Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XVII.

02.10.2010 (11:15) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2969×

17. Po plese

Letty:

„Is, co se děje, ty pláčeš?“ zeptala jsem se a vrátila se za Edwardem, i on měl právo náš rozhovor slyšet.

„Já ho pořád miluju, Letty!“ řekla s pláčem. Edwardovi se rozzářily oči.

„Ale to je přece dobře, Is! On tě taky pořád miluje,“ doufala jsem, že se chytne.

„Není to dobře, je tu někdo jiný, komu bych chtěla dát šanci, ale nemůžu, protože pořád myslím na Edwarda. Letty, já na něj musím zapomenout. Nechci, aby mi neustále ubližoval!“ z jejího hlasu bylo znát, že je zničená a myslí to vážně. Edwardův pohled se úplně změnil. Tvářil se vyděšeně. Že si Is najde jiného, asi nečekal. Ostatně, ani já ne!

„Jak, že tam je někdo jiný? Kdo to je? Nechce tě jen zneužít?“ vyzvídala jsem.

„Je u gardy mého otce a určitě mě nechce zneužít. Tobě by se taky líbil. Víc ti říct nemůžu,“ nechala to otevřené.

„Ani jméno?“ Proč tolik tajností?

„Bohužel, Letty!“ Edward mi vytrhl mobil z ruky, asi už to nemohl poslouchat.

Edward:

„Bello, kdo je to?“ zeptal jsem se jí.

„Po tom ti nic není, Edwarde!“ řekla po delší době mlčení.

„Bell, já tě miluju, dej mi prosím ještě šanci. Změním se, slibuju! Už nezavadím o jinou sukni. Přijedu za tebou a všechno si vyříkáme, prosím,“ žadonil jsem. Byl jsem zoufalý. Nemůže být přece s někým jiným!

„Je mi to líto, Edwarde. Je konec, já už žiju jinej život. Ublížil jsi mi a to se nedá jen tak zapomenout! Nech mě, prosím, být! Pozdravuj Letty, sbohem!“ cítil jsem smutek z jejího hlasu. Nejspíš se musela hodně přemáhat, aby mi to řekla.

„Budu čekat, kdyby sis to rozmyslela. Celou věčnost!“ to už neslyšela. Z telefonu se ozývalo jen pípání.

Podal jsem mobil Letty.

„Mrzí mě to, Edwarde!“ objala mě.

„Já se nevzdám, v první řadě zjistím, kdo mi to leze do zelí!“ vzteky jsem shodil Esméinu oblíbenou vázu.

Teď už vím, jak Bella musela trpět, když mě viděla s Tanyou. Sžírala mě žárlivost, když jsem si jen představil, že se jí dotýká někdo jiný.

„Musím si pročistit hlavu, jdu na lov. Promiň za zkaženej ples,“ usmál jsem se na smutnou Letty a vyběhl ven do noci.

Isabella:

Byla jsem na sebe pyšná, dokázala jsem mu říct, ať mě nechá. Skoro jsme mu zase uvěřila. Málem jsem mu řekla, přijeď lásko, všechno bude dobrý, ale zvládla jsem to. Zvládnu na něj zapomenout! Potrvá to, ale zvládnu to.

Když jsem položila sluchátko a otočila jsem se, stál tam Josh.

„Ty mě sleduješ?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ne, vlastně jsem šel pryč, ale slyšel jsem, že telefonuješ…“ odmlčel se, „s mým bratrem, tak jsem poslouchal, promiň. Jsem vůl.“

„To je v pořádku. Volala jsem Letty, byl s ní,“ vysvětlila jsem mu.

„Moc to bolí?“ nastavil mi náruč.

„Strašně! Připadám si jako zrcadlo, co někdo roztříštil na tisíc kousků a nejde poskládat dohromady,“ přitiskla jsem se k němu. Hladil mě po vlasech a utěšoval mě.

„To bude zas dobrý, nemysli na to.“ Jak jen to dělal, že vždycky řekl něco, co jsem potřebovala slyšet. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí.

„Děje se něco?“ netušil.

„Mrzí mě, že jsem dřív nepotkala tebe!“ řekla jsem a políbila ho na tvář.

„Tohle by mě mělo asi potěšit, viď?“ mile se usmál.

„To by teda rozhodně mělo! Promiň, ale bylo toho na mě dnes moc, jsem unavená, dobrou noc. Uvidíme se zítra,“ vysmekla jsem se z jeho náruče a vyběhla z otcovy pracovny, kde byl jediný použitelný telefon na hradě.

Dlouho do noci jsem jen tak ležela na posteli a přemýšlela. Pak jsem vzala skicák a nakreslila si Joshe. Položila jsem ten portrét vedle Edwardovýho a srovnávala je. Tak málo je oba znám. Sotva mi jeden zlomí srdce, chci ho dát tomu druhému.

Ani nevím, kdy jsem usnula, ale bylo to dost pozdě. Ráno mě vzbudila Alice tím, že hrubě roztáhla závěs. Můj pokoj byl na východ a slunce mi svítilo přímo do očí.

„Alice, proč?“ zamručela jsem.

„Přišla jsem se rozloučit, spala jsi vůbec?“ švitořila Alice, plná nadšení.

„Moc ne. Jak rozloučit?“ vypískla jsem.

„Odjíždíme s Carlislem a Esmé,“ vypadlo z ní. Sebrala ze země obě skicy, co jsem v noci srovnávala. „Dilema?“

„Tak trochu. Josh mě včera políbil a mluvila jsem s Edwardem. Myslí si, že někoho mám. Nesmíte mu o Joshovi říct,“ netušila jsem, jak to chtějí před Edwardem zatajit.

„Tak Josh se konečně rozhoupal? To je milé a co ty?“ vyzvídala.

„Já nevím, potřebuju čas,“ podívala jsem se na ni.

„Dá ti ho, kolik jen budeš chtít!“ pohladila mě po tváři.

„Já vím,“ přitakala jsem.

„A neboj, Edward se o něm nedozví. Za ty roky už umíme držet své myšlenky na uzdě,“ uklidnila mě.

„Budeš mi tu chybět,“ objala jsem ji.

„Ty mě budeš taky chybět, Bells. Zase se brzy uvidíme, slibuju. Tak ahoj,“ rozloučila se rychle a zmizela z pokoje.

Neměla ráda loučení, stejně jako já, takže jsem to chápala.

Vylezla jsem z postele a šla jsem se trochu zkulturnit. Dnes jsem chtěla zajít do místní katedrály. Už dlouho jsem se nebyla pomodlit a teď jsem byla v situaci, kdy jsem opravdu pomoc od Boha potřebovala. Přehodila jsem přes sebe plášť a tiše jsem opustila hrad. Nikdo mě nestavěl a ani se mě na nic neptal. Byla jsem za to ráda, nechtěla jsem nikomu nic vysvětlovat.

V ulicích Volterry mě ovanul chladný podzimní větřík. Ke katedrále to nebylo daleko, ale přesto se na mě upíraly zraky zvědavců. Za dobu, co jsem tady, jsem prvně sama mimo hrad. Vědět to Aro, tak asi zešílí.

Tiše jsem vešla do katedrály a poklekla jsem před oltář. Pokřižovala se a začala jsem Otčenášem.

„Z Volterrského hradu sem moc lidí nechodí,“ ozval se za mnou farářův hlas.

„Asi nemají vychování,“ postavila jsem se a otočila se k němu.

„To asi ne, ale hrad má svou vlastní kapli,“ usmál se.

„Tam bych se, ale nedočkala klidu,“ připadal mi trochu vlezlý.

„To asi ne a co tě sem přivádí, dítě?“ zeptal se.

„Poslední dobou jsem dost zanedbávala modlitby. Chtěla jsem být jeptiškou, vzdala jsem to a teď mám pocit, že mě Bůh trestá,“ řekla jsem mu pravdu.

„Jsi mladá, máš celý život před sebou. Takže tě trápí, nešťastná láska?“ trefil do černého.

„Jak jste to poznal?“

„Mám na to čuch!“ chytil mě za ruku a posadil se se mnou na lavici, „chceš mi o tom říct, děvče?“

„Isabella,“ představila jsem se.

„Tak tedy, Isabello, chceš se podělit o své trápení se starým knězem?“ už mi nepřipadal tak vlezlý, ale milý.

„Tak dobře,“ usmála jsem se a pověděla mu svůj příběh, samozřejmě upíří detaily jsem vynechala. Mohla jsem tam být několik hodin, ale cítila jsem se tam, jako doma. Tolik mi chyběla vůně starého dřeva, vlhkého zdiva a všudypřítomného prachu. Kněz bedlivě poslouchal celý můj příběh a jen přikyvoval.

„Měla bys poslechnout své srdce. Oba ti chlapci, tě zdá se milují, ale ty si musíš vybrat toho pravého. Pravá láska je jen jedna a těžko ji nahradit jinou,“ odmlčel se. Připadalo mi, jako by mě chápal. Možná kdysi měl stejný problém.

„Lidé píší své osudy sami, Bůh na ně jen dohlíží. Ty máš čistou duši a rozhodneš se nejspíš správně,“ dodal ještě.

„Děkuji Vám, otče,“ políbila jsem mu ruku, jak jsem byla zvyklá.

„Až si zase nebudeš vědět rady, přijď, rád tě tady uvidím,“ rozloučil se se mnou.

„Určitě přijdu,“ běžela jsem k východu, na hradě už mě nejspíš hledají.

„Bůh s tebou, Isabello!“ volal na mě ještě kněz a rukou namaloval do vzduchu kříž.

„Všude jsme Vás hledali, slečno!“ vítala mě stráž hradu. Bezva, tak to mám asi průšvih.

Šla jsem tedy rovnou do trůnního sálu.

„Isabell, nechceš mi vysvětlit, kde jsi byla? A sama?“ podíval se na mě káravě táta.

„V katedrále, u zpovědi!“ nemusí vědět úplnou pravdu.

„Nechci, aby ses poflakovala po Volteře sama!“ působilo to starostlivě.

„Vždyť je to za rohem, nic mi nehrozilo,“ všimla jsem si, že tam není Josh, ale bála jsem se zeptat, kde je. Nejspíš po mně někde pátrá.

„Fajn, takže pokud na tom trváš, budeš se učit bojovat! Ihned. Heidy, Jane a Elisabeth jsou nejlepší a budou se ti věnovat!“ nestačila jsem zírat.

„Mamka mě bude učit sebeobranu?“ neřekla bych to do ní, pořád to byla moje maminka, milá, něžná, starostlivá a představa, jak se s někým pere, mě skoro děsila.

„No, říkejme tomu tedy sebeobrana!“ usmála se mamka.

„Takže začneme hned?“ měla jsem radost, protože po odjezdu Alice, tu bude aspoň trochu vzrůšo a přijdu na jiný myšlenky.

O několik hodin později…

Letty:

„Sláva, že jste tady!“ vítala jsem celá nervní Cullenovi.

„Ahoj Letty, kde je Edward?“ položil mi Carlisle tu nejdůležitější otázku, která mě teď trápila.

„Doufala jsem, že Alice měla vizi a víte o něm,“ asi jsem doufala zbytečně.

„Nic jsem neviděla, kdy zmizel? Vůbec to nechápu!“ rozčílila se Alice.

„Zmizel v noci, mohlo být kolem třetí ráno, volala mi Is, Edward s ní mluvil. Řekla, že má někoho jiného a ať ji nechá být. Řekl mi, že jde na lov, pročistit si hlavu. Mrzí mě to, měla jsem jít s ním,“ byla jsem vážně zoufalá.

„Nemůžeš za to, jen doufám, že neudělal nějakou blbost,“ hladila mě Esmé po vlasech.

„Je na cestě do Volterry, ale nevím, proč jsem tohle jeho rozhodnutí neviděla dřív. Nejspíš jen tak někam utíkal a teď si to uvědomil, musel být myšlenkami úplně mimo,“ měla Alice konečně vizi.

„Kdy tam bude? Musíme Bellu varovat, neměl by se setkat s Joshem,“ řekl Carlisle.

„Venku je tma, dorazí tam večer. S Joshem se určitě potká!“ odpovídala Alice.

„Kdo je ten Josh?“ pořád jsem nevěděla o kom mluví.

„Joshua Masen, Edwardův biologický bratr. Miluje Bellu,“ obrátila se na mě Alice. Teď už mi bylo jasné, proč mi to Is nechtěla říct, bála se Edwardovy reakce. Vůbec se jí nedivím.

„Zavolám jí, hned!“ řekla jsem důrazně a spěchala k telefonu.

-----------------------------------------

18. kapitola

Shrnutí

Moji milý a zlatí čtenáři, tak konečně další dílek. Doufám, že jsem Vás tímto koncem až příliš nenalákala na další kapitolu. Copak ten Edward v tej Volteře asi provede, co? No, uvidíme. A jestlipak se opravdu potká s Joshem, jak to viděla (i když pozdě) Alice?

Nebojte, neprozradím to už teď, budete si na to muset počkat. Sice nevím jak dlouho, ale snad se k psaní dostanu zase brzy.

Prosím, a to opravdu moc, abyste mi zanechali nějaký ten komentář, potřebuju motor k dalšímu psaní.

Předem děkuji za komentáře a pro případné info sledujte Aktuálně v mém shrnutí! :)

jeanine

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XVII.: