Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 6. část

edwbymegi

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Jiná realita - 6. částBella přijíždí do Voterry a zjišťuje, zda upíři existují, nebo to byl všechno opravdu jen sen

08.01.2010 (16:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2931×

 

Čím více jsem se blížila k Volteře, tím má nervozita stoupala. Nedokázala jsem si představit, co mě tam čeká. Nepřestávala jsem doufat a věřit, že upíři existují. Oni prostě existovat musí a Volturiovi taky. Jak mě ale přijmou? Nechají mě vůbec promluvit, nebo se na mě vrhnou a rovnou mě zabijí? Snažila jsem se na tuhle možnost moc nemyslet. Nejlépe ji úplně vytěsnit z mysli.
Jela jsem přes tři hodiny, když mi zakručelo v žaludku. Otráveně jsem si odfrkla. Být člověkem mi připadalo čím dál horší. Chci, ne já přímo potřebuji, být ve Volteře co nejdříve a zdržuje mě taková malichernost jako hlad. Nemohla jsem ho však ignorovat. Zastavila jsem v menším městečku ležícím po cestě. Kostelní zvony právě odbíjely poledne. Ach ne, zase ty vzpomínky na jiný život. Tenkrát jsem Edwarda zachránila v pravé poledne. Nemohla jsem zadržet tok vzpomín ek na něj. Jak jsem ho uviděla pod věží s hodinami. Můj běh fontánou s ledovou vodou. Jeho slova jsem v nebi, když jsem do něj narazila. A pak ty méně příjemné: Edward trpící pod pohledem Jane. Edward tisknoucí mě k sobě, když jsme při odchodu míjeli Heidy se skupinou nic netušících turistů. Třeba je to znamení, napadlo mě. Těch dvanáct úderů zvonů. Snad se mi znova podaří Edwarda zachránit. I když tentokrát to bude asi těžší.
Našla jsem malou, ale útulnou restauraci a objednala si houb ové ravioly a kolu. První jídlo, které jsem jedla s ním, a pravděpodobně poslední jídlo v mém životě. Naobě d vala jsem se a vydala se zpět k autu. Cestou jsem si však všimla zapadlého obchodu s hudebninami. Najednou mě něco hrozně táhlo dovnitř. Neodolala jsem a vstoupila. Hned od dveří jsem uviděla CD Debussyho. Musela jsem se usmát. Budu cestou poslouchat jeho oblíbenou hudbu. Zaplatila jsem a došla k autu. Nasedla jsem a pustila si CD. Ozvaly se první tóny klavíru a já na okamžik zavřela oči. Zase jsem byla u Cullenových, seděla vedle Edwarda a poslouchala, jak hraje. Po tváři mi stekla osamělá slza. Teď nebyl čas na vzpomínky, musela jsem pokračovat ke svému cíli.]]>
Volterru jsem poprvé uviděla brzy odpoledne. Normálně by mi cesta trvala déle, ale byla jsem nedočkavá a zvyklá na rychlou jízdu. Vjela jsem do města, zaparkovala auto na veřejném parkovišti kousek za hlavní bránou. Zhluboka jsem se nadechla, dodala si odvahy a odříkala krátkou motlitbu. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho. S sebou jsem si vzala jen kabelku s peněženkou, telefonem a doklady. Nepamatovala jsem si, kde přesně stojí palác Volturiových, tak jsem prostě procházela ulicemi a hledala povědomé místo. Po zhruba hodině bloudění jsem došla na náměstí s hodinami, na místo, kde se kdysi chtěl Edward nechat zničit. Nechtěla jsem absolvovat cestu podzemím jako tenkrát. Navíc jsem se obávala, že kdybych v podzemí potkala někoho z gardy, skončila bych jako jeho svačinka. Palác odtud nemohl být daleko.
Šla jsem jednou z úzkých uliček vedoucích z náměstí. Už jsem se chtěla obrátit a zkusit jinou cestu, když vtom jsem uviděla sídlo Volturiových. Srdce se mi na okamžik zastavilo. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho našla. Budova vypadala přesně jako v mých vzpomínkách. Obrátila jsem oči k nebi a děkovala. Zároveň jsem se znovu tiše pomodlila. Nikdy jsem nebyla skalně věřící a to, za co jsem se modlila, by se Bohu jistě nelíbilo, ale mě se to zdálo být na místě.
Sebrala jsem veškerou svou odvahu a šla k paláci. Před hlavními dveřmi jsem musela chvilku zůstat stát a počkat než se mi srovná akce srdeční. Sluníčko mi svítilo do zad a příjemně hřálo. Otočila jsem se k němu čelem a ještě chvilku si vychutnávala jeho dotek na své tváři. Pokud můj plán vyjde, je to naposledy, kdy se můžu slunit na veřejnosti. Najednou se mi vůbec nechtělo vstoupit dovnitř. Poprvé od probuzení z komatu jsem opravdu pochybovala o svém rozhodnutí. Můj život by mohl být krásný a šťastný. Živě jsem si dokázala představit svou lidskou budoucnost: dodělala bych si maturitu, vystudovala vysokou školu, našla zajímavou práci. Vdala bych se a měla děti. Zestárla bych a v pozdním věku přirozeně zemřela. No, s mým nadáním přivolávat na sebe nehody, by mě spíš velmi mladou srazil náklaďák… Skoro jsem se otočila na podpatku a odešla pryč. Ale se mi před očima objevila Edwardova tvář. Připomněla jsem si, proč jsem tady. Proč jsem podnikla tuto cestu. Všechny mé pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí se rázem rozplynuly. Zastyděla jsem se, že mě vůbec tyto myšlenky napadly. Na mém životě nezáleželo. Důležitý byl Edward, bez něj můj život beztak neměl nejmenší smysl.
Postavila jsem se opět čelem ke vchodu a nyní již bez zaváhání vzala za kliku. Vešla jsem do prostorné haly a jen tak tak se ubránila radostnému výkřiku, když jsem uviděla osobu na recepci.
,,Dobrý den slečno, mohu vám pomoci?” zeptala se mě zdvořile Gianna. Rozhodla jsem se, že od začátku musí všichni tady vědět, že jsem jiná než ostatní lidé. Budu prostě upřímná.
,,Dobrý den Gianno,” usmála jsem se na ní a pomalu šla k jejímu pultu. ,,Velmi by mi pomohlo, kdybych mohla mluvit s Arem. Jestli budete ohlašovat mou návštěvu, jmenuji se Isabella Swan.” Sledovat výraz Gianniny tváře by bylo v jiné situaci skutečně komické. Měnil se od nechápavého, přes pochybovačný až k nevěřícnému a šokovanému. Očividně se snažila někam si mě zařadit, ale netušila kam. Prohlížela si mě od hlavy po paty a usilovně přemýšlela.
,,Gianno, prosím. Potřebovala bych se s ním setkat co nejdříve. No, nejspíš už stejně ví, že jsem tu. Tady mají i stěny uši, že?” Řekla jsem jí mile a pak jsem se schválně hlasitě rozesmála.
,,Kdepak, stěny uši nemají, to jen místní obyvatelé mají skutečně mimořádně bystrý sluch,” pokračovala jsem a Gianna mě nevěřícně sledovala. Mě do smíchu ani trochu nebylo, ale potřebovala jsem upoutat pozornost a pokud možno i zvědavost. Ta byla dle mého názoru Arovou největší slabinou a mou asi jedinou šancí. Gianna se vzpamatovala a vzala do ruky telefon. Než však stačila vytočit číslo, ozval se za mnou známý hlas.
,,To je v pořádku, Gianno. Vyřídím to s ní.” Apatický hlas, který jsem měla navěky uložený v paměti. Otočila jsem se na jeho majitelku a cítila příval úlevy. Existují, upíři existují! Celý tenhle můj podnik měl smysl, nejsem blázen. Uvědomovala jsem si, že bych se měla bát, ale pro strach jsem neměla prostor. Zaplavila mě jen úleva a radost. Dokážu zachránit Edwarda. Je to možné!
Jane si mě prohlížela jen se špatně skrývaným zájmem. Měla na sobě černý plášť s kápí, která jí částečně skrývala oči. Já však dobře viděla jejich krvavou barvu.
,,Jane, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale neumíš si představit, jak ráda tě vidím. Kdyby nehrozilo, že mě zabiješ, snad bych tě i objala,” promluvila jsem na ní a viděla, jak její maska nezájmu a neúčasti spadla. Zírala na mě s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou. Vypadala vážně úžasně. Po pár vteřinách zatřepala hlavou a rychle se rozhlédla okolo sebe. Gianna taktně odešla a my s Jane zůstaly samy. Chvíli si mě ještě měřila pohledem a pak se zlověstně usmála a propalovala mě pohledem. Nic se nedělo, tak jsem se na ní zakřenila. Pokus o úsměv mi nevyšel.
,,Nemusíš se snažit, Jane. Na mě tvůj dar nefunguje. Mohla bys mě teď prosím odvést k Volturiovým? Opravdu bych s nimi ráda mluvila, hlavně s Arem. Jsem si docela jistá, že on mě bude chtít taky vidět.”
Jane se nezmohla ani na slovo. Stála bez pohnutí, jako socha, a nezpouštěla ze mě pohled. Velmi pomalu se vzpamatovávala z toho, co jsem jí řekla. Pak se mírně přikrčila a z úst jí vyšlo temné zavrčení.

Čím více jsem se blížila k Volteře, tím má nervozita stoupala. Nedokázala jsem si představit, co mě tam čeká. Nepřestávala jsem doufat a věřit, že upíři existují. Oni prostě existovat musí a Volturiovi taky. Jak mě ale přijmou? Nechají mě vůbec promluvit, nebo se na mě vrhnou a rovnou mě zabijí? Snažila jsem se na tuhle možnost moc nemyslet. Nejlépe ji úplně vytěsnit z mysli.


Jela jsem přes tři hodiny, když mi zakručelo v žaludku. Otráveně jsem si odfrkla. Být člověkem mi připadalo čím dál horší. Chci, ne já přímo potřebuji, být ve Volteře co nejdříve a zdržuje mě taková malichernost jako hlad. Nemohla jsem ho však ignorovat. Zastavila jsem v menším městečku ležícím po cestě. Kostelní zvony právě odbíjely poledne. Ach ne, zase ty vzpomínky na jiný život. Tenkrát jsem Edwarda zachránila v pravé poledne. Nemohla jsem zadržet tok vzpomínek na něj. Jak jsem ho uviděla pod věží s hodinami. Můj běh fontánou s ledovou vodou. Jeho slova jsem v nebi, když jsem do něj narazila. A pak ty méně příjemné: Edward trpící pod pohledem Jane. Edward tisknoucí mě k sobě, když jsme při odchodu míjeli Heidy se skupinou nic netušících turistů. Třeba je to znamení, napadlo mě. Těch dvanáct úderů zvonů. Snad se mi znova podaří Edwarda zachránit. I když tentokrát to bude asi těžší.


Našla jsem malou, ale útulnou restauraci a objednala si houbové ravioly a kolu. První jídlo, které jsem jedla s ním, a pravděpodobně poslední jídlo v mém životě. Naobědvala jsem se a vydala se zpět k autu. Cestou jsem si však všimla zapadlého obchodu s hudebninami. Najednou mě něco hrozně táhlo dovnitř. Neodolala jsem a vstoupila. Hned od dveří jsem uviděla CD Debussyho. Musela jsem se usmát. Budu cestou poslouchat jeho oblíbenou hudbu. Zaplatila jsem a došla k autu. Nasedla jsem a pustila si CD. Ozvaly se první tóny klavíru a já na okamžik zavřela oči. Zase jsem byla u Cullenových, seděla vedle Edwarda a poslouchala, jak hraje. Po tváři mi stekla osamělá slza. Teď nebyl čas na vzpomínky, musela jsem pokračovat ke svému cíli.


Volterru jsem poprvé uviděla brzy odpoledne. Normálně by mi cesta trvala déle, ale byla jsem nedočkavá a zvyklá na rychlou jízdu. Vjela jsem do města, zaparkovala auto na veřejném parkovišti kousek za hlavní bránou. Zhluboka jsem se nadechla, dodala si odvahy a odříkala krátkou motlitbu. Vystoupila jsem z auta a zamkla ho. S sebou jsem si vzala jen kabelku s peněženkou, telefonem a doklady. Nepamatovala jsem si, kde přesně stojí palác Volturiových, tak jsem prostě procházela ulicemi a hledala povědomé místo. Po zhruba hodině bloudění jsem došla na náměstí s hodinami, na místo, kde se kdysi chtěl Edward nechat zničit. Nechtěla jsem absolvovat cestu podzemím jako tenkrát. Navíc jsem se obávala, že kdybych v podzemí potkala někoho z gardy, skončila bych jako jeho svačinka. Palác odtud nemohl být daleko.


Šla jsem jednou z úzkých uliček vedoucích z náměstí. Už jsem se chtěla obrátit a zkusit jinou cestu, když vtom jsem uviděla sídlo Volturiových. Srdce se mi na okamžik zastavilo. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho našla. Budova vypadala přesně jako v mých vzpomínkách. Obrátila jsem oči k nebi a děkovala. Zároveň jsem se znovu tiše pomodlila. Nikdy jsem nebyla skalně věřící a to, za co jsem se modlila, by se Bohu jistě nelíbilo, ale mě se to zdálo být na místě.


Sebrala jsem veškerou svou odvahu a šla k paláci. Před hlavními dveřmi jsem musela chvilku zůstat stát a počkat než se mi srovná akce srdeční. Sluníčko mi svítilo do zad a příjemně hřálo. Otočila jsem se k němu čelem a ještě chvilku si vychutnávala jeho dotek na své tváři. Pokud můj plán vyjde, je to naposledy, kdy se můžu slunit na veřejnosti. Najednou se mi vůbec nechtělo vstoupit dovnitř. Poprvé od probuzení z komatu jsem opravdu pochybovala o svém rozhodnutí. Můj život by mohl být krásný a šťastný. Živě jsem si dokázala představit svou lidskou budoucnost: dodělala bych si maturitu, vystudovala vysokou školu, našla zajímavou práci. Vdala bych se a měla děti. Zestárla bych a v pozdním věku přirozeně zemřela. No, s mým nadáním přivolávat na sebe nehody, by mě spíš velmi mladou srazil náklaďák… Skoro jsem se otočila na patě a odešla pryč. Ale se mi před očima objevila Edwardova tvář. Připomněla jsem si, proč jsem tady. Proč jsem podnikla tuto cestu. Všechny mé pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí se rázem rozplynuly. Zastyděla jsem se, že mě vůbec tyto myšlenky napadly. Na mém životě nezáleželo. Důležitý byl Edward, bez něj můj život beztak neměl nejmenší smysl.


Postavila jsem se opět čelem ke vchodu a nyní již bez zaváhání vzala za kliku. Vešla jsem do prostorné haly a jen tak tak se ubránila radostnému výkřiku, když jsem uviděla osobu na recepci.


,,Dobrý den slečno, mohu vám pomoci?” zeptala se mě zdvořile Gianna. Rozhodla jsem se, že od začátku musí všichni tady vědět, že jsem jiná než ostatní lidé. Budu prostě upřímná.


,,Dobrý den Gianno,” usmála jsem se na ní a pomalu šla k jejímu pultu. ,,Velmi by mi pomohlo, kdybych mohla mluvit s Arem. Jestli budete ohlašovat mou návštěvu, jmenuji se Isabella Swan.” Sledovat výraz Gianniny tváře by bylo v jiné situaci skutečně komické. Měnil se od nechápavého, přes pochybovačný až k nevěřícnému a šokovanému. Očividně se snažila někam si mě zařadit, ale netušila kam. Prohlížela si mě od hlavy po paty a usilovně přemýšlela.


,,Gianno, prosím. Potřebovala bych se s ním setkat co nejdříve. No, nejspíš už stejně ví, že jsem tu. Tady mají i stěny uši, že?” Řekla jsem jí mile a pak jsem se schválně hlasitě rozesmála.

,,Kdepak, stěny uši nemají, to jen místní obyvatelé mají skutečně mimořádně bystrý sluch,” pokračovala jsem a Gianna mě nevěřícně sledovala. Mě do smíchu ani trochu nebylo, ale potřebovala jsem upoutat pozornost a pokud možno i zvědavost. Ta byla dle mého názoru Arovou největší slabinou a mou asi jedinou šancí. Gianna se vzpamatovala a vzala do ruky telefon. Než však stačila vytočit číslo, ozval se za mnou známý hlas.


,,To je v pořádku, Gianno. Vyřídím to s ní.” Apatický hlas, který jsem měla navěky vypálený v paměti. Otočila jsem se na jeho majitelku a cítila příval úlevy. Existují, upíři existují! Celý tenhle můj podnik měl smysl, nejsem blázen. Uvědomovala jsem si, že bych se měla bát, ale pro strach jsem neměla prostor. Zaplavila mě jen úleva a radost. Dokážu zachránit Edwarda. Je to možné!


Jane si mě prohlížela jen se špatně skrývaným zájmem. Měla na sobě černý plášť s kápí, která jí částečně skrývala oči. Já však dobře viděla jejich krvavou barvu.


,,Jane, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale neumíš si představit, jak ráda tě vidím. Kdyby nehrozilo, že mě zabiješ, snad bych tě i objala,” promluvila jsem na ní a viděla, jak její obvyklá maska nezájmu a neúčasti spadla. Zírala na mě s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou. Vypadala vážně úžasně. Po pár vteřinách zatřepala hlavou a rychle se rozhlédla okolo sebe. Gianna taktně odešla a my s Jane zůstaly samy. Chvíli si mě ještě měřila a pak se zlověstně usmála a propalovala mě pohledem. Nic se nedělo, tak jsem se na ní zakřenila. Pokus o úsměv mi nevyšel.


,,Nemusíš se snažit, Jane. Na mě tvůj dar nefunguje. Mohla bys mě teď prosím odvést k Volturiovým? Opravdu bych s nimi ráda mluvila, hlavně s Arem. Jsem si docela jistá, že on mě bude chtít taky vidět.”


Jane se nezmohla ani na slovo. Stála bez pohnutí, jako socha, a nezpouštěla ze mě oči. Velmi pomalu se vzpamatovávala z toho, co jsem jí řekla. Pak se mírně přikrčila a z úst jí vyšlo temné zavrčení.

 

5. část • 7. část

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 6. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře