Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 4. kapitola

09.07.2010 (21:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2747×

Ještě jedna do tuctu – 4. kapitola

Co to znamená? Tohle se nikdy nikomu nestalo, pokud vím. Třeba to nic není. Třeba mám jen žízeň. To je blbost!

Šla jsem k telefonu a vytočila Harryho číslo.

„Halo?“ ozval se Harryho hlas.

„Harry?“ snažila jsem se mluvit normálně. „To jsem já, Caytlin.“

„To jsem rád, že voláš. Teď jsem dojel domů. Belle už je lépe. Je dost otřesená. Ale teď mě zajímají tvé oči. Tak co? Nějaká další změna?“ zeptal se mě velmi zaujatým tónem.

„Jé, tohle,“ začala jsem lhát, „víš, potom co ostatní odjeli, jsem se chtěla nějak odreagovat. No a… chtěla jsem si zase připadat jako člověk. Tak jsem si vzala čočky, barvy kterou jsem měla před proměnou. Šílený, já vím. No a v tom zmatku kolem Belly jsem si je zapomněla sundat. To je celé.“

„Dobře, no.“ Vypadalo to, že to spolknul.

„Ale, Caytlin, víš, že mi můžeš říct cokoliv. Já jsem s tebou,“ řekl.

„Jo, já vím. Ahoj.“ Zavěsila jsem.

Sedla jsem si na zem a s těžkým dechem se snažila dýchat.

Co to dělám? Lhala jsem člověku, který mi celou dobu pomáhá zjistit, co se se mnou děje. Ale proč? Měla jsem takový pocit, že bych si to zatím měla nechat pro sebe.

Ozval se divný zvuk. Pocházel z mého nitra. Lépe řečeno z břicha. Kručelo mi v břiše. Vyjekla jsem.

Co je zase tohle? Tohle upíři nedělají. A sakra! To není dobré. To vůbec není dobré. Mám hlad. Sbíhají se mi sliny. Ale ne na krev! Spíš jsem myslela na sýrovou pizzu. Pěkně křupavou.

Šla jsem se mrknout od mrazáku. Esme tu vždy nějakou pizzu nechávala pro Bellu. Bingo! Byla tam. Jedna jediná. Sýrová pizza. Strčila jsem ji do trouby a nechala péct.

Mezitím, co se pizza pekla, jsem vrazila do Carlisleovy pracovny a začala vyndávat všechny knihy. Musím zjistit, co se se mnou děje.

Narazila jsem na knihy Dracula, Upíři po proměně, Historie upírů, Legendy o upírech a na spousty jiných. Sáhla jsem po knize Upíři po proměně a šla vyndat pizzu.

Vyndala jsem pizzu a položila ji na stůl. Sedla jsem si na židli a jen se na ni dívala. Polkla jsem na sucho. Byla jsem rozhodnutá ji sníst.

Pomalu jsem ji zvedla a kousla. Cítila jsem její vůni, ale to bylo nic oproti té chuti. Snědla jsem ji na posezení a cítila jsem se sytá.

Můžu jíst? To je divné. Další věc, která se změnila. Co se změnilo? Nerozumím tomu.

Při mém přemítání jsem z ničeho nic zívla. Ano, zívla.

No, tak tohle je už trošku moc. Půjdu to vyzkoušet. Půjdu spát.

Teď jsem byla ráda, že jsem si i přes protesty ostatních koupila postel. Lehla jsem si do ní a přemýšlela.

Ve třech věcech jsem měla jasno: Za prvé nejsem člověk! Za druhé nejsem normální upír! A za třetí musím si to zatím nechat pro sebe!

Usnula jsem.

Zdálo se mi, jak stojím na útesu. Ale nestojím tam sama. Je tam ještě ten muž, co přinesl Bellu. Ve vzduchu je zase ten zápach. Dívá se dolů z útesu, ale já se dívám na něj. Nemůžu z něj spustit oči. Je na něm něco divného.

V tu chvíli se podívá na mě a povídá: „Jsi výjimka!“

Už nejsem na útesu, ale v posteli. Budík ukazuje 10:00.

A sakra! Moje práce! Měla jsme tam být v 7:00. Sbohem živote!

Šla jsem se do koupelny upravit. V mém odrazu jsem stále viděla smaragdově zelené oči. Spala jsem! Jedla jsem! Co jsem zač?

Sešla jsem dolů ze schodů a otevřela ledničku. Byla poloprázdná. Popadla jsem jablko. A knížku, kterou jsem včera vybrala. Hodila jsem ji do kabelky. Jablko jsem rychle spořádala.

Pak jsem se mrkla na záznamník. Jedna zpráva. Byla z práce, stálo v ní, že mám výpověď. Jak nečekané!

Šla jsem nastartovat motorku. Pojedu za Bellou, a pak do obchodu pro jídlo a také do knihovny.

Mrkla jsem se do přenosného zrcátka. Ještě než jsem vyšla z koupelny, jsem si tentokrát doopravdy nasadila čočky. Ale čočky zlatavě hnědé barvy. Vzdychla jsem.

Naskočila jsem a rozjela se k Belle. Byla jsem tam poměrně rychle. Zazvonila jsem.

A sakra! Už mám zase hlad! Asi půjdu na lov. Doufám, že můžu pít krev.

„Ahoj, Caytlin,“ pozdravil mě Charlie se smutným úsměvem.

„Zdravím! Tak jsem tady, jak jsem řekla. Jak je Belle?“ zeptala jsem se zvesela. Asi až moc zvesela.

„Pojď dál,“ pozval mě, „vše ti povím.“

Vešla jsem a posadila se v obývacím pokoji na pohovku.

„Bella je v šoku. Včera ji našli hluboko v lese. Neví, jak se tak daleko dostala.“ Povídal Charlie a já ho se zatajeným dechem poslouchala. „V noci křičela ze spaní. Můžeš za ní, ale jen na chvilku.“

„Díky,“ poděkovala jsem a vyšla po schodech. Zastavila jsem se před dveřmi do Bellina pokoje a tiše nadávala Edwardovi do psích čumáků.

Vzala jsem za kliku a vešla do tmavého pokoje. Byla jsem tu podruhé v životě. Poprvé jsem tu byla na Belliny narozeniny, předat šaty na party. Stalo se to před pár dny. Ale mně to připadalo jako celá věčnost.

Bella ležela v posteli, jakmile mě viděla, tvář se jí protáhla v úsměv.

„Caytlin?“ promluvila ochraptělým hlasem, „co tu děláš?“

„Ahoj. Jak ti je? Byla jsem za tebou už včera. Ale tvůj otec mě k tobě nepustil.“ Při těch slovech se zamračila, ale já pokračovala dál. „Víš, já jsem neodjela. Já zůstala. A rozhodně neodjedu. Já… je mi to tak líto. Je mi líto, že jsem s tebou netrávila více času. A… je mi líto, co se stalo s Edwardem.“

Při tom jméně se jí zkřivila tvář bolestí.

„Oh, Bells! Promiň. Moc se omlouvám. Já… ta moje nevymáchaná huba! Sakra! Promiň. Asi bych už měla jít,“ koktala jsem a otvírala dveře.

„Nemůžeš za to. Ty ne!“ řekla.

„Stavím se jindy. Ale kdykoliv mi můžeš zavolat. Mám tě ráda. Sbohem.“ Zavřela jsem za sebou dveře a sešla po schodech dolů za Charliem.

„Tak co?“ vyptával se netrpělivě.

„Já… je na tom zle. Už musím jít. Ale kdybys něco potřeboval, brnkni.“ Přikývl.

Už jsem se chtěla otočit, když v tom se mi v hlavě odehrál znovu můj sen.

„Charlie?“

„Jo?“ zeptal se nechápavě.

„Kdo byl ten muž, co včera přinesl Bellu?“ zvědavě jsem se zeptala.

„To byl Sam Uley. Žije v La Push. Proč se ptáš?“ Prohlížel si mě typickým policejním očkem.

„Jen tak. Ahoj.“ Rychle jsem vyšla a zabouchla za sebou dveře.

Je to Quileut! Páni! To jsem teda nečekala. Proč se mi o něm zdálo? Jaká výjimka jsem? Ach jo. Je toho moc. Strašně moc.

Šla jsem k motorce. Najednou jsem se zastavila, protože jsem cítila, jak mi po tváři teče slza.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 4. kapitola: