Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen jedno objetí - 14. kapitola

24.08.2011 (18:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3607×



Jen jedno objetí – 14. kapitola

Samota je horší než smrt, neboť samota smrt činí bolestivější.

Nechal jsem ji ve své náruči, přesunul se s ní do postele, aby jí bylo pohodlněji, a další hodinu ji pozoroval, jak se noří do bezesného spánku. Tmavá clona vlasů jí halila krásnou, nevinnou tvář a zranění na jejím obličeji se začínala pomaličku hojit. Celou noc jsem se od ní nehnul, stále jsem myslel na náš zničující polibek, který mne nenechával chladným. Cítil jsem její přerývaný dech na své hrudi a její doteky na svých bedrech.

Po určité době, kdy jsem nevnímal okolí, ale jen ji, se mi začaly klížit oči a já nedokázal odolat spánku. Bylo to tak dlouho, co jsem naposledy zamhouřil oči, a potřeboval jsem se vyspat. Navíc s Bellou v objetí se mi usínalo krásně, troufal jsem si dokonce říct, že jsem ještě nikdy neusínal s tak spokojeným výrazem na tváři jako dnes.

A za vše mohla jedině ona.

-          -

Převrátila jsem se na bok a zachmuřila se. Celé tělo jsem měla polámané a hlava mě bolela jako střep. Malátně jsem pohnula rukama a začala po slepu hmatat po dece, neboť jsem cítila, jak se mě zespodu zmocňuje nepříjemný chlad z ranní rosy. Když jsem nenacházela cíp peřiny, začala jsem být zoufalá, ale nakonec se mého zápěstí dotkla ledová ruka a podala mi ji. Vděčně jsem se usmála a přitulila se více k ledovému předmětu vedle mě.

Trochu místa jsem využila právě k tomu, aby mezi mnou a dotyčným nebyla ani škvírka. Chtěla jsem cítit teplo jeho těla a v tu chvíli mi bylo absolutně jedno, co si o mně pomyslí. Do nosu mě udeřila sladká a zároveň mužná vůně. Libovala jsem si v aromatu, které mi dokázalo rozproudit krev v žilách, ale zároveň mě uklidnit.

Na čele jsem cítila závan větru, ale když jsem se více soustředila, cítila jsem jeho dech a vůni. Musel u mě být velice blízko, když jej mé tělo vnímalo tak citlivě. Položila jsem si hlavu na jeho pevnou hruď a pažemi jej objala v pase. Na dotek jsem cítila chladnou kůži a mužné rysy jeho těla. Zastyděla jsem se a cítila, jak mé tváře nabírají nachovou barvu.

Podestýlka pode mnou byla tvrdá a divně rýsovaná. Ještě více jsem se k němu přimkla, abych si udělala pohodlí, a cítila jsem, jak se jeho hrudník zvedá neuvěřitelnou rychlostí. Povytáhla jsem ze spaní koutky a chtěla se ještě více ponořit do krásného spánku, jenž byl vysvobozením ze všeho, co jsem si za poslední dobu prožila.

Ještě více odvahy a také pocitu bezpečí mi dodaly Edwardovy paže, když se odhodlal k tomu, aby mě přimknul k sobě a pevněji objal. Poznala jsem, že je nerozhodný a stále váhá. Abych jej přiměla na vše zapomenout, neboť právě ta jeho zdrženlivost mi tady vadila, tak jsem jej začala hladit a obdarovala jsem ho motýlími polibky na hruď.

Nepatrně se ode mě odtáhl, a tak mezi námi vytvořil odstup, který se mi nelíbil a velice negativně jsem na to reagovala. Zvedla jsem pohled k němu a snažila se otevřít oči, ale bolestivě jsem se u toho zatvářila. Víčka jsem měla jako z olova, a tak chvíli trvalo, než jsem je silou vůle přiměla, aby se otevřela. Prudce jsem otočila hlavou a sykla bolestí.

„Neměla by ses namáhat,“ zašeptal mi něžný hlas do ucha a já jako na povel ztuhla. Jeho dech byl tak blízko mého obličeje a jeho tělo tak blízko mě, že jsem cítila tu horkost a to hřejivé teplo, které mě uklidňovalo. Otočila jsem se k němu čelem a v tu chvíli se naše pohledy střetly. Byla jsem připravená na omračující dávku jeho pohledu, ale nečekala jsem to, co jsem v nich spatřila.

Taková starost, překypující něha a psychická podpora; znamenalo to pro mě mnoho a já jsem mu moc děkovala za to, jaký je. Pootevřela jsem rty, abych mu poděkovala a slovy vyjádřila svůj vděk, ale on mě zastavil jedním mrštným pohybem.

„Nenamáhej se,“ napomenul mě šeptem a nepatrně se oddálil, a to mi vadilo.

„Proč se tak chováš?“ vypadlo ze mě a hned nato jsem se začervenala. Nic mi do toho nebylo a on nebyl povinen mi to sdělovat. Na chvíli se zamyslel a mezitím jsem v jeho pohledu spatřila nerozhodnost. Vnitřní boj, který se v něm odehrával, byl poznat zvenčí, ale neměla jsem tušení, co to znamená.

„Měla bys spát,“ ignoroval mou otázku a přikryl mě dekou až ke krku, už mě nehřál on, ale sešitá hrouda peří. Jako malé dítě jsem našpulila pusu, ale poslechla jsem jej. Cítila jsem se unavená a také zničená, což sám o sobě vypovídal můj vzhled. Na svou obranu jsem zvedla ruce, nepatrně povytáhla koutky a lehla si zpět do polštářů, jejíž nadýchanost se vytratila.

Už se mi znovu zavírala víčka a chtěla jsem zaspat nepříjemnou bolest v boku, když jsem periferním viděním zahlédla, že se Edward chystá odejít. Nejenže by mi chyběla jeho přítomnost a pocit bezpečí, který mi přináší, ale hlavně mi chyběly jeho chladné doteky, kterými mi hladil modřiny na těle, a to bylo tak příjemné.

Právě tím jsem si uvědomila, kde jsem včera v noci skončila, a tváře mi začaly studem hořet. Vzpomněla jsem si na polibek, který jsem si po Edwardovi vymanila násilím, na sny, které mi naháněly hrůzu a pocit strachu, ale taky na jeho objetí, ve kterém jsem se cítila jako v peřince.

„Kam jdeš?“ zahuhlala jsem zpod deky a schovala se pod ní ještě víc, aby neviděl, jak se červenám. Stál přede mnou do polovic těla nahý a díval se na mě jen přes rameno. Zpozorovala jsem, že se mu změnila barva očí. Měl je v tu chvíli černé a… prázdné. Nedokázala jsem v nich číst. Moc dobře jsem si pamatovala tu chvíli, kdy mě vzal do náruče a odnášel z Luisova pokoje. Měl je zlaté a plné strachu o mou osobu, také jeho hlas byl prosebný a prosycený zoufalstvím.

„Nechám tě tu v klidu,“ zněla jeho odpověď, a než jsem stačila cokoli říct, zavřely se za ním dveře. Němě jsem zírala na kliku a přemítala si v hlavě ještě jednou, co se mezi námi stalo. Pak mi to došlo. Na mysl mi přišel pohled, kdy jsem jej spatřila poprvé. Když jsem pohlédla do jeho obličeje přes kouřové sklo auta a spatřila tu nadpozemskou krásu, která mě v tu chvíli neuvěřitelně štvala. Byla drzost, když ode mě požadoval polibek, ale mnohem větší drzost byla, když jsem zůstala v jeho posteli, v jeho domě a chtěla po něm víc. Na to jsem neměla právo.

Z mého žalostného vyjímání mě probraly mokré cestičky po tváři. Slané slzy si našly cestičku k mým ústům a já sykla bolestí. Sáhla jsem si na koutky a věděla, že jsou citlivější než obvykle, ale když jsem přejela prsty po rtech, udeřila mě vlna vzrušení. Vzpomněla jsem si, jak jsem se schoulila do jeho náruče, jak mě držel kolem pasu a jak se jeho rty do těch mých náruživě vpíjely. Právě ta vášeň a touha, kterou jsem z něho cítila, mi dělala dobře. Pouhé objetí ve mně dokázalo způsobit vzrušující explozi.

Nakonec jsem usoudila, že bych měla přestat myslet na Edwarda, a ještě se trochu prospat. Soudě podle světla venku ještě nebylo úplné ráno, taková hodinka na prospání by mi mohla stačit a pak tady odtud odejdu. Už pro mě udělal víc, než by bylo třeba. Určitě se těší, až se z jeho pokoje ta fúrie odpotácí, pomyslela jsem si smutně. Bolelo vědět, že nejsem nikde žádaná, a ještě více to bolí, když vám to dotyčný řekne do očí. S nově příchozími slzami jsem se zachumlala do deky a usnula.

Na tváři jsem cítila chladný průvan a taky nohy mě zábly. Zamručela jsem a začertila se na celý svět. Schovala jsem si chodidla pod deku a obličej zabořila do polštářů, aby mě nikdo neviděl. Slyšela jsem pobavené uchechtnutí a to mi jasně dalo najevo, že v pokoji nejsem sama. Nechtěla jsem se na něho podívat, věděla jsem, že to bude nakonec on, ale stále jsem měla v očích tu pomyslnou nenávist vůči mé osobě. A já ji nechtěla spatřit znovu. Děsila mne.

„Jsi roztomilá, když se červenáš.“ Jeho hlas proťal hrobové ticho místnosti a já se jako na povel začala červenat ještě více. Nebyl to ale ten hlas, při kterém jsem se tetelila blahem. Byl to ten samý hlas, který se mnou mluvil v první okamžik našeho setkání. Nadřazený a majetnický. Přiměla jsem se k tomu, abych otevřela jedno očko a podívala se na něho. Mohla jsem tušit, že bude tak daleko ode mě. Nevesele jsem se usmála a vydala podivný sten nesouhlasu. Pomalu jsem se vysoukala do sedu a dívala se po místnosti. Večer jsem na to neměla čas a ani náladu.

Na kluka to tu měl velmi čisté. Bílé zdi, prosklená okna, psací stůl a ohromná knihovna, což se mi k jeho stylu vůbec nehodilo. Celému pokoji dominovala ohromná postel a pohovka v bílé kůži. Jako já jsem si s údivem prohlížela jeho pokoj, on si tak prohlížel mě, a to s hříšným úsměvem. Nakrčila jsem obočí a nechápavě jsem se na něj zadívala.

„Mám něco na obličeji?“ zeptala jsem se chraplavým hlasem a chytila se za krk. Měla jsem vysílené hlasivky a krk v jednom ohni. Zakroutil záporně hlavou a zahleděl se na mě. Jako by mě propaloval pohledem a snažil se ze mě něco vyčíst. Připadala jsem si jako pod rentgenem.

„Ne,“ špitl a zvedl se z křesla. Sledovala jsem každý jeho pohyb a nestačila se divit, jak se ladně plíží po pokoji. Až teď jsem si všimla, že jeho osobité kouzlo dokáže omámit každou, nevyjímaje mě. Vypadal jako anděl a přitom z něho čpěla ta nebezpečná, živočišná aura, ale v jeho objetí jsem se cítila více než příjemně.

„Sháněla se po tobě Lucy.“ Leknutím jsem nadskočila, když se jeho hluboký a zároveň smyslný hlas ozval vedle mého ucha. Byl těsně vedle mě, dělilo nás pár centimetrů a naše nosy se skoro dotýkaly. Zrychlil se mi dech a srdíčko začalo rychleji bít. Edward si té reakce musel všimnout, neboť mu vylétly koutky úst do potutelného úsměvu a zatvářil se jako samo neviňátko.

Když jsem si uvědomila, co právě řekl, začala jsem se vracet do reality se stále bušícím srdcem na poplach. „Lucy? Proboha, já na ni zapomněla!“ zděsila jsem se a začala jsem pohledem hledat svou kabelku. Když mi ji Edward podal a já do ní nakoukla, zklamaně jsem si povzdechla. Telefon jsem nechala doma, došlo mi.

„Musím se jí omluvit, zmizela jsem a nedala o sobě vědět. Bude o mě mít strach a já nemám ani mo-“ Mávnutím ruky mě zastavil. Jeho ledový prst se ocitl na mých rtech a já ucítila to zvláštní napětí.

„Postaral jsem se o to,“ prozradil mi a nepřístupně semknutými rty. „Ale zmínila se o tvém manželovi, sháněl se po tobě,“ dokončil větu. Se strachem v očích jsem se na něj podívala a najednou na mě dopadla vlna úzkosti a strachu v jednom. Eathen mi volal… a já jsem mu nezvedala telefon. Co když se mi chtěl omluvit? Co když si se mnou chtěl promluvit o tom, jaké to v poslední době mezi námi je? Jsem blbá, že jsem lezla na nějakou party, měla jsem zůstat doma, vyčítala jsem si v duchu a složila obličej do dlaní. Hlavní bylo, že mě přepadla vlna viny za to, jak jsem se chovala.

Po tvářích mi kanuly slzy a v hlavě jsem měla zmatek. Pocítila jsem ještě větší vinu, když jsem se zadívala na Edwarda, hledíc na mě s nepřítomným výrazem.

Všechno kolem sebe ničíš! křičel na mě vnitřní hlas a já se tomu zoufalství pomalu ale jistě podávala.

Byla jsem jen kousek od toho, abych si zničila manželství, abych dovedla Edwarda do bodu, kdy se chudák mohl touhou zbláznit, a jen malý kus od toho, abych vše, co jsem si tvrdě vydřela – po nocích probrečela –, zahodila. Zatnula jsem ruce v pěst a vymrštila se z postele. Z toho rychlého výpadu se mi zamotala hlava, ale nakonec jsem znovu našla rovnováhu a kolébavým krokem jsem se vydala ke stolu, kde bylo úhledně složené moje oblečení.

Měla jsem nutkání otočit se na Edwarda a podívat se, jestli mě sleduje, ale neudělala jsem to, nechtěla jsem se rozhodovat mezi tím, co je pro mě špatné a co dobré. Chytila jsem oblečení do ruky a mířila ke své kabelce, když jsem čelem narazila do mohutné hrudě. Zapotácela jsem se a přiložil jsem ruce na spánky. Ostrá bolest mi vystřelila z páteře až do hlavy. Nahlas jsem zakňučela bolestí a křečovitě sevřela víčka.

„Bello, stalo se ti něco?“ zeptal se mě Edward a chytil mě za zápěstí. V první chvíli jsem chtěla záporně zakývat hlavou, aby o mě neměl starosti, ale vzpomněla jsem si na Eathena a musela jsem v sobě sebrat všechnu odvahu, abych se Edwardovi postavila. Teď, nebo nikdy!

„Nesahej na mě!“ sykla jsem na něj výhružně a vytrhla se mu. Bylo podivuhodné, jak se má nálada změnila, ale přispěl k tomu ublížený výraz v Eathenově tváři. Zlostně jsem si jej změřila a přemístila se ke dveřím. Edward věděl, že chci odejít, vycítil naléhavost mého hlasu a já jsem doufala, že se ode mě bude držet dál, aby mě nepokoušel, ale jeho samolibý úsměv a vítězoslavné hvězdičky v očích mi říkaly pravý opak.

„Je zamčeno,“ konstatoval s klidem a pomalu se ke mně začal plížit jako panter. Hrbil se a v ranním světle vypadal ještě neodolatelněji. Zatřásla jsem hlavou, abych vypudila takové myšlenky z hlavy, a sklopila pohled k zemi.

„Byla bych ráda, kdybys mě pustil, musím jít domů,“ naléhala jsem stále nepříjemným tónem. Podívala jsem se na něj a doufala jsem, že mi bude vzdorovat, ale on jen ledabyle pokrčil rameny a podal mi klíček.

„Prosím, posluž si,“ řekl lhostejně a obešel mě směrem do koupelny. Musela jsem přiznat, že mě to zabolelo. Jako by se v mém nitru otevírala díra, kterou způsobil svou chladnou a zároveň ostrou odpovědí, jež mě řezala jako břitva. Jeho mohutná záda se schovala za bílými dveřmi a já v místnosti osaměla.

Za tohle všechno si můžeš ty sama, nadávala jsem si v duchu a byla to pravda.

Sáhla jsem na kliku a chtěla vyjít z tohohle proklatého domu, když jsem se zadívala do zrcadla a spadla mi čelist. Rty jsem měla napuchlé a koutky natrhnuté, podlitiny pod očima a nepatrné obrysy mužských prstů na tváři, nehledě na mé tělo. Sáhla jsem si na bledý obličej a zachmuřila se. Tohle se nikdy nemělo stát!

Se slzami v očích jsem přes sebe přehodila koženou bundu, obula si kozačky a jen v košili se vydala z pokoje ven. Mířila jsem rovnou ke schodišti, chtěla jsem tady odtud být co nejdříve pryč, doléhala tady na mě deprese a stejně tak i jeho bolestivý pohled vždy, když se zmínil o Eathenovi.

„Ty jsi Isabella, že?“ ozvalo se z ohromné místnosti, kde byla puštěná televize a kde mohutný muž seděl na pohovce s pobaveným úsměvem. Připadala jsem si trapně, když jsem před ním stála jen v noční košilce a bundě.

„Ano,“ špitla jsem, „to budu já.“

„Těší mě, já jsem Emmett Cullen,“ představil se a podal mi svou ohromnou tlapu. S roztřeseným pohybem jsem ji přijala a potřásla si s ním. Zvedla jsem obličej k němu a zadívala se na jeho andělskou tvář s nemalým úsměvem. V jeho pohledu jsem spatřila jízlivé jiskřičky, ale více mě zaujala barva jeho duhovek. Byly naprosto odlišné od těch Edwardových, ale přesto tak okouzlující.

„Nekoukej na mě tak,“ zamračil se, „připadám si jako pod lupou u doktora a u toho já jsem nebyl ani nepamatuju.“ Zasmál se vlastnímu vtipu, a ačkoli mi do smíchu nebylo, povytáhla jsem už tak bolavé koutky.

„To by stačilo, Emmette,“ upozornil ostrým hlasem svého příbuzného Edward a postavil se těsně vedle mě, ale tak, aby si ode mě držel odstup. „Slečna Huntová není zvědavá na tvoje nejapné poznámky,“ podíval se na mě a zamračil se, „navíc už musí odjet domů, určitě nechceme, aby se zde zdržovala, doma ji čekají povinnosti,“ dokončil za mě a ukázal rukou ke dveřím. Stále v šoku jsem sklopila pohled k zemi a zašeptala slyšitelné na shledanou směrem k Emmettovi.

Cupitala jsem za ním a pokračovala jsem rovnou k autu, kde mi otevřel dveře a nechal mě nastoupit. Nestačila jsem ani zdvořile poděkovat, když mi před nosem zabouchl dveře. Během chvíle seděl vedle mě a silně dupnul na plyn. Nespouštěl nohu z plynu a pohled ze silnice, zatímco já jsem čekala, než mi začne vytýkat mé chyby. Cítila jsem se jako zpráskaný pes. Bez opory, bez lásky a bez objetí…

Nemusel mi dávat najevo slovy, že nejsem v jeho životě vítaná, vlastně jsem ani být nechtěla, a proto jsem taky mezi námi musela vytvořit zeď, kterou by ani jeden z nás nedokázal zdolat. Věděla jsem, že po dnešní noci, kterou jsem strávila převážně v jeho objetí, už to mezi námi nebude takové jako dřív, ale co se stalo, stalo se.

Jakmile jsem spatřila dveře svého domova z dálky, začala jsem si odepínat pás a sahala jsem na kliku dveří. Kola aut se zastavila a já už jsem byla jednou nohou z auta venku, když mě zadržela jeho chladná ruka. Šlehla jsem po něm pohledem a napjala rty do úzké linky. Když na mě jen tak hleděl a drtil mé zápěstí, viděla jsem v něm zas toho kluka, co si žádal polibek v moment, kdy jsem jej poprvé spatřila.

„Zapomněla jsem poděkovat, ale stejně o to zřejmě nestojíš. Pak tedy děkuji, je mi líto, že jsi mě musel zachránit, zkazila jsem ti plány na včerejší večer,“ zavrčela jsem skrz stažené hrdlo a vytrhla se mu. Rychle jsem za sebou zavřela dveře auta a pospíchala k domu. Byla bych naivní, kdybych si myslela, že to nechá bez dalších slov a činů. Chytil mě za rameno a jemně přirazil ke kapotě auta.

Jeho oči byly černé jako tma, noc v jasném úplňku, jediné, co v nich svítilo, byl můj vyděšený obličej, který se odrážel v jeho zorničkách. „Nelituju toho, že jsem tě zachránil, jak se opovažuj mi tohle vůbec říct?“ Nečekal na odpověď, dál pokračoval a drtil mě svým tělem. „Jsi nevděčná, zajímáš se jen o jedno – o svého manžela. Tak proč ti nepomohl on? Proč na tebe kašle?“ To zabolelo. Jako obyčejně, když se někdo zmíní o Eathenovi, zalily se mi oči slzami, a když jsem spatřila surový chtíč a nenávist v jeho očích, nebylo cesty zpět. Jedna neposedná slza mi stekla po obličeji a za ní následovaly další.

„Mrzí mě to,“ zachraptěla jsem.

Najednou jeho ruce zmizely a stejně tak váha jeho těla. Zmateně jsem se rozhlédla, ale Edward stále minimálně deset kroků ode mě, s překříženýma rukama na hrudi a samolibým úsměvem.

„To mě taky.“ Zněla jeho poslední slova před tím, než nastoupil do auta a odjel. Sebrala jsem v sobě všechny zbytky síly a došla ke dveřím. Jen co jsem přešla práh, dolehla na mě všechna únava, vina a hlavně zloba na mě samotnou za to, co jsem provedla. Pustila jsem oblečení a kabelku z ruky a sesula se k zemi. Slzy dále stékaly a já se beznadějně snažila ovládat své pocity. Přitáhla jsem si kolena k sobě a hlavu složila do dlaní.

„Konečně jsi doma, lásko,“ ozvalo se nade mnou a moje srdce vyděšeně poskočilo.

Odehrálo se tady toho mnoho; změna pohledu, Edwardovy nálady a postoje k Belle, ale také Bellin pohled na celou situaci. A samozřejmě třešničkou na dortu byl náš Emmett. Popravdě jsem chtěla kapitolu zkrátit a dát vám jen polovičku, ale Shindeen mě přesvědčila, že napětí je důležité (), a proto jsem ji dodala celou. Jestli mě za ten konec budete chtít něco udělat, nedozvíte se, co bude dál. A kdopak to asi je? Zřejmě tušíte, ale ráda si poslechnu vaše názory. Moc děkuju za komentáře, byla jsem moc ráda, že jste se ozvali, a mám z vás neskonalou radost. Ani nevíte, jak ráda bych vám poděkovala veřejně. A proto se snad kapitola bude líbit, neboť je jen pro vás!  Snad mi zanecháte komentík i tady a já slibuju, že se budu snažit psát jako mourovatá, KQC.

» 15. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jedno objetí - 14. kapitola :