Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 4. kapitola

07.09.2010 (19:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1139×

4. kapitola – Doznání

Edward ve slunečním světle byl šokující. Nemohla jsem si na to zvyknout, ačkoliv jsem na něj zírala celé odpoledne. Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.

Seděla jsem na posteli a znovu pořád dokola jsem si přemítala tyhle obrazy. Edward byl opravdu velmi krásný. V mé mysli se mi pořád zjevoval, jak tam leží a jeho tělo se celé třpytí. Máma říkala, že jsem měla strašnou horečku a skoro dva týdny jsem proležela v mdlobách. Ale já to tak nebrala. Byly to nejkrásnějšá dva týdny, viděla jsem všechno. To, jak Edward vyprávěl Belle o jeho rodině. O tom, co jsou zač. Poznala jsem Alice, střeštěnou upírku se sklonem k shopaholismu, jejího druha Jaspera. Pak tu byl vždy usměvaný Emmett a jeho žena Rosalie. Chladná, ale přesto naprosto dokonalá! V neposlední řade tu byli Carlisle a Esme. Rodiče našich upírů. Tedy adoptivní rodiče. Něco málo jsem se dozvěděla i o Volturiových, docela temná rodinka.

„Suz?“ Podívala jsem se na mámu a usmála se na ni.

„Jsem v pořádku. Opravdu, jen jsem z toho ležení celá rozbolavěná. Můžu... Můžu se jít projít?“ Poslední dobou se máma chovala opravdu divně. Pořád se o mě starala a prý mi vaří, a to bez pomoci! Pořád mě chodila kontrolovat, ale nevyptávala se. To mi na ni taky bylo divné. Musela mě slyšet, jak mluvím ze spaní. Jak šeptám Edwardovo jméno. Ale ona nic... ani slůvko...

„Ale jistě, zlatíčko,“ usmála se na mě a pak mi na postel položila tác s obědem. Znovu jsem se na ni usmála a pak jako poslušná holka celý oběd spořádala. Máma mě celou dobu bedlivě pozorovala.

„Jak půjdeš ven, zlatíčko, tak se pořádně obleč. Je tam na květen docela dost chladno,“ řekla ještě a pak opustila pokoj i s prázdným tácem.

Pomalu jsem sundala nohy z postele a pak se roztřeseně postavila. Docela to bolelo, nohy za tu dobu jaksi zlenivěly. Ale po pár krocích už to bylo docela ok. Přešla jsem do koupelny a hodila rychlou sprchu a pak přešla k šatní skříni. Vytáhla jsem obyčejné kalhoty a tričko s mikinou vše v černé barvě. Hodím kapuci na hlavu a budu dělat, že vlastně na té ulici ani nejsem. Rychle jsem to hodila na sebe a vydala se ven. Máma mě ještě zastavila a popřála mi hodně štěstí.

Brouzdala jsem ulicemi. Sem a tam, ale pak jsem si všimla temného lesa, kousek za centrem. Pomalu jsem k němu vyšla. Docela mě lákal, chtěla jsem najít svého Edwarda. Lehnou si vedle něj na rozkvetlou louku. Úplně jsem cítila vůni fialek.

Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach.

Jako kdybys mě mohla předběhnout!

Jako kdybys mě mohla přeprat.

Otřepala jsem se, ale dál pokračovala ve své cestě. Moc dobře si vzpomínám, co se dělo. Chtěl jí jen nahnat strach, ale ona je tak statečná a nebo snad bláhová. Ale každopádně ji obdivuji, byla to šedá myška, do které se zamiloval princ z pohádky. Takový kluk, po kterém touží nejedna puberťačka. Ale zdá se mi, že jsem na něco podobného mladá. Je mi pouze třináct, co já vlastně vím o lásce? Nic! Zhola nic! Byla jsem jen capart, kde jsem asi měla brát informace? Jediné co znám, je ten pocit co zná Bella. Ale ona je přece jen jako? Ona neexistuje...

„Pořád se ještě bojíš?“ zašeptal mi do kůže.

„Ano,“ snažila jsem se soustředit. „Že narazím do stromu a že mi bude špatně.“

Jeho nos si razil cestu po kůži mého krku ke špičce brady. Jeho studený dech mě šimral.

„Stromy,“ lapala jsem po dechu. „Nevolnost z pohybu.“

Opřela jsem se o strom sledovala Bellino počínání. Zavřela jsem oči a čekala co bude dál. Viděla jsem vše, ale měla jsem divný pocit. Podivné mrazení po celém těle. Něco se děje, cítím to. Do očí se mi nahrnuly slzy. Byla mi zima, dostala jsem strach. Zhluboka jsem se nadechla.

Vynořovali se z kraje lesa po jednom, v několikametrových rozestupech. První muž, který se na pasece objevil, okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak druhému muži – vysokému, tmavovlasému – aby se postavil do čela a jasně tak dal najevo, kdo smečku vede. Třetí byla žena; na tu vzdálenost jsem viděla jenom to, že má vlasy v neuvěřitelném odstínu červené.

Pak to šlo ráz na rás. Znovu příval paniky. Nevím, jak dlouho tu sedím v temném lese. Ale už dávno je tma. Rozbrečela jsem se naplno. Bello?! Co to děláš! Nechoď tam... Prosím... Ublíží ti...

V mžiku stál přede mnou. Neviděla jsem, jestli použil svou ruku nebo nohu, bylo to příliš rychlé. Do hrudi mě udeřila zdrcující rána – cítila jsem, jak padám nazad, a pak jsem uslyšela křupnutí, jak jsem hlavou praštila do zrcadel. Sklo se bortilo, některé kusy se odlomily a roztříštily se na kousky na podlaze vedle mě.

„Suzan!!“ Uslyšela jsem někoho vykřiknout. Ale já je nevnímala. Cítila jsem strašnou bolest. Celé mé tělo zaplavil oheň, prohla jsem se v zádech a hlasitě vykřikla.

„To bolí,“ fňukla jsem. „Prosím... Ať to přestane!“ Pak jsem viděla jen temnotu. Všude okolo mě byla tma. Nekonečná tma, ale já se snažila se znovu probudit. Ale nešlo to.

„Edwarde,“ šeptla jsem.

„Suzie, to jsem já - tvá máma. Kdo je Edward? Co se to jen s tebou děje?“ Cítila jsem, jak mě někdo pohladil po tváři, ale oči jsem neotevřela, měla jsem strach. Kde to jen jsem. Do nosu mě praštila povědomá vůně nemocnice. Další důvod nevstávat. Znovu jsem se ponořila do svého snu. Věděla jsem, že je Bella v pořádku. Ale na jak dlouho? Může lidská dívka milovat upíra? A může upír milovat lidskou dívku? Bude to někdy fungovat? Zvládnou to? Budou spolu a prožívat strasti a slasti nekonečnosti? Bella o to žádala, ale proč Edward nechce? Proč si jen myslí, že tím ztratí duši? Ale co je to duše? Existuje vůbec? Tak jako já? Co jsem zač? Žiji?!

„Suzie? Já vím, že mě slyšíš! Vím, že tam někdy jsi. Prosím, vrať se za mnou. Ať tvoje mysl bloudí kdekoliv, prosím, vrať se. Miluji tě. Jsi má holčička. Omlouvám se, jak jsem se k tobě chovala. Nikdy jsem ti neřekla jak skutečně tě mám ráda. Že jsi moje sluníčko. Jen prosím... Vrať se...“ tiše vzlykala a držela mě za ruku. Cítila jsem ji. Ale já nemohla. Musím zůstat s Bellou a Edwardem... Já musím zůstat s Edwardem...