Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 27. Tohle už mi nedělej

07.12.2009 (18:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8626×

Alice:

Bylo to k zbláznění. Všichni jsme mysleli jen na to, zdali je Bella v pořádku. Jediným vysvobozením od mých tíživých myšlenek, bylo připravování svatby. Snažila jsem se být optimistická a věřila, vlastně někde v hlouby duše jsem věděla, že se Bella včas ukáže. Bohužel můj bratr tenhle názor se mnou nesdílel. Vzdal se i posledních nadějí, že by se Bella objevila a vyčítal nám, že jsme jí jinak nepomohli. Bylo to těžké rozhodnutí, ale v tu chvíli nebylo jak Belle pomoci. Edward to věděl, ale i tak se zlobil a obviňoval se, že jí nechal kdy odejít.

***

Přišla jsem do obýváku, kde jsem spatřila sklesle sedět všechny členy rodiny.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně.

„Pokud se Bella neobjeví, zrušíme svatbu.“ oznámila prostě Esme.

„Nic se rušit nebude. Ona přijde, cítím to.“ usmála jsem se na ní a objala jí okolo ramen.

„Je nejvyšší čas, jít tě připravit.“ Vytáhla jsem Esme na nohy a vydala se po schodech k mému pokoji. Rosalie se k nám v půli cesty přidala a chytila Esme pevně za ruku.

„Neboj se. Bella se ukáže jako vždy. Nenechala by si ujít tvou svatbu.“ přesvědčovala ji Rosalie a já je mezitím zavedla do pokoje. Posadily jsme Esme do připraveného křesílka, přes zrcadlo jsem přehodila kousek látky a daly jsme se do práce. Rosalie vytvářela Esme složitý účes, do kterého pak zasázíme pár květin a závoj. Já jsem se snažila o lehké přirozené nalíčení, které se k Esme dokonale hodilo.

Během líčení, jsem musela na chvíli odběhnout, abych popohnala kluky, kteří lenošili u televize. Za chvíli se začnou trousit první hosté a oni je musí chodit uvádět na svá místa. Zprvu protestovali, ale když spatřili můj nasupený výraz okamžitě se šli připravovat. Jedinou výjimkou byl Edward, který stále netečně seděl na pohovce.

„To platí i pro tebe, Edwarde Cullene!“ Zvýšila jsem hlas a dokopala ho do jeho pokoje, kde už měl připravený smoking. Jestli se dnes Bella neobjeví, tak to s ním bude ještě horší a vzhledem k tomu, že svatba začíná za pár chvil, už jsem i já přestávala věřit, že se přeci jen objeví.

Vešla jsem do svého pokoje, kde akorát Rosalie dodělávala Esmein účes. Moc jí to slušelo i bez svatebních šatů, ale na její tváři se neskvěl úsměv pravé nevěsty, byl v něm vypsán nehorázný smutek.

„Alice, myslím, že svatbu zrušíme. Nechci se vdávat, pokud tady není Bella a ona už se asi neobjeví.“

„Já vím Esme, věřila jsem, že-.“ Ale nedokázala jsem to dopovědět, protože jsem spatřila jednu ze svých vizí. Vlastně to ani nebyla vize, vše mi najednou zmizelo.

„Alice, co se děje?“ zeptala se vyděšeně Esme, ale než jsem jí stihla odpovědět, někdo zaťukal na balkónové dveře.

Bella:

Z lesa stoupala oblaka dýmu a já hledala poslední kousky, které zbyly po Heidy. Věděla jsem, jak velké je riziko zničit někoho z Volturiových, zvlášť když tady je s někým, kdo o mě ví, ale nenechám se dobrovolně zabít jen proto, že jí kdysi nějaký vegetarián zabil přítele. To tedy ne. Měla jsem štěstí, že jsem s Emmettem pořádala tajné zápasy, protože jinak bych se vycvičené Heidy nedokázala ubránit. Vlastně to byla jen náhoda, souboj byl velmi vyrovnaný, ale stačila vteřina její nepozornosti a mohla jsem jí odtrhnout ruku. Pak už to nebylo těžké. Teď už si zbytky jejího těla hovily v plamenech, které jsem díky svému daru mohla vytvořit.

Když jsem si byla jistá, že jsem spálila na prach každý kousek jejího těla, uhasila jsem oheň a vyběhla z lesa pryč. Uháněla jsem, co nejdál od města, kde na Heidy měl čekat Nico a modlila se, aby ji nešel ihned hledat. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem, nebo co je za den, a tak když už jsem byla od místa, kde jsem zničila Heidy, co nejdál, našla jsem nějaké městečko, kde jsem zamířila do trafiky.

„Buenos días.“ pozdravila mě postarší prodavačka v trafice a já usoudila, že jsem se musela dostat až do Mexika, nebo nějakého jižního státu.

„Buenos días.“ Opětovala jsem její pozdravení a přešla k novinám. Vzala jsem jedny do rukou a podívala se na datum, 12. února. Bože, za dva dny je svatba. Stihnu se odtud během dvou dnů dostat zpět do Forks? Musím, nemohu přeci zmeškat Esmeinu svatbu. To by mi nikdy neodpustila. Vyběhla jsem zase rychle z obchodu a za sebou slyšela jen překvapené, „Adios.“, na které jsem ani nereagovala. Dostala jsem se lidskou chůzí, co nejrychleji mimo město a rozběhla se na sever zpět do své rodné země.

Zdálo se to nekonečné. Slunce jako by najednou mělo potřebu uhánět rychleji než já a nedopřát mi dostatek času, abych se dostala co nejdřív za svou láskou a hlavně v čas na svatbu své maminky. Čím víc se noc stávala novým dnem, cítila jsem nervozitu. Co když to přeci jen nestihnu? Jedinou útěchou pro mě bylo, že už jsem probíhala zasněženými lesy, tudíž nemůže být Forks tak daleko. Nevěděla jsem, v kolik obřad začíná, ale typovala jsem to na nějakou brzkou odpolední hodinu.

Po další hodině cesty už jsem si chtěla začít zpívat, protože jsem začala poznávat zdejší krajinu. O pár minut později už jsem konečně v dáli spatřila obrovský bílý dům.

„Konečně doma.“ Vydechla jsem s úsměvem a vyrazila k domovu. Chtěla jsem přijít normálně vchodovými dveřmi, ale zjistila jsem, že se do domu už trousí první hosté. Podívala jsem se na své oblečení a asi by nebylo dobré, kdyby mě takhle Carlislovi kolegové a naši přátelé viděli. Rozhodla jsem se tedy rovnou vyskočit na balkón a zaťukat na nějaké dveře. Zkusila jsem první a hned jsem měla štěstí. Uvnitř seděla na křesílku Esme, Rosalie jí dodělávala účes a Alice stála strnule naproti nim. Slyšela jsem Esmein hlas, jak se ptá, co se děje a na nic neváhala a zaťukala na balkónové dveře.

Všechny uvnitř ztuhly a otočily se k francouzským dveřím, za kterými jsem stála. Zamávala jsem na ně a široce se zazubila. Najednou u dveří stála Alice a otevírala mi.

„Bello? Bello!“ Křičela radostně a vtáhla mě dovnitř, kde mě ihned objala. „Tolik jsme se o tebe báli.“

„Já vím, já vím. Moc se vám omlouvám.“ Přiznala jsem zahanbeně. Nechtěla jsem jim dělat takové starosti.

„Doufám, že nejdu pozdě.“ Usmála jsem se na Esme, která na mě stále překvapeně hleděla. Konečně se vzpamatovala a otevřela mi svou náruč.

„Jdeš akorát. Jsme tak ráda, že už jsi zpátky. Tohle už mi prosím nikdy nedělej.“

„Slibuji, mami.“ Usmála jsem se na ni a prohlédla si ji. „Moc ti to sluší.“

„To tobě bude taky.“ Poznamenala poslední osoba v místnosti, s kterou jsem se ještě nepozdravila.

„Rosalie.“ Vykřikla jsem a vlétla do její náruče. Pevně jsem ji objala. Tolik mi chyběla, stejně jako všichni ostatní.

„Bože Bello, co to máš na sobě, a jak to vypadáš?“ Ozvala se z ničeho nic zděšeně Alice. Podívala jsem se na své oblečení a uznala, že nevypadá zrovna nejlépe. Stejně tak moje vlasy, když jsem si do nich hrábla, vytahala jsem spoustu větviček a listí.

„Padej do koupelny a udělej ze sebe zase člověka, prosím.“ Zaškemrala Alice a strkala mě do koupelny.

„Alice, asi sis ještě nevšimla, že nejsem člověk.“ Poznamenala jsem se smíchem v hlase.

„No, jo. No, jo. Tak ze sebe udělej zase upíra.“ S tím za sebou zabouchla dveře a nechala mě samotnou v její koupelně. Zalezla jsem si do sprchy a po dlouhých týdnech ze sebe smyla špínu lesa. Nevyhovoval mi život nomáda, ale když jsem odešla, nevzala jsem si sebou vůbec nic a příroda nakonec byla nejlepším místem pro přemýšlení.

Rychle jsem se umyla a vrátila se do pokoje, kde se mě hned ujaly Aliciny a Rosaliiny zručné ruce, které mě začaly upravovat. Kupodivu mi to ani trochu nevadilo. Byla jsem s lidmi, které tolik miluji, ale stále mi tady chyběl člověk, kterého jsem chtěla vidět ze všech nejvíc.

„Alice, kde je Edward?“

„Uvádí hosty. Uvidíte se až na obřadě.“ Odpověděla mi Alice zabraná do své práce, ale v jejím hlase jsem slyšela úsměv. Na mém obličeji však zmizel. Až na obřadě? Musela jsem čekat tři týdny a dalších pár minut je pro mě velkým utrpením zvlášť když vím, že je jen pár metrů ode mě.

Než jsem se nadála, byla moje úprava hotová a já se šla posadit k Esme, aby se mohla Alice s Rosalie taky patřičně upravit.

„Tak kde jsi celou tu dobu byla?“ zeptala se mě Esme.

„Různě se toulala po Mexiku. A co ty? Jak bylo v Evropě?“

„Krásně, ale nesnaž se to zamluvit. Chci se tě na něco zeptat. Když jsi tu nebyla, Alice měla jen jednou vidění ohledně tebe. Vypadalo to, jakoby na tebe útočila nějaká upírka. Co se tedy přesně stalo?“ vyptávala se Esme a já viděla, jak Alice a Rosalie ztuhly stejně jako já. Jak to, že vědí o Heidy? Uklouzl mi na chvíli štít? Mám jim pár chvílí před začátkem svatby říkat, že jsem zabila členku gardy Volturiových? Ne, nebudu Esme kazit její svatební den. Tohle oznámení může pár dní počkat. Ale jak se z odpovědi vyvléknout? Vysvobozením pro mě bylo zaklepání na dveře pokoje.

„Dále.“ ozvala se rozjařeně Alice a dovnitř vešel Jasper.

„Mám vám vyřídit, že všichni hosté jsou už tady a Carlisle-.“ Najednou se však zarazil, protože si mě všiml.

„Bello?“ zeptal se nevěřícně a o vteřinu později mě svíral ve své náruči.

„Ty jsi tady. Stihla jsi to. To je skvělé. Páni, Edward bude tak šťastný. Měl bych mu to dojít říct. Měl o tebe hrozný strach.“ Radoval se Jasper, jak malý kluk a já se mu musela smát.

„Jaspere, Edwardovi nic neříkej. Dopřejeme mu trochu překvapení.“ Usmála se na něj láskyplně Alice.

„Dobře, nebudu na to myslet. Tak už si ale pospěšte.“ pokáral nás Jasper a s úsměvem na tváři opustil pokoj.

„Myslím, že je čas na šaty.“ prohlásila spokojeně Alice, jakmile se za Jasperem zavřely dveře a vedla nás do své šatny, kde už byly připravené čtyři vaky. Alice mi jeden podala a já ho nedočkavě rozepnula. Uvnitř jsem našla nádherné korzetové modré šaty s kamínky vykládaným výstřihem.

Šaty

„Děkuju Alice.“ Usmála jsem se na svou milovanou sestřičku a rychle si je oblékla.

„Tak a teď je na řadě naše nevěsta.“ Prohlásila spokojeně Alice a šáhla pro největší pytel. Pomalu ho rozepnula a já zalapala po dechu. Ty šaty byly nádherné, přesně se hodily pro Esme.

„Alice, ty šaty… Jsou úžasné. Děkuji.“ rozplývala se Esme a objala svou novou dceru.

„Bylo mi potěšením. Věděla jsem, že se ti budou líbit.“ Zasmála se Alice a vyndala šaty z vaku. Opatrně jsme Esme do šatů oblékly a kochaly se tím pohledem. Moc jí to slušelo.

„Jsi překrásná.“ Pochválila jsem ji dojatě.

Šaty

„Tak už jste hotové?“ přišel se znovu zeptat Jasper, ale ústa mu zůstala v němém údivu.

„Páni, Esme. Moc ti to sluší.“ Pochválil ji a opatrně objal. „Počkám venku.“ Esme jen přikývla a podívala se na mě.

„Tak je to tady.“ Usmála jsem se na ní a chytla ji za ruce.

„Je to tady. Jsem docela nervózní.“ Zasmála se Esme.

„Nemáš proč. Pamatuj, že dole na tebe čeká muž, kterého miluješ. Můžeme?“ Zeptala jsem se jí.

„Můžeme.“ Vydechla Esme a Alice nám podala květiny.

„Tak já jdu dolů. Bello víš, kdy máš jít?“ Zeptala se mě Alice a já s úsměvem přikývla.

„Dobrá. Esme neměj strach, Jasper tě povede.“  S tím Alice odešla z pokoje a my se vydaly hned za ní. Za dveřmi čekal Jasper, který okamžitě nabídl Esme rámě. Má matka se do něj úlevně zavěsila a společně jsme sešli do přízemí domu. Přešli jsme ke dveřím vedoucím na zahradu a čekali na znamení.

Po pár minutách se rozezněla hudba a já s úsměvem vykročila ven. Byla jsem překvapená, jak se naše zahrada proměnila. Přímo naproti mně stál oblouk posetý květinami a pod ním stál usměvavý Emmett s Carlislem a za nimi můj anděl. Podívala jsem se na něj a spatřila jeho překvapený výraz. Nevěřícně si mě prohlížel a nejspíš nemohl uvěřit tomu, že jsem skutečně tady. Viděla jsem, že má nutkání se za mnou rozběhnout, ale právě teď musel splnit svou úlohu stejně jako já. Došla jsem až k nim a postavila se naproti Edwardovi. Hudba se plynule změnila ve svatební pochod a hosté omamně vydechli, když uviděli vznášející se Esme, jak po boku Jaspera kráčí k oltáři. Viděla jsem, jak se Carlisle celý rozzářil, když spatřil mou maminku.

Jasper předal Esmeinu ruku Carlislovi gestem starým, jako svět sám a Emmett se ujal slova.

„Vážní hosté, milí snoubenci,“ při tom slově se ušklíbl, ale ihned pokračoval dál. „Sešli jsme se tady, abychom byli svědky velké lásky Carlisla a Esme, kteří se rozhodli zpečetit svůj vztah slibem manželským.“ Musela jsem v duchu Emmetta pochválit, zdálo se, že to celé bere vážně a bez vtípků. Spokojeně jsem se podívala na Edwarda, který mě celou dobu nepřetržitě sledoval.

„A nyní se ptám tebe Esme Brownová, zda si dobrovolně bereš Carlisla Cullena za svého právoplatného manžela a budeš ho ctít milovat až do konce věků, nebo pokud vás nějací upíři dříve nezničí?“ Zmateně jsem se podívala mezi naše hosty, ale žádní lidé Emmettův dodatek neslyšeli. Zato upíří části osazenstva hrál na tváři pobavený úsměv.

„Ano, beru.“ Odpověděla rozechvěle Esme a usmála se. Emmett zopakoval svou otázku Carlislovi.

„Ano, beru.“

„Nyní vás prosím, abyste si vyměnili snubní prstýnky.“ Esme se ke mně otočila a já jí podala prstýnek.

„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Polibte prosím nevěstu.“ Prohlásil spokojeně Emmett a všichni hosté propukli v hlasitý jásot.

Spokojeně jsem se usmívala, a jakmile se mi naskytla příležitost, šla jsem našim novomanželům poblahopřát.

„Gratuluju, taťko.“ Zazubila jsem se na Carlisla.

„Oh, Bello. Děkuju. Jsem rád, že jsi to stihla.“

„Já vím, omlouvám se za to celé.“

„Nic se nestalo. Hlavně, že už tě máme tady.“ Objal mě pevně a políbil na čelo. Usmála jsem se na něj a pokračovala k Esme.

„Maminko, moc ti gratuluji. Věřím, že vám to s Carlislem vydrží na věky věků.“

„Děkuju, holčičko.“ Usmála se na mě dojatě Esme a pořádně mě objala. Když jsem ji pustila, uvolnila jsem místo dalším gratulantům a vydala se na druhý konec dlouhé řady hostů, kde jsem chtěla počkat na Edwarda, abych se s ním konečně přivítala.

Postávala jsem a rozhlížela se okolo, když už jsem ho spatřila konečně přicházet. Po tváři se mi automaticky roztáhl úsměv a Edwardovi taky.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem ho, když přišel blíž.

„Nemůžu tomu uvěřit, ty jsi tady.“ Vydechl Edward a chytil mě a propletl naše prsty. Usmála jsem se na naše ruce, ale vyrušilo mě poklepání na rameno.

„Bello, musíš mi jít pomoct.“ Vyhrkla na mě Alice.

„Alice, teď?“ zeptala jsem se zoufale.

„Jo, teď hned!“ Chytila mě za ruku a táhla mě od Edwarda pryč. Otočila jsem se na něj a viděla jeho zklamaný a zároveň naštvaný výraz.

„Alice proč mi tohle děláš?“

„Potřebuji tvojí pomoc v altánku. Musíš uvádět hosty, stejně jako Edward, pro toho si dojdu za chvíli.“

„A nemohla si nám dát alespoň minutku?“
„Ne, nemohla.“ Usmála se ďábelsky Alice a vrazila mi do rukou desky se jmény.

„Prosím, uveď všechny na svá místa. Slibuju, že už po tobě nebudu potom nic chtít.“ Udělala na mě Alice psí oči a já přikývla.

Začala jsem plnit tedy svou povinnost a všechny hosty na seznamu jsem uváděla na jejich místa u stolů. Párkrát jsem se střetla s Edwardem, s kterým jsme se na sebe vždy nervózně usmáli. Musela jsem uznat, že Alice měla vše perfektně připravené. Obřad v podstatě plynule přešel v oslavu bez povinné hostiny. Místo toho zde byly švédské stoly, abychom nás a naše upíří přátele ubránili nechutnému lidskému jídlu. Když jsem procházela altánkem, potkala jsem pár známých, s kterými jsme se kdysi společně s Esme seznámily a ráda si s nimi znovu popovídala.

Po chvilce bylo vyhlášeno novomanželské sólo a já se postavila k parketu a pozorovala své rodiče, kteří spolu nádherně kroužili po parketu. Tolik jim to spolu slušelo. Pak se k nim připojil Emmett s Rosalie, Alice s Jasperem a pro mě přišel jeden starý známý, Max.

„Tak jak se pořád máš Bello? Už je to věčnost, co jsem vás s Esme neviděl a nakonec mi přijde pozvánka na svatbu.“

„Nebylo lehký tě sehnat, ale povedlo se. Esme tě tady chtěla mít. Tolik si jí pomohl.“ Usmála jsem se na něj vděčně. Byla to pravda. Esme mi vyprávěla, že než mě našla, pobývala nějaký čas právě s Maxem, ale nevydrželi spolu dlouho, protože se každý živil jiným způsobem.

„Esme to moc sluší. Vypadá šťastně. Šťastněji, než když jsem jí viděl naposledy před dvaceti lety.“

„Před dvaceti lety neměla muže, který by ji miloval.“ Odpověděla jsem jednoduše a porozhlédla jsem se po parketu. Spatřila jsem Edwarda, jak tančí s nějakou blonďatou upírkou, která se snaží o jeho pozornost, ale on celou dobu pozoruje mě.

„Děkuji za tanec.“ Poděkovala jsem Maxovi, když písnička skončila a viděla jsem, že se Edward se svou společnicí taky rozloučil a namířil si to skrz parket ke mně. 

Sálem se rozezněla hudba, Edward přišel ke mně a přitáhl si mě k sobě. Pohladila jsem ho po tváři a hodila nohu za jeho pas. Edward se pousmál a přistoupil na mou hru. Přejel rukou po mé noze a sundal ji ze svých zad. Začal se mnou křižovat taneční parket v rytmu hříšného tanga. Protáčel naše roztoužená těla a mé rty netoužily po ničem jiném, než ukojit svou vášeň v Edwardových polibcích. Mým tělem procházela elektřina při každém toužebném pohledu či doteku, který mi Edward věnoval. Uchopil mé tělo a zaklonil jej. Svou rukou přejel mezi mými ňadry a já slastně vzdychla. Přitáhla jsem se blíž k němu, ale Edward mě trápil.  Ďábelsky se usmál a vedl mě dál po parketu. Povzdechla jsem si, ale znovu jsem se zapojila.

Svou nohu jsem z jedné strany dala Edwardovi kolem pasu a druhou zvedla nahoru. Pomalu jsem spustila nohy zase na zem, divoce se k němu přitiskla a zlehka přejela svými rty po jeho ústech až ke krku. Edwardovi hrál na tváři rozpustilý úsměv. Chytil mou ruku a párkrát mě otočil. Hned na to si mě zase pevně přivinul ke svému tělu a začal proplétat naše nohy ve složité variaci kroků po celém parketu.

Písnička se pomalu blížila ke konci a poprvé jsem byla ráda, konečně budu moci být s Edwardem sama. Měla jsem v plánu, jakmile písnička skončí ho odvést pryč a konečně moci projevit svou lásku, která mě spaluje už po tolik týdnů a ještě nebyla šance ji dát řádně najevo. Ohnula jsem nohu v koleni, za kterou mě Edward chytil, a opřela se o něj. Píseň skončila a já ho konečně mohla políbit.

„Tolik jsi mi chyběl.“ Zašeptala jsem mu do ucha, ale Edward mi nestačil odpovědět, protože se okolo nás rozhostil bouřlivý potlesk. Během tance jsem úplně zapomněla na hosty, kteří nás celou dobu sledovali. Oči jsem měla jen pro Edwarda a mysl se zabývala jen blízkostí jeho těla. Nervózně jsem se usmála a s prosbou v očích se podívala na Edwarda. Ten okamžitě pochopil, se smíchem pustil mou nohu a táhl mě ven z altánku.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se zmateně, když mě Edward vedl po zasněžené zahradě.

„Jen kousek dál, někam kde nebudou nějací nečekání rušitelé, jako má otravná sestra.“ Odpověděl mi Edward a dál mě táhl hlouběji do lesa. Po pár minutách cesty konečně pustil mou ruku a otočil se směrem ke mně. Chvíli na mě jen zkoumavě hleděl, ale vteřinu na to už mě svíral ve svém náručí.

„Bello. Tolik jsem se o tebe bál. Neměl jsem tě nikam pouštět.“

„Promiň, promiň. Moc mě to mrzí, měla jsem se vrátit dřív. Bez tebe to bylo hrozné.“ Mumlala jsem do jeho hrudi.

„Bello?“ zeptal se najednou Edward a zvedl mou hlavu.

„Prosím, tohle už mi nikdy, nikdy nedělej. Slib mi to.“ Žadonil Edward úpěnlivě a provrtával mě pohledem, což bylo absolutně nezbytné, protože bych mu odpřísáhla cokoliv.

„Slibuji.“ Zašeptala jsem a přitáhla si jeho rty blíž. Chvíli jsme se jen líbali, než se Edward odtáhl.

„Miluji tě.“ Zašeptal mi něžně do ucha a uvnitř mě vybuchla vlna štěstí. Chtělo se mi radostí zpívat a tančit.

„A já tebe.“

Přitáhla jsem si zase jeho rty zpět ke svým. Cítila jsem, jak se Edward pousmál a pak mě políbil. Ten polibek byl najednou jiný. Nebyla v něm jen hluboká touha, ale také horoucí láska, která má konečně šanci se prodrat na povrch.

„Asi bychom se měli vrátit.“

„Ne-e.“ Zamumlala jsem během polibku. Edward se zasmál.

„Alice se po nás shání.“ Vysvětlil mi a já posmutněla.

„Já jí vážně jednou zaškrtím.“ Mumlala jsem si pod neexistujícími vousy a Edward se mi smál. Chytil mě okolo pasu a vedl zpátky za naší rodinou. Ta cesta trvala neuvěřitelně dlouho, protože jsme se na každém druhém kroku zastavili a políbili.

Po nekonečné cestě jsme se konečně dostali zpět do altánku s úsměvem od ucha k uchu a propletenýma rukama. Viděla jsem Esmein potěšený úsměv, když nás spolu viděla. Jakmile jsme se trošku rozkoukali, už u nás stála Alice.

„Je čas předat svatební dar.“ Strčila mi do ruky velkou obálku a táhla nás ke stolu, kde seděla Esme s Carlislem a zbytkem naší rodinky.

„Teda děcka, vy se nezdáte. Takhle dovádět před lidmi. Nechte si to na večer.“ Smál se nám Emmett a já na něj jen udělala obličej.

„Milá Esme a Carlisle,“ začal Edward a já obrátila svou pozornost k našim rodičům. „Dlouho jsme váhali, co vám vlastně dát k vaší svatbě a dumali jsme, co by pro vás bylo nejvhodnější.“

„Nakonec jsme si řekli, že byste nejspíš chtěli strávit nějaký čas spolu a sami, takže tady k tomu máte možnost.“ Usmála jsem se a podala jim obálku.

Esme ji nedočkavě otevřela a vyndala z ní pár papírů a klíče. Začetla se do nich a pak dojatě vydechla a podala obálku i s jejím obsahem Carlislovi.

„Děti, to jste neměli.“

„Vy jste nám koupili ostrov?“ Vyletěl Carlislovi hlas o pár oktáv víš.

„Ššš.“ Tišila jsem ho. „Ano, koupili jsme vám místo, kde spolu můžete být sami, aniž by vás kdokoliv rušil. Je to jen malý ostrůvek, ale pro takovéhle účely poslouží dokonale.“

„Děkujeme.“ Usmál se na nás vděčně Carlisle.

„Nechci vás nijak popohánět, ale za chvíli byste měli vyrazit.“ Podotkla důležitě Alice a zahleděla se do budoucnosti.

„Ale jeden taneček ještě stihnete.“

„Dobrá tedy. Bello, smím prosit?“ Nabídl se Carlisle.

„Jistě, tati.“ Zasmála jsem se a nechala se odvést na parket.

„Víš, že vám to spolu moc sluší?“ podotkl z ničeho nic Carlisle.

„Co prosím?“

„Tobě a Edwardovi. Skvěle se k sobě hodíte. Díky tobě je konečně šťastný.“

„To já díky němu také.“

„Tak už ho prosím netrap a nikam mu neutíkej.“

„Nemůžu, moje srdce by to nevydrželo.“

„Tak je to správné. Moc ti děkuju za tanec.“

„Já děkuju tobě a užijte si to s Esme. Budeme na vás myslet.“ Rozloučila jsem se s ním a nechala ho odejít do domu v doprovodu Esme a Alice, aby se mohli sbalit.

Najednou se okolo mého pasu omotaly pevné ruce a přetočily mě k sobě.

„Ahoj.“

„Ahoj.“ Usmála jsem se a políbila ho. Položila jsem si svou hlavu na jeho hruď a nechala se vést. Sledovala jsem okolní dění a neušel mi nenávistný pohled jedné upírky, s kterou předtím Edward tancoval.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Tanya, žije se sestrami v Denali. Jsou to naši v podstatě příbuzní. Často se navštěvujeme.“

„Aha. Proč se na mě tak zle dívá?“

„Doufala, že bych mohl být s ní. Není zvyklá, že jí muž odmítne, ale neboj, zvykne si na to.“

„Dobře.“ Podívala jsem se do jeho tváře a viděla jsem, že je o tom přesvědčený. Chtěla jsem ho políbit, ale on mi položil prst na mé rty.

„Pojď semnou.“ Po tváři mu přelétl ďábelský úsměv a táhl mě, kdo ví kam.

Předchozí kapitola --> Další kapitola