Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeptiška XII.

15.08.2010 (20:45) • Jeanine • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3234×

12. Ahoj, jsem Vaše dcera!

Isabella:

„Můj Bože, to je ona.“ Vzpřímila jsem se v sedačce spolujezdce, když jsme přijeli na hradní nádvoří.

„Elisabeth Volturiová! Nemůže se tě dočkat, vidíš, jak je nervní? Chudák Jazz, už ty její pocity nemůže udržet na uzdě,“ usmála se Alice.

Má matka tam stála a upřeně sledovala auto, když Alice zastavila, okamžitě jsem vyskočila z auta. Ona se ke mně rozeběhla.

„Holčičko moje, odpust mi, že jsem tě opustila!“ objímala mě a mačkala. Zasypávala mé tváře polibky a já plakala. Jak dlouho jsem na tuhle chvíli myslela.

„Mami, rozmačkáš mě,“ bránila jsem se, ale přitom jsem nechtěla, aby mě pustila.

„Ty jsi tak veliká, čekala jsem, že mi Alice přiveze malou holčičku,“ prohlížela si mě a její rudé oči jí jiskřily.

„No, vyrostla jsem trochu rychleji,“ zastyděla jsem se.

„Tak půjdeme za Arem?“ prohlásila Alice. Elisabeth, tedy moje matka, se na ni zděšeně podívala.

„Ty mu to chceš říct hned?“

„Proč ne, mami? Bojíš se ho?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, ale on je teď takový divný, co má toho Joshuu, pořád je jen s ním. Jako by byl těmi jeho schopnostmi posedlý,“ odpověděla mi.

„To zvládneme, mami. Že jo Alice,“ snažila jsem se ji povzbudit.

„Samozřejmě, Eliso,“ přidala se Alice.

„Alice, nech toho, vím, že nevidíš Arovu budoucnost!“ pokárala ji.

„I přesto věřím, že bude nadšený, vždyť Bella je tak zvláštní!“ A teď už zapracoval i Jasper se svým darem. Máma se zklidnila.

„Tak jdeme, než si to rozmyslím,“ vzala mě za ruku a táhla mě do útrob tohohle ohromného hradu.

Matka nás vedla nekonečnými, vysokými chodbami hradu, kdybych chtěla utéct, vůbec bych netušila kudy.

Držela mě pevně za ruku a spěchala. Její myšlenky jsem číst nedokázala, ani neví, že to umím, ale svým štítem se chránila stejně, jako já.

„Jaspere, dojdi, prosím, pro zbytek gardy, budou v tělocvičně,“ poslala ho někam máma. Alice se na mě usmála a vešly jsme do obrovského sálu. Proti vchodu bylo malé podium se čtyřmi trůny. Uprostřed seděl můj otec. Vypadal přesně tak, jak si ho Letty pamatovala. Něco řešil se s nějakým mladým upírem. Po jeho stranách seděli jeho bratři. Moji strýčkové - Marcus a Caius, pamatovala jsem si je z Carlisleových obrazů. Čtvrtý trůn po boku mého otce byl prázdný a menší než zbývající. Musel patřit mé matce.

Když jsme vešly, přestali se radit a upřeli svůj pohled na nás.

„Aro, někoho ti vedu!“ řekla má matka důrazně.

„Svačinku?“ řekl blonďatý Caius. Moje bijící srdce nejspíš prozradilo, že nejsem normální upír. Aro zkřivil obočí a těkal po mně pohledem.

„Zapomeň na jídlo, Caiusi!“ okřikla ho matka.

„Zajímavé, poloupír s pár dary!“ šeptl mladý upír mému otci.

„Kdo je to, Elisabeth?“ zeptal se Aro a postavil se. „Je ti až překvapivě podobná,“ pokračoval.

V tu samou chvíli se do sálu nahrnula další snůška upírů v popředí s Jasperem. Ten se okamžitě postavil Alice po boku. Matka čekala, až se všichni zastaví a začnou naslouchat.

„Tohle,“ ukázala na mě, „je naše dcera, Aro! Je napůl člověk a napůl upír!“ řekla to nejdůležitější a postrčila mě dopředu. Sama se šla posadit na svůj trůn.

Jestli si mě můj otec už předtím prohlížel zvláštně, tak teď ještě přidal. Podíval se na mou matku a pak na mě. Udělal to takhle párkrát, upíří garda si něco šuškala, ale já tam stála jako socha. Mlčky, nervózně a překvapeně. Co mám dělat? Nepřijme mě? Mám utéct? Pak začal pracovat Jasper a jeho úžasný dar. Uklidnil mě a já byla zase schopna dýchat. Můj otec mezitím došel až ke mně a zkoumavě mě obcházel.

„Naše dcera? Hloupost! Věděl bych, kdyby…“ odmlčel se. Zastavil se za mými zády a já cítila jeho ledovou ruku na svém rameni. Hledal mé mateřské znamínko a našel ho.

„Jak je to možné, Elisabeth?“ postavil se přede mě.

„Bylo to před mou proměnou, víš, že jsem zapomněla na to, co bylo!“ vysvětlovala.

„Jak se jmenuješ, dítě?“ upřel svůj zrak na mě.

„Isabella Marie Swan Volturiová,“ špitla jsem své celé jméno. Aro zatleskal, v jeho očích jsem spatřila touhu poznání.

Vzal mě za ruku, nejspíš předpokládal, že ho nechám v sobě číst. Ani jeho mysl jsem nepřečetla, takže ho zase ten Joshua střeží.

„Jak úchvatné, má tvůj dar!“ podotkl překvapeně, matka se na trůně usmála.

„A taky tvůj, otče!“ řekla jsem důležitě. To oslovení, ho očividně trochu rozhodilo. Pustil mou ruku.

„Pověz mi o sobě, všechno!“ nakázal mi. Nechtěla jsem ho rozhněvat, a tak jsem stáhla svůj štít a vzala ho zase za ruku. Ukázala jsem mu své krátké dětství, mou kamarádku Letty, klášter, Cullenovi, Edwarda a nakonec jsem si nechala Lettyinu vzpomínku o vraždě jejích rodičů. V tu chvíli mou ruku pustil.

„Nemám před tebou žádné tajemství, otče!“ vykouzlila jsem milý úsměv.

„Vítej doma, dcero!“ řekl hlasitě. To poslední slovo chvíli opakovala ozvěna téhle obrovské místnosti. Naskočila mi husí kůže.

Vzal mě za ruku a vedl mě pyšně k trůnu. Pak mě otočil směrem do sálu.

„Tohle je moje dcera, Isabella Marie Swan Volturiová!“ prohlásil a všichni včetně Alice a Jaspera se mi poklonili.

„Je to Volterská princezna a vy se k ní tak budete chovat!“ dodal ještě a všichni povstali a začali tleskat.

Matka vstala a objala mě, stejně tak Marcus a Caius.

„Vítej do rodiny, Isabello!“ opakovali mi oba.

Pak ke mně přistoupil i ten mladý upír.

„Jsem Joshua, pravá ruka tvého otce, rád poznávám dceru, tak výjimečné osoby, jako je můj pán!“ Políbil mi ruku a poklonil se. Blokoval mé čtení myšlenek, to se mi nelíbilo. Ale byl vážně roztomilej.

„Aro, jestli dovolíš, ráda bych ukázala Isabelle náš hrad a popovídala si s ní. Mě totiž dotek ruky, jako vám, nestačí!“ řekla odstrčeně matka.

Přikývl a následně rozpustil tohle shromáždění.

„Elisabeth, později si promluvíme,“ podíval se vyčítavě na mou matku.

„V to doufám, Aro!“ vyčítavě se usmála. Asi už s ním dlouho neměla šanci mluvit o samotě, kvůli tomu Joshuovi.

„Budeš mít problém?“ zeptala jsem se mámy, když jsme vyšly z trůnního sálu.

„Jen bude chtít vysvětlení, nech to plavat. Povídej mi všechno! Jak ses měla a tak!“ Byla šťastná, a kdyby ji zavřel otec do žaláře, bylo by jí to úplně jedno. Teď jsem já, její život!

-------------------------------------

13. kapitola

Shrnutí

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeptiška XII.: