstoupil zase on. Zatřepala jsem hlavou a snažila se na něj nemyslet. On tu není. Je to jen sen! Jen pouhý výmysl...

„Neexistuješ...“ šeptla jsem do prázdné místnosti. Ale on se na mě usmál. Úsmál! Pohladil mě po tváří. Cítila jsem chlad z jeho prstů. Ale já jen slastně přivřela víčka. Jen sen...

„Nejsi tady!“ řekla jsem odhodlaněji. Ale pak jsem viděla ji. Stála ve dveřích a fascinovaně se dívala na mé obrazy. Co tu dělá? Smutně jsem si povzdechla a ještě víc se zachumlala do peřiny. Ale jeho zlaté oči mě sledovaly. Raději jsem zavřela oči a snažila se na ně nemyslet. Oni tu nejsou! Ne-jsou!

Prudce jsem otevřela oči, ale pořád tam stáli. Něco mluvili, ale já je neslyšela. Znovu jsem se zamračila.

„Chci spát, běžte pryč z mé hlavy!“ přikázala jsem jim a znovu zavřela oči. Ale znovu se mě dotkly jeho studené ruce. Ale byla jsem podivně vyčerpaná a oči nechala pevně semknuté.

„Vemte všechno, nenechávejte tady žádné důkazy,“ slyšela jsem hlas anděla. Lehce jsem se nadechla a ještě víc se k němu natiskla. Nevěděla jsem jak, ale nesl mě v náručí. Nevím kam, pořád jsem držela oči zavřené. Je to snad můj další sen? Konečně nastane slibovaný konec? Budu mít konečně klid? Sama pro sebe jsem se usmála a potom se vydala do říše snů...

Vzbudilo mě prudké světlo. Tohle mi dělají naschvál! Pitomá nemocnice, tady se člověk nemůže ani v klidu vyspat! Otevřela jsem oči, ale co mě překvapilo, bylo místo, kde jsem byla. Pro jistotu jsem zamrkala a znovu se podívala po místnosti.

Světlo, které mě probudilo, nebylo z lampy, ale bylo to slunce. Dokonalé a žluté slunce. Vyskočila jsem na slabé nohy a doklopýtala k oknu. Šťastně jsem se usmála.

„Ahoj, sluníčko,“ slyšela jsem vlasní smích. Tohle je nebe? Je tohle ráj?! Dívala jsem se na tu obrovskou, zářivou kouli a vychutnávala si její teplo.

Odněkud ke mně přivanul čerstvý vánek a já si teprve teď všimla pootevřených dveří, přímo na balkón. Nohy mě bolely, ale nic se nevyrovná tomu svěžímu vzduchu a i přes bolest jsem se vydala k těm překrásným dveřím.

Prudce jsem se nadechla a nechala ten vánek naplnit celé mé tělo. Bylo to opravdu nepopsatelné. Úsměv na mé tváři se ještě víc rozšířil. Pootevřela jsem dveře a strčila do nich hlavu. Okamžitě mě ofouklo, ale husí kůži jsem fakt neřešila. Cítila jsem se tak plná energie, až mě to samotnou překvapilo.

Vyšla jsem na balkonek a podívala se do dáli. Všude kolem byl les, ale malá příjezdová cesta ukazovala, že tu sem tam auta jezdí. A taky jsem si dvou všimla na přilehlé příjezdové cestě. Ale když jsem si je prohlédla pořádně, něco mi na nich nesedělo. Kanarkové žluté Porshe a to druhé, černý Mercedes? Tyhle já moc dobře znám! Zatřepala jsem hlavou a raději se znovu podívala na les.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a obdivovala krajinu, ale začala mi být docela zima. Vrátila jsem se tedy do pokoje a hned si všimla kupky oblečení na černé pohovce.

Kdo mi to tu mohl nechat? Hned mi v mysly vystanul obraz Alice, ale zahnala jsem ho. Ona přece neexistuje? Tak proč si dělám s tím starosti. Třeba jsem doma, ale jen to tu nepoznávám. Třeba si mě máma zase odvezla.

Vzala jsem kupku oblečení a otevřela jedny postranní dveře. Jasně koupelna! Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se strefila hned napoprvé. Koupelna byla opravdu nádherná, černobílá, ale doplňky byly červené. Vše bylo dokonale sladěné. Každý kousek a kout. Každá věc měla své místo, až jsem měla strach se čehokoliv dotknout.

Ale nejvíc mě zaujala velká vana. Skousla jsem si ret a nechala si zajít chuť, raději jsem hodila rychlou sprchu a oblékla se. Pasovalo mi to naprosto perfektně. Spodní prádlo bylo světle modré a ve stejné barvě bylo i tričko, jen kraťasy byly bílé.

Porozhlédla jsem se kolem, jestli nenajdu zrcadlo, ale nikde nic. Proto jsem ho šla hledat do ložnice, ale tam taky nic nebylo. Až teď jsem si ji pořádně prohlédla. A moc dobře si všimla mých obrazů. Byly všechny naskládané u jedné ze zdí, jen jeden, ten největší, stál na stojanu přesně naproti mně. Dívala jsem se na něj a nemohla tomu uvěřit. Ani si pořádně nepamatuji, že jsem ho namalovala. Bylo to dokonalé a mistrovské dílo a opravdu jsem v něj věřila.

Byly na něm všichni. Otcovský Carlisle s letmým úsměvem na rtech. Esmé, starostlivá a pečlivá matka. Rose a Emmett v objetí a už na tomhle obraze z nich číšela jejich láska a porozumění. A podobně na tom byli i Alice a Jasper, ale tam toho bylo mnohem víc. Ta harmonie nešla přehlénout. A pak Bella a Edward, oba se dívali do rozesmáte tváře své dcery, Renesmé. Její bronzové vlásky jí padaly do obličeje, ještě teď mi v uších zní její smích. Pak věčně vysmátý Jacob, díval se na malou s takovou láskou. Jen na tomhle obrazu šel vidět pravý otisk...

Ale nemohla jsem si nevšimnou dalších dvou postav. Vypadaly, že tam patří a přitom se nikdy neviděly. Tedy jen jednu postavu neviděly a tou jsem byla já. Dívala jsem se, jak se držím za ruku s Alecem. Musela jsem se tomu usmát. Ano, v tohle jsem opravdu věřila. V rodinu a v něco mnohem víc. Věřila jsem v ně. Ale tohle se nikdy stát nemůže. Ne mně, obyčejné malé holce z předměstí. Já nejsem ten dokonalý anděl, jako na tom obrazu.

Sny jsou krásné a já si je nenechám vzít. Protože patří jen a jen mně a nikomu jinému. Já jsem strůjcem svého vlastního osudu, i když nevím, jaký vlastně bude. Poslední roky jsem si skoro nic neuvědomovala, ale až teď se mi myšlenky protřídily a zařadily nezařaditelné.

Musím jít za mámou, určitě si ještě myslí, že spím. Chtěla jsem ji vidět. Kdy naposledy mě byla navštívit? Nedokážu si pořádně vybavit její tvář, je schovaná pod závojem mlhy. Mlhy, která se nyní rozestoupila.

Pořád jsem se dívala na obraz a doufala snad v nemožné! Usmála jsem se, ale z mé letargie mě vyrušilo otevření a následné zavření dveří. Pak dětský smích. Snad zase blouzním?

Ještě jednou jsem se podívala na obraz mé rodiny a vydala se za tím dítětem. Že by mi máma pořídila sourozence? Otevřela jsem dveře na chodbu, na hodně prostournou chodbu. Prošla jsem kolem šesti zavřených dveří a vydala se ke schodišti. Srdce mi bilo jako splašené. Moc dobře jsem poznávala tenhle styl, moc dobře si vzpomínám na tmavěmodrý koberec s černými ornamenty.

„Tohle není můj domov, tady jsem nežila! Kde to jsem?“ šeptala jsem mezitím, než jsem slezla schody. Šla jsem pomalu, přece jenom jsem svým nohám zas tak nedůvěřovala.

Zvedla jsem hlavu a okamžitě se mi spustil proud slz. Cítila jsem jak se mi celé tělo třese.

„Tohle ne,“ vzlykla jsem. „Vy jste jen má představa! Vy... Vy neexistujete! Říkali...“ Sunula jsem se zpět ke schodišti a chtěla běžet do pokoje, ale do něčeho chladného jsem narazila. Otočila jsem se a s výkřikem se vrhla na bok. Utíkala jsem přes obývák a pryč od těch představ! Ale nohy mě zradily a já prudce dopadla na zem. Ale bála jsem se pohnout! Jen jsem držela zatnuté pěsti a tiše jsem vzlykala. Taky jsem cítila, jak se mi v puse hromadí má vlastní krev, asi z toho jak jsem spadla.

„Suzie?“ slyšela jsem nad sebou hlas anděla. Hlas, který jsem moc dobře znala a který mě donutil prudce škubnout. Cítila jsem jeho chladný dotyk.

„Já nemám přeludy! Oni mě vyléčili! Já... já...“ vzlykala jsem dál. Pomalu jsem se posadila a následně postavila. Dívala jsem se do jejich vyplašených obličejů a nedokázala tomu věřit! Myslela jsem si, že jsem v nebi a přitim to bylo peklo. Peklo, které si se mnou jen hraje!

Všimla jsem si, že schody jsem už volné a okamžitě vystartovala nahoru. Nikdo mě nesledoval. Přes uslzené oči jsem skoro neviděla. Klepala jsem se, ale přesto jsem dál pokračovala v cestě. Každý sval mě bolel, ale já se nehodlala vzdát.

Ale u prvních dveří mi došly síly a já vpadla dovnitř. Bylo mi jedno, kde jsem. Doplazila jsem se do rohu místnosti. Jen jsem se stočila do klubíčka a brečela. Na nic jiného už jsem se vážne nezmohla...