Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jedna rodina? Nesmysl - 24. Vánoce, Vánoce přicházejí první část

16.11.2009 (20:00) • Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6950×

Bella:

Z každé strany na mě dýchalo kouzlo Vánoc. Forks bylo celé zabalené do sněhové přikrývky, město bylo krásně vyzdobené, stejně tak škola, kde stěny, které nebyly pokryté vánočními výzdobami, zdobily veliké plakáty s Vánočním plesem pro studenty Forkské střední. Ale náš dům byl nejkrásnější. Už od příjezdové cesty jste si připadali jako v pohádce. Byla ověšená girlandami a barevnými světýlky, stejně jako celý dům, před kterým stál obrovský sněhulák, kterého jsme spolu s Emmettem a Jasperem jednoho nudného večera postavili. Nebyl by to Emmett, aby nemusel zdůraznit jisté sněhulákovy partie, které jsme mimo Emmettovo vědomí později odstranili. Když se to dozvěděl, byl nehorázně naštvaný, ale Esme s Alicí si nechtěly nechat hyzdit jejich výtvor nějakým oplzlým sněhulákem, za což jsme jim všichni kromě Emmetta byli vděční.

Tohle byla doba stvořená přímo pro Alici. Ne jen, že musela připravit svatbu, ale vyřádila se taky na celé výzdobě domu a taky oblečení, v kterém musíme povinně jít na, podle Alice, povinný Vánoční večírek. K mé smůle mohli na tento večírek pouze studenti školy, takže Brian bude muset zůstat doma, ale zase na druhou stranu to znamenalo, že bude muset doma zůstat i Kira, a to bude skvělé, protože se bude alespoň Edward chovat normálně.

Poslední týden před Vánoci byl opravdu hektický. Byla jsem tak ráda, že jsem všechny dárky stačila nakoupit už dřív, protože teď bych to nestíhala. Alice si mě zabrala pro sebe, takže jsem ani pomalu neměla čas na Briana, který se snažil udržet na vegetariánské dietě. Bohužel se ještě párkrát stalo, že přišel s očima rudě žhnoucíma. Vždy si to hrozně vyčítal, ale on za to přeci nemůže. Byl zvyklí takhle žít spousty let, nejde si jen tak z ničeho nic zvyknout na něco jiného a udržet se. Dokázala jsem ho pochopit, ale mrzelo mě, že nejeví větší snahu. Měla jsem podezření, že v jeho uklouznutí má prsty Kira, ale nahlas jsem nic neřekla. Stejně jako jsem neřekla, co provádí Kira s Edwardem. Neustále jsem ji pozorovala a čekala na příležitost, kdy ji budu moct ukázat, že s mou rodinou si zahrávat nebude, ale pokaždé když jsem se o tom zmínila před Alicí, tak mi řekla, ať to nechám na ní, jako spousty ostatních věcí. Jednoho dne už jsem to nevydržela a na Alici vyjela. Byly jsme zrovna zařizovat něco v Port Angeles a cestou domů jsem znovu přivedla řeč na Edwarda a Kiru.

„Ale Alice, ty s tím nic neděláš. Máš starosti se svatbou. Nech to na mě. Já s Kirou zatočím,“ zvýšila jsem na Alici mírně hlas a vztekle jsem praštila do volantu.

„Ne Bello, kolikrát ti budu opakovat, abys to nechala na mě? Mohlo by se něco stát,“ odpověděla mi Alice a v jejích očích jsem zahlédla strach.

„Alice, co mi tajíš?“

„Nic. Jen nechci, aby se ti něco stalo,“ odpověděla mi Alice a dívala se z okna ven. Poznala jsem, že mi lže.

„Ale takhle se může stát něco Edwardovi!“ vykřikla jsem vztekle. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem o Edwarda nehorázný strach. Co by mu ta potvora mohla provést?

„Bello, nemíchej se do toho. Věř mi, že to vyřídím, jen musíš ještě chvíli počkat. Věř mi," naléhala na mě Alice.

„Ale Alice, proč čekat, když to můžeme vyřešit hned!“

„Protože to teď nejde!“ vykřikla vztekle Alice. „Mám domněnku, o co se Kira snaží, ale pokud mám pravdu, jede v tom s ní ještě někdo jiný a já je chci prostě dopadnout oba dva.“

„Co to povídáš? O co by se Kira snažila? Chce Edwarda pro sebe, i když on jí ne. Kdo by jí s tím asi pomáhal.“

„Bello, mám dojem, že tady jde ještě o něco jiného, než je Edward,“ dodala tajemně Alice a já absolutně nechápala, o čem to tady mluví.

„O čem to mluvíš Alice? O co jiného by šlo?“

„Já nevím, ale přijdu na to, jen to nech na mě,“ prosila mě úpěnlivě Alice a já v jejích slovech slyšela strach o mně a ostatní. Jen jsem přikývla, ale stále jsem se cítila uražená. Vždyť na to vše jsem přišla já, tak proč bych to měla přenechávat Alici? Ale když mě o to tak úpěnlivě prosí, co jiného mi zbývá?

„Tak jak se těšíš na zítřejší ples?“ odvedla Alice téma jinam a já jí byla vděčná. To napětí v autě bylo hmatatelné.

„Ani nevím. Nesmím sebou vzít Briana, takže nejspíš budu celou dobu sedět jen u stolu.“

„Proč bys měla sedět u stolu? Však tam bude Jasper a Emmett. A hlavně Edward,“ usmála se na mě Alice a já věděla, že má něco za lubem. Zakroutila jsem hlavou a vjížděla na naší příjezdovou cestu. Rozhlédla jsem se okolo sebe a spokojeně si pomyslela, že letos budou opravdu bílé Vánoce. S úsměvem na tváři jsem vešla do domu a u dveří hned narazila na Briana, kterému dnes oči zvláštně zářily. Byly z části hnědé, ale i tak jsem v nich pořád viděla tu hroznou krvavou barvu.

„Jak ses měla, miláčku?“ optal se mě Brian a přivinul si mě k sobě.

„Docela dobře," usmála jsem se na něj a políbila ho. Vzápětí mě však úsměv přešel, když jsem spatřila Edwarda, jak sedí na pohovce v objetí s Kirou. Zlostně jsem se na Kiru podívala, ale Edward si mého pohledu všiml a vyložil si ho špatně. Chtěla jsem rychle svou chybu napravit a usmát se na něj, ale to už Edward vstával a táhl za sebou Kiru ven z domu.

„Nepůjdeme nahoru?“ zašeptal mi smyslně do ucha Brian a já ztuhla. Nechtěla jsem ho odmítnout, jako už tolikrát, ale zároveň jsem věděla, že na tohle ještě nejsem připravená. Věděla jsem, že s Brianem ještě nechci spát.

Vysvobodil mě až hlas Alice, za což bych normálně nadávala, ale tentokrát jsem byla neskonale šťastná.

„Bello, mohla bys mi tady s něčím pomoc? Rychle, nebo je vše v háji,“ zavolala na mě Alice z Esmeiny pracovny, která teď provizorně patřila jí. Esme trávila veškerý čas mimo dům. Za poslední dva týdny jsem jí viděla vždy jen na pět minut. Vrtalo mi hlavou, kde je, ale přisuzovala jsem to její nehynoucí lásce ke Carlislovi.

„Promiň, musím ji jít pomoct,“ omluvila jsem se Brianovi, bleskově ho políbila a vyběhla za Alicí.

„Tak, co se děje?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nic, jen jsem viděla, jak jsi v nouzi a nevíš, co Brianovi říct,“ zašeptala spiklenecky Alice tak, abych to slyšela jen já.

„Díky Alice. Já prostě ještě nemůžu,“ zašeptala jsem jí zpátky a objala jí.

„To přeci nevadí.“ Usmála se na mě Alice. „A zvlášť mně ne.“ Nebyla jsem si jistá, zdali tu poslední větu vůbec vyslovila, ale dál jsem se tím nezabývala. Svezla jsem se do křesla a pozorovala Alici, jak se sklání nad nějakou haldou papírů.

„Tak když už jsi tady, tak mi pojď pomoct se zasedacím pořádkem,“ usmála se na mě Alice a já jen zaúpěla, proč?

S Alicí jsem nad zasedacím pořádkem strávila celou noc, vyrušila nás až Rosalie, která nás popoháněla na poslední den do školy. Moc se mi tam nechtělo, ve škole se neprobíralo nic jiného než ples a vlastně Alice o něm taky pořád mluvila, takže to nebude žádná změna pro mé uši, akorát se hluk znásobí. Rychle jsem se doběhla do pokoje převléct a pak už jsem sedala do auta a jela spolu s ostatními do školy. Emmett se pro dnešek rozhodl, že si na hlavu nasadí Santovskou čepici a nikdo mu to nemohl vymluvit. Všichni na parkovišti se po něm zvláštně dívali, někteří mu jeho čepičku pochválili, ale hlavně se odevšad ozýval smích, jakmile se tam objevil Emmett a jeho čepička.

Den utíkal poměrně rychle, učitelé nám nechávali volno, protože mnoho lidí, bylo už myšlenkami někde úplně jinde. Všichni se většinou už viděli dnes večer ve velké tělocvičně, jak rozhýří taneční parket. Mně osobně, se vlastně ani moc nechtělo, ale šli tam všichni moji sourozenci, tak proč kazit partu. Navíc si mohu užít krásné chvíle bez Kiry, s kterou budu muset trávit celé Vánoční svátky. Brr. Jak se zdálo, Alice už by se nejraději viděla doma, jak se připravuje na večer, ale ještě raději by viděla mou maličkost, jak se pod její taktovkou nechávám česat a líčit. Dokonce mi ani neprozradila a neukázala, jaké šaty mi koupila. Ani barvu mi nechtěla říct.

Konečně se Alice dočkala odpoledne a s ním posledního zazvonění, které oznámilo začátek Vánočních prázdnin. Cestou na parkoviště mě ještě spousta kluků zvala na ples, ale já jim odpovídala, že už s někým jdu. To jsem zvědavá, co budu dělat? Vypustila jsem to z hlavy a nasedla do auta, kde jsem počkala na zbytek mých sourozenců a vyrazila domů. Chtěla jsem jít na lov, ale sotva jsem se stihla náležitě pozdravit s Brianem, už tady byla Alice a táhla mě do Rosaliina pokoje.

„Alice, co to děláš? Vždyť do začátku plesu jsou ještě čtyři hodiny,“ klidnila jsem ji.

„Právě, jen čtyři hodiny. Musíme vše stihnout,“ bědovala Alice a na chvíli se zahleděla do budoucnosti. „Když teď začneme, budeme to mít akorát,“ pronesla nakonec a já si říkala, co chtějí ty čtyři hodiny dělat.

„Alice, já si jen skočím na rychlý lov,“ poprosila jsem jí úpěnlivě. Alice se na mě zkoumavě zadívala, ale díky tmavé barvě mých očí musela uznat, že mi v lovu nesmí bránit.

„Dobře, ale nejdéle do hodiny ať jsi zpátky,“ zavolala na mě Alice, ještě než jsem stačila rychle vyběhnout ze dveří. Věděla jsem, že vážně musím chvátat, protože jinak by mi Alice vyčinila, a tak jsem Briana ani nebrala sebou. Večer s námi stejně nejde, a pokud vím tak na lovu byl nedávno, v Seattlu.

Ulovila jsem nějaké srnky a bleskově se zase vrátila do domu. Vyběhla jsem v rychlosti a zaklepala na dveře Rosaliina pokoje.

„Pojď dál,“ ozvalo se zevnitř. Otevřela jsem dveře a zůstala jsem ohromeně stát. Z půlky Rosaliina pokoje se stal dokonalý salón krásy.

„Pane bože, Bello? Co si dělala?“ zhrozila se Alice.

Přešla jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Jak jsem v lese chvátala, měla jsem vlasy samou větvičku a moje oblečení nebylo taky zrovna nejčistší.

„Myslím, že se asi půjdu umýt,“ prohodila jsem a zacouvala do koupelny, kde jsem se rychle vysprchovala a umyla si vlasy. Když jsem vylezla ze sprchy, moje ledová kůže byla lehce rozehřátá od horké vody. Vzala jsem si na sebe župan, který mi tady holky nechaly, a vyšla jsem z koupelny zpátky do pokoje, kde už Alice nervózně překračovala, jak na mě čekala. Všimla jsem si, že ony dvě už jsou učesané i namalované, takže už zbývám jen já. To mě chtějí česat a líčit celé ty tři hodiny? Jakmile mě Alice spatřila, dostrkala mě do křesla před velkým zrcadlem, které následně zakryla látkou. Zkoumavě jsem se na ní podívala.

„Chci, abys byla překvapená. Rose ty si vezmi na starosti vlasy, já obličej,“ zavelela nakonec a já zavřela oči. Ozval se zvuk fénu a Rosalie mi začala pročesávat vlasy. Mezitím mi Alice po obličeji přejížděla různými štětečky a já si pustila mysl na špacír. Přemýšlela jsem o dnešním večeru, o nadcházejících Vánočních svátcích, o svatbě, která tady bude, co nevidět a pak jsem se taky zamyslela nade mnou a Brianem. Nedokázala jsem rozhodnout, jestli vlastně s Brianem chci být. Věděla jsem, že ho mám ráda, ale nevěděla jsem, zdali ho mám ráda na tolik, abych s ním zůstala po zbytek své věčnosti, nevěděla jsem, zdali ho miluji. Pokaždé, když mi Brian řekl, miluji tě a já mu chtěla říct ta stejná slova také, nedokázala jsem je vyslovit. Přišlo mi hrozně těžké vypustit ta dvě prostá slůvka z úst. Ve svých citech jsem měla takový zmatek, že snad ani Jasper nemohl vědět, co pořádně cítím. Jasper. Mohla bych se ho zeptat, jaké pocity ze mě cítí, ale přijde mi slabošské ptát se někoho jiného na své vlastní pocity. Pokud se v nich nevyznám já, jak by mohl někdo jiný?

A takhle jsem uvažovala celou dobu, než mě vyrušila Alice.

„Hotovo!“ zašveholila a já po dlouhých dvou hodinách konečně otevřela oči. Nechápala jsem, jak jim líčení a česání, když na to byly dvě, mohlo trvat přes dvě hodiny, ale nijak jsem to nekomentovala.

„Můžu se už na sebe podívat?“ zeptala jsem se nedočkavě Alice.

„Ne, nejdříve šaty,“ usmála se na mě tajemně Alice a chytila mě za ruku. Táhla mě k Rosaliině šatně. Otevřela dveře a já si všimla, že na skříních vysejí tři černé pytle. Alice přešla k těm pytlům a začala šaty pomalu vyndávat. Nejprve vytáhla nádherné stříbrné šaty až na zem, ty podala Rosalie. Pak rozevřela další pytel a z nich vykoukly krásné černé balónové šaty s mašlí pod ňadry, ty nechala Alice ve vaku a tak jsem usoudila, že budou nejspíš její. Pak Alice přešla k poslednímu vaku a já se neúmyslně napjala, jak jsem očekávala, jaké šaty pro mě má milovaná Alice vybrala. Alice pomalu rozepnula zip a vyndala šaty ven. Strnula jsem a přestala dýchat. Alice mi šaty podala a já se do nich beze slov oblékla. Užívala jsem si klouzání saténu po mé kůži. Alice mi podala stříbrné boty na vysokém podpatku a dopnula mi šaty. Zhluboka jsem se nadechla a stoupla si před zrcadlo, které tady v šatně bylo. Když jsem se spatřila, zatajila jsem dech. Vlasy jsem měla vyčesané do složitého drdolu, z kterého sem tam vypadávaly lokýnky. Lehce nalíčené oči a světlý make up s rudou rtěnkou a nakonec ty nádherné šaty. Byly rudé, s hlubokým výstřihem posázeným kamínky a velikým rozparkem, vedoucím do půli stehna, dlouhé až na zem a krásně obepínaly mou postavu.

šaty

„Ach, Alice jsou nádherné. Děkuji,“ usmála jsem se na ni vděčně. Obě už se také stačily převléknout. Rose vypadala jako bohyně. Krásné stříbrné flitrové šaty obepínaly její dokonalou postavu a zdůrazňovaly její křivky a Alice vypadala jako víla. V krátkých černých šatech s rozčepýřenými vlasy vypadala naprosto dokonale.

„Moc vám to sluší,“ pochválila jsem je s úsměvem na tváři.

„Ty jsi ale dnes nejkrásnější," usmála se na mě Rosalie a objala mě sestersky okolo ramen.

„Děkuju. Děkuju vám oběma,“ řekla jsem dojatě a obě je pevně objala. „Poprvé za svou existenci si vážně připadám krásná,“ zasmála jsem se. „Jen škoda, že na dnešní večer nemám partnera. Možná jsem přeci jen měla přijmout pozvání někoho ze školy,“ dodala jsem smutně.

„Bello, stále zapomínáš na mého osamoceného bratra," promluvila dramaticky Alice.

„Alice pochybuji, že by zrovna Edward, chtěl tenhle večer trávit se mnou,“ usmála jsem se na ní.

„Uvidíme, uvidíme,“ řekla tajemně Alice a přešla ke dveřím. „Vyrazíme?“ S Rose jsme jen přikývli a postupně vyšly z pokoje, kde na mě čekal Brian.

„Počkáme na tebe dole,“ dodala Rose a společně s Alicí nás nechali s Brianem o samotě. Když jsem spatřila Brianův výraz, musela jsem se začít smát.

„Jsi nádherná,“ pochválil mě a v jeho hlase byl znát obdiv. Brian se ke mně naklonil a chtěl mě políbit, ale ze zdola se ozval Alicin hlas.

„Opovažte se rozmazat make up nebo rtěnku!“ Uchichtla jsem se a Briana jsem políbila na tvář.

„Musím jít.“ Brian jen přikývl a naposledy mě políbil. Čekala jsem, že mě doprovodí dolů, ale on se místo toho otočil a odešel do svého pokoje. Povzdechla jsem si a vydala se ke schodům do spodního patra. Pomalu jsem scházela po schodech a raději jsem se dívala do země. Jenže nakonec jsem stejně musela vzhlédnout. Alice s Rose se potěšeně usmívaly, stejně jako Esme a Carlisle. Jasper na mě chvilku zíral, ale hned se zase vzpamatoval a láskyplně se podíval na svou manželku.

„Teda Bello, nemít Rose tak nevím, nevím,“ zahlásil Emmett a vysloužil si tak od Rosalie pohlavek. Nakonec jsem se podívala na Edwarda a musela jsem se hodně přemáhat, abych se nezačala smát. Zíral na mě s otevřenou pusou a sjížděl mě pohledem. Udělala jsem to samé a musela jsem uznat, že mu oblek mimořádně sluší. Pak se Edward vzpamatoval a vyšel mi vstříc.

„Smím ti dnes dělat doprovod?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. S úsměvem jsem ji přijala a sešla poslední dva schody.

„Tak si to děti užijte,“ popřála nám Esme a společně s Carlislem se vytratili nahoru. Edward mi pomohl do kabátu a pak mě vyvedl před dům, kde stála zaparkovaná auta. Alice s Jasperem jeli Porshem, Rose s Emmettem si vzali mou Audi a mě Edward vedl k nablýskanému Astonu Martinovi. Galantně mi otevřel dveře a já s úsměvem nastoupila.

„Děkuju," pohodlně jsem se usadila v sedadle a počkala, až nastoupí. Edward usedl a nastartoval motor, který příjemně zavrněl. Rozjel se za ostatními po příjezdové cestě směrem k Forks. Kluci si cestou dávali závody. Chvílemi se ve vedení střídali, ale nakonec jim to Edward pořádně natřel a ve Forks jsme byli jako první. Edward zaparkoval na prvním volném místě, které jsme tady byli schopni najít, a otevřel mi dveře.

„Dnes mi budou všichni závidět,“ promluvil a zamyšleně se na mě díval.

„Jako by ti normálně nezáviděli, ale co by to mělo být tentokrát?“ zeptala jsem se, se smíchem v hlase.

„Tebe. Moc ti to dnes sluší,“ usmál se na mě Edward a já měla pocit, že se mé srdce znovu rozbuší.

„Děkuju, tobě taky,“ oplatila jsem mu úsměv a přijala rámě, které mi nabídl. S ostatními jsme se sešli před vchodem do tělocvičny. Pohlédla jsem na maličkou Alici a v jejích očích jsem viděla radost a pobavení. Když jsi Alice všimla mého zkoumavého výrazu, zazubila se na mě. Absolutně jsem jí nechápala, ale měla jsem v úmyslu se jí na to později zeptat.

Spolu s Edwardem jsme vešli do sálu jako první a já uslyšela, jak se mnohá srdce našich spolužáků zastavila při pohledu na nás. Musela jsem se usmát, jak mi tahle situace přišla komická, kdy hlavní hrdinka přijde na ples s nejžádanějším klukem ze školy. Podívala jsem se na Edwarda a ten se usmíval stejně jako já od ucha k uchu. Najednou pustil mou ruku a já si všimla, že už jsme prošli sálem a Edward mi odsouvá židli. Rychle jsem se posadila a počkala, až Edward zaujme místo vedle mě. Naklonila jsem se k němu a zašeptala.

„Proč se tak usmíváš?“

„Neslyšela jsi ty myšlenky při pohledu na nás,“ zasmál se Edward.

„Viděla jsem jejich výrazy, ale jen tak pro zajímavost, co si mysleli?“

„Všichni doufají, že spolu nechodíme, nemohou uvěřit, že jsme tady spolu.“

„Tak jim ještě ukážeme ne?“ zvedla jsem vyzývavě obočí.

„To si piš,“ mrkl na mě laškovně Edward a naklonil se ke mně. Cítila jsem jeho ledový dech na svém krku a pak se jeho rty otřely o mé ucho. Slyšela jsem, jak nějaká dívka, která nás pozorovala, zalapala po dechu, ale neměla jsem čas pozorovat, kdo to je.

„Raději dojdu pro něco k pití, všichni se diví, že jsme si nic nevzali.“ Ani jsem nestačila odpovědět a Edward zmizel někam ve shluku vlnících se těl v rytmu hudby. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se okolo sebe. Alice mě zase pozorovala s tou podivnou jiskrou v oku.

„Co je?“ zeptala jsem se otráveně a zároveň zvědavě.

„Nic, nic. Jen vám to spolu moc sluší,“ usmála se Alice, ale já věděla, že mi neříká celou pravdu. Nechtěla jsem to nijak dál řešit. Pokud mi to Alice říct nechce, tak ať si to nechá. Rozhlédla jsem se okolo a spatřila jsem pohledy všech lidí, kteří mě pozorovali. Bylo mi to protivné, ale zároveň se mi chtělo hrozně smát. Najednou se k našemu stolu začal blížit jeden z mých obdivovatelů, Jason, a já věděla, že je zle. Snažila jsem se dívat všude okolo jen ne na Jasona, ale on i tak přišel ke stolu.

„Ahoj Isabello.“ Ugh, nenávidím, když mi tak někdo říká. Nedala jsem na sobě nic znát a usmála se na něj.

„Ahoj Jasone. Co bys potřeboval?“

„Víš, no… Všiml jsem si, že tady jen tak sedíš, tak jsem si řekl… No, jestli by sis nechtěla jít zatancovat.“ Bylo srandovní, jak se zadrhával a snažil se působit vyrovnaně. Chtěla jsem jít tančit, ale nechtěla jsem jít s Jasonem.

„Víš, Jasone, já-.“

„Ona je tady se mnou,“ ozval se za mnou Edwardův výhružný sametový hlas. „Smím prosit?“ zašeptal mi Edward smyslně do ucha a mně se po tváři roztáhl široký úsměv. Jason se na mě zkoumavě podíval a já vstala. Přijala jsem Edwardovu ruku, kterou ke mně natáhl, a širokým obloukem jsme obešli Jasona, který se na mě s údivem díval.

Edward mě dovedl na taneční parket a postavil se přímo naproti mně. Vzal mou ruku a položil si ji za krk. Druhou pevně uchopil do své a přitáhl si mě k sobě. Ucítila jsem jemné mravenčení v podbřišku, když se Edwardova levá ruka dotkla mého pasu a přitáhla si mě na jeho pevné tělo. Najednou se naše těla začala pohybovat v rytmu hudby. Lidé okolo nás utvořili kruh, uprostřed něhož jsme tančili. Byla jsem zaklesnutá pohledem do Edwardových medových očí a užívala si blízkost jeho dokonalého těla. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled a porozhlédnout se okolo sebe, ale byla jsem si jistá, že na tvářích všech jsou užaslé pohledy zaměřené na nás dva. Jakmile Edward zapojil do našeho tance otočku, byla jsem nešťastná, protože jsem se mu nemohla stále dívat do jeho očí a necítila jsem na svém pase jeho chladnou ruku. Pak jsem ale viděla na jeho tváři přenádherný úsměv. Přitáhla jsem se tedy k němu a zašeptala.

„Co je tady směšného?“ Zase jsem se kousek odtáhla a pod Edwardovou taktovkou se párkrát otočila. Hned na to si mě Edward znovu přitiskl na své tělo a lehce otřel své rty o mé ucho.

„Tancuji s tou nejkrásnější a nejúžasnější ženou pod sluncem. To je důvod k úsměvu.“ Byla jsem naprosto omámená Edwardovou vůní a jeho slovy, z kterých čišela upřímnost. „A pokud mi nevěříš, rád ti přetlumočím myšlenky ostatních pánů tady, kteří mi jen tiše závidí. A věř mi, že opravdu mají co. Jsi překrásná.“

Blaženě jsem se na něj usmála a opřela si hlavu o jeho rameno. Nechala jsem se dál vést po parketu a jen okrajově vnímala, že se k nám přidali naši sourozenci. Největší pozornost jsem však věnovala Edwardově vůni, která mě naprosto pohltila. Vdechovala jsem ji plnými doušky a nechtěla přestat.

Najednou se píseň začala chýlit ke konci a mě zaplavil smutek. Nechtěla jsem, aby tahle dokonalá chvíle skončila, a dokonce jsem chtěla, aby byla ještě dokonalejší. Edward to cítil zřejmě stejně, protože když si všiml, že písnička končí, mírně se napjal a zhluboka vydechl. Mou ruku, kterou svíral ve své, opatrně přesunul za svůj krk a svou volnou rukou mi zvedl hlavu, kterou jsem měla stále opřenou o jeho rameno. Zadívala jsem se do jeho očí, v kterých se zračila touha. Edward se ke mně sklonil a můj obličej ovál jeho sladký dech. Pomalu se přibližoval k mým rtům a stále mi zkoumavě hleděl do očí, jako by se v nich snažil najít nějaký náznak pochybností či zaváhání, ale nenašel. Ani nemohl. Tolik jsem toužila ho políbit na jeho sametové rty, že jsem se až sama divila, kde se ve mně ta touha po jeho dokonalém těle bere.

Byli jsme od sebe už jen pár milimetrů, když někdo Edwardovi poklepal na záda. Kdybych mohla tak se v tu chvíli rozbrečím. Kdo se opovážil pokazit tuhle nádhernou chvíli? Podívala jsem se přes Edwardova záda na toho opovážlivce, a kdo jiný to byl nežli Emmett.

„Kámo, písnička skončila, dovol mi zatančit si s mou sestřičkou. Rád ti na chvíli přenechám svou manželku,“ zahlaholil Emmett. Edward mě s povzdychnutím pustil a odstoupil ode mě na krok. Zadívala jsem se na Rosalie, která se zprvu nenávistně dívala na Emmetta a pak omluvně na mě. Promiň, naznačila ústy a začala tančit s Edwardem, který se tvářil zmučeně.

„Smím prosit, krásná sestřičko?“ zeptal se Emmett a natáhl ke mně ruku.

„A zbývá mi něco jiného?“ zeptala jsem se otráveně. Emmett se chytil za bradu a dělal, že přemýšlí. Nakonec si mě k sobě prudce přitáhl.

„Nezbývá.“ Musela jsem se uchechtnout. Položila jsem svou ruku na jeho statné rameno a podřídila se Emmettovu vedení. Emmett uměl výborně tančit, ale s Edwardem to bylo lehčí, krásnější a příjemnější. Když jsem tančila s Edwardem, připadala jsem si jako vznášející se motýl v objetí anděla. Anděla, ke kterému mě něco táhlo. Snažila jsem se na to nemyslet a poslouchat Emmetta, který mi něco vyprávěl, ale mé oči stále bloudily k místu, kde právě Edward roztáčel po parketu Rosalii.

Za celý večer jsem si stihla zatancovat asi čtyřikrát s Emmettem a třikrát s Jasperem, ale s Edwardem už jen jednou. Byl to úplně poslední tanec, než jsme se rozhodli odjet domů, ale absolutně se nepodobal tomu prvnímu. Najednou jsme byli oba ostýchaví a nevěděli jsme, jak se k sobě máme chovat. V tu chvíli jsem byla ráda, když píseň skončila a Edward odešel do šatny pro naše kabáty. Počkala jsem na něj před východem a pak jsme se mlčky vydali k autu. Edward mi zase otevřel dveře a já jsem bez jediného slůvka zaplula na místo spolujezdce. Rychle obešel auto, nastoupil a co nejrychleji si to mířil od školy pryč. Ztuhle jsem se dívala postraním okýnkem na ubíhající město a následně stromy, když Edward odbočil na lesní cestu vedoucí k našemu domu. Než jsem se nadála, zastavil Edward před domem. Čekala jsem, že vypne motor a půjde se mnou do domu, ale on nechal nastartováno a jen se na mě zadíval. V jeho očích se odrážel smutek.

„Víš, Bello já-.“

„Ne, nic neříkej. Já vím, byl to úlet. Nechali jsme se unést. Slibuju, že už se to nebude opakovat. Budu ráda, když se k sobě budeme zase chovat jako přátelé, nebo bratr a sestra. Děkuju za hezký večer. Měj se,“ vysypala jsem rychle ze sebe a vystoupila z auta, aniž bych se ohlédla. Celou dobu jsem se mu nedívala do tváře, kdyby ano, asi bych to nedokázala říct. Rychle jsem zapadla do domu a dnes už podruhé jsem litovala, že nemohu uronit ani jednu jedinou slzičku. To, co jsem Edwardovi řekla, jsem nemyslela vážně, ale nechtěla jsem, aby se trápil tím, že to pro mě snad znamenalo víc, než pro něj. Bolelo mě jen pomyšlení, že pro Edwarda to byl jen úlet. Jak jsem si myslela, že tyhle Vánoce nádherně začínají, tak teď bych řekla, že jsou to zatím ty nejhorší. Už zase jsem byla zmatená z mých pocitů. Měla jsem v nich absolutní guláš. A proto, když mě z mého zamyšlení vyrušily ruce, které se mi obmotaly okolo pasu, tak jsem málem vyjekla, jak jsem se lekla.

„Klid, lásko, to jsem já,“ zašeptal mi Brian do ucha a mě to bylo nepříjemné. Tak jsem si přála, aby místo Brianových rtů byly u mého ucha ty Edwardovy. Brian si mě otočil směrem k sobě a chtěl mě políbit, ale já se mu vysmekla.

„Co se stalo?“ zeptal se a nechápavě se na mě díval.

„Nic, nic.“

„A kde jsou ostatní?“

„Ještě tam zůstali. Edward mě hodil domů.“ Cítila jsem, jak se mi obličej bolestně stáhl při jeho jméně, ale doufala jsem, že si toho Brian nevšiml. Bohužel.

„Co se stalo? Co ti provedl?“ vyzvídal Brian a chytil mě pevně za paži.

„Nic mi neudělal. Jen chci být sama.“ Vysmekla jsem mu svou ruku a utekla do svého pokoje, kde jsem se, i když vím, že by to bylo k ničemu, zamkla. Ale, aspoň bude Brian vědět, že vážně nikoho nechci vidět. Rozhlédla jsem se po prázdném setmělém pokoji a uviděla se v zrcadle. Dokonalá tvář a vlasy, dokonalá postava, krásné šaty a k čemu to je? Mám přítele a cítím se stejně sama, jako před tím. Poznám muže, ke kterému mě něco silně táhne a pro něj to nic neznamená. To tady není nikdo, kdo by mě měl rád? Vztekle jsem ze sebe strhla šaty, vzala na sebe nějaké tepláky a triko, které jsem v mé šatně našla a svezla se na podlahu, kde jsem začala vzlykat. Tohle jsou vážně krásné Vánoce.

Na té zemi jsem v hrozné sebelítosti ležela celou noc. K ránu se na dveře začalo ozývat bušení. Nejdříve to byl Brian, pak Esme, Rosalie, dokonce Emmett a nakonec zakročila Alice. Ozvala se hrozná rána a já poznala hlas Alice, jak se s Brianem hádá, že za mnou půjde sama. Brian to nakonec vzdal a odešel, a ve dveřích se objevila rozzlobená Alice.

„Tak co se děje?“

„Nic se neděje.“

„Bello, nedělej si ze mne blázny. Vidím, že se něco děje. Včera jste s Edwardem tak rychle zmizeli a pak najdu jeho, jak sedí u okna a bezvýznamně kouká z okna a ty tady ležíš v agónii na zemi, zamčená, a budeš mi tvrdit, že se nic nestalo?“

„Ano, budu ti tvrdit, že se nic nestalo. Protože se vážně nic nestalo.“ A byla to pravda. Na tom plese s k mé smůle nic nestalo, ale možná to bylo dobře. Kdybychom se políbili a on mi pak řekl, že to byl jen úlet, nesla bych to mnohem hůř. A proč bych se měla vlastně trápit. Nic se nestalo. Byli jsme opojení tancem a já si kvůli tomu nezkazím tyhle Vánoce. Prostě ne. Čiperně jsem vyskočila na nohy a zazubila se na Alici, která na mě koukala, jak na blázna. Není divu, vidět takhle někoho v depresi, jak najednou s úsměvem vyskočí na nohy, přemýšlela bych o tom, zdali ho nenechat zavřít v blázinci či nějakém sanatoriu.

„Bello?“ zeptala se mě opatrně Alice, což podpořilo moje domněnky, že o mně smýšlí jako o bláznu.

„Vstávej Alice, musíme jít nazdobit dům a stromeček. Vždyť jsou zítra Vánoce.“ Široce jsem se na ní zazubila a silou ji vytáhla na nohy. Alice se na mě pořád podezíravě koukala, ale já jsem to přehlížela a táhla jsem ji z pokoje ven, abychom mohli začít zdobit. Viděla jsem zkoumavé pohledy všech členů rodiny a snažila se je přehlížet, jenže to tak dobře nešlo.

„Nekoukej na mě jako na blázna. Jsem v pohodě, dobře?“ promluvila jsem směrem k Alici a probrala ji tak z transu, v kterém mě pozorovala.

„Jo, jo. Tak jdeme zdobit, ne?“ usmála se Alice a v očích jí zářili tisíce jiskřiček.

Rosalie se rozhodla, že nám pomůže. Pověřily jsme tedy Emmetta s Jasperem, aby dojeli koupit pořádný vánoční stromek. Edward s Kirou byli pryč, Brian se po mém včerejším odmítnutí rozhodl, že se půjde sám projít na čerstvý vzduch a Esme s Carlislem byli zase kdesi pryč. Popadly jsme připravené krabice s ozdobami a girlandami a začaly je rozvěšovat všude po domě. Bohužel tady nebyl krb, a tak jsme nemohly ponožky na něj připnout. Rozvěsily jsme je tedy po zábradlí u schodiště. Byla jsem docela překvapná, když jsem tam našla ponožku i pro Kiru. Všichni tady už ji asi berou za členku rodiny. Napadlo mě tu ponožku tam nevěšet a někam schovat, ale proč uvádět Esme do trapné situace zrovna o vánočních svátcích. Povzdychla jsem si a Kiřinu ponožku pověsila vedle té Edwardovy.

Když se kluci vrátili s ohromným stromkem, který zabral snad polovinu obývacího pokoje a tyčil se do hrozné výše, daly jsme se s holkami do věšení ozdob a světýlek po stromečku. Emmett si vynutil, že musí prostě na stromeček dát špičku on, protože je pánem tohohle domu. Nechali jsme ho tedy špičku na stromek dát a málem to dopadlo katastrofálně. Emmett, když stál na židli a natahoval se, aby na špičku dosáhl, tak se opřel o stromek, který se pod jeho váhou začal nebezpečně naklánět. Všichni jsme svorně vykřikli a Jasper Emmetta pohotově strhl. Celá naše práce by přišla vniveč. Pochybuji, že by to Emmettovi Alice nebo Rosalie, kdy odpustily. Mohl jen děkovat Jasperovi, že ho včas strhl. 

Dům jsme nakonec zdobily celý den, než byl podle Alice dokonalý. Všichni jsme se pak dohodli, že až odbije půlnoc, přijdou k nám Cullenovi a rozdáme si dárky. Emmett se těšil na svou úlohu Santy a tak ještě před tím obešel všechny s velkým pytlem, kam jsme povinně museli dát dárky. Emmett dokonce plánoval, že by si sehnal soby, ale to jsme mu všichni zatrhli. Byl z toho hrozně zklamaný, ale nakonec ho atmosféra Vánoc jeho smutku zbavila. Dnes, tedy vlastně ještě zítra, bylo podle Alice nutné společenské oblečení, takže jsme všichni na postelích našli připravené sváteční oblečení. Alice se řídila v duchu Vánoc, a tak barvy šatů byly hlavně zlaté a červené, stejně jako výzdoba domu. Mě Alice zase vybrala červené, korzetové šaty ke kolenům.

šaty

Tentokrát celé česání a malování nechaly holky naštěstí na mě. Já se s tím určitě tak dělat nebudu. Vlasy jsem si navlnila a pár pramenů jsem sepnula sponkou. Lehce jsem se namalovala a vzala si na sebe ty úžasné šaty. Alice mi k nim připravila boty na vysokém podpatku. Vždy jsem takové boty nenáviděla, ale od té doby, co si ze mě Alice začala dělat svou barbie, nemám pomalu ani jiné boty.

Stála jsem zrovna před zrcadlem, když jsem uslyšela ze spodního patra hluboký Emmettův hlas.

„Ho, ho, hó. Veselé Vánoce.“ Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Rychle jsem si na krk připevnila řetízek a se stálým úsměvem na rtech, který jsem si chtěla po celý dnešní den udržet, zamířila do obývacího pokoje.

Předchozí kapitola --> Další kapitola 

Autor: Hanulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jedna rodina? Nesmysl - 24. Vánoce, Vánoce přicházejí první část: