Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen krůček k pochopení - 22. kapitola

01.10.2011 (19:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 2856×

22. kapitola

EDWARD

„Nechtěla jsem se zabít, Edwarde, doopravdy ne.“

Notnou chvíli jsem se nedokázal pohnout. Moje tělo zkamenělo, výraz ve tváři se zasekl na neurčitém bodě a byl jsem si jistý, že kdyby toho mé srdce bylo schopno, právě by se pod silou toho napětí rozeběhlo dvakrát rychleji.

Nedýchal jsem. A najednou jsem ani nevěděl, jak se to dělá.

Příliš jasně jsem si uvědomoval, že tohle je téma, které kromě našeho prvního rozhovoru v nemocnici ještě nepadlo. Že tohle je téma, které jsem pokládal za příliš čerstvé a citlivé na to, aby o něm se mnou Bella chtěla mluvit. Že tohle je téma, které by mohlo celý ten „rádoby“ vztah mezi námi zbořit tak jednoduše, jako jemný větřík zboří křehký domeček z karet.

A ona ho i přesto načala. Sama od sebe. Bez toho, že bych ji k tomu nějak vědomě nasměroval.

Opatrně jsem se nadechl. A pak ještě jednou. A oplácel jsem jí pohled prosycený šílenou směsicí pocitů, z nichž ani jeden z nás nevěděl, co vlastně mají znamenat. Nejspíš jsme oba dva byli úplně stejně nejistí a zoufalí, i když se mi příčil fakt, že jsem nad sebou pravděpodobně už nadobro ztratil kontrolu a i ona musela vidět, jak beznadějně na tom jsem.

Jedna bláznivá myšlenka mi v hlavě míjela druhou, až se ten šílený roj konečně zastavil na jedné jediné. Nezvorat to. Což byl ale v tu chvíli skoro nadlidský úkol.

Sebral jsem všechnu odvahu a opatrně přešlápl z nohy na nohu. „Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš,“ vydechl jsem, hlas plný dosti patrných stop po strachu a nervozitě. Strachu proto, protože jsem se bál, že cokoliv řeknu, může mít katastrofální účinky. Nervozitě proto, protože prostě už celá tahle situace sama o sobě nervózní byla. Snad už od chvíle, kdy jsem Bellu uviděl poprvé.

Sklopila pohled dolů a viděl jsem, jak si vehementně skousla spodní ret. Tohle gesto u ní nebylo ničím novým. Ale ta jeho intenzita ano.

„Bello…“ Opatrně jsem si v hlavě volil každé slovo, které jsem se chystal říct. V té změti zmatených myšlenek bylo skoro nemožné najít něco, co by dávalo smysl. „Po ničem netoužím víc, než abys mi to konečně všechno řekla. Opravdu. Ale pokud cítíš, že ještě nejsi připravená o tom mluvit, nemusíš.“

Dlouhou chvíli se nic nedělo. Jen ticho. Dlouhé, tíživé ticho. Nic víc.

Až se nakonec ozval její přerývavý nádech a ona se na mě opatrně znovu zadívala, další drobné, lesklé kapičky v koutcích očí. Její hlásek byl jemný, snad ještě jemnější než kdykoliv předtím. „Já vím, že si o mně všichni myslí, že jsem blázen.“

„Bello, tohle si nikdo ne-“

Přerušila mě rázným zakroucením hlavy. „Vím, že si to o mně všichni myslí,“ zopakovala pomaleji, dávajíc důraz na každé slovo. „A přiznávám, že nejspíš mají pravdu, opravdu se tak chovám, ale… Ale já nevím, co mám dělat.“ Povzdechla si a po dalších pár vteřinách se svezla na mohutný kmen stromu, který by nejspíš klidně mohl posloužit jako provizorní lavička. Zmateně jsem se posadil vedle ní.

„Bello…“ Váhavě jsem si skousl spodní ret. Tohle byla nejspíš ta chvíle, na kterou jsem čekal už od toho okamžiku, co se Bella objevila poprvé na prahu mé kanceláře. Od okamžiku, kdy jsem zjistil, že nejspíš nebude tak lehké ji přimět k tomu, aby se mnou mluvila. Od okamžiku, kdy jsem se sám sobě zapřísáhl, že udělám všechno proto, aby mi jednou dokázala věřit. Celou dobu jsem byl skálopevně přesvědčený, že až ta chvíle nadejde, budu dál postupovat už jen úplně jednoduše a hlavně uváženě.

Jenomže teď ta chvíle tady byla doopravdy. A já jsem najednou nevěděl, co bych měl dělat. A bůhvíproč jsem si byl naprosto jistý, že kdyby se jednalo o někoho jiného, než o Bellu, v tom, jak s ním jednat, bych měl jasno.

„Co se tenkrát v noci vlastně doopravdy stalo?“ vydechl jsem po chvíli přeopatrně.

Upřela pohled někam před sebe, skoro to vypadalo, jako by se jí v hlavě všechny ty události začaly promítat znovu, pečlivěji. Musel jsem odolávat obrovské touze zbořit hranici mezi mou a její myslí a podívat se na to, jak to tehdy doopravdy vypadalo.

„Byla to… nehoda,“ špitla nakonec. Mou nervozitu z části vystřídala obrovská úleva. Nechtěla se zabít. Ale z té druhé části zároveň ještě větší obavy. Co když to nebyla tak úplně pravda?

Pohled mi samovolně sklouzl na její ruce, volně položené na klíně, a veškerá má pozornost se přesunula na tu pravou, jejíž prsty Bella nervózně žmoulala o sebe. Snažil jsem si představit, jak asi vypadá zápěstí skryté pod tlustou bundou a silnou vrstvou obvazů, které kolem ní ještě stále měla omotané. Doopravdy by se jizvy na něm daly vyložit jako pouhá nehoda? Doopravdy se o něco mohla omylem pořezat přímo na místě, kudy vede radiální tepna? Bylo příliš lákavé tomu uvěřit, připustit si, že se doopravdy nesnažila vzít si život a všechno to zapříčinil jen ničím neovlivněný slet zlých událostí. Ale něco ve mně mi zakazovalo té příliš bláhové představě naplno podlehnout.

„Nikdy bych se nezabila, Edwarde.“ Zvedla pohled zase mým směrem a tím mě donutila opět změnit proud ubírajících se myšlenek. Její lesklé oči vypadaly odhodlaně. Silně a rozhodně. Přesto jsem z nich ale cítil i nepatrný osten strachu, kterého jsem se za žádnou cenu nemohl zbavit. „Nechci, aby sis kvůli mně cokoliv vyčítal, nebo se obviňoval z toho, že jsi něco udělal špatně,“ zašeptala a obličej se jí skoro až bolestně zkřivil. „O nic takového nešlo.“

Proč by doktorům nepověděla hned na začátku, že se jednalo o nehodu, a nechala je, aby si vyvodili takovéhle závěry? Proč?

Dlouhou chvíli jsem jí oplácel ten vše a zároveň nicneříkající pohled a snažil jsem se ji pochopit. Marně.

Jen jednou věcí jsem si byl úplně jistý.

Neříkala mi celou pravdu.

***

EMMETT

Nervozitou jsem svíral složku napěchovanou papíry o něco silněji, než bych měl. Už poněkolikáté jsem se zhluboka nadechl, ještě stále bláhově doufajíc, že mi to přeci jenom nějak dokáže dodat odvahu, a pak se se stejně hlasitým výdechem beznadějně zadíval na své boty. Které byly snad jediným bodem v celé sáhodlouhé chodbě, při pohledu na něž se mi nekroutil žaludek všemi možnými směry.

Vzpamatuj se a prostě už ty dveře otevři.

Nechoď tam, ještě pořád se můžeš vrátit zpátky na parkoviště, nastoupit do auta a vrátit se domů.

A co si asi šéfová pomyslí, když se zase zdejchneš?

Oficiálně máš ještě dneska volno. Nemusíš tam chodit.

Neposlouchej ho.

Ty neposlouchej jeho.

Rozhodl jsem se umlčet oba dva. Takovéhle vnitřní „konverzace“ byly v posledních třech dnech téměř na denním pořádku. A oba dva moje vlastní hlasy už se mi znechutily natolik, že pro to, abych se jich konečně zbavil, jsem sebral veškerou svou odvahu a prostě konečně vešel dovnitř.

Na mojí úřadovně se nic nezměnilo. Dokonce i židle zůstala natočená přesně tak, jak jsem ji nechal, když jsem odsud posledně odcházel. Pouze teď na stole ležela dvakrát větší hromada papírů než předtím.

S povzdechem jsem zakroutil hlavou a pomalu se rozešel k zavřeným dveřím její kanceláře. Cestou jsem si připravoval všechny argumenty, které jsem se chystal použít na tu případnou otázku, jak je možné, že si ještě neužívám posledního dne volna a jdu do práce. Načež určitě řekne, že jí tu budu dneska tak akorát překážet a blablablá… No, jako bych si to nedokázal živě představit.

Ale těsně předtím, než jsem zvedl prsty k tomu, abych zaklepal, se dveře prudce otevřely a já jsem se octl tváří v tvář jejímu překvapenému pohledu.

„Co tady děláš?“ zeptala se místo pozdravu a zmateně mě sjela od hlavy až k patě. „Myslela jsem si, že budeš doma se sestrou…“ Ne že by mě zrovna dvakrát těšilo, že už i ona o naší rodinné situaci věděla téměř všechno – ale s tím jsem nejspíš musel počítat už ve chvíli, kdy jsem bůhvíproč volal na její číslo a ptal se na volné pracovní místo -, ale stejně mě trochu pobouřilo, když jsem i od ní slyšel něco ve spojitosti s Bellou. Jako bych toho v hlavě neměl už dost.

„Myslel jsem si, že bych nejspíš měl dodělat tu zakázku s Lewnovými.“ I mě samotného překvapilo, jak… zvláštně můj hlas zněl. Na jednu stranu nervózně až nejistě, na stranu druhou nepřirozeně tvrdě. „Zítra má jejich nabídka propadnout,“ zamumlal jsem a prstem poklepal na složku, kterou jsem třímal v rukou.

„Aha…“ S poněkud zaskočeným výrazem ve tváři se protáhla kolem mě a přešla ke kartotéce vedle kopírky, ze které vytáhla několik dokumentů. „Lewn se tu včera zastavil a smlouvu už podepsal. Chtěla jsem ti to zavolat.“ Vytáhla z tlustého štosu papírů jeden a zamávala s ním. „Takže… Doopravdy se můžeš vrátit domů, jestli…“ Teatrálně se odmlčela a sklopila pohled na naleštěnou plovoučku.

Skoro se mi až nechtělo věřit, že se mi tohle jen nezdá. Žádný křik? Žádné výčitky? Žádné poučování o tom, že se sluší nejprve zavolat, když chci změnit status dovolená na status aktivně pracující? A kde se v ní najednou vzalo tolik účastného cítění?

„To je v pohodě,“ bylo jediné, na co jsem se zmohl. Odporoučel jsem se za svůj stůl a s tichým povzdechem se svezl na židli. Hromada práce tyčící se přede mnou sice nepředpovídala zrovna kopec srandy a zábavy, ale když už nic, aspoň zaručovala jistotu, že jakmile se začtu do té šílené směsice právnických slov a výrazů, dokážu z hlavy Bellu vypudit. Aspoň na chvíli.

„Je u ní Edward?“ ozvalo se tiše a já jsem znovu musel v duchu žasnout nad tónem jejího hlasu. Byl tak čistý, oproštěný od veškerých těch negativních vlivů, až jsem si říkal, jestli mi ta jeho obvyklá ostrost náhodou nechybí. A jestli bych ji neuvítal raději než tohle.

Z každého jejího slova, z každé jeho slabiky čišel jasný a ničím nemaskovaný soucit. A myšlenka na něj mi připomněla, že poslední tři dny jsem nedělal nic jiného, než že jsem si snažil sám sobě namluvit, že právě z její strany se mi ho rozhodně nedostává, že všechno to, co se stalo den po té události, se mi jen zdálo. Že mě neodvezla domů, že se mnou nešla dovnitř, a že když jsem se probudil, dům nevypadal, jako by jím prolítla úklidová četa.

Teď jsem ale najednou věděl, že všechny iluze o tom, že by se to nestalo, byla opravdu jen iluze. Ona u mě doma byla.

Zvedl jsem pohled na ni a úspěšně čelil jejímu pronikavého pohledu. Zuřivé jiskřičky v jejích očích, tak přirozené pro její obličej, nahradila jen prázdnota a starostlivé vrásky okolo nich. Dokonale jsem ignoroval její předchozí otázku. „Proč jste uklízela můj dům?“

Bylo jasně vidět, že ji můj dotaz zaskočil. Na okamžik se celá zarazila a nakonec se jí obočí stáhlo zamračeně k sobě. „Proč si myslíš, že jsem to byla já?“

„Protože u nás doma se mopu kromě mě v životě nikdo nedotkl. A o žehličce ani nemluvě. A doopravdy si nemyslím, že bych byl náměsíčný a ve spánku gruntoval celé přízemí.“ Ušklíbl jsem se. Oči se mi přivřely do úzkých štěrbinek, jak jsem se na ni díval. Čekal jsem, že to ještě chvíli bude popírat, ale ona si jen hlasitě povzdechla a zády se opřela o kartotéku.

„Chtěla jsem být nějak užitečná.“

„To jako fakt?“ Cítil jsem, jak mi obočí vylítlo skoro až navrch čela. Ona. Užitečná. Ohledně uklízení domu. Co byl tohle za zpropadeně divnej sen?

Zamračila se na mě a zaznamenal jsem, že se jí do obličeje vrátila malinká, malilinkatá část jejího přirozeně nabubřelého výrazu. Div mi nespadl kámen ze srdce.

Křečovitě se usmála a z jejího hlasu byly najednou slyšet nepatrné stopy sarkasmu. „V tom případě se velice omlouvám, jestli jsem tě tím nějak urazila.“ O něco naštvaněji se otočila a rychle zastrkala všechny dokumenty zpátky do zásuvky.

„Neurazila jste mě.“ Neubránil jsem se protočení očí v sloup. „Jenom mi přišlo divné, že zrovna vy, slečno Cullenová, jste se snížila až k tomu, abyste uklízela v domě svého podřízeného. To je vše.“ Ve skutečnosti mi tohle ještě stále připadalo spíš nemožné, než jen divné.

A ona to dokonale ignorovala. Několika dlouhými kroky se vrátila zpět ke dveřím do svojí kanceláře, ale těsně předtím, než je za sebou stihla zabouchnout, se na mě ještě zamračeně otočila. „A možná už bys mi konečně mohl začít tykat. Slečno Cullenová od tebe zní hrozně.“

***

EDWARD

Les byl zahalen v hustém oparu černočerné tmy. Měsíc, ukrytý někde daleko za tlustou clonou prošedivělých mraků, nepropouštěl na klidnou noční krajinu ani část svého světla, a dokonce ani po hvězdách nebyly na obloze ty nejmenší stopy.

Pohodlněji jsem se usadil na široké větvi a záda si opřel o mohutný kmen starého dubu. Byl asi šest metrů vzdálený od domu. A šest metrů od okna náležícímu Bellinu pokoji.

Nebyl jsem si tak docela jistý, co jsem tady vlastně dělal. Připadal jsem si nervózně a tak trochu nepatřičně. Připadal jsem si jako prachsprostý šmírák, který tu nemá co dělat a na kterého musí každou chvíli někdo přijít. A připadal jsem si, jako bych se dočista zbláznil.

Vlastně jsem nevěděl, jaká myšlenka mě přivedla k tomu, abych se v půl jedné ráno vytratil z domu a došel až sem – tedy když jsem nepočítal Alice. Ale její nápad to nebyl, ona byla jen ta, která mě nakonec jen usvědčila v tom, že to možná přeci jenom není až tak šílené, jak se to na první pohled může jevit.

„Co je tak špatného na tom, že ji chceš mít pod kontrolou?“ Nechápavě kroutila hlavou. „Může jí to snad nějak ublížit? Ne. Tak se seber a běž. Už tě tu nechci v noci ani slyšet.“

Pak se s úsměvem opět vytratila z mého pokoje a já… no, já už vlastně ani neváhal. Během necelých pěti minut už jsem stál na kraji lesa u Swanovic domku a během dalšího okamžiku se škrábal sem nahoru. Odkud jsem se už dobrou hodinu ani nehnul.

Skrz okno jsem neviděl přímo na Bellu. Postel měla postavenou tak, že skrz okenici jsem měl výhled pouze na její nohy, pečlivě zachumlané v hrubé přikrývce.

Ale stačilo pouze tiše naslouchat jejímu tlukotu srdce. To prosté buch, buch, buch, buch mělo dokonalý zklidňující účinek. Během chviličky už se mé uši soustředily pouze na něj a nic jiného snad ani nebyly schopné vnímat.

Chvíli jsem měl oči zavřené, abych si ten líbezný zvuk vychutnal ještě lépe, chvíli jsem je měl zase otevřené, abych mohl sledovat, jestli se v jejím pokoji něco neděje.

A přitom mě všechny myšlenky bombardovaly milionem otázek, které se postupně slily v jednu jedinou.

Byla ke mně Bella upřímná?

Teď, v tom nočním tichu, sám, bez nikoho dalšího, jsem měl dokonalou příležitost k tomu, abych si všechno v hlavě pořádně ujasnil. Ovšem… Nemohl jsem s jistotou tvrdit, že by se mi zrovna dařilo.

Nepochyboval jsem o tom, že na tom všem, s čím se mi odpoledne svěřila, bylo aspoň něco pravdy. Dokonce jsem dospěl do jakéhosi stádia, kdy už jsem měl i jen opravdu jen pár pochybností o tom, že by se opravdu octla v nemocnici po úmyslu se zabít. Ale všechno to další okolo bylo… zvláštní. Nelogické. Nevysvětlitelné. Zkrátka jsem nevěřil, že by to celé mohla být jen ona pouhá nehoda.

Ani už jsem nepočítal, kolikrát se mi to slovo nehoda mihlo před očima. Nepočítal jsem ani to, kolikrát jsem se ho už snažil nějakým způsobem potlačit. Ale až příliš jasně jsem si uvědomoval, že mi na něm prostě něco nehrálo.

Jistě, taky tady byla prostá a jednoduchá možnost Belle věřit a pokračovat v jakési terapii dál, předstírajíc, že je všechno v naprostém pořádku a že všechno postupuje dál po dokonale vypadající cestičce, na které nás nečekají žádné problémy.

Ale ať už mě k tomu postrkovalo cokoliv, tohle jsem prostě a jednoduše nedokázal.

Hlasitě jsem si povzdechl a rukou si promnul oči. Ať už to bylo jakkoliv nemožné, připadal jsem si unaveně. Nebyl jsem fyzicky ospalý, to vůbec ne, ale moje mysl už delší dobu netoužila po ničem jiném, než aby aspoň na chvíli mohla vypnout.

Mohl jsem se snažit, jak jsem chtěl, ale stejně jsem myšlenky nedokázal nijak utišit. V hlavě mi poletovala jedna vedle druhé a v mozku neexistoval žádný kout, nebo ještě lépe nějaká komůrka, do které by se daly všechny nějak napěchovat, zavřít a zamknout. Chvílemi jsem měl až pocit, že z toho zešílím.

Znovu jsem zavřel oči a zaklonil hlavu. Chystal jsem se znovu na chvíli zaposlouchat pouze do tlukotu jejího srdce, zase chvíli trochu rádoby relaxovat, když vtom…

Zmateně jsem se napřímil, všechny smysly najednou napnuté na nejvyšší stupeň pohotovosti. To, co jsem slyšel teď, se vůbec nepodobalo tomu, co jsem slyšel ještě před pár vteřinami.

Po klidném tempu jejího srdce jako by se najednou slehla zem. Teď to bylo zběsilé, rychlé, možná bych mohl i tvrdit, že i zoufalé…

Upřel jsem oči do tmy za oknem na jeden jediný bod. Její nohy, doteď klidně spočívající na měkké matraci, sebou několikrát prudce zaškubaly. Bosá chodidla teď vykukovala zpod přikrývky a každých pár vteřin měnila svou polohu.

Její srdce uhánělo čím dál rychleji. Nevěděl jsem jak, ale najednou se má pozice na stromě změnila a jako by mé tělo chtělo být v pohotovosti, dřepěl jsem jen na špičkách chodidel, vyčkávající, kdyby bylo potřeba co nejrychleji se někam vrhnout.

A pak se ozval vzlyk. Tichý, tlumený, že jsem si zpočátku ani nebyl stoprocentně jistý, jestli se mi to náhodou jen nezdálo.

Ale vzápětí se ozval další. A další. A já najednou neměl ani ty nejmenší pochybnosti o tom, že je něco špatně.

Během další vteřiny se Bella vymrštila z postele ven. Nejprve se zamotala do deky, a když se z ní zběsile snažila vykroutit, zakopla a spadla na zem. Po ní se pak jakýmsi způsobem dostala až k prádelníku, u kterého se jí konečně podařilo osvobodit se z přikrývky a postavit se na nohy.

A pak z jednoho šuplíku vytáhla hromadu věcí a začala je rozklepanýma rukama strkat do cestovní tašky, která ještě pořád stála na tom samém místě, na které jsem ji dnes odpoledne položil.

Ramena se jí třásla a tlumené vzlyky neustávaly. Naopak, nemohl jsem se zbavit neodbytného pocitu, že právě bojuje s jakýmsi záchvatem hysterie. A čelil jsem obrovské nerozhodnosti, jestli zůstat tam, kde jsem, anebo se vrhnout pootevřeným oknem k ní a zjistit, co se děje.

Přeběhla po pokoji na opačný konec a na chvíli se mi ztratila z dohledu. Když se pak vrátila zase k tašce, držela v ruce několik dalších kusů oblečení.

A já už jsem nepřemýšlel. V jedné vteřině jsem pod sebou cítil silnou větev stromu a v té další už jsem stál pevnýma nohama na dřevěné podlaze. Přímo naproti ní.

Jakmile mě před sebou zpozorovala, zajíkla se a ruka jí vylétla k puse, aby nevykřikla. Příliš pozdě jsem si uvědomil, že v té tmě může rozeznávat tak maximálně moje obrysy, a hned vzápětí jsem si vynadal, že jsem se mohl zachovat tak neuváženě a způsobit jí takový šok. Okamžitě jsem rozsvítil malou lampičku na prádelníku a postavil se tak, aby mi světlo dopadalo do obličeje.

Nevěděl jsem, jestli se jí ulevilo, anebo ji to naopak ještě více vystrašilo, ale najednou se jí po tvářích rozkutálely slzy a ona se svezla podél zdi na zem a kolena si přitáhla až těsně k bradě, tiše štkajíc.

„Bello,“ zašeptal jsem a po krátkém zaváhání si přiklekl vedle ní. „Řekni mi, co se děje.“

Zakroutila hlavou. Celá se mohutně třásla. Nevěděl jsem, jestli to bylo zimou, anebo to způsobil jeden z mnoha šoků, které pravděpodobně utrpěla, ale pro jistotu jsem si ze sebe sundal hrubou mikinu a přehodil ji přes ni. Byla tak velká, že by se do ní vlezla i dvakrát.

„Chci odsud pryč,“ vzlykla a upřela na mě strachem vyboulené oči. Když se na mě podívala, vytryskla jí z nich čerstvá sprška horkých slz. „Musím odsud pryč.“ Vyskočila na nohy a znovu se vrhla k otevřené tašce na podlaze. Chovala se šíleně, nelogicky, nenormálně. A já jsem absolutně netušil proč.

Postavil jsem se těsně za ni. „Bello –“

„Nevydržím to tady!“ zavzlykala zoufale a hodila do tašky další věci. Pak ji třesoucíma se rukama popadla a klopýtavě se dopotácela ke dveřím.

„Proč teď?“

Jen zavrtěla hlavou a chystala se otevřít dveře. Zabránil jsem jí v tom, chytil jsem ji za ruku a donutil ji, aby se otočila směrem ke mně. „Proč teď, Bello?“ zopakoval jsem pomaleji.

Místo odpovědi sebou prudce škubla, jak se mi snažila vytrhnout. A když shledala, že to nepůjde, začala se zuřivě vzpouzet. Mohl jsem být jenom vděčný za to, že nekřičela. Nedokázal jsem si totiž představit, co by se stalo, kdyby sem teď vpadl Emmett a našel nás tu takhle.

„Bello…“

Znovu prudce škubla a znovu se rozbrečela, když její zápěstí i tak zůstalo uvězněné v mém sevření. Začala sebou házet mohutněji, silněji, znovu a znovu.

A já jsem nepřemýšlel. Najednou jsem si ji v marné snaze aspoň něco udělat, když už jsem neměl v úmyslu ji pustit, prudce přitáhl k sobě a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo pevně ji obejmout.

Nejdříve se ode mě snažila všemožnými způsoby uskočit, osvobodit se, ale nakonec se jen s beznadějným zavzlykáním poddala a její tělo mi v náruči ochablo. Položila si hlavu na moji hruď a pouze tichoučce plakala…

Jemně jsem ji kolébal ze strany na stranu, tak jak se to dělá, když někoho chcete ukonejšit. Sehnul jsem se o něco níž k jejímu uchu a jako smyslů zbavený jí do něj začal broukat melodii, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Ale která, jak jsem postupně shledával, nejspíš dělala přesně to, co jsem potřeboval. Bella se pomaličku uklidňovala, až už se místo neustávajícího štkaní ozývalo jen přerývané dýchání.

„Ještě pořád chceš pryč?“ zašeptal jsem tiše a bál se odpovědi víc než čehokoliv jiného.

Zavřela oči a nepatrně přikývla. „Potřebuju odsud pryč.“ Potlačila další vzlyk. „Prosím.“

Opatrně jsem ji od sebe trochu odtáhl. Líbilo se mi mít ji v náruči, možná až moc, ale teď jsem jí nutně potřeboval vidět do obličeje.

„A řekneš mi proč?“

Třepotavě se nadechla. „To bys nepochopil.“

„Třeba jo.“

Zadívala se mi upřeně do očí, ale mlčela. Smutně jsem jí pohled oplácel a dlouhou chvíli ani jeden z nás nic neříkal. Až jsem nakonec cítil, jak se mi rty stáhly do uzounké linky. „Dobře,“ zašeptal jsem tiše. „Kam chceš jít?“

Překvapeně trochu povykulila oči. Nejspíš nečekala, že bych ji doopravdy někam pustil, a trochu pootevřela pusu, jako by se chystala něco říct. Nakonec ale sklopila pohled a znovu ji zaklapla.

„Bello…“

„Nemám kam jít.“ Najednou jí po tvářích znovu tekly slzy a ramena se nepatrně třásla. „Ale chci daleko. Hodně daleko.“

Chvíli jsem se na ni vydržel jen zmateně dívat, zmítán nerozhodností, co bych v takovéhle situaci měl udělat. Až jsem jí nakonec pozvedl obličej tak, aby se na mě musela podívat. „Věříš mi, Bello?“ zeptal jsem se pouhým šeptem a víc než napjatě čekal, co mi odpoví.

Když po dlouhé chvíli malinko přikývla, neubránil jsem se hlasitému povzdechu. „Jedno místo daleko odsud znám. Když mi slíbíš, že budu moct jít s tebou a ty mi cestou neutečeš, slibuju, že tě tam vezmu a nechám ti tam dostatek prostoru samu pro sebe. Souhlasíš?“

Několik dlouhých vteřin na mě jen zírala, neschopna slova, neschopna pohybu. Až nakonec hlasitě vydechla. „Ano. Souhlasím.“

Smutně jsem se na ni pousmál a pak jí z ruky opatrně vytáhl cestovní tašku.

Vlastně jsem vůbec nevěděl, co jsem to dělal.

Uf... Tak se konečně děj trochu pohnul, i když opravdu docela trnu nad tím, co na tak náhlý obrat o sto osmdesát stupňů řeknete. Nejspíš nechápete, co to Bellu v noci tak najednou popadlo... ale ohledně toho vám můž slíbit, že se odpovědi na to dočkáte už v příští kapitole.

Tak... Chtěla bych vám moc poděkovat za hlasy do nej povídky. :) A taky za komentáře - doopravdy jsem zvědavá, co v nich najdu tentokrát. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen krůček k pochopení - 22. kapitola: