Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - epilog

01.05.2010 (13:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4791×

Hodiny ukazovaly právě šest odpoledne, když jsem si sundala bílý plášť a pověsila ho na ramínko ve své šatní skříňce. Převlékla jsem se z bílého pracovního oblečení do obyčejných džínů a světle modré tuniky. Rozpustila jsem si vlasy a rychle si je pročesala. Byla úleva zbavit se drdolu a nechat si vlasy volně splývat po zádech. Přezula jsem se z pohodlných pantoflů do kozaček a ze skříňky vytáhla kabelku a teplý módní kabát. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a skříňku zavřela a zamkla.

Opustila jsem šatnu a svižným krokem procházela chodbou laboratoře. Všude kolem mě bylo dokonalé ticho. Jen klapot mých podpatků narušoval klid toho místa a s ozvěnou se rozléhal a nesl zdmi dlouhé chodby. Téměř na jejím konci jsem nakoukla do jedněch dveří a zamávala na hezkou blondýnku sklánějící se nad mikroskopem.

,,Jdu domů, Liz. Nepřeháněj to s tou prací. Josh na tebe už určitě netrpělivě čeká. Posledně mě prosil, abych ti domluvila,” usmála jsem se na ni a ona si pobaveně odfrkla.

,,To víš, že jo. Ty jsi ta pravá, která by mi měla domlouvat. Jsi tu pečená vařená,” zasmála se, ale odložila brýle a vykročila ke mně sundávajíc si plášť.

,,Hezký večer a zítra ráno se uvidíme,” loučila jsem se, ale Liz zakoulela nespokojeně očima.

,,Zítra je ráno ta porada, viď? Ach jo, nemám porady ráda. Všichni víme, že je potřeba zvýšit financování laboratoře, takže nechápu, co chce vedení probírat. Jsme jediní v celém Torontu, kteří diagnostikují karcinomy na základě krevních rozborů. Je to rychlé, spolehlivé a šetrné k pacientům. Jen to holt stojí peníze. Ale je to absolutně nejlepší metoda a naše výsledky dokazují, že pracujeme na nejvyšší možné úrovni. Všichni jsme špičkoví odborníci a do práce dáváme svou duši. Pevně doufám, že dostaneme Willisův grant a budeme moci rozšířit oddělení výzkumné terapie. Zdraví je přeci to nejcennější, co člověk má, a my dokážeme rakovinu určit v tak časném stádiu, že vyléčení je takřka stoprocentní. Lidé by si měli naší práce setsakra vážit,” rozvášnila se Liz tak, jako vždy když mluvila o svém milovaném zaměstnání.

,,Lizie, mně to říkat nemusíš. Víš, že s tebou souhlasím. I když nezískáme Willisův grant, jistě se najde nějaký štědrý sponzor. To mi věř. Teď ale musím běžet, jdeme s Edwardem do divadla,” uklidňovala jsem svou současnou nejlepší přítelkyni.

,,Jasně, nebudu tě zdržovat. Pozdravuj Edwarda a přeji příjemný zážitek v divadle,” rozloučila se Liz a já jí s úsměvem zamávala.

Vyšla jsem z Hematologického institutu do sychravého večera. Foukal studený vítr a já cítila, jak se vzduch sytí nadcházejícím sněžením. Podívala jsem se na nebe a spatřila temný příkrov hustých mraků. Automaticky jsem si přitáhla kabát blíž ke krku a zachumlala se do něj. Nemohla mi být zima, ale už jsem předstírala člověčství tak dlouho, že to bylo zcela přirozené a nenucené gesto.

Neomylně jsem se vydala známou cestou k parkovišti, kde stálo mé auto. Těsně před branou na parkoviště jsem ale zahnula na hlavní ulici a rychlým krokem došla k maličké poště. Před ní se nacházela žlutá poštovní schránka. Vytáhla jsem obálku s dopisem z kabelky. Pár vteřin jsem si svírala v ruce a po chvilce přemýšlení ji vhodila dovnitř. V tu chvíli jsem se neubránila úsměvu. Tohle byl jubilejní dopis. Nesl číslo padesát.

K autu jsem běžela, neboť začalo sněžit. Neměla jsem rukavice ani čepici a nechtěla být nijak nápadná. Nasedla jsem do auta a rozjela se domů.

Bydleli jsem v pohodlném menším domě několik kilometrů za Torontem. Hodinová cesta do práce a z práce byla jen velmi nízkou daní za naprosté soukromí a klid. Ruch velkoměsta mě ani v nejmenším nelákal a vždy jsem se těšila na přírodu a les rozprostírající se za naším soukromým rájem. Nic mi nemohlo vynahradit chvíle strávené v Edwardově náručí na terase za teplých letních dnů ani romantické noční procházky a závody v běhu lesem.

Byla jsem doma první. Když jsem vzala za kliku a zjistila, že je zamčeno, na okamžik jsem posmutněla. Milovala jsem vracet se domů a najít tam Edwarda čekajícího na mě. Milovala jsem jeho polibky na přivítanou, tulení se na pohovce před krbem a povídání si o uplynulém dni. Milovala jsem, když mě občas překvapil napuštěnou vanou s vonným olejem a společnou koupelí. Milovala jsem ten fakt, že na mě doma čeká ten nejbáječnější muž, jakého jsem si jen dokázala představit.

Vešla jsem do haly, pověsila klíče na háček a odložila boty i kabát. V obývacím pokoji jsem zatopila v krbu a vyšla do ložnice v patře připravit se na večer. Rychle jsem se osprchovala a umyla si vlasy. To byla každodenní nutnost. V práci na mně ulpěla spousta ne úplně příjemných pachů. Nemocná krev nevoněla ani upírovi.

Čich jsem objevila jakožto nejlepší diagnostický prostředek. Už dva roky jsem pracovala jako bioanalytička v proslulém hematologickém ústavu. Naše práce nesla své ovoce, ale kvůli vysoké finanční náročnosti na vybavení laboratoří a výrobu karcinom - pozitivní testovacího séra nebyla naše laboratoř dostupná pro každého. Pojišťovny naši analýzu odmítaly platit a jen zlomek lidí si mohl dovolit sám si zaplatit testování. Zažádali jsme o grant, ale já věděla, že ho nedostaneme. Lidé se stále ani po těch letech nepoučili a prevenci rakoviny nepovažovali za až tak důležitou. Jen málokdo chodil na pravidelné prohlídky a dodržoval zdravý životní styl. Nechápala jsem přesvědčení a možná až jistotu podstatné části populace, že jich se ta nebezpečná a zákeřná nemoc netýká. Proč právě oni by měli mít tu smůlu a onemocnět, že.

Pokud by ale bezplatně mohli mít jistotu o svém zdravotním stavu jen na základě obyčejného krevního odběru, který nebolí a ani není nijak zvlášť nepříjemný, život spousty z nich by se dal zachránit a bylo by možné vyhnout se zdlouhavé a vyčerpávající léčbě, která ani přes veškerou snahu lékařů stále nezaručovala přežití. Byla jsem rozhodnutá stát se v případě nutnosti anonymním sponzorem laboratoře. Peněz jsme s Edwardem měli skutečně dostatek.

Nechtěla jsem se ale zabývat pracovními starostmi. Čekal mě příjemný večer ve společnosti mého báječného muže a já se celou svou myslí začala soustředit jen na něj.

Po sprše jsem si vyfoukala vlasy a natočila je do měkkých vln. Oblékla jsem si temně modré elegantní šaty a lehce se nalíčila. Slušelo mi to a cítila jsem se dobře.

Již upravená na kulturní divadelní večer jsem sešla do obýváku, v knihovně pokrývající celou stěnu jsem si vybrala stařičký výtisk Jane Austenové a posadila se na pohovku. Přímo přede mnou příjemně praskalo hořící dřevo v krbu a hned vedle jsem skrz prosklenou stěnu a východem na terasu mohla sledovat houstnoucí sněžení. Nádherný pohled. 
Náhodně jsem otevřela knížku a pohlédla na zažloutlé a ohmatané stránky. Na první pohled bylo poznat, jak moc mám ten příběh ráda. Něžně jsem pohladila list papíru. V tu chvíli jsem uslyšela nezaměnitelný zvuk Edwardova auta.

Usmála jsem se a najednou mi bylo krásně. Položila jsem knížku na konferenční stolek a přesunula se blíž ke krbu tak, abych měla ničím nezastřený výhled na dveře. Během pár vteřin nehlučné předení motoru úplně utichlo a pak vstupní dveře klaply.

Se šťastným úsměvem jsem sledovala Edwarda svlékajícího si kabát a zouvajícího boty. Ve vlasech se mu třpytilo několik sněhových vloček a když zatřásl hlavou, pomalu a ladně se snesly na podlahu. Podíval se na mě a po tváři se mu rozlil úsměv.

Přirozenou rychlostí se ocitl přímo přede mnou a vzal mé ruce do těch svých. Prostor mezi námi byl vyplněn radostným jiskřením. Vpíjeli jsme se jeden druhému do očí a velmi pomalu se k sobě přibližovali, až jsme se dotli nosy a něžně se jimi o sebe otřeli. Současně jsem zavřeli oči a naše rty si k sobě našly cestu. Polibek chutnal tak jemně a sladce, že jsem se až rozechvěla. V tu chvíli mě Edward pevně objal a úplně vyrušil zbývající prostor mezi námi. Stále se zavřenýma očima jsme se o sebe opřeli čely a vychutnávali si vůni a blízkost toho druhého.

,,Jsem tak rád, že jsem u tebe,” zašeptal Edward a pohladil mě po vlasech.

,,Já taky. Miluji tě,” odpověděla jsem mu a ruce mu zapletla do vlasů.

,,Měl byste se převléknout, můj nejdražší choti. Nejpozději za dvacet minut musíme vyrazit,” usmála jsem se na něj a neochotně se vyprostila z objetí.

Přešla jsem k pohovce a posadila se. Edward mrkl na hodinky, pak na mě a zpět na hodinky. Po chvilce mávl rukou a zmizel. I po těch letech ho nepřestávala fascinovat vlastní rychlost. Jako malý kluk si stopoval, co mu zabere kolik času. Radoval se z každé ušetřené setiny vteřiny a tvořil své osobní rekordy, které si pak pyšně zapisoval do rychlostního sešitu. Nacházely se v něm položky jako oběhnutí domu, kompletní svléknutí, vykoupání a opětovné obléknutí, úklid kuchyně nebo naštípání plné kůlny dřeva. Ve všem byl Edward až neuvěřitelně zodpovědný a choval se dospěle a zrale, ale měření rychlostí a soupeření sám se sebou se stalo jeho oddychovým koníčkem a milovaným relaxem.

Během necelých deseti sekund stál přede mnou převlečen do elegantního obleku a kravaty ladící s mými šaty. Vypadal úchvatně.

,,Rekord nepřekonán, ale čas je slušný,” zazubil se na mě a nabídl mi rámě. Ve vstupní hale mi pomohl do kabátu. Stále byl tím pozorným gentlemanem jako kdysi.

V autě jsme si pustili hudbu a já se pohodlně zabořila do sedadla.

,,Jaký jsi měl den?” zeptala jsem se a sledovala Edwardův profil. Usmíval se a mě jako obvykle pohltila vlna lásky a nevíry, že jsem měla skutečně takové štěstí, že jsme spolu.

,,Náročný, ale nakonec úspěšný. Můj dnešní klient ve mně vyvolal takřka neodolatelnou touhu skočit mu po krku a dát mu pocítit jeho vlastních metod. Ale už mě to nestojí tolik sebeovládání jako dříve. Vždy si opakuji, že smrt by byla příliš laskavým trestem. Vězení a izolace je pro ně mnohem horší. 
Dnes mi odolával docela dlouho, ale nakonec jsem ho dostal. Byl úplně mimo a nechápal, jak můžu všechno vědět, když po sobě nezanechal žádný důkaz. Zmátl jsem ho natolik, že se nevědomky přiznal. Dostane doživotí ve věznici s nejvyšší možnou ostrahou a pravděpodobně i pár let na samotce. Jen ať si tam hezky přemýšlí o svých činech,” odpověděl Edward a mírně se zamračil.

Věděla jsem, jak těžká pro něj jeho práce je. Ale vykonával ji rád a pociťoval zasloužené zadostiučinění vždy, když dokončil případ. Pracoval jako speciální policejní psycholog a denně se setkával s těmi nejhoršími zločinci. Jeho každodenním chlebem byli rozhovory s pedofily, únosci, násilníky, vrahy a brutálními zloději. Pokud policie neměla dostatek důkazů, povolala Edwarda a ten vždy důmyslným rozhovorem z obviněného vymámil doznání. Zajistil mu tak dlouhý pobyt za mřížemi a lidské společnosti klidnější spaní. V pár výjimečných případech zase zachránil nevinného člověka, který byl obviněn a podezírán neprávem.

Svůj dar se naučil perfektně ovládat a využívat. Dokázal cizí myšlenky nevnímat nebo se zaměřit jen na některé. Bolesti hlavy už ho netrápily a on si konečně začínal odpouštět zabití toho muže v Rusku. Veškerou svou práci soustředil na pomoc lidem a alespoň částečné odčinění svého dávného činu.

,,A jak ses měla ty?” optal se již opět s úsměvem a přerušil tak tok mých myšlenek.

Místo, abych mluvila, stáhla jsem štít a vše mu ukázala. Neměla jsem před ním žádná tajemství a chvíle, kdy jsme sdíleli mé myšlenky, vzpomínky a touhy, pro mě byly jedněmi z nejhezčích vůbec.

Zaparkovali jsme před divadlem a Edward mi pomohl vystoupit. Přijala jsem nabízenou ruku a společně jsme vykročili ke vchodu. Tak jako každý čtvrtek během dvou uplynulých let. Milovali jsem divadlo, operu, činohru i recitály. Rádi jsme sledovali klasická díla i objevovali nové autory.

Posadili jsem se na naše místa v lóži a ani na okamžik nepřerušili vzájemný dotyk. Světla zhasla a představení začalo. Položila jsem hlavu na Edwardovo rameno a usmála se. Nikdy by mě nemohla omrzet jeho blízkost a nikdy bych nemohla přestat být vděčná za jeho lásku a rozhodnutí všeho se vzdát a být se mnou. Před námi se rozprostírala celá věčnost a já se na ni těšila, protože jsem si byla jistá, že ji strávíme v přítomnosti toho druhého a nic nás nerozdělí.

»»»»»»»»»

Krásný muž, jehož pokožka se ve svitu zapadajícího Slunce odrážejícího se od bílého příkrovu sněhu nádherně blyštěla, stál na balkóně a díval se na les a majestátní pohoří v dáli. Skotská Vysočina mu provždy učarovala. Stál úplně nehybně a na rtech mu hrál lehký úsměv. V ruce třímal popsaný dopisní papír.

Petronie,

jako vždy Ti nejprve musím poděkovat za to, co jsi pro mě, pro nás, udělal. Jsem šťastná a žiji život podle svým představ a přání a vděčím za to Tobě. Děkuji!

Uplynulý rok pro nás byl lepší než ten minulý, ale z Aliciny smrti jsme se ještě úplně nevzpamatovali. S jejím odchodem jsme ztratili poslední spojení s Edwardovou rodinou. Jsem ráda, že má švagrová prožila dlouhý a spokojený život, ale její smrt mě stále bolí. Bylo tak zvláštní zúčastnit se jejího pohřbu skryti a nikým nepoznáni. Pohled na ty, které jsme vždy milovali, poznamenané zubem času nás přivedl k rozhodnutí dále je nevyhledávat. Měl jsi pravdu. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se vzpamatovala z toho, že mé neteři a jmenovkyni je již padesát let a má vnouče… Dospěli jsme k přesvědčení, že pro nás bude lepší jít dál jen sami dva a minulostí se netrápit, nechat naše blízké žít jejich životy. Naše rodiny budou mít v našich srdcích vždy své pevné místo a my na ně budeme s láskou a úctou vzpomínat.

V Torontu plánujeme zůstat ještě tři roky. Líbí se nám tu a oba máme skvělou práci, která je pro lidi přínosná a nám dodává pocit užitečnosti a omluvu pro naši existenci. Našli jsme si tu báječné přátele a já se již nyní děsím neodvratitelného loučení, které bude muset přijít. Jsem šťastná, jen je pro mě těžké každých pět let se stěhovat a začínat znovu. Loučit se s přáteli, slibovat jim, že se budeme navštěvovat a psát si, a vědět, že je vidím naposledy. Vždyť jim lžu do očí!

Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí vydat se do Volterry a požádat o přeměnu. Kdyby se dal vrátit čas, bez rozmýšlení bych to udělala znovu. Čím déle však na tomto světě jsem, tím více uvažuji o významu nesmrtelnosti. Je to vzácný  dar, či strašlivé prokletí? Svět kolem se mění, lidé odcházejí a jiní přicházejí, technika se vyvíjí a všichni spěchají a za něčím se bez ustání ženou. A my zůstáváme stejně neměnní. Myslím, že pro nás bude čím dál těžší se svému okolí přizpůsobovat. Tradice a hodnoty, které jsme vyznávali my, se pomalu ztrácí do zapomnění. Pokrok je tak rychlý a uspěchaný, že se mi zdá, že je to spíše na škodu než k užitku. Nevím, jestli se mi vývoj světa a lidských názorů  a postojů líbí. Omezená doba života, smrtelnost, má svůj nepopiratelný důvod.

Znovu Ti děkuji za darovanou svobodu i ochranu, kterou nám svou schopností poskytuješ. Nikdy ti nepřestanu být vděčná. Jsem s mužem, jehož bezmezně miluji, a můj život, má existence, má smysl. Jsem šťastná a doufám, že i Ty sis odpustil a našel klid a spokojenost.

Isabell

Petronius si přeříkával text několikrát do kola a s překvapením zjistil, že cítí skutečně klid a dokonce radost. Stejně jako Bella nelitovala svého rozhodnutí obětovat se pro svou lásku a požádat o přeměnu, on nemohl litovat svého činu. Daroval jí svobodu a od té chvíle se cítil lidštěji. Již se nepovažoval za bezcitného netvora.

Až dlouho po západu Slunce se otočil a vstoupil do pokoje. Přistoupil ke starodávnému krbu a současně zmáčkl dva kameny. Ozvalo se tiché cvaknutí a otevřela se tajná schránka obsahující čtyřicet devět dopisů. S úsměvem k nim přidal i ten padesátý a schránku zavřel.

Vrátil se na balkón a tiše pozoroval hvězdy. Představoval si, že jednou z nich je i jeho Euniké a je na něj nyní hrdá. Belliny každoroční dopisy mu dávaly naději, že všechny jeho činy nebyly tak špatné. Skutečně si přál, aby tomu tak bylo. Ve chvíli, kdy na své přání pomyslel, spatřil padající hvězdu, která ozářila oblohu. V Pertoniově nitru se rozprostřel mír a on se cítil po velmi dlouhé době opět šťastný.

KONEC

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - epilog: