Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen osud, princezno - 3. kapitola

25.12.2010 (13:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5324×

Chvíli jsem se zklamaně rozhlížela kolem, jestli někde v rohu neuvidím jeho tmavou siluetu, ale nemělo cenu hledat někoho kdo tam nebyl.

Trochu ošizeně jsem se otočila a odcházela. Potichu jsem otevřela dveře s vědomím, že dozor ještě nespí a zase tiše zavřela do černé tmy. Málem mě trefilo, když mi na ústech přistála dlaň. Poznala jsem jeho vůni a nechala se přitlačit do rohu chodby a zakývala hlavou, že ji může sundat.

„Ježkovy voči, chlape, málem jsem z tebe dostala infarkt! Přísahám ti, že jestli mě ještě někdy takhle vyděsíš, pokoušu tě!“ prskala jsem jako vzteklá kočka.

„Pokoušeš mě?“ zeptal se pobavený hlas ze tmy a teplé tvarované tělo mě přitlačilo pevně ke zdi, že jsem sotva popadala dech.

„Jo,“ šeptla jsem rozechvěle, když jsem na tváři ucítila jeho trhaný výdech. Neviděla jsem si ani na špičku nosu, ale za to jsem bezpečně cítila, jak mi žhnou tváře a hoří lýtka. Špatně se mi dýchalo a se zmáčknutým hrudníkem to nemělo nic společného.

„Tak mě kousni,“ vzdychl mi tiše blizoučko mých rtů a na jazyku mě pošimral jeho horký dech. Myslela jsem, že vyletím z kůže. Netušila jsem, co přesně po mně žádá, ale ať to bylo cokoliv, toužila jsem po tom.

Natáhla jsem se po směru a vzdychla, když jsem na rtech ucítila hebký, horký dotek a po rtech mě pohladilo něco vlhkého. Nevěděla jsem jak se to dělá, ale toužila jsem dotknout se ho. Opatrně jsem se jazykem dotkla špičky toho jeho a prudce vydechla, když se jeho rty široce rozevřely a tvář se natočila na stranu, aby se jeho ústa mohla hladově vpít do mých. Byl to nepopsatelný pocit. Hltavě jsem se otírala o jeho jazyk a měkce odpovídala na jeho polibky rtů. Trochu jsem vyjekla, když vklínil koleno mezi má stehna a přitiskl se ke mně blíž. Rukama, které jsem měla dosud bezvládně svěšené, jsem se dotkla jeho rozházených vlasů, a když jsem mu do nich zajela prsty, jeho rty si začaly až bolestně brát víc.

Dostala jsem strach, protože nevypadal, že by chtěl v nejbližší době skončit. Otevřela jsem široce oči a snažila se najít nějaký záchytný bod. Ruce mi zoufale sjely na jeho ramena. Pár sekund uběhlo, než začaly polibky slábnout, až ustaly a on začal hluboce oddechovat.

„Nemusíš se bát. Ovládám se. Slíbil jsem, že neudělám nic, co bys sama nechtěla.“ Opřel si čelo o ledovou zeď vedle mé hlavy a uvolnil svůj stisk. Až teď jsem si uvědomila, že křečovitě zatínal prsty do mých boků.

„Tvoje první pusa, že jo.“ Spíš konstatoval, než že by se ptal. To mě trochu zarazilo. Uchechtl se. „Soudím z tvých reakcí, ne z výsledku, neboj.“

„Odcházela jsi, než jsem tě zdržel,“ zašeptal a uvolnil mi cestu - z jeho hlasu jsem slyšela pobavení. Trochu rozpačitě jsem přešlápla.

„Že bys přeci jen šla za mnou?“

„Co tě nemá! Je to knihovna!“ bránila jsem se a ve tmě slyšela, jak dusí smích.

„Jo, máš pravdu. Běžně se chodí o půl jedenácté do knihovny na procházku při měsíčku.“ Zrudla jsem jak malina.

„Jdeš si zakouřit?“ Vyjekla jsem a ztuhla. V tu chvíli jsem slyšela menší ránu - prudce se zapřel rukou o zeď - jak se prohýbá smíchy.

„Myslel jsem cigáro, ty nemravo!“ vydoloval ze sebe pracně mezi snahou tišit smích a já jsem se pomalu snažila splynout s omítkou zdi.

„Nemyslel jsem si, že jsi tak znalá pojmů,“ kuckal a mně moc nezbývalo k tomu, abych se provrtala dlažbou.

„Nevíš o mně spoustu věcí!“ prskla jsem uraženě a vklouzla do knihovny s pokusem zlomit mu nos o dveře.

Doklopýtala jsem až k posledním regálům a sedla si k oknu. Přes sklo bylo vidět malé vyasfaltované parkoviště a naproti němu zarostlá štěrková cesta, která měla v trávě vyjeté dvě rýhy od pneumatik a ztrácela se v hustém lese.

Šel hned za mnou s přitroublým úsměvem na tváři a mně bylo náhle strašně trapně. Posadil se na zem vedle mě a zapálil si cigaretu.

„Neměl bys tolik kouřit, uženeš si rakovinu!“ zamračila jsem se a on protočil oči.

„Princezno, tady se nic jiného dělat nedá, tak nech ubožákovi alespoň nějaké potěšení. Život je krátkej a já nevěřím, že mě v něm něco čeká.“

„Hloupost! Každý má nějaký osud!“

Pousmál se. „Co máš v plánu ty?“

„Budu spisovatelkou,“ usmála jsem se hrdě, než mě zchladila studená sprcha, „tedy, měla jsem být… před tím…“ Zase se mi rozmazávalo vidění.

Mrknul na mě. „Princezno, někde jsem slyšel, že každý máme nějaký osud.“

***

To bylo přesně před měsícem. Každou noc jsem utíkala do knihovny a setkávala se tam s Edwardem. Bylo snadné povídat si s ním. V podstatě byla témata naprosto o ničem, takže nás netrápilo, že někdy dojdou. Během dne jsem ho nepotkávala, protože hodiny kvůli prostorům musely být obměňované, a když – jen jsme se na sebe usmáli. Útoky Amandy byly snesitelné a útoky Alexe, zaujmout mou pozornost, naopak nesnesitelné.

Ráno jsem se vzbudila dřív a náladu mi zvedlo, když jsem si vzpomněla na předchozí večer. Uspořádali jsme si s Edwardem čtenářský kroužek, který obsahoval taková díla jako Ošklivé káčátko a Perníkovou chaloupku - u které bych přísahala, že jsem ještě nikdy neslyšela tak věrně přednesenou parodii čarodějnice.

Oblékla jsem se a vesele vyšla na první hodinu. Den probíhal v pohodě a náladu mi zlepšovalo, že Alex ze zdravotních důvodů – jak nahlásil vyučující - chyběl a bude chybět po zbytek dne.

Kdybych nebyla na nechtěném místě, určitě bych si vesele prozpěvovala. Amanda měla pro dnešní den lepší plány než mě oslňovat a mně to tedy určitě nevadilo. Prostě den jako ze škatulky.

Při obědě jsem seděla sama u malého stolku v rohu a všimla si několika hloučků lidí nacpaných u pár větších stolů s růžovým, zapatlaným, kostkovaným ubrusem. Nebylo těžké uhodnout, kdo k jaké partě patří.

Cestou z jídelny jsem se srazila s Edwardem, který zrovna vcházel. Zašilhal na mě a já na něj vyplázla jazyk, což vyvolalo u pár dívek znechucené odfrknutí.

Odpoledne jsem trochu věnovala učení, abych měla dobrý pocit, že hodiny jen neprosedím a ve volném čase se flákám. Večer se blížil a já se těšila. Došla jsem se ještě na chodbu do veřejné koupelny osprchovat a při špatně tekoucí vodě a tuhému mýdlu jsem si tiše snila o rohové bublinkové vaně.

Hotová jsem byla za pár minut a už se převlíkala do nočního. Zalezla jsem do postele, abych ukázala, že se chystám ke spánku jako vzorný student a chvíli čekala, než dozor ustane.

Už jsem chtěla vyskočit z postele, když cvakly dveře. Okamžitě jsem zarytě předstírala spánek. Překvapením pro mě byla dlaň pevně přitisknutá na mých ústech. Než jsem se stihla leknout. Dočista jsem se vyděsila. Tohle nebyl Edward.

< - * - >

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen osud, princezno - 3. kapitola: