Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 30. kapitola

24.11.2011 (20:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3052×

30. kapitola

BELLA

Pak se něžně usmál a tak jemně, že to snad ani nemohlo být možné, na vteřinu přitiskl rty na mou hořící tvář.

Když se pomaličku odtáhl a zůstal se mi dívat do očí, byla jsem schopná vnímat jen ten hlasitý zvuk svého srdce a taky svůj přerývaný dech.

Co se to právě teď stalo? Proč to udělal? Vyplašeně jsem mu oplácela pohled a sledovala ty zlatohnědé částečky jeho duhovek, které pomaloučku nabíraly o něco světlejší odstín, protože byly určitě o něco tmavší než ještě před pouhými pár okamžiky. Co to mělo znamenat?

„Už je vážně pozdě. Pojď spát,“ řekl s naprostým klidem a na to obří napětí panující všude okolo pravděpodobně nebral vůbec žádné ohledy. Anebo jsem ho vnímala jenom já?

Jako smyslů zbavená jsem se jím nechala odvést až do vedlejší ložnice. Lehnul si na kraj postele, tak jako vždy. Ale já jsem tak automaticky a klidně jednat nedokázala. Zůstala jsem stát uprostřed místnosti a nemohla se rozhodnout, co bych měla dělat.

Na líci, přesně na tom místě, kde se mi přitiskly jeho rty, jsem cítila ještě větší horkost než kdekoliv jinde po celém těle. Měla jsem strašné nutkání si tam sáhnout a ujistit se, že mi tam nějakým způsobem třeba nevypukl požár, ale jelikož ze mě Edward oči ještě stále nespouštěl, neodvažovala jsem se.

Pomalu jsem si sundala župan a zůstala jen ve starém vytahaném tričku, co mi tu sloužilo jako pyžamo. Nebyla jsem si jistá, jak bych se měla chovat. Lehnout si těsně k Edwardovi a přitisknout se k němu tak jako vždycky mi teď připadalo strašně... strašně odvážné. Byla jsem si jistá, že ještě před pouhými pár krátkými minutami to tak ale ještě určitě nebylo.

„Děje se něco?“ Nedokázala jsem pochopit ten klid, který z něj vyzařoval. Přála jsem si, abych se taky takhle dokázala cítit, anebo dokonce třeba i chovat, ale jak se ve mně všechno bouřilo, jevilo se to jako naprosto nelidský úkol.

„Ne,“ zamumlala jsem. Se sklopenou hlavou jsem se dopotácela k posteli a pomalu vylezla nahoru na matraci. Edward už mezitím vzal přikrývku, a jakmile jsem si lehla, jako malému dítěti mi ji přitáhl až ke krku. Čekala jsem, že se odtáhne a lehne si opět na kraj postele a počká, jestli se k němu přiblížím a nechám se obejmout sama, tak jak to dělával vždycky. Jenomže jako dnes už tolikrát, i tady mě naprosto překvapil, protože zůstal ležet na boku těsně vedle mě. A moje srdce se zase bůhvíproč okamžitě ozvalo.

„Ještě jsi mi pořádně neřekla, jaké to bylo na té masáži.“

Polkla jsem. Jasně, masáž... Tam jsi přece byla, Bello, tak se na to zkus trochu líp soustředit. „Bylo to fajn.“ To bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, a ještě navíc docela přiškrceným hlasem, který zapříčinil ten obrovský knedlík někde v krku. Nic kreativního ani bůhví jak originálního. Ale najednou jsem prostě nic jiného ani říct nedokázala.

„Víš, bál jsem se, že jsi tam šla jenom kvůli mně, a ne proto, že už ses na to cítila být připravená,“ řekl s jasně patrnou starostlivostí v hlase. „Doopravdy jsem se modlil, aby to všechno dobře dopadlo.“ Úlevně vydechl, a i když jsem na něj neviděla, měla jsem pocit, že se jeho hlava na polštáři ještě víc přiblížila k té mé. „Ale kdyby ses ohledně toho přece jenom cítila nějak divně, řekni mi to. Ano?“ Jeho dech jsem cítila těsně u ucha. Musel být opravdu hodně blízko...

Jemně jsem přikývla a pomalu zavřela oči. Chtěla jsem se pokusit co nejdříve usnout.

***

Když jsem se ráno probudila, bylo pro mě velkým překvapením, když místo na posteli vedle mě zelo prázdnotou. Ať už jsem si to připouštěla dobrovolně nebo ne, už jsem si zkrátka dokonale zvykla na to, že pokaždé, když otevřu oči, Edwardův tichý hlas mi vždy popřeje dobré ráno.

Takže když jsem se teď dívala na pečlivě načechraný polštář na jeho půlce postele, musela jsem se pořádně zamyslet, jestli se mi třeba jenom něco nezdálo.

Něco mi říkalo, že bych měla vstát a jít se porozhlédnout, jestli ho někde nenajdu. Na druhou stranu mi ale připadalo trapné ho takhle vyhledávat. Nechtěla jsem si připouštět, že jsem na něm až tolik závislá. Tak jsem si jen přitáhla přikrývku až těsně k bradě a znovu zavřela oči.

Ale mohla uběhnout sotva minuta a dveře pokoje tichounce zavrzaly. Znovu jsem rozlepila oční víčka a opatrně pohlédla tím směrem. A jakým pro mě bylo příjemným uklidněním, když jsem ho spatřila, jak jde pomalu s rukama za zády směrem ke mně.

„Vyspala ses dobře?“

Překvapilo mě, když jsem v sobě zaznamenala jednu svoji část, která chtěla říct, že bez něho ne. Trochu mě to zarazilo, ale rychle jsem se vzpamatovala a pro jistotu jenom jemně přikývla.

Posadil se na kraj matrace a široce se na mě usmál. Tak docela úplně jsem nerozuměla jeho zvláštnímu výrazu ve tváři a cítila jsem, jak se mi obočí stahuje pomalu k sobě. Co se to dělo? Drobné jiskřičky mu poletovaly v očích, které ze mě ani na vteřinu nespouštěl.

„Všechno nejlepší, Bello.“ Zpoza zad vytáhl malou podélnou krabičku s velkou mašlí a mně tím dokonale vyrazil dech. Cítila jsem, jak se mi pusa malinko pootevřela překvapením, a bůhví proč první věc, co mě napadla, bylo zabloudit očima k digitálnímu kalendáři na budíku a podívat se na datum, které hlásal. A skutečně. Šestý listopad... v ten den jsem se před devatenácti lety narodila.

Na břiše mi přistála ta krabička. Edward ze mě celou dobu nespouštěl pohled a stejně tak jeho úsměv ani trochu nepohasínal. „Nerozbalíš si to?“

Dívala jsem se střídavě na ni a pak na něho. Čekal, ve tváři tak trochu nedočkavý výraz. Nedokázala jsem ho takhle pozorovat dlouho, a červíčci nedočkavosti někde hluboko ve mně byli taky pořádně silní.

Pomalu jsem se vytáhla do sedu a opatrně tu věc rozklepanými prsty zvedla. Nebylo to těžké, ale i přesto mi připadalo, jako by to vážilo snad tunu.

Nebyla jsem zvyklá dostávat dárky. Samozřejmě že mi Emmett a dokonce i Tanya na narozeniny, Vánoce a tak podobně vždy něco koupili. A od nich mi to připadalo normální. Jenomže od Edwarda? To bylo přece něco úplně jiného. Nebyl sice cizí, ale taky jsem si připadala podivně nervózní, když jsem si uvědomila, že si na tenhle tak nepodstatný den vzpomněl, a dokonce mi k němu ještě přinesl tohle.

S hlubokým nádechem jsem odklopila to pečlivě nazdobené víčko. A v ten samý okamžik mi div nevypadly oči z důlků.

„Nevěděl jsem, co bych ti měl koupit,“ zamumlal Edward trochu nejistě. „Ale všiml jsem si, že nenosíš žádné šperky, a když jsem tohle viděl, myslel jsem si, že by se ti to mohlo líbit.“ Po hebkém, červeném sametu se táhly jemňounké linie tenoučkého řetízku, na jehož konci se třpytil malý stříbrný čtyřlístek. Zírala jsem na ten kousek neskutečně dlouho... a nebyla schopná jediného slova.

Nemusela jsem být zrovna odborník, aby mi došlo, že tohle určitě žádná bižuterie není a že to muselo stát pořádný majlant. Při pouhé představě té sumy se mi srdce rozeběhlo o něco rychleji a já jsem znovu zakroutila hlavou ze strany na stranu. Pomalu jsem natáhla ruku s tím řetízkem zpátky k němu. „Nemůžu si to vzít.“

Se stále setrvávajícím úsměvem hlasitě povzdechl. „Víš, že jsem přesně takovou reakci čekal?“ Posunul se na posteli blíž ke mně a k mému překvapení si krabičku vzal bez řečí zpátky k sobě. Na jednu stranu se mi ulevilo, ale na tu druhou mě to bůhví proč i trochu zamrzelo.

„Ale koupil jsem ho pro tebe, víš?“ zamumlal a sáhl dovnitř. Mýlila jsem se. Vzal si to jenom pro to, aby ten řetízek mohl vytáhnout. Pak se opět přiblížil ještě víc ke mně a klekl si za má záda. Ani jsem se nestihla začít bránit a už mi chladný kov přistál na krku. „Protože si ho zasloužíš, a protože jsem se určitě nemýlil v tom, že ti bude ohromně slušet.“

Posadil se vedle mě a vůbec si nevšímal mých rozpaků. „A měl jsem pravdu.“ Rty se mu vytáhly do ještě zářivějšího úsměvu a já jsem raději sklopila pohled, jak moc to na mě působilo.

S tichým nádechem jsem se odvážila natáhnout ruku o něco výš a uchopila jsem ten maličký přívěšek mezi dva prsty. Určitě nebylo správné si ho od něj brát. Nemohlo být.

„Neměl jsi mi ho dávat. Mohl jsi to vrátit, anebo -“

„Nemohl jsem ho vrátit,“ přerušil mě s naprostým klidem.

„Tak jsi ho mohl vzít domů a dát ho třeba nějaké tvé sestře.“

„Bello.“ Znovu si hlasitě povzdechl. „Copak nechápeš, že jsem ho vybral pro tebe a ne pro nikoho jiného? Ale jestli se ti nelíbí a snažíš se jen najít nějakou výmluvu, stačí říct.“

Rychle jsem začala vrtět hlavou. „Ne! On... moc se mi líbí, jenomže...“

„Jenomže?“

„No tak, Edwarde...“ Hlasitě jsem si povzdechla. Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled a ani trochu mi to nepomáhalo v tom, jak jsem se zoufale snažila zformulovat svou myšlenku do nějakých slov. „Copak si něco takového zasloužím?“

„Samozřejmě že ano.“ Když jsem se na něj skepticky zamračila, bez zaváhání pokračoval. „Dokážeš si jen představit, jak velký pokrok jsi za tu dobu tady stihla udělat? Takhle se -“

„To přece není pravda,“ přerušila jsem ho šeptem.

„Je to pravda, Bello. Jen se na sebe podívej. Před pár dny by ses na mě ještě bála promluvit delší než dvouslovnou větou a najednou už mi bez rozpaků skáčeš do řeči.“ Do tváří se mi samovolně nahrnula červeň. To ho pobídlo k ještě širšímu úsměvu. „Před pár dny by ses ještě bála i se mnou projít halou plnou lidí a teď už jsi dokázala v klidu sama přečkat masáž, kterou prováděl někdo, koho jsi nikdy předtím neviděla. Ještě nedávno by ses bála jakéhokoliv nečekaného doteku, anebo čehokoliv podobného a teď mě klidně necháš, abych tě chytil za ruku, objal, anebo pohladil po tváři.“ Na důkaz svých slov mi palcem jemně přejel podél čelisti. Přerývaně jsem se nadechla a snažila se nemyslet na to, jak moc to bylo příjemné. „Takže už nechci slyšet nic o tom, že by sis to neměla zasloužit. Rozumíme si?“

Snažila jsem si pořádně dát dohromady všechno, co právě řekl, ale... nebylo to lehké. Po chvíli, kdy mě propaloval svým pronikavým pohledem, jsem se nakonec zmohla jen na další nepatrné přikývnutí.

„Ale teď doopravdy,“ zazubil se. „Pokud se ti nelíbí, možná by to ještě šlo vyměnit.“

„Ne!“ ujistila jsem ho okamžitě. „Doopravdy. Je... nádherný.“ Přejela jsem prstem po jeho hebkém povrchu a pak si ruku nechala spadnout zpátky do klína. „Já... Mockrát děkuju.“

„Nemáš za co,“ usmál se. Až příliš jasně jsem si uvědomovala, že ruku, kterou mi předtím přiložil k tváři, ještě nesundal. Cítila jsem jeho ledový dotek a nemohla se zbavit pocitu, že se mi tahle jeho blízkost zamlouvá čím dál tím víc.

„Bello?“ zeptal se po chvíli tiše.

„Hmm?“

„Doopravdy jsem rád za to, že jsem tady s tebou.“ Netušila jsem jaký, ale byla jsem si jistá tím, že ta věta měla nějaký hlubší smysl. Neodvažovala jsem se na to jakkoliv odpovědět. „Víš, uvědomil jsem si, že jsem si na tebe tak zvykl, že kdybych tě teď neměl zase vídat každý den, asi bych z toho zešílel,“ zasmál se tiše.

Opatrně jsem se nadechla. Blízkost jeho ruky mi nějak znemožňovala dostat do plic potřebné množství vzduchu. „Taky jsem si na tebe zvykla.“ Skousla jsem si spodní ret a oči neodlepovala od čistě bílé přikrývky.

„To jsem moc rád.“ Slyšela jsem upřímnost v jeho hlase. A nějak jsem nemohla najít žádný důvod k tomu, abych o ní jakkoliv pochybovala. „Doopravdy mi na tobě záleží. Chci, aby sis to navždycky pamatovala, ano?“ Jeho tón náhle nabral trochu naléhavý odstín a to mě přimělo okamžitě střelit pohledem k jeho obličeji. V těch nádherných očích už se opět tetelily přívětivé jiskřičky. Zůstala jsem do nich omámeně zírat a nebyla schopná jakéhokoliv pohybu.

A když se pak jeho obličej přiblížil blíž k tomu mému, byla jsem si jistá, že by bylo správné se odtáhnout, protože se nepochybně schylovalo k tomu samému co včera. Jako by věděl, na co myslím, ruku z mé čelisti přesunul přesně na to místo na tváři, na které jsem včera dostala tu naprosto nevinnou a nesmělou pusu.

Byl blízko. Strašně, strašně moc blízko. Jenomže jsem se nějak nedokázala přinutit k žádnému rozumnému kroku, jako například k tomu, že bych se vzpamatovala a posunula se od něj dál. Stačilo by i jen jemně otočit hlavu a byla bych vysvobozená... Tak proč to nešlo?

Nestihla jsem se ani vzpamatovat. Najednou byl Edward zase na samém konci postele, ruka z mé tváře zmizela a po tom sladkém dechu, který měl bezpochyby nějaké omamující účinky, se taky slehla zem. Díval se na mě zvláštním pohledem a zdálo se, že je zamyšlený. Alespoň jsem tak usuzovala z hluboké vrásky na jeho čele.

Trvalo mi možní tak tři až čtyři vteřiny, abych sebrala všechny rozumné střípky svého jednání. Vymotala jsem se z přikrývek, a když jsem vstala z postele, ještě pořád se ani nehnul.

Ve vzduchu bylo jasně cítit to napětí a už jsem si ani nevzpomínala na to, po kolikáté to za poslední hodiny v jeho společnosti bylo, ale jedním jsem si byla jistá. Potřebovala jsem někam, kde by byl klid a kde bych byla schopná se konečně zase pořádně soustředit na racionální stránku celé věci.

„Ještě jednou děkuju za ten řetízek,“ zamumlala jsem těsně předtím, než jsem zmizela za dveřmi. Jestli odpověděl, to už jsem neslyšela, protože moje kroky okamžitě zamířily do koupelny. Ale ani tam jsem se toho toužebného klidu nedočkala. Naopak, když jsem zvedla hlavu k tomu obrovskému zrcadlu a spatřila své zardělé tváře, nepřirozeně rozšířené oči a hlavně ten nádherný stříbrný přívěšek houpající se mi na krku, něco se ve mně sevřelo ještě mnohonásobně víc.

Děkuji za vaše komentáře. :) Příští kapitola bude snad o víkendu a tentokrát se tam doopravdy pokusím dát už i Emmetta s Rose.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 30. kapitola: