Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 25. kapitola

13.11.2011 (08:00) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3139×

Jen jedno objetí – 25. kapitola

O dva měsíce později

Dny ubíhaly jako voda. Od té doby, co Eathen odjel, jsem s ním nemluvila. Ještě ten den jsem volala Lucy, jestli by se u mě nezastavila. Samozřejmě jako pravá kamarádka ihned přijela a vyslechla si mé trápení. Bylo hezké vědět, že jsem měla, o koho se opřít. Sestersky mě objala kolem ramen a naslouchala mým nářkům, zatímco jsem plakala a vylévala si srdce. V duchu jsem si říkala, že jsem silná žena a Eathenův neočekávaná odjezd mě nepřekvapil, ale den ode dne jsem přicházela na to, že ten jediný týden změnil mnoho.

Byla jsem zvyklá ráno se probouzet v mužském objetí, po celý den se smát, ukrádat si polibky svůdných rtů a neustále se vpíjet do vášnivého pohledu. Ve dne i v noci se vášnivě milovat, a tak si neustále dokazovat lásku, kterou jsme k sobě cítili. Teď bylo ale vše jinak. Sama jsem chodívala do postele, sama jsem se probouzela. A byly chvíle, kdy se moje srdce scvrklo, a já měla pocit, jako bych se propadla do nicoty plné samoty.

Po nocích, které jsem proplakala, jsem si řekla, že to nikam nevede. Začala jsem opět navštěvovat přednášky a začala se pilně věnovat zameškanému studiu. Zrovna mě čekaly dvě dodatečné zápočtové zkoušky a já měla pocit, jako bych z nich vůbec nic nevěděla. Už tři dny jsem ležela v knihách a v zápiscích, jež mi poskytla Lucy, ale stále jsem byla myšlenkami jinde, než abych se soustředila na obsah.

„Nechtěla bys něco malého zakousnout?“ zeptala se Sarah mile, když vlétla do obýváků s mlékem a talířem sušenek. Měla jsem nutkání odřeknout ji a říct jí, že chci být o samotě, ale pak jsem se zarazila… čtením zápisků jsem strávila tolika času, že jsem si neudělala ani čas na jídlo. Sarah se o mě strachovala a já bych jí měla být vděčná, ne ji ještě kárat. Proto jsem papíry odložila stranou a přikývla jsem. Sedla jsem si do tureckého sedu, veškeré harampádí jsem hodila na druhou pohovku a poklepala jsem na místo vedle mě.

Sarah si přisedla a tác mi dala na klín. „Alespoň něco sněz,“ nabádala mě, „vždyť se na sebe podívej. Za ty dva měsíce jsi šla tak dolů, až na tobě veškeré oblečení plandá.“ Zavrtěl jsem záporně hlavou a kousla jsem si do sušenky. Čokoládové těsto se mi rozplynulo na jazyku a já jen slastně přivřela oči. Na důkaz toho, že má pravdu, zatahala za dlouhý rukáv černého trička. „Chceš mi snad říct, že je to schválně?“ Pochybovačně zvedla obočí a zadívala se mi do očí. Nesnášela jsem ten její zpytavý pohled, a proto jsem před ním uhnula a raději se napila mléka.

„Není to tak, že bych chtěla zhubnout, se svou postavou jsem spokojená, jen…“ zarazila jsem se v polovině věty a rozmýšlela, co vlastně mám říct. Nemělo cenu, abych Sarah lhala, protože ona byla jako moje sestra. Když jsem se trápila, věděla o tom a nemusela jsem jí o tom říkat. Někdy mi připadalo, že ani Lucy nejeví zájem o naše přátelství tolik jako Sarah. „Je toho na mě teď moc. Snažím se dohnat to, co jsem zameškala ve škole. Vím, že jsem proti ní měla výtky, ale,“ usmála jsem se, až se mi zobrazily dolíčky, „našla jsem si tam své místo, kde se dokážu odreagovat, ačkoli to znamená tolika učení.“ Mávla jsem rukou k učebnicím a protočila zábavně oči.

Vlastně jsem tam chodila i z jiného důvodu, který jsem nechtěla přiznat ani sama sobě. Měla jsem šanci každý den vídat Edwarda a vědět, že je stále takový, jakého jsem jej poznala. Mrzelo mě, že jsme se na chodbě třeba jen pozdravili, ale do hlubší konverzace jsme se nedostali. Spíše jsem si vytvořila hlubší vztah s Alice a Rosalie, se kterými jsem občas jezdila na nákupy. Poznala jsem, že se Alice ve své profesi modelingové manažerky vyžívá. Ovšem ke klukům jsem blíže nějak neměla. Stále jsem totiž viděla ten lhostejný výraz Jaspera, který na mě upíral v Havaně. A popravdě… bylo mi to nepříjemné, z jeho chování mi naskakovala husí kůže.

„Všimla jsem si, že jsi teď zapálená do učení,“ usmál se a upravila mi neposedný pramen, jenž mi unikl z culíku, „ale abys to zase nepřehnala,“ dávala mi rady.

„Děkuju ti za rady, Sarah, ale jsem dost velká, abych věděla, co je pro mě dobré.“ Odložila jsem talíř a vděčně se na ni usmála. Vlastně byla pravda, že se mi mozek pomalu ale jistě zavařoval, ale jestli jsem chtěla postoupit do dalšího ročníku, nic jiného mi nezbývalo. Navíc jsem se rozhodla udělat rázný krok v tom, abych nebyla závislá na Eathenovi a neustále mu nebílila kreditku. Rozhodla jsem se, že bych se za celá ta léta mohla také podívat mezi lidi, anebo na plášť k moři, po čemž jsem odmalička toužila.

„Dneska bych potřebovala odejít dříve, mám večer něco domluveného,“ zašeptala směle Sarah a sklopila pohled. Zvědavě jsem na ni upřela pohled a viděla jsem úplně červená líčka, jež hořela studem. Tady se nám někdo zamiloval, pomyslela jsem si a ihned jsem zaplála po detailech.

„Tak domluveného, jo?“ škádlila jsem ji s úsměvem od ucha k uchu. Podívala se na mě a v očích jsem jí spatřila jiskry. Ty samé jiskry, které jsem mívala, když jsem byla mladá. Vzpomněla jsem si na svoje chvíle, kdy jsem se poprvé setkala s Eathen, a zamrazilo mě. Sarah pokývala hlavou a snažila přede mnou uhýbat pohledem. Chytila jsem ji za ruku a přiměla ji, aby se mi podívala do obličeje.

„Nemáš se za co stydět, jsi mladá a už je načase, aby sis někoho našla. Povíš mi o něm něco?“ mrkla jsem na ni a pohladila ji po hřbetě ruky. Opět se jako na povel začervenala a já si vzpomněla na ten okamžik, kdy mě takto podobně držela za ruku Renée a ptala se mě na moje první rande s Eathen…

Seděla jsem v křesle a celá červená až na zadku jsem se dívala na Renée, jak jí září oči. Chtěla ode mě všechny podrobnosti. Nejraději bych se propadla pod zem, ale Renée naléhala a stála si za tím, že jí mám vše povědět. Své poznatky jsem si chtěla nejdříve zapsat do deníčku a až poté se možná svěřit matce, ale nakonec je ze mě vymámila dřív, než jsem měla možnost napsat je na papír.

„Proboha, mami! Vždyť já ani nevím, co bych ti měla povědět,“ vymlouvala jsem se a vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsem byla s Eathen poprvé sama. Posadila jsem se ke stolu ve stinném koutku a skrz hustou tmu, doprovázející chabým světlem svíčky, jsem se dívala na jeho krásné, dechberoucím oči. Jeho rychle se pohybující rty celou tu dobu splašeně kmitaly a já jen zasněně hleděla na jejich konturu.

„Bells, taky si pamatuje na své první okamžiky s tvým otcem a nikdy nezapomenu, jak jsem byla šťastná a vznášela se v oblacích, když jsem přišla z prvního rande domů, ale ráda bych věděla, jaké pocity jsi prožívala ty. Jsem tvoje matka, mám právo to vědět,“ hustila do mě dál a já cítila, jak se ve mně jakási barikáda láme. Renée ke mně mluvila tak laskavým tónem, až jsem si prostě musela celé své srdíčko vylít.

Byla pro mě jako nejlepší kamarádka, nikoli rodičovskou autoritou.

„Bylo to krásné, nezapomenutelné a kouzelné!“ zakřičela jsem do polštáře plná štěstí a radostí. Drtila jsem jej v prstech a cítila jsem, jak se mi vlny radosti rozlévají do celého těla. Podívala jsem se na svoji matku a spatřila na jejích rtech ohromný úsměv. Pohladila mě po tváři a chytila mě za ruku.

„Moje malé zlatíčko se nám zamilovalo,“ pronesla vroucně. Ještě více jsem se usmála, až jsem měla pocit, že si roztrhnu koutky. „Je krásné vidět, jak ti září oči a jak se usmíváš. Dlouho jsem tě neviděla tak šťastnou, Bello,“ promlouvala ke mně. Já jsem ale myšlenkami byla úplně někdy jinde. Vzpomněla jsem si na chvějící dotek, který mě celou dostal do varu. Nebo na jeho zbožné pohledy… a to nemluvím o tom polibku, který jsem dostala na rozloučenou.

Stála jsem se čelem k němu a dívala se na něj se zdviženou hlavou. Přidržoval si mě u svého těla, až mezi našimi těly nebyla žádná mezera. Cítila jsem pevnou hradbu svalů na svém těle a hlavou se mi mihly neuvěřitelné představy toho, co by se stalo, kdybychom byli v našem vztahu dál. Vzpouzely se ve mně hormony a já nebyla štonc je držet na uzdě. Naše rty se v jednu chvíli spojily a ve mně vypukla neuvěřitelná extáze. Byla jsem sice nezkušená, ale nechala jsem se vést jím. Ještě teď jsem měla rty naběhlé a citlivé.

„Cítím, že je ten pravý,“ přiznala jsem se a opět mi začala hořet tváře.

Přistihla jsem se jak hledím do prázdna a Sarah mě zvědavě pozoruje. Zatřepala jsem hlavou a usmála se.

„Promiň, zamyslela jsem se,“ přiznala jsem stydlivě. Sarah jen s úsměvem přikývla.

„Ano, mám schůzku, snad to nebude vadit.“ Zatřepala jsem hlavu a ujistila ji o tom, že může odejít kdykoli. Usmála se na mě a pomalými kroky se odplížila do kuchyně. Nechala jsem ji jít a začala jsem pohledem těkat mezi telefonem a učebnicemi. Najednou mě přepadla nutkavost zvednout telefon a po dvou měsících se Eathenovi ozvat. Výčitky svědomí mě hlodaly vně mého těla.

Zatracené vzpomínky, klela jsem v duchu.

Natáhla jsem se pro telefon a chvíli jej držela v ruce, jako bych chtěla zjistit tíhu toho čísla, které se chystám vytočit. Podívala jsem se na displej mobilu a zamrazilo mě v zádech. Dívala se na mě hnědooká, usměvavá dívka v náruči urostlého gentlemana s příjemným a zároveň hříšným pohledem. Nemohla jsem se divit, když mi do očí vstoupily slzy. Fotka byla stará necelé dva měsíce a mně to připadlo jako věčnost.

Pomalu ale jistě jsem se od Eathena vzdalovala a čím déle to trvalo, tím více mě to tížilo. Sáhla jsem si na srdce, kde mě právě píchlo. Někdo na mě myslí, pomyslela jsem si a naivně doufala, že to byl právě on. Zajela jsem do kontaktů a vytočil Eathenovo číslo. V první chvíli jsem čekala záznamník s hlasovou schránkou, ale jakmile jsem slyšela vtíravé zvuky vytáčení, polilo mě horko. Rázem se mi začaly potit dlaně, přepadly mě obavy, že se mnou nebude chtít mluvit. Nebo mi jej ani nezvedne.

Jasně, že s tebou nechce mluvit, náno blbá. Kdyby toužil slyšet tvůj hlas stejně jako ty jeho, tak by neváhal a zavolal by. Smiř se s tím, Bello, jsi pro něj jen vzduch, přesvědčoval mě vnitřní hlásek a já byla natolik nevyrovnaná, že jsem mu věřila. Rychle jsem polykala potoky slz a přitom jsem zmáčkla červené tlačítko. Z hrdla se mi vydral srdceryvný vzlyk. Schoulila jsem se do klubíčka a přitáhl si látkový polštář k sobě. Zabořila jsem do něj hlavu a všechno zoufalství pustila do něj.

„Nechápu to, co jsem udělala tak špatného?“ ptala jsem se sama sebe nahlas, ale odpovědí mi bylo hrobové ticho. Jak jsem se stále oháněla v jednom kole a snažila se zaměstnat, abych nemyslela na hádku, která tak otřásla naším manželstvím, tak jsem zapomínala. Ale když jsem byla sama a měla prostor k tomu, abych přemýšlela, spadla jsem do toho po hlavě. Nebyla jsem schopná postavit se tomu čelem a v tom mi nedokázal nikdo pomoci.

Na chvíli jsem zavřela unavené oči a zmocnila se mě úleva. S jedním těžkým nádechem odešel i tíživý tlak a já se tak mohla odebrat do klidného spánku…

Protáhla jsem se a otočila se na druhou stranu. Nasála jsem okolní vzduch a do nosu mě udeřila neznámá, přesto příjemná, vůně. Nechtěla jsem v tak pohodlné poloze řešit, kde to jsem, a tak jsem se znovu snažila zabrat. Opět jsem se chtěla ponořit do tmavé nicoty, kde bych nebyla rušena, ale když jsem stále víc a víc chtěla, nešlo to. Až po chvíli jsem si uvědomila, že bych správně měla ležet na zemi, když jsem se tak hbitě přetočila na druhou stranu. Sedačku jsme neměli tak velkou, abych na ni stále ležela.

Vyděšeně jsem otevřela oči dokořán a snažila se přivyknout na tmavé stíny skříní a postele. Ležela jsem na místě, připadala jsem si, jako bych zmrzla. Po chvíli si moje oči přivykly na šero a já matně rozeznávala tvary pokoje. Zjistila jsem, že jsem v našem pokoji. Tedy ve svém. Ze srdce mi spadl těžký kámen. Chvíli jsem měla pocit, že jsem na neznámém místě. Ale i tak mi bylo záhadou, jak jsem se sem dostala.

„Divné,“ připustila jsem nahlas a otočila se zas zpět, když jsem prudce narazila na studenou věc. Zalapala jsem po dechu a chystala se překvapením vydechnout, když se mi na rtech ocitl prst, jenž mi bránil ve křiku. Podívala jsem se do zlatých duhovek a moje srdce na chvíli přestalo pracovat.

„Tiše, abys nevzbudila celý dům.“

» 26. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 25. kapitola :