Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 5. kapitola

13.07.2010 (17:15) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2697×

Ještě jedna do tuctu – 5. kapitola

Všechno to na mě spadlo. Cullenovi, Bella, lež Harrymu a taky to, co se se mnou nyní děje. Plakala jsem.

Já pláču? Cože? Další změna. Už abych si začala psát seznam.

Jela jsem do obchodu pro potraviny, které jsem si za těch 50 let nemohla dát a do knihkupectví, kde jsem si půjčila, nebo i koupila všechny knížky o upírech. Pak jsem zajela za Harrym, kde jsem si vzala všechny jeho knihy. I ty, které jsem četla. Vysvětlila jsem mu to jako, že se budu vzdělávat o upírech. Nechápu jak, ale skočil na to. Zase.

Zase jsme mu lhala. Nechtěla jsem to dělat. Ale musela jsem. Alespoň do té doby než zjistím, co se děje.

Uběhly čtyři měsíce a za ty čtyři měsíce jsem dělala pořád to stejné. Zatímco Bella měla v hrudníku černou díru, já pociťovala zradu. O práci jsem přišla. A to jsem tam nebyla ani jednou. Jen na pohovor.

Můj typický den byl zajet do obchodu pro jídlo. Pořád jsem totiž měla hlad. Pak jednou za dva dny zajet za Bellou. Pořád na tom byla zle. Chudinka. Pak jsem jela domů, četla a četla. Připadala jsem si jako nějaký knihomol.

Zrovna jsem se vracela od Belly, která se mi svěřila, že se snaží trochu odreagovat a jezdí za Jacobem, kde si hrají s motorkami. Zaparkovala jsem v garáži svou motorku a se smutným úsměvem přejela pohledem po prázdné garáži.

„Tak co tu máme dneska?“ ptala jsem se sama sebe a dumala nad tím, po které knížce sáhnu dnes. Vybrala jsem tu od Harryho s názvem Upíří šok. Byla celkem hubená. Jen sto stran.

Začetla jsem se, když jsem narazila na něco fakt divného. Psalo se tu, že když nějaký upír utrpí velký šok, hrozí mu, že ztratí svoje zvláštní schopnosti. Prý dočasně.

V mém případě by šlo o ztracení mé síly ovládat všechny čtyři živly. Nenapojuji se na ně jako jiní. To ne. Já je vytvářím. Jen tak z ničeho je dokážu vytvořit.

Od té doby, co Cullenovi odjeli, jsem je nepoužila. Ani jednou. A to byla chyba, jak si už teď uvědomuji.

Zaklapla jsem knihu, postavila se na balkón a naslouchala větru. Neslyšela jsem ho jako dříve. Nastavila jsem dlaň a soustředila se na to, abych mohla vytvořit plamen. Nic se nestalo. Zavřela jsme oči a pokusila se, aby se kolem mě utvořila vzduchová kapsle. Zase nic. Zkoušela jsem to několikrát u všech živlů. Nic.

Já jsem tak hloupá. Měla jsem se napojit na živly, dokud to ještě šlo. Daly by mi sílu. Nekonečnou sílu, která by mě pohltila. Sakra! Zase kleji. Sakra!

To se jen vyskytl další problém, který má ale důvod. V té knize ale nepíší o další změně. Takže to ostatní s tímhle vůbec nesouvisí.

Pojedu vrátit všechny knížky a pak zajedu k Belle. Zase. Jela jsem je vrátit do knihkupectví i Harrymu, který vyzvídal, jestli jsem se něco naučila. Vymluvila jsem se a jela k Belle.

Seděly jsme u ní v pokoji. A ona mi povídala o Jacobovi. Poslouchala jsem jedním uchem a druhým jsem to zase pouštěla ven. Přemýšlela jsem, proč jsem to neřekla Harrymu, Billymu ani Belle. Možná jsem měla. Ale teď už je pozdě. Ale něco uvnitř mě mi říkalo, že přijde čas, kdy se svěřím někomu jinému. Někomu, kdo mi bude blíže, než kdo jiný. Nevím, o koho jde.

„Chovají se fakt divně. Jako by z nich měl Jacob i strach. Pořád se na něj prý dívají a jeho přítel Embry je s nimi,“ povídala Bella.

„Co… cože? Promiň, zopakuj mi, co jsi říkala za poslední tři minuty,“ poprosila jsem ji, protože když vyslovila jméno Embry, něco jako by se ve mně pohnulo. Cítila jsem vedle sebe vzduch. Jen jeho lehký malý náznak. Pokusila jsem se ho vytvořit. Ale nic se nestalo.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ nařkla mě.

„Já… promiň. Byla jsem myšlenkami jinde. Co jsi říkala?“ poprosila jsem ji znovu o zopakování.

„No… říkala jsem, že mi Jacob říkal o Samově partě.“ Sam! Zase on!

„Že jsou pořád spolu. Jsou čtyři nebo kolik jich je. A Jacobův nejlepší kamarád Embry se k nim připojil. Jacob neví proč. A taky má pocit, jako by ho Sam pozoroval,“ pokračovala.

„Řekni mi jejich jména. Něco o nich zjistím. Půjdu k nim do školy a zjistím to,“ s radostí z nového objevu jsem jí poprosila o jména.

„Co? Vždyť nemůžeš na jejich území,“ řekla a dívala se na mě, jako bych se uhodila do hlavy.

A Sakra! Ona taky neví, že jsem výjimka v té smlouvě. Výjimka! Ten sen o Samovi, který se mi zdál každou noc. Pořád dokola. O tom mluvil. O výjimce!

„A jo! Zapomněla jsem. Tak to zjistím jinak. Dej mi ta jména. Prosím,“ prosila jsem skoro zoufale. Napsala mi je na papír a já se vydala do školy v Rezervaci. Cestou jsem vymyslela celkem dobrou historku pro ředitele.

„Ředitel Vás přijal. Běžte dovnitř,“ uvedla mě mladá sekretářka ředitele, když jsem poprosila o setkání s ním.

„Dobrý den! Děkuji za vřelé přijetí. Jmenuji se Caytlin Davisonová. Dělám pro časopis Psychologie s velkým P,“ řekla jsem a podávala mu ruku. Potřásli jsme si rukama. Schválně jsem neřekla, že jsem Cullenová. Tohle jméno tu nemá moc hezkou pověst. A na tenhle časopis jsem si vzpomněla, protože ho Esme odebírala. Esme! Au!

„Moc mě těší, slečno. V čem Vám mohu pomoci?“ zeptal se obtloustlý muž s dlouhými černými vlasy příjemným hlasem.

„Zrovna pracuji na článku, který se týká part. Myslím tím party mladých. A slyšela jsem o jedné partě kluků tady u Vás. Napadlo mě, že pokud byste mi poskytli materiály o těchto chlapcích,“ podávala jsem mu lístek se jmény, „tak bych mohla napsat článek o nich a vaší škole.“

„Tito chlapci jsou, ale skvělí žáci a Sam Uley už sem nechodí,“ řekl a zkoumavě si mě prohlížel.

„Ano, já vím o Samovi. Ale on je něco jako vůdce jejich party. Tak bych chtěla jeho staré záznamy. A v tom článku budou kladné i záporné party. A tahle parta je kladná. Slyšela jsem, že jsou jako policie tady u Vás v Rezervaci,“ snažila jsem se, aby to znělo přesvědčivě.

„Dobrá tedy. Osobně Vás zavedu do archívu a můžete si okopírovat vše, co potřebujete,“ vřele se na mě usmál. Dovedl mě do krásné místnosti, která vypadala jako honosná knihovna.

„Nádhera!“ vydechla jsem úžasem.

„Děkuji. Teď Vás nechám o samotě,“ s těmito slovy odešel a zavřel za sebou dveře.

Našla jsem je téměř okamžitě. Všechny. Rychle jsem je okopírovala a strčila do tašky, kterou jsem měla na rameně. Zašla jsem ještě za ředitelem. Poděkovala jsem mu a ujistila ho, že se o něm v článku zmíním. Jinak to nešlo. Jinak bych se sem nedostala. Mám, co jsem chtěla. Jak to tak vypadá, každý u nich má něco společného s Quileuty. Paráda! Objevila jsem zlatou žílu.

Vyšla jsem před školu a prohlížela jsem si zrovna složku Paula. Byla tam i jeho fotografie. Když jsem najednou ucítila něčí pohled na mých zádech. Otočila jsem se a viděla Paula, jak se na mě naštvaně dívá. Díval se na mě, jako by věděl, kdo jsem. Jako by věděl, že jsem upír.

Se zatajeným dechem jsem naskočila na motorku a jela co nejrychleji domů.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 5. kapitola: