Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedno shledání změní vše - 15. kapitola

26.05.2010 (19:15) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2472×

15. kapitola

Bella

Utíkala jsem dlouho a daleko. Zase jsem utíkala. Utíkala od těch, kteří mě přijali do své rodiny. Utíkala od toho, kterého miluju. Celý můj upíří život byl jen útěk. Jsem jen slaboch, který utíká.

Na mysl mi stále vyplouval dopis pro Edwarda. Psala jsem ho bez písmenka lži. Byl tak pravdivý, až mi zastavoval mé mrtvé srdce a nutil lapat po dechu. Celé mé tělo se třáslo pod nápory vzlyků. Jen co jsem opustila Forks, dolehly na mě mé činy. Klid a příjemný pocit mě opustil.

Zastavila jsem se až na severu Kanady. Tady mi cestu zkřížilo krásné jezírko a já jsem se u něj musela zastavit. Bylo nádherné a lákalo jen k pokochání. Sedla jsem si na břeh. Sníh ani led mi nevadil. Naopak. Připadal mi známý a příjemný. Byl jako já. Osamocený, chladný, bez citů,  nezajímavý, milovaný a nenáviděný, mrazící i hřející, dávající i beroucí a v neposlední řadě smrtící. Přesně jako já.

Nemůžu říct přesně, jak dlouho jsem takhle seděla, ale vím, že dlouho. Neměla jsem kam jít a co jiného dělat. Zase jsem byla sama. Teď to však bylo jiné, samota byla těžší a tíživější. Najednou jsem pocítila její pravou tvář. Poprvé jsem byla opravdu sama. Samotu jsem kolem sebe cítila všude, byla tíživá a hmatatelná. Byla jsem sama přesto, že to tak nemuselo být. Uvnitř, hluboko uvnitř, jsem věděla, že nejsem úplně sama. Někde daleko ode mě byla rodina, která mě měla ráda a přijala mě mezi sebe. Přesto to jen ten pocit osamocení prohlubovalo. Záviděla jsem Edwardovi, že ho drží nad vodou a pomáhají mu jiní.

Přála jsem si být s ním, ale jejich ztráta, by mě zabila. Lehla jsem si do sněhu, který po kontaktu s mým tělem okamžitě zmrznul. Splynula jsem se sněhem a oddala se své prázdnotě.

…

Z mého blouznění mě probudil až tající sníh. Kolem mě už byla jen voda. Sníh roztál stejně, jako mé pálení v krku posílilo. Je to už dlouho od mého posledního lovu. Byla jsem slabá, ale pálení mě donutilo vydat se po lahodné vůni. Kousek ode mě na druhé straně jezírka pila dvojice srnců. Nashromáždila jsem všechny síly a oba ulovila. Pocítila jsem náhlý nával energie, avšak rychle pominul. Zahrabala jsem mrtvoly obou srnců a vydala se na další lov. V okolí jsem zaznamenala ještě stádo jelenů a dva medvědy. Vydala jsem se za vůni medvědů a přidala si ještě dva jeleny. Uklidila jsem po sobě.

Chtěla jsem jít dál, ale najednou jsem nevěděla kam. Stála jsem v lese a dívala se dokola. Neměla jsem však ponětí, co udělat dál. Kam mám jít? Co mám dál dělat? Běhat zase po lese? Ne. Ale co jiného můžu? Sedět a doufat? V co mám doufat? Co mám udělat? Stála jsem tam a zároveň neexistovala. Byla jsem prázdná a nicotná. Toulky po lese mě nelákali a já nevěděla co udělat. Nikdy by mě nenapadlo, že dokážu nic necítit. Byl to tak zvláštní, krásný a zároveň děsivý pocit. Stále jsem tam stála a nic nedokázala udělat. Nedokázala jsem se přinutit udělat jediný krok. Byla a nebyla jsem tam, na tom místě. Mé myšlenky byly daleko a já jsem si je nedokázala uspořádat. V mysli se míjeli obrázky Edwarda, Alice, Rose, Esme, Emmetta, Jaspera, Carlisla. Spolu s nimi mě zaplavil pocit štěstí a radosti. Už jsem nebyla prázdná, ale plná. Nebyla jsem smutná, ale veselá. Nebyla jsem sama, ale odloučená. Nebyla jsem mrtvá, ale ožívala jsem.

Pochopila jsem, co mě zabíjí. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Najednou jsem věděla, kam mám jít. Pohla jsem se. Cítila jsem, jak mé tělo tuto změnu přijalo s nadšením. Rozeběhla jsem se. Nevěděla jsem, kam přesně běžím, ale chtěla jsem co nejdříve najít nějaký záchytný bod. Běžela jsem dlouho. Všude byl les a já jsem náhle nevěděla, kam dál. Jak se teď mám dostat k Edwardovi? Vždyť já kromě lesů nic neznám. Jak poznám tu správnou cestu. Rozhodla jsem se běžet, kam mě nohy táhly, čekáním ztratím jen více času.

…

Nezahálela jsem a bloudila. Nečekala jsem výsledek pátrání, ale nechtěla jsem se vzdát. Nechtěla jsem vzdát tu možnou naději. Doufala jsem, že jednou je najdu, že jednou najdu ten úžasný dům v lese. To mi dávalo důvod se hýbat, něco dělat. Běhala, pobíhala, hledala, nacházela a ztrácela jsem se stále v lesích, než jsem našla naši louku, louku, na které jsme se setkali. Na které začal a zatím i skončil náš  společný příběh. Seděla jsem na louce a znovu vzpomínala. Byly to úžasné chvíle a já jsem se těšila, až si je zažiji znova. Nedokázala jsem to vydržet a rozeběhla jsem se k tomu domu. Touhle cestou jsem si už byla jistá, znala jsem ji.

Velká radost však předchází velkému zklamání.

To jsem pocítila za chvíli. Dům byl prázdný a jejich vůně tady také nebyla. Už dlouho toto místo nenavštívila. Zklamaná s krvácejícím srdcem jsem vešla do domu. Váhala jsem, co první udělat. Ulehčil mi to pohled na piáno. Stálo v rohu jako vždy. Lákalo mě, volalo mě k sobě. Poslechla jsem ho a sedla si za něj.

Odklopila jsem víko. Pálila mě ruka a já jsem já musela přejet přes klávesy. Byl to nádherný zvuk. Rozehřál mě uvnitř. Teplo přebývalo a já jsem to musela udělat opět. Vyvolané vzpomínky jsem nedokázala a ani nechtěla potlačit. Zahltili mě Edwardovy a mé společné chvíle. Jeho polibky na mých rtech, krku, víčkách, na celém mém těle. Jeho ruce, které laskaly mé tělo. Jeho slova lásky, která laskaly mou duši. Dohrál poslední tón mé prosté a jednoduché skladby a já ucítila bodnutí u mrtvého srdce. Zase jsem byla sama nesána. Byla jsem jim blízko a daleko. Ale co jsem čekala? Nemohla jsem čekat, že tady budou. Budou sedět a čekat na můj návrat. Návrat někoho, jako jsem já. Návrat toho, kdo je opustil, ohrožoval a ublížil jim i jejich nejdražšímu.

Ve skleslé náladě jsem se vydala do poschodí. Nic se tu za tu dobu nezměnilo. Bylo to stále stejné. Přistoupila jsem k mému bývalému pokoji. Nervózně jsem otevřela dveře. Bylo příjemné překvapení vidět, že se tady také nic nezměnilo. Skoro nic, na stole byla váza a v ní suchý stonek, okolo něj byly opadlé a suché lístky a zbytky květu. Květinu jsem odhadovala na rudou růži. Porozhlédla jsem se a rozhodla se podívat i do Edwardova pokoje.

Před dveřmi jsem zaváhala. Mé odhodlání se výrazně zmenšilo. Přece jen je to jeho pokoj, jeho soukromí a možná by si to nepřál. Dala jsem ruku na kliku a stále váhala. Budu litovat, když se nepodívám? Budu! Otevřela jsem dveře a čekalo mě překvapení. Pokoj nebyl stejný. Chyběli zde všechny Edwardovy oblíbené CD a na zemi u stolu i na něm byly zmuchlané papíry. Přistoupila jsem blíž a jeden z nich zvedla. Vím, že to není správné, ale nemohla jsem si pomoct. Narovnala jsem jej a začetla se. Moc na něm napsáno nebylo a bylo to přeškrtnuté, ale začínalo to mým jménem.

Bello,

nedokážeš si představit, jak moc mě tvůj odchod bolí. Moc mi chybíš. Snažil jsem se tě najít, chtěl jsem tě hledat, ale Alice mi to

Natáhla jsem se pro další, přečetla jsem si všechny.

Bell

Drahá Bello,

Moje Bello,

přesto, že jsi odešla, tě stále miluji. Chápu tě a doufám, že se jednou vrátíš. Uvítám tě s otevřenou

Bell,

ani netušíš, jak mi chybíš

Milá Bell,

je na čase odstěhovat a ty si se ještě nevrátila. Doufal jsem v to a nic jiného si nepřál. Doufal jsem, že ti budu chybět já i celá moje rodina a ty se k nám vrátíš. Stále tě miluji a rád tě budu mít opět po svém boku. Doufám, že se ještě alespoň

Moje Bello,

Bell,

nechápu, jak jsi mi to mohla udělat... Jak jsi mě mohla opustit.

Isabello,

Bell,

rád bych napsal, že ti nedokážu odpustit, ale opak je pravdo. Já

Moje Bells,

Dívala jsem se na všechny papíry v mé ruce. Netušila jsem, co si jen alespoň na chvíli pomyslet. Nedokázala jsem z nich nic vyvodit. Nenávidí mě, nebo stále ještě alespoň trochu miluje? Co by se stalo, kdyby mě potkal? Stojí o to mě ještě vidět? Chtěla jsem se posadit na pohovku, ale pohled mi padl na mé roztrhané a zničené oblečení v rozkladu.

Vešla jsem do Edwardovy koupelny a vlezla do vany. Dala jsem si dlouhou sprchu. Pořádně jsem vydrhla své tělo a zbavila se všech pachů divočiny. V koupelně jsem se zdržela dlouho, ale nelitovala jsem. Vyšla jsem jako nový člověk zabalená v ručníku. Chtěla jsem si jít pro nějaké oblečení k sobě do šatny, ale mé tělo mě neposlechlo. Vydalo se do Edwardovy šatny. Byla jsem překvapená, že byla plná oblení. Chvíli jsem se v ní přehrabovala a nakonec si vybrala košili. Byla dlouhá, ale sahala mi akorát tak pod zadek, takže jsem si zašla i k sobě do šatny, tam jsem si vybrala kalhotky a posadila se na židli u stolu. Pohled mi padl na počítač.

Má ruka automaticky a bez sebemenšího zamyšlení sáhla po vypínači. Počítač zachrochtal a po dlouhé chvíli se zapnul. Podívala jsem se do rožku. Byl tam čas 11.30. Najela jsem  na něj myší a ukázalo se mi datum. Ztuhla jsem. Byl tam rok 2015. Je to už přes deset let, co jsem odešla. Deset dlouhých let. Neušila jsem, že už je to tak dlouho. Proti mému putování na začátku mé existence to je samozřejmě málo, ale teď je to nepředstavitelná doba.

Vrátila jsem se k Edwardovi do pokoje a lehla si na jeho pohovku. Nechala jsem se unášet vlnou minulosti a vzpomínek.

…

Zase jsem běžela lesem. Bylo to však jiné, než před měsíci. Měla jsem cíl. Cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout. Najít celou to upíří rodinku. Nevěděla jsem, jestli o mě budou stát, ale chtěla jsem je alespoň ještě jednou vidět.

Setkání s nimi však nebylo lehké, nemohla jsem jen tak přiběhnou do města. Nechtěla jsem nic udělat a nikomu ublížit. Najít je bude těžké, ale nic není nemožné, o tom jsem se už přesvědčila. Mé první pokusy k jejich nalezení byly vydařené. Rozhodla jsem se začít tím, že se pokusím zkontaktovat s lidmi. Pomalu se naučím zvykat na společnost, lidi a něčí přítomnost, bez těch drobných nehod.

Mé nové první setkání s člověkem bylo uspokojivé. Seděla jsem na stromě u lesní stezky, pode mnou chodili lidé, ale já jsem nic necítila. Necítila jsem žádnou svoji moc a nechtěla ji ani na okamžik použít.

Se stejnými vnitřními pocity jsem prožila i další setkání. Dokonce jsem s lidmi dokázala i mluvit. Začala jsem si zvykat a po nocích už navštěvovala i město. Chodila jsem ze začátku jen po okrajích města, ale později si troufla i do ulic nočního města. Nebylo tak prázdné, jak jsem si myslela, ale tvorovi ve mně to nevadilo. Povídala jsem si s lidmi, a když jsem si vyšla na delší lov hlouběji do lesů, lidé mi už začali chybět. Byli náhradou za Edwarda a jeho rodinu. Nikoho jsem nemilovala jako je, ale necítila jsem se už tak moc sama. Většinou jsem navštěvovala pokaždé jiné město. Nechtěla jsem vzbudit podezření. Přece jen noční návštěvnice v malém městě je trošku nápadná. Teď jsem si našla větší město na severu Spojených států, ve kterém slunce skoro vůbec nesvítilo, už podruhé jsem seděla na lavičce malého dětského hřiště a pozorovala děti, jak si hrají.

Bylo to zvláštně uklidňující. Hráli si bez starostí a beze strachu. Zaměřila jsem se na dva chlapce a jednu holčičku na písku, bylo jim okolo šesti let. Stavěli bábovičky. Padaly jim, ale oni se stále snažili. Když chlapci po mnoha pokusech jedna zůstala, celý se rozzářil. Očička mu svítila nadšením a jeho malý obličejík jen zářil. Něco mi nedalo a já jsem se k nim vydala. Tašku s věcmi a nějakým oblečením z domu Cullenových jsem položila kousek pískoviště. Sedla jsem si do písku a usmála se na ty tři drobečky.

„Ahoj, já jsem Bella. Mohla bych se k vám přidat?“ zeptala jsem si jich.

Podivně si mě měřili a pozorovali mě. Zřejmě přemýšleli.

„Pomůžeš nám postavit hrad?“ vyzvídal chlapeček, kterému se povedla bábovička.

„Pomůžu, pokud budete chtít.“

„Chceme.“

„Budeme.“

Zeširoka jsem se usmála.

„Jak se jmenujete?“

„Já jsem Jack,“ hlásil se hned ten malý šikula. Cítila jsem z něj něco silného. Nemělo to  nic společného s mou schopností. Byla to jeho osobnost, která z něj přímo zářila, byl odhodlaný, chytrý, nebojácný a statečný.

„Já se jmenuji Pat.“

„Já Junior.“

„Máte pěkné jména,“ pochválila jsem je. Usmívali se na mě. Povídali mi o sobě, školce, rodičích i ostatních kamarádech. Pomalu se k nám přidávaly další děti a stavěli jsme všichni společně. Hrad byl krásný a já jsem se musela smát. Děti byly nadšené a to mě hřálo u srdce. Všechno nám to však pokazilo počasí. Z ničeho nic se rozpršelo. Všechny děti se rozloučily a rozprchly se k rodičům. Seděla jsem dál na pískovišti. Na déšť jsem si už zvykla, takže mi nevadil. Po tolika čase stráveném v lese jsem jej i vítala. Po něm vždy začínalo něco nového a staré se vsáklo spolu s ním do země. Je očišťující.

Někdo mi poklepal na rameno. Otočila jsem se za nádherným hlasem.

„Ty nejdeš domů?“ podivil se asi pětadvacetiletý kluk. Za ním stál mal Jack.

„Já ho nemám.“

„Nemáš?“

„No, nemám domov, nikdy jsem jej neměla.“

„Moc to nechápu, ale mohla by si jít k nám domů a vysvětlit mi to.“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Já zase, že ano, Bello. Pojď se mnou, prosím. Jack o tobě mluví a tady moknout nemůžeš,“ usmál se na mě. Vzal mou ruku a postavil mě na nohy.

„Jsem Mark. Mého syna Jacka už jsi poznala.“

„Syna?“ Mark rozhodně nevypadal na jeho otce, spíše staršího brata.

„Dlouhý příběh, můžu ti ho na oplátku povědět, ale teď už bychom měli jít domů. Nebydlíme daleko.“

Vzala jsem si tašku a šli jsme kousek za hřiště. Mezi domky byl jeden menší, na jehož zahradu jsme vkročili. Mike odemknul a Jack se vřítil do domu.

„Zaparkuj v koupelně a vlez si do vany. Musíš se zahřát, jinak by nás mamča uškrtila oba,“ zavolal za ním a otočil se na mě. „Vítej u nás doma. Jackova máma je ještě v práci, přijde za chvíli. Pojď do obýváku. Napustím malému vanu a dám ti ručník a suché oblečení.“

Odběhl do poschodí. Rozhlédla jsem se po přízemí. Bylo krásné zařízené, trošku moderně, ale ne přehnaně. Nemohlo se rovnat Esmeninu, ale bylo pěkné. Prohlédla jsem si ho celé, tvořila ho kuchyň, obývák, jídelnička a předsíň.

Po chvíli už přišel Mike. V ruce měl nějaké oblečení a ručník.

„Tady je koupelna,“ přešel ke dveřím a podal mi věci z ruky, „převlékni se a pak mi ten dlouhý příběh můžeš říct. Jack bude v té vaně ještě dvě hodiny, má tam hodně pěny a hračky.“

„Není to nutné, já mám nějaké věci,“ kývla jsem směrem k tašce.

„Ty budou určitě mokré, tak nekecej a běž, nic ti neudělám,“ zasmál se.

Poslechla jsem ho. Nebála jsem se ho. Přeprala bych ho, ale i tak. Byl mi velmi sympatický a přátelský. Koupelna byla stejně příjemná jako přízemí. Převlékal jsem se. Tepláky mi byly tak akorát a tričko volnější. Vysušila jsem si vlasy a vydala se do obýváku.

„Vařím čaj. Ke krbu jsem ti dal sušák, můžeš si tam dát mokré oblečení i ručník.“

„Děkuji, není to však nutné.“

„Nekecej mi pořád do toho a dělej.“

„Dobře poslechnu tě.“

Teprve teď jsem si jej mohla prohlédnout. Měl krátké černé vlasy. Pod halenkou se mu rýsovaly svaly. Vypadal dobře. Byl krásný, ale mě nijak nepřitahoval. Pro mě byl jediný Edward.

Vyndala jsem si oblečení z tašky a přidala je na sušák k ostatním věcem. Skončila jsem když, se Mark vrátil do kuchyně z poschodí.

„Posaď se, už jsem udělal večeři, je to nic moc, ale lepší než nic.“

Posadila jsem se ke stolu. Bylo prostřeno. Přede mnou stál hrnek s nějakou tekutinou a talíř s nějakým smradlavým jídlem. Nechtěla jsem Marka urazit, takže jsem se posadila a pomalu si kousla. Chutnalo to odporně. Snažila jsem se tvářit neznechuceně a polkla.

„Je to dobré.“

„Ani ne,“ zasmál se od srdce. „Neumím moc vařit. Zajímalo by mě, jak si se sem dostala. Co tě do tohohle města přivedlo.“

„No, nevím, kde začít.“

„Nejlepší bude začátek.“

„Utekla jsem. Je to složité,“ usmál se na mě a to  mi dodalo odvahu. Markovi jsem během té chvíle začala věřit, takže jsem se dala do vyprávění. „Skoro celý život jsem žila sama. Rodiče se o mě nezajímali. Byla jsem sama a zvykla jsem si na to. Nemusela jsem se k nikomu vázat, nikoho poslouchat, zpovídat se mu, žít s ním, svěřovat se mu,  brát na něj ohledy. Neměla jsem přátele. Byla jsem sama, ale nijak mi to nevadilo. Časem si zvykneš. Nedávno jsem poznala úžasného kluka, Edwarda. Miloval mě a já jeho. Edward má velkou rodinu, sestru Alici, bratra Emmetta i oba rodiče. Všichni jsou adoptovaní, ale i po té době žijí spolu, mají se moc rádi. Bydlí s nimi i Alicin přítel Jasper a Emmettova přítelkyně Rosalie. Všichni tvoří úžasnou velkou rodinku. Byla jsem moc ráda, že jsem je potkala. Navrhli mi, abych se k nim přestěhovala. Přijali mě do rodiny, stala jsem se jejím členem. Byly to úžasné chvíle. Podnikali jsme výlety a různé akce, žili jako rodina a nejlepší přátelé. Nedokázala jsem však být úplně šťastná, postupem času jsem se začala stranit a stále více času trávit sama. Nedokázala jsem s nimi trávit tolik času. Byla jsem zvyklá být sama a najednou jsem sama nebyla ani minutu. Vše jsem dělala s někým. Jednou jsem to už nevydržela. Milovala jsem je a stále miluji. Hlavně Edwarda, je moje vše, ale nedokázala jsem to snést. Sebrala jsem si auto a odjela. Nechala jsem jim jen dopis a nic víc. Neřekla jsem jim, jestli se vrátím nebo ne. Jen jak je mám ráda a jak je mi to líto. Zase jsem cestovala sama. Byla jsem sama, ale tentokrát opravdu sama. Hrozně moc mi chyběli. Bez nich jsem začala být ztracená. Po roce a půl jsem našla odvahu a vrátila se. Našla jsem však jen prázdný dům. Nebyli tam, odešli.“ Vše  jsem to prožívala znovu. Mark mi na podporu stisk ruku. Usmála jsem se na něj a pokračovala. „Hledám je, ale nevím, kde. Státy jsou velké a po nich ani stopy. Toulám se po nich různě. Nevím co jiného dělat. Chtěla bych se k nim vrátit. Netuším však, jestli o to ještě stále stojí. Možná si už oddychli a Edward už mě nechce ani vidět.“

Sklopila jsem hlavu. Najednou jako by mi spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se lehčí. Až teď jsem si uvědomila, že jsem to už někomu potřebovala svěřit.

„Věřím, že tě budou chtít vidět. Jestli tě měli opravdu rádi, a to určitě měli, tak to pochopí. Udělal jsem něco podobného a vím jaké to je.“ Chtěl mluvit dál, ale přiběhl k nám Jack v krásném spidermanovském pyžamku.

Shrnutí mých povídek

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedno shledání změní vše - 15. kapitola: