Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 18. kapitola

06.02.2011 (19:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1247×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Melissy

Stále jsem byla ve vlčí podobě a poslouchala zvuky, které se ozývaly za dveřmi. Slyšela jsem křik a prosby o slitování. Bála jsem se. Prosil někdo, kdo přišel s mamkou a tátou? Nebo naši nepřátelé?

Začala jsem horečně přemýšlet, jak dostat do místnosti teplý vzduch a zařídit tak pomalé rozmrazování. Napadali mě různé nápady, ale žádný nemohl vyjít. Vítr mě neposlouchal. A já ho nechtěla použít.

Melisso? Ozval se krásný mužský hlas v mé hlavě. Nevěděla jsem, kdo to je. Ale pak jsem z obrazů v jeho hlavě, poznala „strýčka“ Setha, kterého jsem viděla jen na fotografiích a jednou v dětství.

Strýčku Sethe? odpověděla jsem mu.

Zamručel. Neříkej mi, prosím, strýčku. Říkej mi prostě Sethe, poprosil.

Dobře, zamumlala jsem.

Melisso, musíš dovolit, aby se k vám vaše mamka pak dostala, aby…, začal.

Kdo to křičel? skočila jsem mu do řeči.

Nikdo z našich. Neboj, odpověděl. Ale teď poslouchej! Musíš své mamce ušetřit práci. Musíš jí pomoct.

Nemusím. Nemůžu, zašeptala jsem. Nejde to.

Ty to dokážeš. Všichni ti věří. Dokážeš to! Věř mi. Vím to, řekl mi.

Jak to víš? zeptala jsem se.

Protože v tebe mám důvěru stejně velkou jako tví rodiče. Možná větší, řekl pomalu.

Ale proč? Neznáš mě, namítala jsem tiše.

Ale znám, zašeptal v mé hlavě jeho hlas.

Zhluboka jsem se nadechla a stoupla si doprostřed místnosti s nově nabitým sebevědomím. Pak jsem se proměnila do lidské podoby a rychle se oblékla. Ale za dveřmi jsem stále slyšela Sethovo srdce bušit. Nechala jsem po tváři stéct poslední slzu, ale těm dalším jsem to nedovolila. Rozhodla jsem se, že budu silná. Věděla jsem, že jsem silná. Nová síla, kterou předtím probudil Erik a teď sebevědomí, které mi dodal strýček… totiž Seth, mě dovedou k tomu, co chci. A já chci zachránit své sourozence.

Soustředěním jsem zavřela oči, pak jsem zapomněla na všechny pochybnosti a myslela na to, že jsem silná a že teď zachráním své sourozence. Pomalu jsem zvedala ruce do výše a nad hlavou jsem rychle tleskala. Pak jsem si představila teplo. Nekonečné teplo, které prochází mým vlčím tělem. A také jsem si představila vánek, který mé tělo ovívá. Teplý vánek, který otepluje celé okolí. Myslela jsem jen na to a pak jsem to cítila. Nadechla jsem se a nasávala teplejší vzduch.

Fungovalo to! Dokázala jsem ovládat vítr! Konečně! Dala jsem ruce dolů, ale vánek k mé radosti stále působil. Cítila jsem zatím jen slabý opar únavy. Rozeběhla jsem se ke dveřím.

„Zvládla jsem to. Dokázala jsem to!“ křičela jsem přes dveře na Setha.

Pohled Caytlin

Šla jsem pomalu přes celý sál ke dveřím, za které se schoval Aro. Embry šel neslyšně vedle mě. Věděl, co bude následovat. On napadne Renatu a já pak půjdu po Arovi. Pomůžeme našim dětem. A nakonec zničím Volterru. A pak… sama nevím, co bude pak. Půjde to žít stejně jako dosud? Je možné zapomenout? Nebo je dobré si to pamatovat?

Nemůžu uvěřit, že to jsou teprve dva dny, co nám Aro unesl děti. Stalo se toho tolik a mě připadá, jako by se to vleklo týdny nebo dokonce měsíce. Vydala jsem se přes půlku světa. Dovolila jsem zavolat těm, kteří touží po moci. A teď zničím Volterru.

Otevřela jsem dveře a pomalu jimi prošla do úzké temné chodby. Embry se v úzké chodbě tiskl těsně za mnou. Procházeli jsme temnou chodbou pořád dále. Věděla jsem, že někde na jejím konci stojí Aro přede dveřmi, které vedou ven. Ty se ale neotevřou. Vítr, který jsem tam poslala, je nutí zůstat zavřenými.

Přede mnou se chodba rozšiřovala do kruhové místnosti osvětlené dvěmi lucerničkami na stěnách. To je místnost, z které vedou dveře. Za dveřmi je žebřík, který vede na povrch. Ten ale nikdo z nás nepoužije.

Přede dveřmi stála Renata a po jejím boku Aro. Renata byla zamračená. Měřila si mě od hlavy až k patě a přitom potajmu pokukovala po Embrym, který jí očividně naháněl strach. Aro se usmíval s upřeným pohledem do mých očí. Embry vrčel na Renatu a cenil na ni své tesáky. A já si nechala na tváři vykouzlit vítězoslavný úsměv a oplácela jsem Arovi pohled. Pohled plný nenávisti.

„Nejspíše jsi slyšel své druhy křičet, viď?“ prohodila jsem jeho směrem. Nic neříkal, tak jsem pokračovala. „Slyšel jsi i svou ženu, že?“ Zamračil se, ale stále mlčel. „Bylo to opravdu velkolepé, víš. Ale neudělám ti tu radost a ty neumřeš s tím, že mě uvidíš použít mé schopnosti. Ne!“ zavrtěla jsem hlavou. „Zabiji tě holýma rukama, Aro.“

„Pleteš se, holčičko,“ zašeptala sotva slyšitelně Renata hlasem plným vzteku a skrytého strachu, kterého jsem si ale všimla. „Poslední slova, rusovlásko?“

„Užijte si peklo!“ vykřikla jsem. V tom okamžiku na ni Embry vyskočil a povalil ji na zem. Pak už jsem je ale nesledovala.

Podívala jsem se na Ara a pak jsme se nastejno vyřítili jeden na druhého. Hrubě jsme do sebe narazili a prudký náraz nás od toho druhého odstrčil. Rychle jsem se oklepala a narazila do něj znovu. S překvapením jsem zjistila, že měl stejnou reakci. Má ruka bleskurychle vystřelila k jeho hlavě. Vytrhla jsem mu pár dlouhých vlasů, ale mým cílem bylo něco jiného. Vší silou jsem škubla a pak se odtáhla. V ruce mi zůstalo Arovo pravé ucho.

Než jsem si ho ale stačila pořádně prohlédnout, byla jsem přišpendlená ke štěně Arovýma rukama. Chytl mi levou ruku a zkroutil ji do neskutečné polohy, až mi v ní křuplo. Vykřikla jsme zděšením a bolestí. Pravou rukou jsem ale Arovi dala pěstí do obličeje, zatímco on se stále zaměstnával kroucením mé levé ruky. Pak jsem ho kopla do rozkroku a on se na moment zarazil. To byla má šance! Vytrhal jsem mu ruku ze sevření, pak jsem se na něj vrhla a stáhla ho na zem.

Naposled jsem se mu podívala do očí a pak jsem mu dala obrovskou ránu mezi oči. Cítila jsem, že v jeho hlavě probíhala nějaká reakce na tak silnou ránu. Samozřejmě se bránil. Škrábal mě a kopal, ale neměl sebemenší šanci. Pak jsem se hlasitě zasmála a jedním tahem mu hlavu odtrhla od těla. Hodila jsem ji přes celou místnost pryč. Ale hned jsem se vrátila k Arovu tělu a oddělila jsem i ostatní části jeho těla.

Embry mě už nějakou dobu pozoroval a já si všimla rozsápaného těla Renaty pod jeho nohama. Usmála jsem se na něj a on v náznaku úsměvu vycenil tesáky. Proměnil se v člověka a natáhl si kalhoty, které měl zavázané u tlapy během bitvy. Překvapivě byly neporušené. Pak jsme těla hodili na hromadu a já pomocí ohně jsem je zapálila. Po chvíli místo jejich těl byla jen malá hromádka prachu.

Obrátili jsme se s Embrym a šli nazpátek temnou chodbou. Pak jsme se vrátili do sálu, kde byli Rumuni.

„Všichni jsou mrtví. A my utrpěli jen málo ztrát. Byly jsme v přesile. Z tvých… vašich známých není nikdo zraněn,“ informoval mě Stefan. „Ale k vašem dětem jsme se nedostali. U dveří, kde jsou uvězněné je celá vaše… ehm rodina a… smečka,“podal mi zprávu Stefan. „Co bude teď, Caytlin?“

„Osvobodíme mé děti, pak půjdeme hezky všichni ven a potom to navždy skoncuji s Volterrou,“ pravila jsem rozhodně. Všichni souhlasně zabručeli.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 18. kapitola: