Další kapitolka. Doufám, že se vám bude líbit.
01.01.2010 (10:45) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2056×
Slyšela jsem kroky na chodbě a myslela si, že je to Demetri. Potuluje se po hradě, když nemůže spát. Kdyby někdy spát mohl. Nazula jsem si své oblíbené tenisy a vyšla ven. Kroky ustali a já se otočila. Ztuhla jsem a nemohla jsem se ani pohnout.
Naproti mě stál anděl. Jeho bronzové vlasy rozcuchané na každou jinou stranu se krásně leskly. Jeho oči, jako tekutě zlato mě upřeně sledovaly a nespouštěly ze mě pohled. Nemohla jsem se od těch očí odtrhnout.
Nemohla jsem si vzpomenout, kde už jsem ho viděla, ale byla jsem si jistá, že je z mé minulosti, kterou si nepamatuji. Ta neuplnost ve mě se začala zocelovat a já byla neuvěřitelně zmatená.
Nechápala jsem co se to se mnou děje, ale pomalým krokem jsem se k němu blížila. Sledoval každý můj pohyb a já napříhla ruku. Chtěla jsem se přesvědčit, že to není jen sen a já nesním. Stačí poslední krůček a já se ho dotknu.
Anděla, který na mě hledí s takovou něžností v očích a ještě něčím. Nevěděla jsem co to je. Posledních pár centimetrů mě dělilo od jeho dotyku, když jsem si uvědomila, co to dělám. Okamžitě jsem stáhla ruku a byla jsem pryč.
Zmizela jsem jako pára nad hrncem. Určitě byl z toho zmatený, ale moje rychlost neudivuje jen jeho. V mžiku jsem stála před dveřmi síně a čekala jsem až se z toho pocitu vzpamatuju. Najednou jsem si však uvědomila, že ta prázdnota je zpět. Stašně mě to bolelo.
Ten pocit uplnosti mi neuvěřitelnosti mi chyběl a mohl za to ten kluk. Měla jsem pocit, že létám. Musela jsem se pár krát nadechnout, abych ten pocit vstřebala. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Hned se na mě sesypalo několik upírů a já je bez problému jejich utoky odrážela.
Trvalo to už asi půl hodiny a já jsem pokračovala dál, ale mluvila jsem zároven na Ara. „Nemyslíš, že už je to zbytečné?" zeptala jsem se a všichni přestali bojovat. „Jak chceš Bello. Přijel mě navštívit syn mého dobrého přítele Carlisla Eward. Je věhlasný v boji, ale nesmíš používat žádný z tvých darů." řekl a já nevěděla zatím o koho jde. Podíval se do postraních dveří, kterými vešel ten anděl z chodby.
Ztuhla jsem a myslela si, že se moje mrtvé srdce znovu probudilo k životu. Šel se se sklopenou hlavou a nevěnoval mi ani jedný pohled. To mě naštvalo. Postavila jsem se do bojovné pozice. Byli jsem od sebe asi dva metry a on jen klidně stál.
Rozhodla jsem se mu srazit mu ten jeho hřebínek a skočila jsem po něm. Lehce se mi vyhl a srazil mě do strany. Bylo vidět, že všichni okolo byli na jeho straně, jelikož chtěli odplatu za to co jsem s nimi celý dosavadní půl rok dělala a tak se všichni pochechtávali.
Byla jsem už značně naštvaná a tak jsem vyskočila. Znovu jsem zautočila a byla jsem uspěšnější. Kopla jsem ho přímo doprostřed hrudní až to zadunělo a on se vydal na dalekou cestu vzduchem. Myslela jsem, že bude mít dost a tak jsem se k němu otočila zády a vydala jsem se jako vítěz směrem k Arovi.
Ani jsem netušila, co se děje za mnou a tak jsem neměla žádné obavi. Najendou jsem však ucítila jeho paže na mých. Držel mě za ruce a koleno měl mezi mými lopatkami. Vythnula jsem se mu a skočila po něm.
Spadl na zem a ležel. Já seděla na něm obkročmo a měla připravenou ruku v pěst. Rychle jsem jí zvedla a chtěla mu jí jednu ubalit, jenže když jse mu pohlédla do jeho zařivě zlatých očí, nemohla jsem to udělat.
Pozoroval mě se zájmem a já se nepoznávala. Utápěla jsem se stále v jeho očích a všichni přítomní nás zaujatě sledovali. Bylo mi to jedno. Ta uplnost byla zpět a já si jí užívala. Nechtěla jsem, aby někdy zmizela. Najednou jsem však letěla vzduchem. Nohama mě přehodil přes jeho hlavu a já ležela a zádech.
On seděl obkročmo na mě a usmíval se. Ach tak krásný usměv. Usměv jsem mu opatrně opětovala a ten jeho se ještě více rozšířil. „Tak co? Kdo vyhrál?" řekl a já vydechla užasem. Jeho sametový hlas pohladil mé uši.
Zase jsem se usmála, ale moje pusa byla dokořán. Zvedl svůj krásný prstík a jím vzal mou bradu a posunul jí směrem nahoru. Ted moje pusa byla v obvyklém stavu. Zavřená. Musela jsem se usmát a on ze mě seskočil. Vůbec mě to nepotěšilo, spíš naopak. Chtěla jsem se ho dotýkat. Podal mi ruku a já se usmála.
Byla jsem ráda za tu příležitost, kdy jsem se ho mohla dotknou. V okamžik, kdy se naše ruce setkali mnou projel elektrický výboj. Jeho ruka byla hedvábně hebká a on mi pomohl si stoupnout. Nechtěla jsem ho pustit. Koukal na naše ruce, protože jsem ho nechtěl pustit. Podíval se mi do očí a usmál se. Byl tím zjevně potěšený.
S velkou námahou jsem ho pustila, ale přece. Všichni nás upřeně sledovali a já čekala na pořádný výsměch.
Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jiná Bella! 23. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!