Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 6. kapitola

09.09.2010 (07:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

6. kapitola – Jiný náhled

„Sám jste to viděl. Takže chápete, proč se na vás takhle dívali,“ mluvil tiše, ale moc dobře jsem ho slyšel. Ještě teď jsem z toho byl docela dost otřesený. Co všechno vlastně ví? Ale podle jejích obrazů určitě vše. Nemohla si nevšimnou těch rudých očí, když je sama kreslila. Nebo té scény s malou Nessie. Válka s Victorii... To vše bylo na jejich obrazech. Do posledního detailu, našeho života a taky něco víc.

„Stejně je to zláštní, musí vás odněkud znát. Přece by si to vše nevymýšlela tak detailně. Rozhodně ji budete mít na starost a snad zjistíte, co za tím vším je. Já už odcházím a abych se přiznal, jsem rád,“ řekl ještě s úsměvem a pak mě tu nechal samotného. Přešel jsem okamžitě ke kartotéce a chtěl si najít její kartu. Zajímalo mě o ní vše. Ale nikde nic nebylo. Pak jsem si všiml samostatného šuplíku, na kterém bylo napsane její jméno.

Suzan Ellie Fawe

Hezké jméno, ale dost špatný osud. Musí tady být dlouho, když pro ni nechali tolik místa. Pomalu jsem ho otevřel a nahlédl dovnitř. Byl naprosto plný a jeho obsah byly hlavně dvdčka a kazety. Pak nějaké dokumenty. Vše jsem vytáhl a schoval do svého kufříku. Tohle bude opravdu dlouhá noc.

Ještě před odchodem jsem se podíval k ní do cely. Jinak jsem to nazvat nemohl. Ležela v postely a házela sebou, ale jelikož byla připoutaná neměla šanci si ublížit. Bylo mi ji skutečně líto. Hned bych ji vzal do náruče a přivedl si domů novou dceru, ale můžu snad? Můžu zničit další lidský život? Prvně, než začnu vyvozovat důsledky, tak se jí pokusím pomoct. Zaslouží si normální život, už tak jsme jí ho zkazili víc než dost. Už pohled k ní do toho podivného pokoje ve mně vyvolával podivný pocit a co by na tom změnilo, kdybych ji vzal domů?

Ještě jednou jsem se podíval na tu křehkou dívku a pak se vydal domů. Cesta byla tentokrát nekonečná. Jel jsem pomalu a snažil se uklidnit. Ale opravdu to nešlo. Pořád jsem ji viděl před sebou. Tak mladá a už má toho tolik za sebou! Tohle si opravdu nezaslouží!

Pohled Alice

Seděla jsem na postely a koukala na malou Nessie, jak si zkouší ty nové šaty, co jsem jí dneska koupila. I když z nich určitě vyroste, ale co. Jsou nádherné a vypadá v nich jako andílek.

„Tak co, teto?“ zeptala se mě a otočila se kolem dokola, abych si ji mohla pořádně prohlídnout.

„Jak říkám, doslova andílek,“ řekla jsem jí pyšně. Usmála se na mě tím svým překrásným úsměvem a pak mi skočila kolem krku. Pak jsem na příjezdové cestě uslyšela auto. To bude určitě Carlisle. Nessie ihned vyskočila na nohy a jala se ho přivítat. Já ji následovala. Na chodbě jsem potkala Jaspera a Emmetta, o něčem živě diskutovali. Objala jsem svou lásku a společně jsme šli přivítat hlavu rodiny.

Ale když jsem ho uviděla přicházet, něco mi na něm nesedělo a Jasperovi asi taky ne. Zamračila jsem se. Co se tak mohlo stát?

„Carlisle? Co se děje?“ zeptal se ho hned Edward ve dveřích. On jen zakroutil hlavou a chtěl odejít do pracovny, ale Edward ho zadržel.

„Carlisle?! Tohle je vážné! Měli by jsme to probrat,“ řekl nahlas.

„Já vím,“ řekl jen náš otec a pak se podíval na každého z nás. Ale co se stalo?!

„Co se děje?“ zaptal se Jasper. Určitě cítil něco, co se mu nelíbilo.

„Mám... Mám v nemocnici jednu dívku... Ale jde o to, že ona... Prostě ví o nás všechno. Nevím, jak to zjistila, ale kdybyste viděli její obrazy... Mám tu některé a pak i nějaká videa. Natáčeli ji při sezeních. Chci se na to podívat a zjistit, co se to vlastně s ní děje,“ řekl sklesle a pak i s kufříkem přešel k televizi.

„A můžu se dívat taky?“ zeptala se malá Nessie.

„Není to dobrý nápad. Měla by sis jít lehnout, už je pozdě, zlatíčko!“ nakázala jí Bella a políbila ji do vlasů. Nessie chtěla něco říct, ale přísný pohled jejího otce ji donuťil jít o patro výš.

Všichni ostatní včetně Jacoba, jsme si posedali okolo televize a čekali. Carlisle pustil dvdčko s nejstarším datem.

„Suzie?“ ptal se jí doktor. Nereagovala, jen vytřeštěně koukala před sebe.

„No tak, Suzan! Co se zase děje?“ Chytil ji za její křehké ruce a mírně jimi zatřásl. Sklopila zrak a po chvíli začala brečet.

„To bolí... Strašně moc to bolí...“ vzlykala. Doktor ji pustil a díval se jak se na postely stulila do klubíčka. Na obrazovce šlo jasně vidět datum 16. září 2005.

Pak se obraz změnil. Zrovna bylo 25. září 2005. Ona ležela schoulená na postely a byla bledší než předtím.

„Proč?“ šeptla vysíleně. Po tváří se ji skutálela zbloudilá slza.

„Suzie? Co se stalo?“ ptal se ji znovu doktor.

„On odešel... Říkal, že nepatřím do jeho života... Nemiluje mě... Tak strašně to bolí... Oni odešli!!“ její hlas nabíral na výšce. Prudce se posadila a objala si kolena. Začala se pohupovat dopředu a dozadu.

„Co se přesně stalo, Suz?“ Podívala se na něj a povzdechla si.

„Měla jsem narozeniny... Osmnáct... Byla to nádherná oslava, ale zvrtlo se to. Víte, Jasper to má těžké, neodolává lidské krvi tak dlouho jako ostatní. Ale pro mě ten incident nic neznamenal. Tak strašně moc jsem chtěla být s nimi, ale odešli! Bez rozloučení!

Víte jak strašně to bolí? Cítím se tak prázdná! Chci umřít! Prosím, zabijte mě, aby ta bolest odešla. Proč nepřišla aspoň Alice? Moje sestřička... Copak nevidí co se se mnou děje? Proč nemůžu umřít?!“ Vyskočila na nohy, ale její slabé nohy ji neudržely a ona spadla přímo do náruče doktora.

„Zabijte mě! Prosím...“ skuhrala dál. Pak se zase zadívala do neurčitého bodu a tiše plakala.

Automaticky jsem se podívala na Bellu. Kdybych nevěděla, že nedokáže tak zblednou, myslela bych si, že je opravdu mrtvá. Seděla a zaraženě se dívala na obrazovku. A všichni ostatní na Bellu.

Pak naskočí další s datem 16. února 2006. Suzan seděla na postely a usmívala se.

„Už je ti lépe, Suz?“ prolomil ticho doktor.

„Musím to udělat... Jen tak ho znovu uvidím...“ šeptala tichounce.

„Co musíš udělat?“

„Není to nebezpečné... Kluci z La Pusch takhle skáčou pořád... Ten adrenalin... Musí to být úžasné...“ na její tváři se objevil kouzelný úsměv. Celá se rozářila. Ale najednou zbledla, začala se mírně chvět.

„Suzan?“ doktor k ní přiskočil a mírně s ní zatřásl. Ale rozechvěla se ještě víc.

„Je mi zima...“ šeptla sotva slyšitelně. Začala se dusit. Doktor se jí snažil pomoct, ale sám nevěděl, co se s ní děje.

Podívala jsem se po zbytku rodiny. Šokovaně zírali na obrazovku. Pamatuji si ten den... Tehdy jsem přišla do Forks. Bylo to ten den, co Bella skočila z útesu a co se málem utopila. Tehdy ji zachránil Jacob a tehdy jsme odjeli do Volterry. Zachránit Edwarda...

Otočila jsem hlavu zpět k televizi. Ale nechtěla jsem se dívat. V jejím křehkém obličeji jsem viděla tolik bolesti. Bylo to až neuvěřitelné. Byla tak křehká a musela si projít tolika věcmi. Ale tohle je jen začátek. Nemohla jsem si nevšimnou další kupky dvdček a její tlustou složku.

Snažila jsem se nevnímat vzlyky, nebo naopak bujaré veselí, které se ozývalo z obrazovky a raději jsem popadla její složku. Carlisle se na mě jen podíval, ale nic nenamítal. Přece jenom, je to záležitost celé rodiny.

Byla jsem nervozní. Nevím co čekat. Odkud se tu vlastně vzala. Co je zač? Je jednou znás? Nebo je aspoň jako malá Nessie? Jiné vysvětlení tu není...

Otevřela jsem zažloutlé desky a podívala se na první stránku. Bylo tam jen její jméno a zběžné informace o ní a její rodině. Nic zajímavého. Jen to, že žije sama s matkou a služebnou. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by byla jiná.

Je obyčejný člověk, který toho o nás ví příliš mnoho. Otočila jsem stránku a zůstala jsem pohledem zabodnutá do velmi povědomé tváře. Byl to dokonalý obraz mého dokonalého muže. Každá linka, každý malý detail. Bylo to jako velmi dokonalá fotografie, až na to že byla nakreslená rukou malé, ubohé dívenky.

„Tohle není možné...“ Tímhle jsem na sebe upoutala pozornost rodiny. Vzala jsem obrázek do ruky a snažila jsem se najít nějakou nesrovnalost. Ale nikde nic.

„Alice?“ ozval se Jasper. Jemně jsem se na něj usmála a podala mu výkres. Taky bys dost překvapený. Ale ještě víc jsem se zděsila obrazu, který byl pod tím prvním. Byli na něm všichni Volturiovi. Tak stejně děsivý jako ve skutečnosti.

„Jak tohle všechno ví? Přece není možné, aby obyčejná lidská dívka tohle věděla...“ Snažila jsem se najít rozluštění tohohle příběhu, ale nepřicházelo. Mohla jsem si namáhat mozek, jak jsem chtěla, ale nic. Ani náznak, ani kousek budoucnosti jsem neviděla. Nic co se týká malé Suzan.

Otočila jsem se na Emmetta, který vyměnil dvd a mohli jsme tak sledovat další její počínání. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Ale nejvíc mě zarážela Bella. Seděla v rošku gauče a nepřítomě sledovala jeden bod na obrazovce.

Edward si všiml mých myšlenek a podíval se na svou ženu. Přisedl si k ní a obajl ji okolo pasu.

„Bells, miláčku... Co se děje?“ zašeptal.

„Ona... Ona prožívá to samé co já. To vše... To vše jsem já... Copak to nevidíte? Prožívá každý okamžik mého života,“ řekla mírně roztřeseně.

Znovu jsme se podívali na obrazovku. Zrovna seděla u plátna a něco na něj malovala. Když kameru otočili, mohli jsme si všimnout Belly ve svatebních šatech. Usmívala se a v povzdálí jsme viděli Edwarda a zbytek naší rodiny.

„Suzan. Pověz mi něco o tom obrazu, co jsi dokreslila,“ otázal se doktor a mile se na ni usmál. Mírně se jí rozechvěla ruka. Podívala se na obraz a pak zpět na doktora. Po tváři jí stekla zbloudilá slza.

„Konečně jsem šťastná. Vzala jsem si Edwarda...“ řekla zvesela, ale její oči byly smutné. Jako by něco říkalo, že to není ona, i když mluví jako o sobě.

Pak na obrazovce zavládla tma. Ale po chvíli znovu naskočil obraz, tentokrát s datem 31. srpna 2006. Já moc dobře věděla, co je to za datum a tak samo i zbytek rodiny.

Suzan seděla v rohu postele a usmívala se. Ale pak její usměv zmizel a zachvátila ho panika. Bolest. Smutek.

„Co je to tentokrát Suzie?“ Doktor už zněl docela podrážděně. Už to nebylo jako na začátku. Byl k ní chladný a odměřený.

„Jsem... je těhotná... Bella bude mít miminko, ale Edward... On... on ho nechce...“ rozvzlykala se.

„Proč nechce naše dítě... Copak neví, že je to zázrak... Musím... volala jsem Rose... Ona... ona nám pomůže... Nedovolí, aby mi ho vzali. Ona jediná nás chápe... Ví, co pro nás ten drobeček znamená. Tohle se přece nestává každý den... Dítě upíra...“ Pak její hlava klesla a ona usnula. Byla ještě bledší a pohublejší.

Ale tohle bylo na mě už moc. Zvedla jsem se a šla na chvíli ven. Pročistit si hlavu. Sedla jsem si na schody a pozorovala překrásný západ slunce. Jak dlouho ho malá Suzan neviděla? Jak dlouho bude ještě trpět, kvůli nám! Ale je to opravdu kvůli nám? Vždyť žila Bellin život, když Bells byla ještě člověk. Jak je tohle vše možné?

„Alice?“ ozvalo se odedveří. Povzdechla jsem si a kousek se poposunula, abych uvolnila místo pro mého věčně otravného bratra.

„Nejsem otravný,“ ušklíbl se na mě. Ale já se nedokázala usmát. Něco mě tížilo. Tak moc jsem jí chtěla pomoct. Zaslouží si to.

„Myslíš? Myslíš, že jí dokážeme pomoct? Co když ji jen ještě víc ublížíme?“ Podívala jsem se do jeho zčernalých očí.

„Měli by jsme jí pomoct... Už toho prožila moc... Ale, nevím co to s ní uděla. Carlisle ji bude sledovat a pak se rozhodneme, co a jak. Neříkám, že to není nebezpečné. Ale nějak to zvládneme.“

„Jo... Snad jo. Už jsme zažili hodně podivností a tohle je jen další zkouška v naší nekonečnosti,“ usmála jsem se na něj a opřela se o jeho rameno. Přesně jak řekl Edward... Nebude to nic lehkého, ale udělamé vše, abychom jí pomohli!!

Snad se Vám díleček líbil. Další už bude zase z pohledu malé Suzie a možná i někoho dalšího, ale to se nechte překvapit.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný náhled 6. kapitola: