Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 1. kapitola

21.08.2013 (16:00) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3426×

Lehkým klusem jsem běžela po krajnici, zběsile jsem vdechovala chladný vzduch, který mě řezal v krku, a následně ho vydechovala v šedivých obláčcích. Dnes bylo ve Forks chladněji než obvykle, ale i přesto mě tohle chladné počasí neodradilo od mého každodenního ranního běhu, kterého se s těžkým srdcem vzdávám pouze v zimě a při silných lijácích.

Po chvíli jsem zabočila na ulici vedoucí k mému domu a z posledních sil jsem doběhla pár kroků k začínajícímu chodníku, kde jsem se prudce zastavila. Se sklopenou hlavou a rukama opřenýma o kolena jsem prudce oddechovala a snažila se zadržel kašel, který bude jistě následovat. Nemýlila jsem se. Když jsem si byla jistá, že i v návalech kašle, které opravdu přišly, popadám dech, pomalu jsem se rozešla po chodníku na konec ulice, kde se krčil můj malý domeček.

U zadního vchodu jsem pod soškou labutě vyhrabala klíče, které jsem si tam předtím vložila, protože jsem neměla kapsu, do které bych je schovala. Když jsem ve velkém svazku klíčenek a dalších klíčů našla ten správný, konečně jsem odemkla a otevřela se mi náruč mého vytopeného domečku. Klíče jsem hodila na parapet okna, skopla jsem tenisky a zamířila do kuchyně, kde jsem do konve napustila čerstvou vodu a postavila ji na podložku. Konev jsem zapnula, zkontrolovala, že je kabel v zásuvce, na což jsem pravidelně zapomínala, a pádila jsem nahoru do patra, kde jsem zapadla do koupelny a dopřála si rychlou, ale zato pěkně horkou sprchu.

Po chvíli už jsem zase scházela dolů s turbanem na hlavě, ve volných teplácích a lehkém svetříku, který mi byl velký a odhaloval jedno rameno. Milovala jsem ho. Zaběhla jsem si ještě do předsíně pro teplé válenky, v kuchyni zalila kafe, popadla jsem velký kus bábovky a v obýváku jsem se pohodlně usadila v křesle u ranních zpráv.  

Televizi jsem vůbec nevnímala a v hlavě si přemítala, co dneska musím udělat a jak dál se zabavit. Byla neděle, takže jsem měla spoustu volného času. Dnes musím pouze vytřít podlahu v přízemí, vše ostatní jsem už udělala včera, když jsem se nudila. Opět.

Když jsem se sem stěhovala po smrti Charlieho, myslela jsem si, že změním svůj život od základů. Už jsem nechtěla být ta nudná Bella. Svůj život jsem si chtěla užívat, dokud bych mohla. Svůj život jsem změnila. To ano, ale ne nějak radikálně. S mou nejlepší kamarádkou Angelou jsme chodily na párty, do klubů, vymýšlely různé potrhlé akce. Jenže Ang dostala stáž v Brazílii, a tak na dva měsíce odjela. Naštěstí ještě necelé dva týdny a bude zpátky. Už mi chybí a já nemám náladu něco podnikat sama.

Po snídani jsem přepnula zprávy na hudební program, umyla po sobě hrníček, odložila ho na linku a šouravým krokem jsem šla do koupelny. Huňatou osušku, kterou jsem měla na vlasech, jsem přehodila přes topení, vlasy řádně rozčesala a nechala je jen tak rozhozené po zádech. Nebylo mi sice naděleno jinde, za to na mé vlasy jsem nedala dopustit. Sahají do půli zad, mají mahagonovou barvu, kterou ostatní docílí jen barvením, jsou silné, mají přirozený objem a hlavně, ať už je natočím nebo vyžehlím, vždy drží tvar i bez dalších přípravků.

V místnosti vedle koupelny jsem popadla kbelík a hadr a pustila se do vytírání podlahy. Za pár minut jsem neměla co dělat.

Dnes jsem se cítila v rámci možností opravdu dobře. Bylo to také tím, že jsem předevčírem opustila nemocnici, kde jsem si dva dny poležela a prošla “technickou”, jak s oblibou říkám. Přesto jsem šla do pokoje, abych si inhalátorem stříkla. Mířila jsem zrovna nahoru, když se dole začala rozléhat má oblíbená píseň. Rychle jsem se otočila a pádila po schodech dolů, kde jsem samozřejmě zakopla a klimbavým pohybem a velkou námahou s udržením rovnováhy jsem se dostala až ke stolku, na kterém ležel můj mobil.

Máma.

Přečetla a gestem palce jsem přejela display.

„Bello, proč mi nezdviháš mobil? Volala jsem už ráno, ale ty jsi mi to nezvedala a…“ začala hned máma chrlit do telefonu. Vždy o mne měla starost, a co jsem odjela, volala často, ale mi už to někdy lezlo na nervy.

„Mami, mami, klid! Jen velký nádech a výdech!“ poradila jsem jí a na druhé straně jsem slyšela, jak to provedla, po té jsem pokračovala. „Byla jsem běhat, víš, že chodím každé ráno. No a pak jsem si nevšimla nepřijatého hovoru. Toť vše. Nikdo mě nezamordoval,“ zasmála jsem se.

„Dobře, ale i tak jsem se bála, jestli jsi v pořádku. A víš, že bys neměla běhat, Neprospívá to…“ Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem něco odvětit, ale ona rychle pokračovala.

„Ano, já vím, promiň, už jsem zticha. Přesto se o tebe bojím. Vím, že jsme ti všichni stáli pořád za zadkem, ale kdyby ses vrátila domů…“

„Mami, právě proto jsem chtěla být sama. A ty víš, že by to bylo zase stejné.“

„Dobře, jak myslíš, ale konečně to, kvůli čemu ti volám. Pamatuješ na Esme? Přátelily jsme se, ještě než jsi odjela do Forks. No a ona se hned na to i s rodinou přestěhovala do Port Angles nebo kde. Ale, založila si firmu, kterou vede její syn. A včera mi volala, že si na tebe vzpomněla, protože bydlíš blízko, a jestli bys nechtěla práci…“ Mluvila tak rychle, že jsem se musela pekelně soustředit, abych rozuměla.

„To by bylo super!“ vyhrkla jsem až moc rychle. „Tedy, co je to za práci?“

„No, je to stavební a designová firma. Esme se chce věnovat svým návrhům, a tak řízením pověřila svého syna. V podstatě bys byla jeho asistentka, hlídala diář, chodila s ním na schůzky, občas přinesla kafe. Ale, hlavně, plat je pohádkový.”

„To zní super, beru to.“ Nová práce mi prospěje a to informační centrum, kam chodím na brigády, nestojí za nic. Přiznejme si, že Forks moc turistů neláká. Postrádat mě tam nebudou.

„To je skvělé, věděla jsem, že to vezmeš. Esme bude nadšená. Říkala, že se můžeš stavit už zítra, abys mohla začít co nejdřív. Adresu ti pošlu. Bello, už musím jít, dělám Philovi závitky a nechci je připálit. Dávej se sebe pozor a brzo se ozvi.“ A najednou bylo ticho a hned na to se ozvalo bučení krávy, které oznamovalo novou sms, ve které byla adresa firmy. Ano, máma a její kuchařské umění. Bylo samozřejmě nulové, ale i snaha se cení. Ovšem, ve většině případech to bylo nepoživatelné. Chudák Phil.

Měla jsem trochu šok. Práci jsem přijala hned a sice jsem byla nadšená, že už celý den nebudu tvrdnout v malém kutlochu na informacích a nudit se, ale nevěděla jsem, co od toho čekat. A všechno se seběhlo tak rychle. Ani nevím, jak bych se měla oblékat. Zřejmě nějaké sukně, kalhoty, halenky a tak. Jenže v mém šatníku se nic takového nenacházelo. Takže, na dnešek mám o zábavu postaráno.

Vyběhla jsem schody, ve skříni jsem vyhrabala jeany a triko s dlouhým rukávem. V koupelně jsem si znovu přečesala již uschlé vlasy a mohla jsem vyrazit. Dole jsem ještě do kabelky hodila mobil, popadla delší kabátek a za chvíli už jsem ve svém malém pohodlném autíčku mířila do Seattlu. Cesta bude sice delší, ale je brzo a mají tam na výběr z několika nákupáku a je tam nespočetné množství butiků.

 Na závěr pár slov ode mě. Někteří si mě možná ještě matně pamatují z dávných dob, kdy jsem psala hodně, někteří nemají ani páru, kdo jsem. To je však úplně jedno. Před více než třemi lety jsem přestala psát a stala se jenom pilným čtenářem. Avšak nuda, spousta času a fantazie způsobily, že se mi po psaní zastesklo.

Nikdy jsen nepsala dokonale, spíš průměrně, já bych řekla, že i podprůměrně. :D To vše bych ale chtěla zlepšit. Takže beru jakékoliv připomínky a kritiku. Jen do mě. Přece, přes tři roky jsem kromě povinných slohovek nenapsala ani řádek (tímto se omlouvám i adminům, kteří tohle budou opravovat).

Doufám, že se povídka bude líbit. Nečekám moc čtenářu, avšak doufám, že se jich alespoň pár pravidelných najde. Vše potěší. :)

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 1. kapitola: