Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ještě jedna do tuctu - 17. kapitola

20.08.2010 (09:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2275×

Ještě jedna do tuctu – 17. kapitola

Co když má Alice pravdu? Co když právě jeho si vezmu? Doufala jsem, že to jednou bude Embry.

„Ne! To se nestane. Nikdy!“ vykřikla jsem.

„Alice vidí budoucnost. Ale i to, když se budoucnost změní. Může to být jen verze toho, co by se stalo, kdybychom bitvu nepřežili. Donutili by tě ke sňatku s ním,“ vysvětlil mi Carlisle.

„I když jsme rození nepřátelé. Nyní, když se známe, žijeme spolu a máme společné cíle, nenecháme nikoho z vás napospas vlkům. Myslím, že tím mluvím za nás všechny. A pokud ne, buďte si jisti, že já vás v tom určitě nenechám,“ promluvil Embry a já si všimla, jak zatíná pěsti a snaží se zadržet vlnu zlosti a vzteku, která se žene na povrch.

Carlisle přikývl. Na to vlkodlaci odešli. Viděla jsem Alice, jak otvírá ústa a chce mi něco říct.

„Alice, prosím, ne,“ řekla jsem jí dříve, než ze sebe vypustila jediné slovo, které by způsobilo, že bych zlostí zapálila celý dům. Utekla jsem do svého pokoje, schoulila se do postele a přemítala o své situaci. Caisy ke mně přiskočila a natáhla se vedle mě s tím, že chce, abych ji pomazlila. Samozřejmě jsem to udělala. Ležela jsem a přemýšlela pár hodin.

Poslední týdny vypadalo vše tak nadějně. Ale teď. Vše je rázem jinak. Co teď asi prožívá Bella? Armáda novorozených přichází a neodejdou bez její hlavy. A co Embry? Viděla jsem, že chyběl už jen kousek a vystartoval by.

Jak jsem tak přemítala, napadlo mě, že jsem ještě nikdy neviděla, jak se Embry mění na vlkodlaka. A moc jsem toužila spatřit to. Alespoň jednou.

Popadla jsem džínovou bundu a natáhla si ji přes šaty a vyskočila z balkonu. Prudkým nárazem k zemi se mi drdol rozcuchal a proto jsem jej rozdělala a nechala vlasy spadnout volně po zádech. Rozeběhla jsem se a uháněla směrem k našemu místu. Cestou jsem cítila, jak se mi šaty na některých místech potrhaly. Ale neřešila jsem to. Stejně miluji ten ledabylý styl.

Dostala jsem se k místu. Chatička byla opravena. Za těch pár týdnů jsme si dali s Embrym do těla a vylepšili to. Ne sice na úroveň luxusu, ale na úroveň sloganu, který říká: „Malý, ale náš“.

Embry dokázal díky otisku poznat, kde se zrovna nacházím (v okruhu pár kilometrů). Cítila jsem díky větru, jak sem uhání. Za moment přede mnou stál ve vlčí podobě.

A já na vlastní oči viděla, jak se mění v člověka. Bylo to rychlé, ale překrásné. Srst, která mu rašila po celém těle byla pryč a vystřídala ji krásně opálená pokožka. Stál přede mnou nahý. Ne poprvé.

„Budeš na mě jen tak koukat nebo mi podáš nějaké kalhoty?“ zeptal se Embry. Nebyla mu zima, ale připadalo mu hloupé stát uprostřed lesa úplně nahý.

„Myslím, že se budu ještě chvíli koukat,“ řekla jsem se smíchem. Zakřenil se na mě a já mu neochotně hodila kalhoty, které jsme v chatce měly.

„Přemýšlel jsem. Jsem rád, že jsi přišla. Kdybys nepřišla, musel bych pro tebe jít. Něco tu pro nás mám,“ řekl a já si až teď všimla, že za sebou vláčel obrovský a plný vak čehosi.

„Co je to?“ zeptala jsem se.

„Víš, chci, abys věděla, že to není kvůli tomu, co řekla tvá sestra. Ale už delší dobu o tom uvažuji. Když jsem se do tebe otiskl, znamená to, že spolu budeme navždy. Když se budu neustále proměňovat ve vlkodlaka, budu žít věčně. Stejně jako ty. S tebou. Miluji tě nade vše na světě,“ řekl a pomalu si přede mě poklekl a vytáhl malou krabičku z toho ruksaku.

„Embry,“ jen jsem tiše vydechla a dojetím nechala téct jedinou slzu štěstí, která se mi spustila z oka.

„Caytlin Davisonová – Cullenová, prokážeš mi tu nesmírnou čest a staneš se mou ženou?“ řekl a otevřel tu malou modrou krabičku. Vykoukl z ní zlatý prstýnek s malým kamínkem, který měl barvu mých očí. Celou dobu mě pečlivě pozoroval.

Zadívala jsem se mu do očí a vydechla: „Ano.“ Na to vyskočil na nohy a objal mě samou láskou. Poté mi na prst navlékl prstýnek.

„Co máš v tom ruksaku?“ ptala jsem se skrze slzy.

„No, doufal jsem, že odpovíš právě tohle. Takže jsem se na to připravil,“ řekl a ukázal mi letmo obsah ruksaku. Zahlédla jsem bílou látku. Došlo mi, že jsou to svatební šaty.

„Pod nimi je zahrabané i mé sako. Promiň, nenapadl mě jiný způsob, jak to vzít. Mám odsud nedaleko zaparkovanou motorku. Takže jestli sis to nerozmyslela, tak do toho můžeme praštit,“ řekl a vpíjel se mi svýma hnědýma očima do těch mých.

„Nerozmyslela,“ řekla jsem prostě a vzala ho za ruku. Vykročili jsme vstříc novému začátku.

„Jak jsi to vymyslel? Jak to bude dále?“ zeptala jsem se.

„O tomhle všem ví moje máma. Načapala mě totiž, jak jsem si prohlížel sako, které měl táta na jejich svatbě. Ochotně se nabídla, že mi pomůže. Čeká na nás v kostele,“ oznámil mi.

„Jsi nejlepší. Ale budeme to muset dál tajit, uvědomuješ si to?“ zeptala jsem se.

„Ano, uvědomuji. A myslím, že bychom to měli prozradit až všechno to okolo Belly skončí,“ pověděl mi.

„Také jsem na to myslela. Takhle by to šlo,“ souhlasila jsem.

Došli jsme nakonec lesa. Stála tam zaparkovaná jeho motorka, která měla černou barvu.

„A kde máš helmy?“ zeptala jsem se.

„Copak je potřebujeme?“ zeptal se s úsměvem na rtech.

Nasedli jsme na motorku. Řídil a já se pevně držela za jeho zády. Zastavil před místním kostelíkem. Jeho matka stála před ním. Měla na sobě světle modré sako.

„Potřebujeme přece svědky,“ řekla jsem.

„Jo, já vím. A to mě donutilo někomu se svěřit,“ řekl a v tom okamžiku z kostela vyšel ven Seth. I on byl skvěle oblečen. Měl na sobě béžové sako a skvěle kontrastoval s Embryho matkou.

„Sethe?“ zeptala jsem se a vděčně se na něj usmála.

„Půjdu ti za svědka A Embrymu jeho matka. Ale musíš na mě pak použít to zaklínadlo. Když jsem teď vlkodlak, ostatní by to mohli vědět,“ oznámil mi.

Udělala jsem to radši hned. Už jsem ho znala nazpaměť. Embryho matku tak zaujalo, že si ho poznamenala na kus papírku.

„Chci vám moc poděkovat,“ řekla jsem jí, když mě vedla do malé místnosti v kostele, kde jsem se měla připravit. Embry šel zatím se Sethem. Také se připravit.

„To nestojí za řeč. Už dávno jsem čekala na tvůj příchod. Jsem ráda, že vidím svého syna šťastného,“ řekla a podávala mi krásné bílé šaty. Byly to úplné typické svatební šaty pro princeznu. Nechyběl ani závoj, kytice ze žlutých lilií a bílé střevíce. Vydechla jsem obdivem.

„Moment,“ zarazila jsem se, „vy víte o vlkodlacích?“ uvědomila jsem si totiž, že Seth o nich promluvil před ní.

„Ano, Embry mi to před chvílí řekl,“ oznámila mi a upravovala kytici.

„A víte, kdo jsem já?“ otázala jsem se.

„Ano, vím,“ vydechla a podívala se mi do očí a něco vytáhla z kapsy, „nezáleží na tom, kdo jsme, ale na tom, jak se chováme a co děláme,“ řekla a vtiskla mi do dlaně malý pozlacený medailonek. Tázavě jsem se na ni podívala a ona mě gestem pobídla, ať jej otevřu. Bylo v něm napsáno: „Jedna z nás“.

„Tento medailonek jsem dostala od své tchýně, když jsem si brala jejího syna. V této rodině je již dlouho. Jsi na řadě.“ Už jsem chtěla protestovat. „Teď už nepatříš jen mezi upíry. Nejsi spojena jen s jedním vlkodlakem. Ale patříš do naší rodiny,“ řekla a připnula mi medailonek, který dával najevo fakt, že jsem se změnila.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ještě jedna do tuctu - 17. kapitola: