Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 3. kapitola

06.08.2010 (08:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1433×

3. Kapitola – Port Angeles

Je to už nějaký pátek, co se mi zdál poslední sen. Možná byly mé motlidby vyslyšeny a ty noční můry jsou pryč. Máma se kvůli tomu na mě zlobila a dost. Nadávala, že jsem pořád unavená a jen spím. Že kašlu na školu, ale to nebyla pravda. Známky jsem měla dobré, ale pro ni i jednička je málo! Musela jsem zabrat, ale jedna dvojka bude a to z tělocviku. Vždy jsem ho nesnášela a Bella je na tom stejně!

Sakra, zase myslím na ni a za ni! Snažila jsem se soustředit na látku, ale má mysl byla zase zastřena. Teď se mě mohl každý ptát na cokoliv a já bych neodpověděla, žiji ve svém světě! Asi bych si na to měla zvykat!

Realita je pěkně hnusná, tak proč nežít sny? Tohle stojí za uvážení. Proč žít ve světě, kde tě každý nesnáší... Kde mě každý nesnáší...

Po hodině jsem se vydala zase ven a jako pokaždé jsem čekala na mámu. Ale tentokrát nepřijela ona, ale Alex.

„Vaše máma se omlouvá, ale dneska to nestíhá. Má toho v práci moc,“ omluvila se mi a já nasedla na místo spolujezdce.

„To nevadí, stejně s tebou jezdím raději.“ Snažila jsem se o úsměv, ale jaksi ne a ne přijít.

„Děje se něco, slečno?“ zeptala se mě opatrně.

„Ani ne... Ale co byste dělala, kdyby vám někdo nabízel přátelství a vy byste ho odmítla jen z důvodů, že by si ostatní mysleli, že jste blázen?“

„Ono záleží o koho přesně se jedná. Je to ta dívka z obrazu? Je moc hezká.“

„No, ano jedná se o ni a o její celou rodinu. Celkem je jich myslím, že šest. Ale nejsem si jistá, jsou dost jiní, jako by z jiného světa,“ řekla jsem a podívala se z okna ven. Před očima jsem vyděla ty Edwardovy černé oči. To jak sledoval Bellu. Tak strašně moc jsem chtěla vědět, jak jejich vztah pokračuje.

„Vše záleží na tvém rozhodnutí, Suzie. Jestli si myslíš, že je to dobrý nápad, jdi do toho a pokud máš obavy... Vyzkoušej a uvidíš... V tomhle moc radit neumím.“

Zbytek cesty už jsme nemluvily, já jsem hloubala zase v mých spletitých myšlenkách. Edward a Bella... Co jsou vlastně zač? Bella je obyčejná holka jako já, stejně nemotorná, ale podle toho, co jsem viděla, musí být fajn. Samotářská a i tak přilákala nejkrásnějšího kluka planety. A Edward... Zvláštní jméno, není tak časté a zdá se mi zastaralé.

Přivřela jsem oči a snažila se vybavit jeho tvář. Jeho bronzové vlasy a pak ten jeho měnící se pohled. Buď krásně zlaté oči a nebo ty jeho lačné a temné jako nejčernější noc.

„Držte se ode mě,“ varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně. Ale měla jsem pravdu s tím vyschlým krkem – žádná hlasitost.

„Nebuď taková, kočičko,“ zavolal a za mnou se zase ozval hurónský smích.

Připravila jsem se, nohy rozkročené a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co jsem znala. Bříškem dlaně udeřit vzhůru a snad mu zlomím nos, nebo ho praštím do čela. Prst do očního důlku – snažit se zaháknout a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci proti jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! poručila jsem hlasu, než mě hrůza mohla úplně ochromit. Nevzdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.

„Bello!!“ zakřičela jsem. Pak jsem ucítila tvrdý náraz a poté pachuť vlastní krve.

„Pane bože, slečno!“ zvolala Alex. Rychle se ke mně otočila a začala mě ošetřovat.

„To nic, jsem v pořádku!“ řekla jsem jí a snažila se od ní dostat co nejdál. Srdce mi bušilo jako splašené. Co se jí jen stane? Zvládne to? A kde je Edward!? Proč ji nechrání?

„Opravdu?“ strachovala se Alex. Nahmatala jsem si nos a zjistila, že to opravdu není nic zlého, a přikývla jsem. Alex znovu nastartovala a po pěti minutách jsme byli doma. Já ihned vyskočila z auta a šla do svého pokoje. Ani jsem nereagovala na Alex a její povídáni o obědě. Nemám hlad. Žaludek jsem měla scvrknutý.

Sundala jsem si nejnutnější oblečení a jen tak v košili jsem si lehla do postele. Hlava mi třeštěla a celé tělo mě bolelo. Nevím proč, ale musela jsem se dozvědět, co se vlastně děje.

Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale spánek ne a ne přijít! Byla jsem zoufalá.

„Já to musím vědět!“ špitla jsem. „Prosím...“ Znovu jsem zavřela oči a přemýšlela o Belle. O tom jak tam stojí a snaží se zachránit.

Najednou za rohem vylétly světlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo ho uskočit k chodníku. Vskočila jsem do silnice – tohle auto buď zastaví, nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře spolujezdce.

„Nastup,“ poručil zuřivý hlas.

Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí – i když jsem ještě stála na ulici – jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.

Prudce jsem otevřela oči. Tohle bylo divné. Vím, že jsem nespala, ale přesto vím, že Bella je v bezpečí. Úlevně jsem si oddechla, ale přesto mi nebylo moc dobře. Hlava mě bolela ještě víc a tělo jsem měla přehřáté. Chtěla jsem vstát, ale nešlo to. Tělo mě prostě neposlouchalo!

Tak jsem raději zase zavřela oči a vydala se do říše snů. Ale znovu se mi to nepovedlo. Znovu jsem byla v podovném nevědomí, ale přitom vědomí. Viděla jsem Bellu, povídala si s Edwardem. Neprobírali nic moc důležitého, proto jsem se zaměřila na Edwarda. Byl nervózní, to šlo poznat na první pohled.

„Co se děje?“ Můj hlas vyšel jako zašeptání.

„Někdy mám problém se svou náturou, Bello.“ Taky šeptal a díval se z okna, jeho oči se zúžily na štěrbiny. „Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty…“ Nedokončil větu, podíval se stranou, chviličku mu trvalo, než zase ovládl svůj hněv. „Alespoň,“ pokračoval, „o tom se snažím sám sebe přesvědčit.“

Mohl by se otočit a všechny je zabít! Měla jsem možná jiné myšlení jako Bella, ale v těch snech jsem Bella, ale přitom mám své vlastní myšleni? Svůj vlastní názor? Kdo jsem? Co jsem? Převrátila jsem se na druhý bok.

„Ach, Edwarde...,“ vyšlo z mých úst. Zmateně jsem zamrkala. Všude kolem mě byla tma a všimla si, že mě kdosi drží za ruku.

„Suzan?“ ozval se nademnou hlas mé matky.

„Ano, mami?“ šeptla jsem tiše.

„Ach, Suzan! Měla jsem strach!“ Proč v jejím hlase jde slyšet zděšení? Zmateně jsem se na ni podívala, ale nic moc jsem neviděla. Byla příliš velká tma. Pak máma rožla lampičku a já si všimla jejího strhaného obličeje.

„Co se děje, mami?“ zaptala jsem se a zívla. Byla jsem strašně unavená...

„Skoro dva dny jsi prospala. Máš strašnou horečku, už jsme tě chtěli odvést do nemocnice,“ řekla a pohladila mě po mé zpocené hlavě.

„Cože? Mami, to není možné...,“ snažila jsem se jí odporovat. Pak jsem se snažila posadit, šlo to ztuha. Všechny svaly jsem měla jako v ohni. Ale pro jistotu jsem si zase lehla, víčka jsem měla ztěžklé, a tak jsem je zase zavřela.

„Suzie! Neusínej! No ták...,“ slyšela jsem vzlyk mé necharakterní matky. Proč se kě mně najednou chová jinak, než tak jak celý můj život? Konečně si uvědomila, že jsem její dcera? Její krev...

Cítím se s tebou velmi bezpečně!

Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé...

Ty máš podmínky?

Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?

Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci. Ty nejsi magnet na nehody – to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde...

Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?

Slyšel jsem je, co si myslí...

Tak začni od začátku… říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama.

Knížka? Film?

O upírech... Mé srdce bušilo jako splašené. Moc dobře jsem pochopila, do čeho jsem se to namočila a začínala jsem panikařit. Edward je upír, ale co jsem já? Prudce jsem se posadila...