Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XXII.

18.11.2010 (16:30) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2869×

22. Zvládnu to!

Letty:

Zamyšleně jsem koukala na skleničku plnou krve, zatím Alicina a Jasperova trpělivost nepolevila, jednou dokonce Jasper odešel, aby se na krev nevrhl sám. Bylo to čím dál snadnější, byla jsem přesvědčená, že brzy odolám úplně.

„Letty, půjdeme ven,“ oznámila mi Alice, nejspíš jí přestalo bavit to čekání.

„Ale neskončili jsme!“ ukázala jsem na sklenku.

„Jdeme navštívit jeptišky! Zvládneš to!“ pobídla mě a já neváhala ani minutu.

Díky Bohu za Aliciny vize. Taky bych chtěla mít nějakej dar.

Jasper, Alice a já jsme vyrazili ke klášteru. Cestu jsem znala nazpaměť a běžela jsem přímo.

Matka Představená na mě nejdříve nevěřícně koukala, ale pak vyzvídala, co je s Is. Vyprávěla jsem jí o jejím odjezdu do Itálie a rodičích. Matka Představená byla překvapená, ale byla ráda.

Já jsem si v klášteře připomněla staré lidské časy, bylo to tak normální, že jsem tady. Věděla jsem, že nikomu neublížím, a že to nejhorší mám za sebou.

Vpadla jsem do kuchyně, pozdravit Marii Eleonor - mou nejoblíbenější kuchařku. Vyděsila jsem ji tak, že se řízla. Alice mě automaticky chytila za paži a můj zrak se soustředil, jen na ten potůček krve. I Jasper dělal, co mohl.

„Leticie!“ vykřikla jeptiška radostí a utřela si krev do utěrky.

„Ošetřím vám to,“ nabídla se pro jistotu Alice, když viděla, že mě jeptiška chce jít obejmout.

„Je to jen škrábnutí,“ mávla nad tím a sevřela mě v náruči. Nedýchala jsem a Alice si mě zkoumavě prohlížela, Jasper atakoval mou mysl klidem a pohodou.

Neublížila jsem jí, zvládla jsem to! První kontakt od proměny s lidmi a já neměla žádný velký problém, jim odolat! Byla jsem na sebe nesmírně hrdá.

V klášteře jsme strávili ještě pár hodin a vrátili jsme se domů. Carlisle s Esmé mě hrdě přivítali a předali mi obálku.

„Co to je?“ ptala jsem se.

„Tak to otevři,“ byla napjatá Esmé, snad víc než já.

V obálce byly 3 letenky do Florencie, na zítra! Oba jsem je pevně objala.

„Děkuju, to je úžasný! Zítra touhle dobou budu u Is!“ neskrývala jsem své nadšení.

„Poletíme s tebou do Florencie, tam tě vyzvedne řidič z Volterry a doveze tě do sídla Volturiových, až tam s tebou nepojedem,“ vysvětlovala mi Alice.

„Musím začít balit,“ přitakala jsem.

„Zítra ráno půjdeme na lov, nemůžeš letět hladová!“ upozornil mě ještě Carlisle, ale já už byla myšlenkami jinde.

Isabella:

Po nějaké době jsem se vracela do svého pokoje. Zevnitř jsem slyšela dětský smích. Tiše jsem přišla ke dveřím a pomalinku jsem je otevřela.

Edward s Melisou seděli na posteli a upřeně koukali na dveře.

„Vidíš, říkal jsem ti, že je Isabella princezna,“ naklonil se k ní Edward.

„Opravdická princezna?“ ptala se mě s úžasem.

„No, mělo to být překvapení, ale když už ti to Edward prozradil. Ano, já jsem opravdická princezna,“ sedla jsem si k nim na postel.

„A Edward je tvůj princ?“ zeptala se vážně. Nevěděla jsem, co jí na to říct, mlčela jsem.

„Edward by byl rád jejím princem, ale svou šanci už jednou promeškal,“ vzal mě jemně za ruku a usmál se. „Vidíš, jak se krásně červená,“ dodal.

„To není fér, nevyužívej ji!“ vynadala jsem mu prostřednictvím své mysli. Škodolibě se usmál.

Melisa po nás jen těkala pohledem.

„Vy se máte rádi?“ začala zase Melisa.

„A nemáš hlad, andílku?“ změnila jsem téma.

„Jo!“ řekla hrdě. Byla tak roztomilá.

„Tak pojď, něco ti připravíme,“ vzala jsem ji za ruku a vedla jsem ji do spodního patra hradu. Naštěstí tu kuchyň byla a doufám, že i slušně vybavená. Gianna - jako jediný člověk ve hradě - tady žila, takže s tím by nemusel být problém.

Vše nám v kuchyni ukázala a pak se vrátila zpět na své místo na „recepci“.

„Sedni si, v těch šatech přece nemůžeš vařit, princezno!“ přikázal mi Edward.

„Pomůžu ti,“ chtěla jsem mu pomoct a začala jsem si oblíkat zástěru přes šaty.

„Sednout!“ posadil mě zpět na židli a pustil se do vaření. Na protest jsem na něj zavrčela.

Žasla jsem nad tím, jak se stará. A Melisa? Ta byla kouzelná, jakoby se před několika hodinami neúčastnila masakru v trůnním sále a nepřišla tam o rodiče. Vzala jsem ji za ruku, abych věděla, co se jí honí hlavou, ale po tom incidentu ani památky.

Slyšela jsem o tom, že když člověk prožije nějakou příliš traumatizující věc, tak ji dokáže vymazat. To samý se vlastně stalo Letty, když viděla Ara, jak jí zabil rodiče. Taky na to zapomněla. Připomněla si to až při proměně.

Edward se zdál být v kuchyni obratný.

„Už jsi někdy vařil?“ musela jsem se zeptat.

„Popravdě? Ne, ale nemůže to být těžký, ne?“ smál se.

„Pomůžu ti, já s tím zkušenosti mám.“ Zase jsem vstala.

„Já chci taky pomáhat,“ vyskočila ze židle i Melisa.

„Ne! Sednout a obě! Už to skoro bude,“ posadil nás zpět.

Netrvalo dlouho a položil před nás talíře.

„Já nemám hlad,“ protestovala jsem. Melisa se hned na svůj talíř vrhla a pochutnávala si.

„Kdy jsi naposled jedla lidský jídlo,“ naklonil se ke mně Edward.

„Naposled u vás, v Irsku!“ řekla jsem popravdě.

„Ty jsi z Irska?“ přidala se do debaty Mel.

„No, vlastně z Ameriky, ale můj nevlastní otec je irský hrabě. Má taky hrad, nebo spíš palác,“ vysvětlil jí a naznačil mi, že mám začít jíst.

„Takže ty jsi taky hrabě?“ byla zvědavá.

„Ne, já nejsem hrabě. Ale jednou bych ten titul možná zdědil,“ uchichtnul se nad tou absurdností.

„Je to fakt dobrý,“ pochválila jsem mu jídlo.

„Říkal jsem, že to nemůže být těžký,“ dal mi vlasy na stranu, aby mi nespadly do talíře a přitom se lehce dotkl mého krku. Najednou jsem chtěla, aby se mě dotýkal víc, chybělo mi to. Byl teď tak odtažitý. Hypnotizoval mě pohledem a já cítila, jak mi hoří tváře. Chyběla mi u něj ta nezkrotná vášeň, kterou jsem znala.

„Hledal jsem vás,“ vpadl do kuchyně Josh.

„Edward nám uvařil,“ hlásila hned Melisa.

„Aro chce, abys nezanedbala hodinu latiny, ale jestli nechceš. Nebudu tě nutit,“ sedl si ke mně.

„Tak ty jsi její princ?“ vyhrkla Mel na Joshe.

„Ne, bohužel nejsem,“ odpověděl jí Josh.

„Budete o ni bojovat v souboji?“ vyzvídala, Edward s Joshem se začali smát.

„Zase se krásně červenáš,“ pošeptal mi Edward a zvedl se od stolu.

„Tak dost, jdem na tu latinu. Nechci tátu víc provokovat,“ zvedla jsem se taky.

„A my si s Melisou zahrajeme na klavír, co ty na to?“ vzal ji Edward do náruče.

„Jo, to bude super!“ Byla nadšená.

Latina byla pro mě spíš mučení, myšlenkami jsem byla u Edwarda a malé Melisy.

„Bell, jsi úplně mimo, necháme toho,“ vzal mě za ruku.

„Jo, je to strašnej jazyk,“ řekla jsem mrzutě.

„Ale není. Je náhodou krásnej. Te amo, Bella!“

„Tohle není fér, Joshi,“ protestovala jsem.

 „Amoris vulnus idem sanat qui facit. Ránu v lásce vyléčí ten, kdo ji zasadí,“ řekl najednou.

„Co tím myslíš?“ pochopila jsem jeho narážku, ale chtěla jsem to od něj slyšet.

„Bello, já vidím, jak se na sebe s Edwardem díváte. Vím, že už jsem svou šanci promarnil, vždycky jsi milovala jeho, a proto ten boj o tebe vzdávám. Nemůžu s ním soupeřit a on se - jak se zdá - opravdu změnil,“ řekl mi úplně vážně.

„Joshi, je mi to líto, nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo,“ sklopila jsem zrak.

„Nemohla jsi přece vědět, že sem Edward přijede a že se změní. Miluješ ho a vždycky to tak bylo a já mezi vámi nechci dělat rozbroje! Pokud si Edward za něčím stojí, tak toho dosáhne, nebudu vám šlapat po štěstí. Sama musíš uznat, že od doby, co je tady, jsme víc přátelé, než cokoli jiného!“ zvedl můj obličej a podíval se mi do očí.

„Joshi, já vás mám ráda oba. Ale nejspíš máš pravdu. Jen mu nechci vběhnout do náruče hned. Bojím se, že mi zase ublíží,“ původně jsem mu chtěla říct o otcových plánech se svatbou, ale raději o tom pomlčím.

„Pojď, určitě chceš jít za ním,“ postavil se a zvedl mě.

„Děkuju, že jsi, jaký jsi!“ políbila jsem ho na tvář a pevně objala.

„Takže přátelé!“ pošeptal.

Vyšli jsme z knihovny a mířili si to do trůnního sálu.

„Is!“ jako bych zaslechla Letty. Chytla jsem prudce Joshe za paži a zastavila jsem se.

„Děje se něco?“ nechápal mé chování.

„Asi se mi to jen zdálo,“ zavrtěla jsem hlavou a zase se rozešla.

„Do háje, Is!“ Zase Lettyin hlas. Tentokrát jsem se otočila.

„Letty?“ vykřikla jsem, když jsem ji spatřila.

„Is! Tvůj hrad je obrovskej!“ volala na mě a běžela mi naproti.

„Kde ses tady vzala?“

„Není to jedno, jsem tady!“ konečně mě objala.

„Jsem ráda, že jsi tu!“ prohlídla jsem si jí, jak se za tu dobu změnila. „Jsi pořád stejná.“

„I ty, jen vypadáš vznešeněji. Páni, ty šaty! A kdo je tohle?“ obrátila své oči na Joshe.

„Jo, promiň. Joshua Masen, Leticie Alvarezová,“ představila jsem je. Josh se galantně poklonil a políbil jí ruku.

„Ty jsi ten Edwardův bratr, že jo?“ mrkala na něj svými řasami. Rozhodně neskrývala svůj zájem. Musela jsem se usmát.

„Zdá se, že už jsem profláklej. Smím vám nabídnout rámě, dámy,“ nabídl nám a vedl nás do trůnního sálu.

„Otče, ráda bych ti představila svou kamarádku Leticii Alvarezovou, vyrůstaly jsme spolu v klášteře, jak už víš,“ představila jsem ji. „Pokloň se,“ drbla jsem do Letty.

„Můj Bože, Letty! Tys vyrostla,“ vrhla se na ni hned mamka.

„Vítej Letty,“ pozdravil ji Edward. Melisa mi skočila do náruče.

„Ty máš dítě?“ vyděšeně na ni zírala.

„Má stejný osud, jako ty. Zachránila jsem ji z jámy lvové!“ vysvětlila jsem jí.

„Aha… Aro, možná si mě pamatujete! Řekl jste mi, že se nebudete divit, když budu chtít své rodiče pomstít. Tak jsem tady!“ postavila se hrdě před něj.

-------------------------------------------------------------

23. kapitola

Doufám, že se Vám tento dílek líbil, jako předchozí. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale jsem opravdu časově "vyšťavená" a píšu spíš po odstavcích, než po kapitolách. Zkusím se polepšit.

Jeanine

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XXII.: