Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu II - 15. kapitola

22.01.2011 (12:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1380×

Pohled Caytlin

Byla jsem rozhodnutá! Věděla jsem to ode dne, kdy jsem Ara poznala. Věděla jsem, že nadejde den, kdy jej zabiji. Že bude platit za své hříchy.

A teď… unesl mi děti. A já si jdu pro ně. S tímto se mi naskýtá i příležitost konečně to s Volterrou skoncovat. Já spolu se svou rodinou, vlkodlaky a Rumuny, kteří se k nám brzy připojí. Když přišli před lety do Forks kvůli Renesmé, nemohla jsem je zničit. Ale teď ano! Teď mohu a udělám to!

Vzpomínala jsem na svůj život. Mladé děvče, které chtělo jen žít. Zrada otce a vyvraždění rodiny. Pak přeměna a s ní beznaděj a samota. Ale pak jsem potkala Cullenovi, u kterých jsem našla zase rodinu. A potom jejich zrada a opuštění. To vedlo k mé prohře s Victorií. Pak přišla nejlepší chvíle mého života – poznala jsem Embryho a zamilovala se. Cullenovi se vrátili a já se za Embryho provdala. A měla dvojčata. A pak další. A nakonec Erika.

A teď jsou všechny mé děti v nebezpečí. Jamese a Melissu unesli. Melinda s Joshem utekla bůh ví kam. A o Erikovi nevím stejně jako o mé tchýni. K tomu všemu se proti nám ještě obrátila smečka.

Ale teď stojím před Volterrou připravená bít se za své děti. Za svého muže. Za svou rodinu. Za přátelé. Za svůj život. Chci zpět to, co mi Aro vzal. To, co mi sebrala celá tahle Volterra.

A mám výhodu. Jsem silná a rychlá. Ani upír ani člověk. A ani poloupír. A moje schopnost je tak nebezpečná a mocná. Použiji ji v plném rozsahu a to jen na Volterru a hlavně na Ara.

„Caytlin? Jsi v pořádku?“ optala se mě starostlivě Esmé.

„Jo, jasně,“ vzpamatovala jsem se a zahnala vzpomínky.

„Pořád trváš na zabití Ara?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ano,“ řekla jsem rozhodně.

„Každou chvíli by tu měli být,“ oznámil Jasper netrpělivě a já viděla, že mu Rumuni nejsou po chuti.

Pohled Embryho

Poznal jsem na Caytlin, že vzpomínala. Viděl jsem jí to v očích. Vzpomínala na svůj život a na ten náš. I já na něj vzpomínal.

Jak můj život dostal směr až s ní. Že až s ní a dětmi jsem nalezl pravý smysl života. A ještě včera jsem o ni málem přišel. Křičel jsem na ni a litoval všech činů s ní. Nic z toho nebylo myšleno vážně. Ale i tak! Málem jsem přišel o jednu z nejcennějších věcí mého života. Ale mám ji zpět. Za to naše děti! Jsou sami a v nebezpečí. A já nemám tušení, co se s nimi děje.

Také jsem si uvědomil, že smečka v čele s mým bratrem Samem to nikdy nevzdají. Udělají cokoliv, aby dostali mě i Quila zpět. Nevím, jak daleko jsou schopni zajít, ale bojím se, že ohrozí mou rodinu. Co když bude jejich bezpečí v sázce? Co když se budu muset obětovat pro jejich dobro? Dokážu je opustit?

Z myšlenek mě vyrušil pach, který se ke mně řítil po větru ze západu. Země se mírně chvěla a ve vzduchu byl cítit pach nelákavý a nechutný. Věděl jsem, co to znamená. Přicházejí! Rumuni. Ze západní strany ulice šli rychlým krokem desítky statných mužů. Bledí muži s hrůzostrašným úsměvem na rtech a s rudýma očima. Zastavili se před námi. Z početné skupiny k nám vykročil vysoký brunet, který se usmál na Carlislea a pak pokýval Caytlin, která mu po vteřině zaváhání také pokývala.

Ostatní upíři si mě a ostatní vlkodlaky nedůvěřivě měřili. Bez váhání jsem se proměnil a vlkodlaci ihned po Jacobovi také. Vycenil jsem na ně tesáky a stoupl si vedle Caytlin, která mě něžně pohladila.

Slyšel jsem myšlenky Jacoba, který si dělal závěry o Rumunech. Ale něco bylo jiné něž obvykle. Nebylo to jako poslouchat Samovu smečku. Tohle bylo jiné. Slyšel jsem jen Jacoba. Jako kdybych nebyl součástí té smečky, přitom jsem se k ní připojil. Jacob slyšel, jakým směrem se ubírají mé myšlenky a teď vytvářel závěry ohledně mě a mého nezařazení do žádné smečky.

„Chci, aby mezi námi bylo jasno, Stefane,“ promluvila Caytlin k muži, který na ni předtím pokýval. „Jdeme hlavně pro mé děti.“

Pohled Caytlin

Cítila jsem, jak se Embry napjal pod mou rukou a vyčkával spolu se mnou na reakci Rumunů.

„Já vím. To je přeci prioritou nás všech,“ odpověděl Stefan. Usmála jsem se nad tím, že mě pochopil, ale on pokračoval. „Ale chci, aby sis také ty něco uvědomila. Bez nás nemáte šanci, proto jste nás volali. A proto my vám pomůže najít ty děti a vy nám pak pomůžete zabít všechny ve Volteře a následně ji zničit.“

Nevěřícně jsem otevřela ústa. Nemohla jsem uvěřit, že nás tak sprostě obloudil. Culil se na mě jako idiot a já z něj nespouštěla rozhněvané oči. Věděla jsem, že pokud chci zachránit své děti, musím na to přistoupit. „Nemůžu mluvit za ostatní, ale já ti pomohu. To ti musí stačit,“ procedila jsem naštvaně skrze zuby.

„Co myslíš tím zničit Volterru?“ zeptal se Carlisle.

„Nechat ji zřítit…, rozdrtit na prach. To je jedno, to nechám na Caytlin. To je přece její specialita. Živly, ne?“ usmál se na mě.

Oplatila jsem mu falešný úsměv. „Ano. Tak můžeme vyrazit, ne?“

„Stále nevíme, jestli s námi půjdete do bitvy?“ zeptal se znovu Stefan. „I my tenkrát přišli jako vaši svědci připraveni bojovat. Teď je řada na vás,“ připomněl nám.

„Já a Edward budeme bojovat, abychom splatili svůj dluh,“ rozhodla Bella s doprovázeným kývnutím Edwarda.

Emmett se usmál a všem bylo jasné, že on si bitvu nenechá ujít. Jasper nedůvěřivě přikývl. A Alice jej následovala. Carlisle a Esmé se rozhodli zůstat v okolí Volterry spolu s některými z Rumunů, aby chytli kohokoliv, kdo se pokusí utéct. A vlkodlaci se přidali na stranu Embryho, který byl ochotný chránit svou rodinu a bojovat za ni.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila spolu s ostatními po svém boku k náměstí. Náměstí bylo ale k našemu velkému překvapení prázdné. Což znamenalo, že se přesunuli dovnitř a čekají na náš příchod.

Pohled Melissy

Cítila jsem se slabá. Všichni kolem mě byli naplněni energií od mého nejmladšího bratra. I já ji měla, ale i přesto jako by se mnou nebyla. Dokonce i mé dvojče, James, ukázal, jak silný je i v tomhle věku. Ale já se cítila sama a slabá. Byli jsme obklíčeni betonem, který nepovoloval. Už jsme tu tak půl hodiny a mí bratři leží na zemi vyčerpaní k smrti. I přesto se drží a ochraňují svou rodinu.

V tom jsem zaslechla přes širokou betonovou zeď kroky na chodbě. Přitiskla jsem ucho ke zdi a zjistila, že ty kroky jdou od haly, kterou jsme opustili. Což znamenalo, že plameny zhasly. Polekaně jsem se podívala do tváře mého bratra Joshe a viděla jsem, že se nehýbe. Rukou jsem si zakryla ústa a přiskočila k němu. James se ještě držel, i když na něm bylo vidět, že co nevidět upadne do bezvědomí, což by znamenalo, že bychom já a Melinda zbyly na jejich ochranu.

„Omdlel,“ hlesla Melinda. „Slyším je. Jsou všude. Je jich mnoho. Ti, co byli na náměstí, se vrátili dovnitř, aby se připravili na bitvu,“ šeptala. Pak zasýpala, místo očí měla jen bělmo, ve tváři vyděšený výraz a z úst jí pak vyšlo jen jedno slovo, které znělo, jakoby ho ani neřekla ona, jakoby tady ani nebyla. „Erik.“

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu II - 15. kapitola: