Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 5. kapitola

08.09.2010 (10:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1255×

5. kapitola – Rozbřesk

Stál jsem tam a čekal. Čekal jsem snad na konec? Ale naštěstí tohle vše nemělo dlouhého trvání a my se konečně vydali domů. Hm... Nechápu, jak tomu dokážu říkat domov... Nikdy jsem to tam nemiloval. Nesnáším Volterru. Je to tam hnusné a odporné... Pravidla jsou hnusná a odporná, ale pokaždé se musím tvářit jako andílek. Andílek s duší ďábla... Ale aspoň tak mě brali ostatní. Ale ve skrytu duše jsem byl jiný... Toužil jsem po svobodě. Chtěl jsem utéct, z téhle strašné samoty. I když musím vzít v potaz to, že prakticky sám nejsem. Mám sestru. Ale ona je tak bezcitná... Já jsem její opak. Ano, rád používám svou moc, ale to jen ze vzteku. Musím tuhle nenávist k tomuhle místu odbourat a něčím nahradit. Ale nejde to...

Tak strašně rád, bych se otočil a přidal se k těm druhým. Tolik lásky jsem ještě neviděl. Přímo z nich čišela. Byly opravdová rodina. Ne jen klan, jak to bylo u nás. Já měl hroznou rodinu už jako člověk a teď to není o nic lepší!

„Alecu? O čem přemýšlíš? Jsi nějak mimo!“ šeptla mi do ucha moje milovaná sestřička. Jen jsem na ni zavrčel a dal ji jasně najevo, ža na povídání tu nejsem. A opravdu nemám náladu!

„Ale, bratříčku! Přece se nebudeš zlobit. Zabít je můžeme kvůli jiné prkotině. Jednou udělají chybu a my budeme mít konečně důvod se jich zbavit. Je to jen lůza, nic víc!“ mluvila dál. Kdybych mohl, zacpal bych si uši. Já jí dám lůza. Proč to nikdo nechápe? Volturiovy mají v hlavě jen a jen dvě věci! Zákon a krev! Nic víc, nic míň!

„Jane, nech mě laskavě na pokoji a věnuj se sama sobě!“ zavrčel jsem na ni a vzdálil se na konec naší skupiny. Všiml jsem si, jak se na mě Aro podíval. On jediný ví, jak se cítím, ale nikdy by mě nepropustil. Jsem pro něj až moc cenný!

Cesta do Volterry už proběhla v klidu. Všichni se mi vyhýbaly a já byl za to rád. Ihned po příjezdu jsem šel do svého pokoje a hodlal tam strávit pěknou řádku dní, neli víc!

„Suzie?“ Otočila jsem se na doktora.

„Ano?“ zeptala jsem se mile.

„Můžeš mi říct, co se ti dneska zdálo? A koho to vlastně kresílíš?“ Chvíli jsem tam jen seděla a dívala se mu do poměnkových očí. Pak jsem se na něj zářivě usmála.

„To je Alec, je to... Prostě Alec, je strašně roztomilý, ale trápí se,“  řekla jsem smutně a pak se podívala na ten jeho smutný pohled. Přesně tak jsem ho viděla.

„Kreslíš nádherně, Suzie,“ řekl znovu doktor, ale já ho už nevnímala. Znovu jsem vzala štětec do ruky a hodlala Aleca dokreslit. Jemně jsem se dotkla jeho tváře. Štětec klouzal po plátně, přesně jak jsem chtěla já. Byl dokonalý, jeho mírný úsvěm. Byl tak podivně rozpačitý, ale přitom šibalský. Jediné, co mě děsilo, byly jeho rudé oči, ale když jsem se na něj podívala celkově, byl dokonalý.

„Tak moc trpí...,“ šeptala jsem něžně. Znovu jsem přejela štetcem po obrazu a tím dokončila poslední úpravy.

„Jak to myslíš, Suzie?“ otázal se znovu doktor. Jen jsem se usmála. Ale snad se to brzy změní. Cítím to. Zívla jsem, po dnešku jsem byla strašně unavená. Otočila jsem hlavu na doktora.

„Můžu si jít lehnout?“ zeptala jsem se tichounce.

„Ale samozřejmě, Suzan.“ Pomohl mi vstát ze židle a dopravit mě k posteli, kde jsem usla bezesným spánkem.

O dva roky později

„Vidíš to co já?“

„Tohle není možné!“

„Ale ano, je to on. Carlisle Cullen. Nastupuje tu jako nový primář oddělení. Ale, když ho teď vidím na živo, opravdu tomu nemůžu uvěři!“

Šel jsem chodbou a tihle ostatní doktoři se mi nějak nezdáli. Už dlouho jsem tu nebyl, dobrých šedesát let, tak nechápu, odkud mě můžou znát. Takhle to jde už od rána.

„Dobrý den, pane Eldere,“ pozdravil jsem bývalého primáře. Natáhl jsem k němu ruku a on ji přijal. Ale prohlížel si mě zvláštně. Jako nějaké zjevení. Tak moc bych si přál, umět číst myšlenky jako můj syn. Povzdechl jsem si, tohle bude ještě hodně dlouhý rok.

Šel jsem za ním chodbou a sem tam nahlédl do nějakého pokoje. Všichni tu byli tak klidní. Ale nedívím se jim, když jsou nadopovaní práškama. Proč jsem si zrovna teď musel vybrat psychiatrii? Ale chci pomáhat a tihle to očividně potřebují nejvíce.

„Viděl jsem váš posudek z minulého zaměstnání. Možná to tu trochu osvítíte. Je tu dost případů, se kterými si nevíme rady,“ řekl a pak si mě pozval do své bývalé kanceláře. Tedy teď do mé. Byla to útůlná místnůstka. Všude po stěnách byly obrázky a fotky a jednu celou stěnu zdobila obrovská kartotéka. To tu mají tolik lidí?

„Budu se snažit pomoct,“ řekl jsem prostě. Pak jsme vyřídili důležité papíry. Ale pořád mi hlavou vrtalo to podivné přivítání. Proč se všichni na mě otáčeli? Odkud o mně ví?

„Můžu se na něco zeptat?“ otázal jsem se, když chtěl odejít.

„Ale zajisté, pro vás cokoliv.“ Otočil se na mě a trochu vyděšeně se na mě usmál.

„Odkud mě všichni znají? Tam, odkud pocházím, jsem nebyl příliž známý,“ řekl jsem a čekal na reakci.

„Ono víte... Nevím jak vám to mám říct. Ono je tu jeden případ... Víte co... Já vám ji raději ukážu hned,“ řekl spěšně a pak mě vedl jednou chodbou za druhou, až jsme nakonec přišli k velkým bílým dveřím.

„Ale musíte vědět jednu věc. Ona na tom je dost bledě a nevím, co to s ní udělá, když vás uvidí. Proto bude lepší, když zůstanete u dveří.“ Já jsem jen kývl hlavou jako, že rozumím. Ale i tak jsem nevěděl, o čem to mluví. Pak pomalu otevřel dveře a mně se naskytl opravdu úžasný pohled.

Stěny byly polepeny obrázky a obrazy. Ale co mě zaráželo nejvíce, byli tam většinou členové mé rodiny. Chtěl jsem jít blíž, ale pan Elder mě zadržel, tak jsem raději zůstal stát u dveří.

„Suzie?“ promluvil Elder. Až teď jsem si všiml malé dívenky jak sedí na židli a v ruce drží štětec.

„Ano?“ řekla zasněně. Byla tak bledá. Jeji skoro bílé vlasy byly splihlé a světle zelené oči byly tak unavené a to jsem jí netipoval víc než patnáct let.

„Koho to kreslíš, Suzie?“ zeptal se znovu Elder. Viděl jsem, jak její bledý obličej mírně zrůžověl.

„To... Je Alec, pane. Trpí... Tak moc chce jít pryč, ale drží ho tam... Jeho sestra.“ Mluvila tak tiše, jako by se bála, že to uslyší někdo jiný. Jako by spíš mluvila sama pro sebe. Ale jak je tohle možné. Prozkoumával jsem obraz po obraze. Byli tu kompletně všichni. Dokonce i ti tři... James, Victoria a Laurent. Pak Volturiovi, ale těch tu bylo jen pár obrazů. Ale nejvíc tu bylo Edwarda, Belly a pak Aleca. Ale proč zrovna jeho? Tohle se nesmí dostat ven! Jestli se to Aro dozví...

„Suz? Co vidíš?“ řekl Elder a přistoupil k ní blíž, ale ona ho nevnímala. Pak se jen usmála a dál pokračovala v malbě. Její drobná ručka klouzala po plátně v přesně vymezených líniích. Šlo vidět, že tu tvář, kterou kreslí, dobře zná. Že je snad pro ni vším. Pomalu obkreslovala konturu jeho tváře a tím tvořila úžasné dílo, které jí nikdo neocení. Bylo mi jí tak líto, ale nevěděl jsem, co mám teď dělat.

Z jedné strany je dobře, že o ní vím, ale z té druhé. Co když se to dozví někdo jiný? Co když se to dostane k Volturiům? Toho jsem se bál nejvíce. Je tak křehká, její jemné rysy a pak její drobné tělo. Vypadá tak bezbranně a smířeně. Jako by pořád žila jen ve snu. Ve snu, o kterém ví, že nikdy neskončí a taky se nikdy nesplní. Zvláštní kombinace slov, ale tak to z ní cítím a to nemusím mít Jasperovu moc.

„Měli bychom jít, za chvíli jí tu přinesou snídani a pak jde na chvíli ven,“ upozornil mě a já se chtěl otočit. Když v tom jsem si všiml jejího kradmého pohledu na mě. Pak se otočila zpět k obrazu, pak znovu na mě. Celá se roztřásla a z jejích očí začaly padat mohutné slzy. Bývalý primář k ní okamžitě přistoupil a snažil se ji uklidnit. Ale bylo spíš ještě horší.

To není pravda! Říkali jste, že to není pravda!“ vřískala a mlátila do doktora křehkými pěstmi. Zvedl ji do náruče a přenesl ji k lůžku, kde ji položil. Ale i tak se zmítala a nehodlala se jen tak vzdát. Bojovala s tím, co chce a tím, co musí. Pořád se na mě otáčela a já chtěl jít za ní. Chtěl jsem jí říct vše, jen aby se uklidnila. Trhalo mi to mé mrtvé srdce. Ale věděl jsem, že bych to tím jen zhoršil, tak jsem pro jistotu opustil místnost a ztěžka se opřel o zeď vedle dveří. Jestli se tohle vyřeší bude to snad zázrak!