Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 2. kapitola

26.07.2010 (16:45) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1577×

2. kapitola – Krevní skupina

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se mě jen tak mimochodem matka.

„Dneska bylo fajn, je teď klid. Do ročníkových zkoušek je daleko, a tak na nás netlačí,“ řekla jsem jí bez toho, abych se na ni podívala. Koukala jsem z okna a sledovala rychle ubíhající cestu. Nikdy jsem neměla moc ráda rychlou jízku, ale z ničeho nic mi to nevadí. Usmála jsem se.

„Ale to neznamená, že se přestaneš snažit. Stačí jedna špatná známka a žádná dovolená, je ti to jasné?!“ Povzdechla jsem si. Proč jí tak strašně moc záleží na mých známkách? Je to moje budoucnost!

„Já se snažím, mami!“ řekla jsem uraženě. „Mám samé jedničky a z ničeho mi horší známka nehrozí.“

„Ale já ti to jen připomínám,“ dodala a pak se dál věnovala řízení. Měla jsem štěstí, že neviděla můj obličej. Jinak bych si asi vysloužila nějaký trest. Pořád mi jen něco připomíná. Nikdy mě nebrala jako dceru, ale vždy jen jako něco, co jí visí na krku. Zmučeně jsem se dívala z okna a sledovala ubíhající cestu.

Domů jsme dorazily během chvíle. Vystoupila jsem z auta a vydala se hned do svého pokoje. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a svalila se na postel. Tohle není fér! Proč zrovna já musím mít takovouhle matku! Když mě tak nenávidí, proč mě nedá do děcáku, tam bych se měla milionkrát lépe.

Ten úžasný pokřivený úsměv se objevil znovu.

„Vždycky moc mluvím, když jsem s tebou – to je jeden z problémů.“

„Neboj se – já ničemu z toho nerozumím,“ řekla jsem zatrpkle.

„S tím počítám.“

„Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?“

„Přátelé…“ přemítal pochybovačně.

„Nebo ne,“ zamumlala jsem.

Zakřenil se. „No, myslím, že to můžeme zkusit. Ale varuju tě předem, nejsem pro tebe dobrý přítel.“ Za jeho úsměvem se skrývalo skutečné varování.

„To říkáš často,“ podotkla jsem a snažila se ignorovat náhlé chvění v žaludku a zachovat vyrovnaný hlas.

„Suzan!! Máš se učit a ne se tady povalovat,“ ozvalo se ode dveří. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. V hlavě jsem měla poněkud zmatek. Seděla jsem v jídelně a vedle mě ten dokonalý kluk... Zamžourala jsem do světla a podívala se na svou matku, jak stojí ve dveřích.

„Promiň, mami,“ špitla jsem tiše a vydala se ke stolu, kde jsem se měla učit. Když matka zavřela, smutně jsem si povzdechla. Rozevřela jsem učebnici angličtiny a začetla se. Ale nevnímala jsem z toho nic. Pořád jsem v hlavě měla tu dokonale dokonalou tvář Edwarda Cullena. Ale viděla jsem tam i ostatní. Byli stejně tak krásní, jako on. Jak je možné, že po téhle planetě něco tak dokonalého chodí? Bella se má, že se zajímá zrovna o ni. O mě by si nikdo ani kolo neopřel. Aspoň tak to tvrdí máma. Jsem jen obyčejná malá holka, co to nikdy nikam nedotáhne.

Zaklapla jsem učebnici a vydala se k mému malovacímu stojanu. Snad tím mámu nenaštvu, ale opravdu nemám náladu na učení. S těmi myšlenkami, co mi hýří hlavou, to nejde. Pořád vidím tu dokonalou Edwardovu tvář. Skoro mě to až děsí. Jak jen to je možné? Co to je zač? Existuje?

Lehce jsem zvedla štětec a zabodla ho doprostřed prázdného plátna. Jemně jsem táhla a kousek po kousku jsem tvořila obraz. Sama nevím, proč jsem kreslila zrovna ji, ale je to snad proto, že je tak chladná? Ale v jejích očích se skrývá smutek. Zahlédla jsem ho tam, byl tam jen chvíli, ale byl tam. Tahy štětce byly čím dál tím rychlejší. Bylo to jako droga, která člověka popohádní k šíleným věcem. Ale já nejsem šílená. Já ne!

Do očí mi vhrkly slzy. Brečela jsem tiše, ale přesto jsem cítila, jak slábnu. Co se to se mnou děje? Chtěla jsem odložit štětec, ale něco mi říkalo, ať pokračuji. Někdo mi našeptával podivná slova a já pokračovala. Skoro hodinu jsem kreslila tenhle dokonalý výjev. Když jsem doladila poslední linku, unaveně jsem se opřela o židli a kriticky se na to podívala. Znovu jsem se rozbrečela. Já takhle kreslit neumím, tak jak je možné, že tenhle obraz tu je?

Natáhla jsem ruku a jemně se ho dotkla. Prstem jsem kreslila jemné linky, ale byla jsem strašně opatrná, abych tohle dílo nerozmazala. Byla tak krásná. Její dlouhé zlaté vlasy byly schované pod bílou čepicí a její zlatý pohled mě propaloval. Na sobě měla bílou košili, na ní černé sáčko. Vypadala elegantně, ale i tak v jejím pohledu bylo něco zvláštního. Jak je možné, že všichni mají stejné oči. Stejně zlaté, tak zvláštně zlaté.

„Slečno?“ Zvedla jsem pohled. Stála tam naše hospodyně a nervózně se na mě usmívala.

„Ano, Alex?“ zeptala jsem se mile, ale nezakryla jsem ochraptělý hlas.

„Ještě jste nejedla, tak jsem vám tu přinesla oběd,“ vešla dovnitř s velkým podnosem jídla.

„Děkuji, ale já nemám hlad,“ řekla jsem tiše a pak se podívala znovu na svůj výtvor.

„Ale slečno, musíte něco jíst. Vaše máma mě zastřelí, když zjistí, že to nesu zpět,“ řekla a já si všimla podivného tónu v jejím hlase. Ano byl to strach. Alexandra byla dobrá hospodyně, ale moje máma si vždy najde něco, za co ji seřvat. Ale nechápu ji, proč pořád někoho ponižuje? Začíná to mnou a končí Alex! A to ještě nevím, jak se chová v práci!

„Tak dobře, nech to na stole. Jen tu něco dodělám,“ usmála jsem se, ale pohledem jsem byla pořád v těch zlatých očích.

„Na čem pracujete, Suzie?“ Přešla ke mně a podívala se na obraz. „Páni, to je nádherné. Kdo to je?“

Podívala jsem se na Alex a pak zpět do obraz. Cítila jsem jak se mi hrne do tváří červeň. Mám jí říct pravdu nebo raději mlčet? Ale rozhodla jsem se pro tu první možnost. Alex je fajn a mám ji ráda... Věřím jí!

„To je Rosalie Hale, kamarádka. Ne, že bych ji znala, ale možná někdy…“ Znovu jsem natáhla ruku a dotkla se jejích očí.

„Je to opravdu krásné. Máš talent, měla bys ho rozvíjet,“ řekla a pohladila mě po vlasech. Vděčně jsem se na ni usmála.

„Možná ano, ale máma nechce! Nesnáší tuhle mou úchylku.“

„Já vím, Suzie. Ale musíš si věřit a pak to půjde samo,“ řekla a pak opustila pokoj. Přešla jsem k podnosu a vzala si kus salátu. Posadila se na postel a znovu jsem si přitáhla učebnici angličtiny. Ale jako předtím jsem se nedokázala soustředit. Můj pohled pořád skákal k obrazu.

„Je jenom trochu bledá,“ uklidňoval vyplašenou sestřičku. „Zjišťují si při biologii krevní skupiny.“

Sestřička vědoucně přikývla. „Vždycky se někdo najde.“

Potlačil smích.

„Jenom si na minutku lehni, drahoušku, to přejde.“

„Já vím,“ vzdychla jsem. Nevolnost už polevovala.

„Stává se ti to často?“ zeptala se.

„Občas,“ přiznala jsem. Edward zakašlal, aby zakryl další smích.

„Ty už se můžeš vrátit do třídy,“ řekla mu.

„Já s ní mám zůstat.“ Prohlásil to s tak neochvějnou autoritou, že sestřička sice našpulila rty, ale už o tom s ním nediskutovala.

„Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku,“ řekla mi a pak odspěchala z místnosti.

„Měl jsi pravdu,“ zasténala jsem a zavřela oči.

„To já obvykle mívám – ale v čem konkrétně tentokrát?“

„Ulejvání vážně neškodí.“ Trénovala jsem pravidelné dýchání.

Otevřela jsem oči a zabodla je do bílého stropu. Stmívalo se a já tu ležím a sním! Co se to jen poslední dobou děje? Proč nemůžu mít klid? Ukápla mi jedna zbloudilá slza. Pomalu jsem vstala a šla si sníst studený oběd a pak se znovu posadila před obraz.

„Není to fér! Vy žijete tak dokonalý život! Máte to, po čem touží každá malá holka a nejen ona!“ Vzala jsem obraz do ruky a jedním pohybem ruky ho zlomila na půl. Pak ještě jednou.

„Nechce mě žít! Proč se těch snů nemůžu zbavit? Co jste zač?“ Naštvaně jsem hodila zbytky obrazu do kouta pokoje a pak zaplula do koupelny. Napustila horkou vanu a ponořila se do ní. Zavřela jsem oči a vzpomínala na to, jak Bella omdlela a proč vlastně? Kvůli kapce krve? Vlastní krve? Co to udělá se mnou?

Porozhlédla jsem se po koupelně a můj zrak skončil na malém nožíku, který byl na umyvadle. Ale co tam dělá? Já ho tam určitě nedala. Vstala jsem a celá mokrá se vydala k umyvadlu. Chytila jsem nožík do ruky, přiložila ho k prstu a zatlačila. Objevila se kapka krve, ale já nic. Žádné emoce, žádná nevolnost. Řízla jsem o něco hlouběji, až jsem sykla bolestí. Na zem začala odkapávat má krev. Jedna kapka za druhou. Rychle jsem popadla ručník a zamotala si do něj ruku. Posadila jsem se na okraj vany a pevně držela ručník, dokud to nepřestalo krvácet. Znovu jsem se ponořila do vany a přemýšlela, jak to vlastně bude dál.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný náhled 2. kapitola: