Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 31. Život výměnou

14.01.2010 (12:15) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5421×

Z letadla jsem se vyhrnula jako první. Potřebovala jsem být v pohybu, abych neměla ten tíživý pocit, že pro Edwarda nic nedělám. Tašky jsme žádné neměli, a tak jsem se s Alicí na ruce jako závaží hrnula letištěm k východu. Lidi se na nás divně dívali, ale mě to bylo jedno. Ať si myslí, co chtějí. Nikdo kromě Edwarda, mě teď nezajímal.

„Máte hodně proti krádeži aut?“ zeptala jsem se, když se po mém boku seřadil zbytek rodiny.

„Nebudeme krást auta,“ zavrtěla hlavou Esme a podívala se prosebně na Carlisla.

„Esme má pravdu, nějaká si půjčíme. Emmette, pojď se mnou,“ rozhodl Carlisle a nenápadně se někam rozběhli. Proč musejí být tak poctiví? Ztrácíme tak akorát drahocenný čas. Nervózně jsem pochodovala před letištní halou a toužebně se dívala po každém autě, které okolo projelo.

„Kde jsou tak dlouho?“ zaúpěla jsem po patnácti minutách.

„Bello, Carlisle se snaží. Záleží mu na Edwardovi jako tobě,“ uklidňovala mě Esme a chytila mě pevně za ruce.

„Já vím, ale takhle se zbytečně zdržujeme. Nemám čas otálet. Edwardovi se může každou chvíli něco stát. V gardě Volturiových je tolik mocných upírů s dary tak nebezpečnými, že se nám o tom nikdy nesnilo.“

„Bello, klid. Dýchej. My ho zachráníme, slyšíš. Nic se mu nestane, slibuji.“ Esme se mi dívala upřeně do očí a přesvědčovala mě o síle svých slov. Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o její rameno.

Po dalších nekonečných pěti minutách před námi zastavily dva Mercedesy s černými kouřovými skly. Nasedla jsem hned do prvního na stranu spolujezdce a ani se neobtěžovala s pásy. Jakmile jsem slyšela, že se vzadu zabouchly dveře, křikla jsem na Emmetta.

„Jeď!“ Emm bleskově sešlápl pedál a vyrazil od chodníku nejvyšší rychlostí, jakou dokázal z auta vytlouct. Opřela jsem si hlavu o okénko a pozorovala temnou toskánskou krajinu, která vedle nás splašeně ubíhala. Nechtěla jsem myslet na to, co se právě teď může dít ve Volteře, ale neustále se mi vybavoval Edwardův bolestivý výraz v Alicině vizi.

„Neboj, sestřičko,“ pohladil mě po ruce Emmett. „Zabiju klidně samotného Ara, pokud ti to vrátí Edwarda.“

„Děkuju Emme.“ Vděčně jsem se na něj usmála a znovu odvrátila zrak zpět ke krajině.

„Támhle to je,“ ozvala se ze zadu Rosalie a ukázala vpřed na tyčící se město na kopci. „Volterra,“ dodala jsem temně. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na všechny možné varianty, které mě mohou ve Volteře potkat.

Prokličkovali jsme ulicemi Volterry ještě do svítání a auta nechali kousek od náměstí. Carlisle tu kdysi dávno byl a pamatoval si cestu, která vedla do srdce hradu, kde se ukrývali Volturiovi. Skryti ve stínu před vycházejícím sluncem jsme přešli přes obrovské liduprázdné náměstí a vydali se úzkou temnou uličkou ke kované bráně.

„Tady to je,“ promluvil Carlisle s pohledem upřeným na kovovou bránu, za kterou se skýtala jen tma.

„Tohle?“ zeptala jsem se nevěřícně. Carlisle jen přikývl a otevřel bránu. Udělal krok vpřed a zmizel ve tmě. Slyšela jsem, jak nohama lehce dopadl na tvrdou půdu a v tu chvíli mi to došlo, podzemní tunel. Nevěřícně jsem skočila za ním a dopadla na temnou dlážděnou chodbu. Ustoupila jsem krok do strany a rozhlédla se okolo sebe. Za mnou byla jen holá stěna, ale vpředu jsem viděla slabý odlesk světla od kliky.

Když do chodby dopadl i poslední pár nohou, vyrazila jsem vpřed. Chodba byla poměrně krátká a na jejím konci se nacházely velké dubové dveře s mosaznou klikou. Opatrně jsem je otevřela a do očí mě uhodilo světlo, které vyzařovalo z místnosti. Nejistě jsem vešla dovnitř a než jsem se stihla rozhlédnout, svírala mě pod krkem pevná ruka. Ohnala jsem se po upírovi, ale on uvěznil i mé ruce. Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale všichni členové mojí rodiny na tom byli stejně. Hlavou mi probíhala jediná myšlenka; zavedla jsem je do pasti.

„Výborně Demetri. Věděla jsem, že se tady co nevidět objeví. Aro nás určitě pochválí,“ ozval se z temného koutu místnosti známý hlas chválící upíra, který mě držel, a ze stínu vystoupila Kira.

„Ty!“ zasyčela jsem. „Kde je Edward?“

„Neboj se tvůj přítelíček je v pořádku, tedy skoro,“ ušklíbla se Kira a já se začala zmítat v Demetriho sevření. Kira se začala falešně smát.

„Odveďte je!“ rozkázala upírům, kteří nás pevně drželi a oni se na povel vydali do temné chodby vedoucí někam do podzemí. Netroufla jsem si ani ceknout a jen pevně studovala cestu, kdybychom se odtud potřebovali rychle dostat, ale bylo nemožné, abychom proběhli celým hradem bez povšimnutí.

Upíři nás zavedli do temné kobky. Zastavila jsem se před jejím vchodem a Demetri mě do ní surově vhodil, až jsem přistála na obličeji. Má rodina se okolo mě shlukla a Jasper mi pomohl na nohy. Nenávistně jsem se ohlédla po Demetrim, jehož obličej zmizel za pevnými dveřmi. Nemělo cenu plánovat odtud útěk. Dveře by nebyly problém, horší by byli upíři, kteří před nimi stáli na stráži.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem zničeně.

„Blázníš Bello? Bylo to naše rozhodnutí, za nic nemůžeš. Neboj, dostaneme se odtud,“ položila mi Esme ruce na ramena. Usmála jsem se na ní a přikývla, ale bylo mi jasné, že se odtud jen tak nedostaneme živí nebo všichni. Posadila jsem se, hlavu si opřela o zeď a zavřela oči. Najednou se okolo mě rozlila vlna klidu, kterou vyvolával Jasper, ale tentokrát jsem nechtěla, aby mě uklidňoval. Nemohla jsem se cítit klidná, když všude okolo mě byla kupa nepřátel. Nekompromisně jsem okolo sebe roztáhla fyzický štít a ignorovala Alicino povzdychnutí.

Seděla jsem se zavřenýma očima snad celé hodiny, tedy alespoň mi to tak připadalo, než se konečně znovu otevřely dveře. Stál v nich Demetri a za ním další kupa upírů.

„Pojďte semnou a opovažte se utíkat,“ varoval nás a mě chytil pod podpaždím a táhl mě kupředu. Netušila jsem, kam to jdeme, a nechtěla jsem se ptát, na to jsem byla až moc hrdá, ale Carlisle se zeptal místo mě.

„Kam nás vedete?“
„Aro si s vámi přeje mluvit,“ odvětil krátce Demetri. Než jsem se nadála, stáli jsme před velkými dveřmi, za nimiž jsem slyšela hlasy a nějaké mělké oddychování. Dveře se z ničeho nic otevřeli a Demetri mě vtáhl dovnitř. Na druhém konci místnosti se tyčily tři trůny a na nich seděli tři upíři. Ihned jsem poznala, který z nich je Aro, viděla jsem ho na jednom z Carlislových obrazů. Demetri mě hodil doprostřed místnosti a já dopadla dnes už po druhé na pusu. Odněkud se ozvalo nenávistné zavrčení a já se rozhlédla okolo. Nalevo od trůnů ležel na zemi Edward, to on tak těžce oddychoval. Bolestně jsem se na něj podívala. Měl potrhanou košili a pod očima černé kruhy.

„Carlisle, drahý příteli, tak rád tě po těch letech znovu vidím,“ ozval se hlas Ara a já na něj pohlédla. Vstal ze svého trůnu a scházel pomalu k nám.

„Kéž bych mohl říct to samé Aro,“ odvětil Carlisle a v jeho hlase nebyla ani stopa po obvyklé zdvořilosti.

„Ach ano, já vím,“ odpověděl nešťastně Aro, až jsem mu ten smutek málem věřila. „Doufám, že s vámi má rodina zacházela hezky,“ vyslovil toužebné přání a mě uteklo tiché uchichtnutí.

„Ty musíš být Isabella, že ano?“ Obrátil Aro svou pozornost ke mně.

„Ano, Aro,“ odpověděla jsem stručně.

„Rád tě poznávám, drahá Isabello. Musím, říct, že na setkání s tebou jsem se velice těšil. Slyšel jsem o tobě samé neuvěřitelné příběhy.“

„Nevím, zda by mě to mělo těšit.“

„Jistě, že ano. Byly to vskutku zajímavé příběhy. Ale velice si mě zarmoutila, když jsi mě připravila o členku mé drahocenné rodiny,“ pokračoval zarmouceně Aro.

„Ráda bych řekla, že je mi to líto Aro, ale vzhledem ke skutečnostem to říci nemohu.“ Odněkud se ozvalo hrozivé zavrčení. Zvědavě jsem otočila hlavu a spatřila Nica, toho upíra, který byl s Heidy tenkrát v Mexiku.

„Upřímně Isabello, by mě z hloubi duše zajímalo, co se tehdy v Mexiku odehrálo. Ukaž mi prosím své vzpomínky.“ Aro se ke mně přikrčil a uchopil mě za ruku.

„Myslím, že to nebude možné, Aro. Jak už jsi nejspíš slyšel, mnohé dary na mě nepůsobí. Myslím si, že ten tvůj nebude výjimkou,“ prohlásila jsem chladně.

„Úžásné,“ Aro znovu vstal a pokynul mi, abych se postavila. „To se mi za celou mou existenci nestalo. Jsi opravdu výjimečná Isabello, a jak jsem slyšel, neukázala jsi mi zdaleka polovinu z tvého nadání.“ Jeho narážku jsem nechala nezodpovězenou a vyčkávala. Aro si po chvíli uvědomil, že mu nic dalšího neprozradím ani neukážu a tak se vrátil k původnímu problému.

„A jak ti tedy mám věřit, že mi říkáš pravdu?“

„Budeš muset věřit mému slovu,“ pokrčila jsem rameny. Aro přikývl a já se dala do vysvětlování věcí minulých.

„Říkáš, že tě Heidy napadla bezdůvodně?“

„Ano, poslala Nica pryč, odvedla mě do lesa, kde se na mě vrhla. Tvrdila, že jí kdysi vegetariáni zabili přítele. Kladla jsem jí na srdce, že já jsem to nebyla, ale ona si nedala říct. Bylo jí jedno, jestli jsem ho zabila já, chtěla se prostě pomstít.“

„Je pravda, že Heidin druh, Alejandro, kdysi zemřel rukou vegetariána, ale je to už dávno. Myslel jsem, že už se přesto Heidy přenesla.“ Aro mluvil zamyšleně. Ruce měl propletené za zády a přecházel přede mnou sem a tam. Pohlédla jsem na Edwarda, u kterého teď postávala celá rodina a pozorovala Ara. Jediný Edward se díval na mě. V jeho očích jsem vyčetla strach, ale byl to strach o mě, pod kterým se schovávala ta horoucí láska. Odvrátila jsem pohled zpátky k Arovi.

„Isabello, zeptám se tě rovnou, chceš se přidat k mé rodině a pomoci mi nastolit mír v tomto uspěchaném světě?“

„Promiň, Aro, ale nechci. Mé místo je po boku mé rodiny.“

„Dobrá tedy. Poradíme se s bratry, co s tebou bude dál. Demetri, Felixi, odveďte je do pokojů pro hosty a vezměte sebou i našeho mladého přítele Edwarda,“ pokynul Aro a posadil se zpět na svůj trůn. Demetri mě zase bolestivě chytil v podpaží a vlekl mě chodbami. Slyšela jsem Edwardovo tiché vrčení, ale Demetri si z toho nedělal žádnou hlavu. Byl si jist, že Edward nezaútočí.

Arova garda nás odvedla do velmi luxusně zařízené společenské místnosti. Sotva se za nimi zavřely dveře, už mě Edward svíral ve svém náručí a líbal mě.

„Promiň, promiň, promiň,“ šeptala jsem mezi polibky a z hrudi se mi ozval tichý vzlyk.

„Za co se omlouváš, lásko?“ ptal se zmateně Edward a hleděl mi do očí.

„To já nás do toho všechny dostala. Měla jsem vám říct o Kiře. Ale myslela jsem si, že to řekla jen tak, nikdy bych nevěřila, že svou pomstu myslí vážně.“

„Bello, Bello, klid. Nemůžeš za to. Není to tvoje vina, slyšíš?“ Uklidňoval mě Edward, ale mně se z hrudi hrnuly vzlyky, takže jsem jen přikývla. Už dnes podruhé jsem lhala člověku, kterého miluji. Věděla jsem, že je to naprosto moje vina.
„Tolik jsem se o tebe bála,“ naříkala jsem dál.

„Ššš, už je to dobré. Jsme tu spolu,“ chlácholil mě Edward.

„Ale na jak dlouho? Myslíš, že nás nechají jen tak odejít? Ne, mě potrestají a vás možná propustí, když nebudete dělat problémy. Nesmíte dělat problémy! Nechci mít na svědomí i vaší smrt.“

„Bello! Takhle vůbec neuvažuj! Nedovolím, aby ti někdo jen zkřivil vlásek.“

„Edwarde, nezabráníš tomu, abych si odpykala svůj trest.“

„V tom případě ponesu následky s tebou.“

„Tak to tě nesmí ani napadnout!“ rozkřičela jsem se a vyskočila na nohy. „O tomhle vůbec nemluv. Slib mi, že pokud se mi něco stane, neuděláš žádnou hloupost. Slib mi to!“

„To ti nemůžu slíbit,“ zavrtěl Edward hlavou.

„Dobrá. Tak mi to slibte vy, že nedovolíte, aby provedl nějakou hloupost!“ obořila jsem se na zbytek mé rodiny, který souhlasně přikyvoval. Spokojeně jsem se posadila zpátky na pohovku a stulila se do Edwardova náručí.

Spokojeně jsem tak ležela, dokud se znovu po dlouhých hodinách neotevřely dveře. Bylo jasné, že rozsudek nade mnou už byl vynesen. Pohlédla jsem Edwardovi do očí a naposledy ho políbila. Nemohla jsem vědět, co se bude dít dál.

„Ať se stane, co se stane, vždy tě budu milovat,“ zašeptala jsem a ještě jednou ho políbila. Odtrhla jsem se od něj a vyšla vstříc Demetrimu, který měl na tváři znechucený úšklebek. Všimla jsem si, že na chodbě stojí ještě sedm dalších upírů, každý pro jednoho z mé rodiny.

Vrátili jsme se zpátky do trůnního sálu, ale sotva jsem udělala jeden krok vpřed, všimla jsem si, že je tady něco špatně. Bylo tady mnohem víc upírů, než před tím, což neznačilo nic dobrého. Demetri mě dovedl těsně před trůny a donutil mě pokleknout. Má rodina zůstala v zadní části sálu za mými zády a já je neviděla. Možná to bylo dobře. Nechtěla jsem, aby mou poslední vzpomínkou byl pohled na ty ztrápené obličeje. Chtěla jsem si svou rodinu navždy uchovat šťastnou s úsměvem na tváři.

„Isabello,“ pronesl Aro pevným hlasem, který se rozléhal po celém sále. „Je opravdu veliká škoda, že ses připletla do takovýchto záležitostí. A ještě mnohem víc mě tíží, že je do toho připletena celá tvá obdivuhodná rodina.“

„Ale oni s tím nemají nic společného,“ vyhrkla jsem zběsile.

„Vnikli jste do mého hradu pod záštitou záchrany tvého milého, i to musím potrestat,“ odpověděl soucitně Aro a já nešťastně zavrtěla hlavou. Odhodlala jsem se ohlédnout po své rodině. Všichni se tvářili víc než zmučeně. Otočila jsem se zpátky k Arovi a přemítala, jak alespoň je zachránit. Aro se ke mně sklonil, pohladil mě po tváři a políbil na čelo. Zachvěla jsem se pod dotykem jeho rtů. Nebýt v tak prekérní situaci ohnala bych se po něm.

„Je mi to líto,“ zašeptal Aro a upřel své krvavé oči do mých.

„Jaká škoda zmařit tvé cenné dary. Jsi velmi mocný upír a nezasloužíš si takovýhle trest, ale hlasování rozhodlo jasně. Rozhodnutí už se nedá zvrátit. Volturiovi totiž svá slova drží. A trest za zničení člena mé rodiny je vždy stejný.“ Pochybovala jsem, že byla Heidy Arovi tak blízká. Věřila jsem, že Arovi přijde líto zničit mě, ale nebylo to mnou, bylo to mou mocí. Chtěl mou moc pro sebe, nebo alespoň svou gardu, ale jeho bratři rozhodli jinak.

„Rozsudek nad tebou a celou tvou rodinou je jednoznačný, smrt. Alecu, Jane?“ pohlédl Aro na dvojčata a místností se ozval Edwardův bolestný výkřik, který trhal mé vnitřnosti na kousky. Zbytek rodiny se slepě díval do prázdna. Chtěla jsem jim pomoci, chtěla jsem je zaštítit, ale Alec s Jane stáli moc blízko.

„Ne, Aro ne! Mám pro tebe nabídku,“ vykřikla jsem zoufale.

Předchozí kapitola --> Další kapitola

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 31. Život výměnou: