Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 2. kapitola

09.10.2010 (08:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1659×

Pohled Melissy

Po tom, co nás taťka vysadil u školy, jsem se chystala spolu s Jamesem jít do třídy. Ale Melinda spolu s Joshem nám zatarasila cestu.

„My musíme do třídy,“ namítl ihned James, který mi stál vždy věrně po boku.

„Vždyť mi také. A všichni ostatní též,“ řekla Melinda a ukázala na děti, které se kolem nás hlučně bavily.

„Nechceme přijít první den pozdě,“ zašeptala jsem.

„Nepřijdete! Necháme vás jít do třídy, ale nejdříve musíte něco udělat,“ usmál se šibalsky Josh.

„Co?“ zeptal se zvědavě James. Ale já věděla, že to bude něco zlého.

„Vidíte tu holku,“ ukázala na holčinu, která vypadala jako super barbie, „štve nás. No a proto byste ji mohli trochu uško… ehm poškádlit. Stačí když jí třeba brutálně rozfoukáš ty její skvěle nafoukaný vlasy nebo když ji James pod nohama zatřese a ona se neudrží na těch štíhlých nohách,“ vysvětlila s úsměvem Melinda.

„Ne, ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Víte, co říkala mamka s taťkou? Žádné schopnosti!“ připomněl jim James.

„Oh, to ano. Ale mamka a taťka by nebyli rádi, kdyby se dozvěděli, že jste první den přišli pozdě,“ vyhrožoval nám Josh.

„Ale vždyť nepřijde… “ začal James, ale pak mu to došlo.

„Řeknu to mámě, jestli nás nenecháte jít,“ zašeptala jsem.

„Mámě? Ta má dost svých starostí! Ale dobře, jak chceš,“ řekla a spolu s Joshem se otočila na podpatku a pak spolu odešli.

„Proč tohle dělá?“ zeptala jsem se.

„Protože závidí, že umíš ovládat vítr a ona jen vodu,“ odpověděl mi James.

„Nemá mi co závidět. Bojím se větru. Je na mě moc silný,“ zašeptala jsem smutně a představila jsem si ten boj, co mě každou noc čeká. Boj, ve kterém se snažím vítr ve mně uklidnit a dát jej spát.

„To bude dobrý. Neboj,“ ukonejšil mě James a podal mi ruku. Chytla jsem ji.

Chtěli jsme jít do školy, když jsme za sebou zaslechli neznámý hlas, i když něco známého na něm slyšet bylo.

„Oh, jsou ještě hezčí než jsem si myslel. Hezčí než jejich sourozenci,“ rozplýval se někdo.

Otočila jsem se a se mnou i James. Ten někdo mluvil o nás. Za námi stál muž s červeně rudýma očima a dlouhými černými vlasy. Na sobě měl dlouhý hnědý hábit a s úsměvem nás pozoroval. Za ním stáli ještě dva. Žena a muž. Žena měla krásné hnědé vlasy a překvapivě fialové oči a prohlížela si mě s neskrývaným odporem. Muž byl černovlasý a nakrátko ostříhaný a prohlížel si nás velmi zkoumavě. Všichni byli velmi krásní.

„Ahoj, dětičky,“ usmál se na nás muž, který stál v jejich čele, ten, co mluvil už předtím.

„My se s cizími lidmi nemáme bavit,“ odsekl James a chtěl se mnou odejít.

„Ale my nejsme cizí,“ namítl muž.

„Že ne?“ zašeptala jsem.

„Ne, velmi dobře známe vaši matku Caytlin a rodinu, s kterou žila,“ usmál se. „Jsme její staří známí. Už dlouho jsme se neviděli a hodláme to napravit.“

„Napadlo nás, co si udělat výlet? Nás pět. Teď hned,“ usmála se žena s fialovýma očima.

„Výlet? Ale my máme školu,“ namítl James, kterému se v mé dlani mírně třásla ruka, pevně jsem ji stiskla.

„Školu? Tak výjimečné děti jako vy mají školu?“ divil se muž. Udělal krok blíž a zašeptal: „S tím, co umíte, byste raději měli podstoupit školu, kde vás naučí ovládat ty vaše schopnosti. Máte je, že ano?“ vyzvídal muž.

S bratrem jsme se na sebe podívali a pak přikývli.

Muž zatleskal rukama a mrkl na své společníky. „Tak co říkáte na výlet, kde si budete moct své schopnosti používat, jak se vám zachce?“ navrhl.

„Mamince by se to nelíbilo,“ namítla jsem tiše.

„Znám ji a věř mi, neměla by nic proti,“ usmál se.

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec bratr a já přikývla. „A s kým že to vůbec jdeme?“ zeptal se bratr.

„Můžete mi říkat strýček Aro,“ zazubil se muž a doprovodil nás k luxusní limuzíně.

Pohled Caytlin

Stála jsem nakloněná nad malým Erikem, který ležel na stole pokrytém dekou a pozorovala jsem jej.

„Jak jsi to udělal?“ mluvila jsem si sama pro sebe.

V tom mi zazvonil telefon, zvedla jsem jej a ozvalo se mi Alicino ahoj.

„Zdravím, Alice,“ usmála jsem se, ačkoliv mě neviděla. Moje a Aliciny vztahy se natolik prohloubily, že jsme teď musely mít každý den minimálně jeden rozhovor.

„Chci ti oznámit, že zítra za tebou všichni přijedeme. Teda ze tebou, za Embrym, za dětmi a za malým Erikem,“ rozplývala se Alice v telefonu.

„Jo, to je skvělé. Už se moc těším,“ přijala jsem to vesele.

„Jak nesli to, že musí do školy James a Melissa?“ optala se zdvořile.

„Oh, jako normální děti, ale Melissa byla zamlklá jako vždy. Nevím, proč to…“ větu jsem nedokončila, neboť vedle Erika na stůl skočila Caisy a zasyčela na mě.

„Alice, budu končit. Pak ti brnknu,“ zavěsila jsem telefon.

Rozzuřeně jsem se podívala na Caisy. „Co to sakra provádíš?“ vyjela jsem na kočku, ale ona na mě pořád syčela a znenadání začal i Erik hystericky plakat.

Vyjeveně jsem na ně na oba zírala. Jakoby mi chtěli něco sdělit, ale já nevěděla co. Zpozorněla jsem vůči všem detailům okolo a připadala jsem si jako liška, která napíná sluch, aby jí nic neuniklo.

Něco se stalo.

Pohled Joshe

Učitel nás zrovna nabádal, abychom se řídili školním řádem. A taky nás upozorňoval, že jsme povinni se přezouvat a bla a bla a bla bla bla.

Každý rok ty stejné kecy. Podíval jsem se na sestru Melindu, která se očividně nudila stejně jako já a v zápalu nudy si čmárala své iniciály na lavici.

I já se velmi nudil, a proto jsem pozoroval lelky z okna. Když jsem si všiml limuzíny, do které právě nastupovali mí dva mladší sourozenci. Vyjeveně jsem celou tu situaci sledoval skrze prosklené okno.

Drknul jsem do Melindy, která se na mě nechápavě podívala, ukázal jsem jí to okno. Dveře limuzíny zrovna šofér s tmavými brýlemi zavíral, ale ještě viděla naše sourozence, kteří se pevně drželi za ruce.

Okamžitě jsem si stoupl a Melinda mě napodobila.

„No, zrovna o tom mluvím. Žáci se chovají naprosto nevhodně. Posaďte se, prosím,“ nabádal nás učitel.

„Ale naši sourozenci,“ zanaříkala hystericky Melinda.

„Vaši sourozenci co?“ díval se n nás naštvaně učitel.

Chytil jsem Melindu za ruku, napálil to do učitele, kterého jsem tím srazil na zem a vyběhli jsme ze třídy. V mžiku jsme byli před školou. Ale limuzína již byla pryč.

Stalo se něco špatného.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 2. kapitola: