Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 16. kapitola

30.01.2011 (11:15) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1317×

Pohled Caytlin

Opuštěné nádvoří mě překvapilo, ale i vyděsilo zároveň. Někteří Rumuni se dostali přede mě a vyrazili bránu, kde opět nikdo nebyl. Zmocňoval se mě neklid a strach, že míříme do pasti. Když jsem kráčela temnými chodbami, čekala jsem, kde na nás bude čekat past. Našla jsem ji. U výtahu na jejich recepci nikdo neseděl a výtah čekal na toho, kdo do něj vstoupí a odveze ho dolů, kde začne boj. Do výtahu jsme se ale nemohli vejít všichni. Chtěla jsem jít mezi prvními, ale Stefan rozhodl, že bude lepší, když pojedu až napodruhé a on mi zatím zajistí volnou cestu k hledání dětí. Nakonec jsem souhlasila.

Do výtahu se natlačilo několik zdatných mužů a jeli dolů. Čekala jsem dlouhé dvě minuty než výtah konečně dojel až nahoru ke mně. Naskočila jsem do něj a vlkodlaci se přidali a spolu s nimi všichni Cullenovi. Zatlačili mě dozadu, že jsem pomalu nemohla dýchat, neboť se do výtahu natlačila tlupa dalších Rumunů a pak se výtah rozjel.

Lapala jsem po dechu a sbírala vnitřní energii. Pak se výtah otevřel a všichni se vyvalili ven a zapojili se do bitvy, která už zuřila v chodbách před výtahem. Viděla jsem před sebou, jak mají všichni plné ruce práce s bojem.

Zuřivě jsem dala pěstí do zubů hnědovlasému upírovi, který se ke mně rozeběhl, jakmile mě spatřil. Překvapilo mě, ale že se nebránil. Očividně se mě snažil zajmout a ne zabít. To mě zmátlo, ale přesto jsem mu rychlým pohybem urvala hlavu a hnala se mezi davy dopředu, abych mohla hledat své děti.

Jak jsem se tak hnala dopředu, vynořila se přede mnou Heidy a popadla mě za vlasy, dříve než jsem stačila zareagovat, a vláčila mě dopředu. Na ruce jsem nechala vytvořit ohnivou kouli a vrhla ji na její ruku. Ta se o ni jen mihla, ale i přesto pustila mé vlasy. Narovnala jsem se a čekala na její útok. Chystala se na mě skočit, ale zničehonic se vynořil Embry ze strany a zakousl se jí do krku a jí se oddělila hlava od trupu. Embry se na mě zadíval a pak běžel dále bojovat.

Všude po celých chodbách Volterry, které vedly do hlavního sálu, zuřil boj. Výtahem procházelo čím dál tím víc Rumunů, kteří se zapojovali do bitvy. Ale síly byly vyrovnané. Běžela jsem chodbou, která smiřovala do haly, kde byl Aro a spol. Ale zastavila jsem se před zabetonovanými dveřmi, které se objevily kousek před halou. Prohlížela jsem si je a věděla, že tohle by nikdo z gardy nedokázal. Přitiskla jsem ucho ke dveřím a zaposlouchala se do zvuků uvnitř. Věděla jsem, že schopný vytvořit něco takového byl jen James. Slyšela jsem čtyři rychle bušící srdce a jedno nebo dvě přerývavá dýchání.

„Jamesi? Melisso?“ zavolala jsem skrze dveře a doufala, že mě uslyší.

„Mami?“ ozval se Melindin hlas, ale byl poněkud tichý a vyčerpaný.

„Melindo? Kdo tam všechno je?“ zeptala jsem se a došlo mi, že Melinda a Josh se vydali pro své sourozence sami.

„My všichni, mami. Ale Josh je v bezvědomí a James také brzy omdlí a pak ten beton povolí. Co se děje venku, mami?“ vysvětlila rychle situaci Melissa.

„Ať se děje cokoliv, zůstaňte uvnitř. A kdyby James omdlel, musíš vymyslet jiný způsob, jak dveře zajistit, Melindo,“ řekla jsem jim. „Hlavně nevycházejte, dokud pro vás já nepřijdu, ano? A hlavně buďte…,“ nedokončila jsem větu, neboť mě někdo zezadu napadl.

Vrhnul se na mě, chytl mi pevně hlavu a vší silou s ní narazil do zdi, ke které jsem šeptala. Před očima se mi zatemnilo, ale po chvíli to povolilo. Ale já cítila, jak mě po zemi vláče k hale. Pomocí větru jsem vytvořila vzduchovou kapsli a odstrčila ho. Okamžitě mě pustil a dopadl na dveře, které vedly do hlavního sálu. Když dopadl, vylekaně zakřičel, neboť dveře byly celé žhavé a ohořelé. Nejspíš práce Joshe, pomyslela jsem si. Až teď jsem v útočníkovi poznala Santiaga, jednoho z Arovy gardy.

Už jsem více nepřemýšlela a vyslala proti němu nekonečně dlouhé proudy ohně, které ho okamžitě obklíčily a pak se na něj lačně vrhly a on začal hořet. Ať se snažil sebevíc, nemohl je uhasit. Vřískal na celé chodby a ten jeho řev se odrážel od stěn a tvořil tak hrůzostrašnou ozvěnu. Pro sebe jsem se usmála, neboť jsem věděla, že jsem porazila jednoho z Arových hlavních bojovníků. Obešla jsem ho a zamířila k rozpáleným dveřím. Zastavila jsem se před nimi a před očima jsem si připomněla otcovu zradu v tomto sále. Usmála jsem se, protože jsem věděla, že čas odplaty nastal právě teď. Obrnila jsem se větrem kolem sebe, který mě měl ochránit před nečekanými útoky ostatních a pak jsem kopla do rozpálených dveří, které se pod mým kopem rozevřely dokořán. Prošla jsem s hlavou hrdě zvednutou a dveře za mnou pomalu pukaly a rozpadaly se. Bylo jasné, že co nevidět spadnou a rozloží se.

Šla jsem blíže ke třem trůnům, před kterými stáli tři muži po boku se třemi ženami. U prostředního trůnu stála ale ještě žena po boku muže, kterého jsem nade vše nenáviděla. Ta žena byla jeho štít. Všude kolem nich jiní upíři. Mohli jich být tak kolem sta. A já tu stála sama. Zastavila jsem se přímo uprostřed sálu a pohlédla Arovi přímo do očí a přes tvář se mi přenesla nenávist, pohrdání, ale i vítězství.

„Zdá se, že jsi sama,“ podotkl Aro a neodvrátil pohled.

„Nepotřebuji armádu jako někdo na to, abych tě zničila,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„A co tvé děti? Jak je chceš najít, když budu mrtvý?“ usmál se.

„Už jsem je našla,“ řekla jsem a usmála se.

„Oh,“ povzdechl si. „Muselo k tomu dojít, že?“

„Ano, muselo,“ zavrčela jsem skrze zuby. „Unesl jsi mi děti.“

„Kdybys nezabila Jane a Aleca, nestalo by se to.“ Pak se na chvíli odmlčel. „Ne, stejně by se to stalo.“

„Mohu vědět proč? Proč mé děti? Proč já?“ ptala jsem se.

„Tvé děti byly obyčejná návnada. Věděl jsem, že si pro ně přijdeš. A proč ty? Řekněme, že jsi mě fascinovala a stále fascinuješ. Od té chvíle, kdy jsi tady tak nelítostně zabila svého otce, až sem, kdy jsi bez špetky strachu vstoupila do sálu plného upírů,“ mluvil a já slyšela jak shořelé Santiagovo tělo za mnou spadlo k zemi a roztříštilo se. „Tolikrát jsem ti nabízel přidat se k nám. Přidat se ke mně, ale ty ne! Mohla jsi být po našem boku. Mohla jsi mít mnoho stoupenců a přátel. Mohla jsi být dokonce i mou druhou ženou.“ Když to řekl, má tvář se zkřivila v pohrdavém úšklebku nad tou představou.

„Nikdy!“ vykřikla jsem. „To ta tvá touha po mé moci tě nutila jít dál a dělat takové činy, ale i přesto tě to neomlouvá,“ řekla jsem mu a stále z něj nespouštěla pohled. „Teď ale konečně zemřeš, Aro!“

Pohled Melissy

Má sestra Melinda se vzpamatovala, ale dříve, než jsem z ní dokázala dostat jediné slovo, jsem slyšela matčin hlas za dveřmi. Uklidnila nás, ale pak jsem slyšela velký náraz do dveří a matčin hlas utichl.

„Co jsi vlastně viděla, Melindo?“ zeptala jsem se jí vystrašeně.

„Erik na mě působil víc než na vás. Nevím proč. Ale viděla jsem na chvíli svět jeho očima. Už nás nespojuje,“ vysvětlovala Melinda. „Ta mlha kolem něj, nebo co to bylo, povolila a pak jsem viděla někoho, jak ho odnesl. Někdo ho vzal,“ zašeptala smutně a plná strachu.

Můj starší bratr Josh stále ležel v bezvědomí a Jamesovi padaly oči a já věděla, že už nevydrží. Pohlédla jsem na Melindu. Ta si sedla ke dveřím, přiložila ruce na dveře a vyčkávala, až povolí bratrova síla. James padl po chvíli do bezvědomí stejně jako předtím Josh a betonová zeď ihned zmizela. Melinda zavřela oči a dveře i stěny kolem nás byly nejdříve obklíčeni proudy vody, která proudila od stropu na zem a po chvíli ale zamrzla. Zmrzla i podlaha, strop a všechny stěny kolem. Melinda ale zmrzla také! Vykřikla jsem a věděla jsem, že tu všichni zemřeme zmrzlí na kost. Mí bratři leželi na zemi v bezvědomí, sestra byla zmrzlá a já zbývala. Ta, co svou sílu nedokáže ovládat. Rozplakala jsem se.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 16. kapitola: