Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jediná svého druhu - 2. kapitola

02.12.2010 (14:15) • XXKatherineXX • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1802×

Pohled Neznámé / Lilliany

Šla jsem do garáže, abych mohla jet splnit další úkol. Právě jsem byla u Ara a ten mě poslal na misi, zabít třicet novorozených upírů, což pro mě není žádný problém. Nejsem sice upír, ale mám dar vytvořit vše, co si dovedu představit. Také jsem poslední z rodu vlkodlaků, těch pravých, kteří se mění za úplňku v obrovské vlky. Já nejsem obyčejný vlkodlak, jsem napůl vlkodlak a půlka mého já je upír. Mám to nejlepší z obou. Jsem rychlejší, silnější, mám více vyvinuté smysly, přeměnuji se na vlka, kdykoli chci. Nemusím pít krev a zraní mě jen stříbrná zbraň namočená v mé krvi. A to ví jen ti, kterým věřím.

Minulost roku 1411
Zabíjeli nás, vlkodlaky, protože věděli, že jsme silnější něž cokoli jiného. Na konci jsme zbyli jen já a má rodina. Byla jsem ještě malé dítě, ale věděla jsem, co se děje. Zabili mi rodinu přímo před očima, mého otce vlkodlaka za to, že žil a mojí mámu upírku za to, že si něco začala s vlkodlakem a měla s ním dítě. Upírky nemohou mít děti, také moje máma byla člověk, ale proměnili ji a tím i mě. Měla jsem se stát jen napůl vlkodlak, ale upír, který procházel městem ucítil máminu vůni a kousnul ji. Pár let jsme žili jako štastná rodina, ale našli nás a my neměli čas utéct.
Před mojí jistou smrtí mě zachránil jeden upír, Aro. Donesl mě sem, do Volterry, kde vládne spolu s bratry. Marcem a Caiem. A tak začal můj život ve Volteře. Naučila jsem se bojovat a používat svůj dar, o kterém ví jen dva upíři. Ani jeden není ve Volteře. Po výcviku jsem byla posílána na malé mise, ale když Arovi došlo, že dokážu více, posílali mě plnit úkoly, které by nikdo jiný nezvládl.

Přítomnost rok 2010
Nasedla jsem do auta a vyjela na cestu.
Po dni jsem dorazila na místo, kde by měli mít stanoviště. Zastavila jsem u cesty do lesa a vystoupila a  rozeběhla se. Běžela jsem asi patnáct minut, když jsem ucítila pachy upírů. Hodně upírů.
Od teď jsem šla lidskou rychlostí. Došla jsem až na malou loučku, kde všechni byli.
„Á, už jí tady máme. Lilliano, jsem tak rád, že jsi dorazila,” volal na mě Aro. Co tu dělá Aro? Přemýšlela jsem a hned jsem se také zeptala.
„Co tu děláš, Aro?” zeptala jsem se. Pousmál se.
„Jsem tu, protože chci vidět, jak zemřeš,” oznámil a dal povel na to, aby všichni zaútočili na cíl. A cíl jsem já. Poslala jsem ohnivou kouli na první řadu, ale nic se nestalo. Zkusila jsem zastavit čas, ale zase nic. Byli už moc blízko a mně došlo, že moje schopnosti nefungují, protože je někdo blokuje. Vyndala jsem si pistole . Jednoho upíra jsem střelila do srdce a hned padl k zemi. Normální zbraně by upíry nezabily, ani nezranily, ale když jsou polité mojí krví, tak to jde docela rychle. Střílela jsem po nejblišších nepřátelích. Docházely mi kulky, tak jsem si vyměnila zásobník a bylo to právě včas, abych zasáhla upíra, který byl těsně u mě. Trohu mě škrábnul do ruky. To nebyl problém, ten byl v tom,  že jsem měla nepoužitelné pistole. Takže jsem vytáhla jednoruční meč, který jsem měla zasunutý v pochvě u boku. Možná se divíte proč meč, ale je nejlepší zbraň na blízko. Mečem se nejlépe zabije upír tak, že mu useknete hlavu. Hned jsem zapíchla dvěma upírům meč do srdce. Další upír na mě chtěl skočit, ale já mu ve skoku usekla hlavu. Ve vzduchu jsem se otočila a usekala hlavy všech upírů kolem sebe. Těch bylo kolem deseti. Už se jich na zemi válelo asi dvacet, to mi zbývá třicet až čtyřicet. Seskupili se všude kolem mě. Točila jsem se dokola, ale nikde nebyla mezera.
„Tak co Lilliano, už si popovídáme? Chtěl bych ti totiž ještě něco říct, než zemřeš,” usmál se sladce Aro.
„Pamatuješ si na to, když ti zemřeli rodiče? Někdo je zabil a ten někdo jsem byl já. To já ti zabil rodiče. Všichni věděli, že vlkodlaci jsou silnější, a proto jsme je všechny zabili. Jediná ty jsi ještě na živu, protože jsem myslel, že si tě obrátím na svojí stranu, ale došlo mi, že ty by jsi upíry zabíjela pořád a nakonec bych to byl já. Takže radši, abys zemřela ty než já.”
Pořád jsem slyšela tu větu „To já ti zabil rodiče.” Jak to mohl udělat? Brala jsem ho jako otce. A on mi zabil ty, na nichž mi záleželo nejvíce, moji rodinu. On zabil je a já zabiji jeho.
Byla jsem rozhodnuta. Zabiju ho a s ním všechny upíry, kteří jsou na světě. Bude jen pár vyjímek a to mých upírských přátel.
Tasila jsem meč a pokračovala jsem v boji. Pořád jsem se otáčela, abych dlouho neměla nepřátele v zádech. Nestihla jsem útočit a krýt se, a tak mi zabodli dýku do břicha. Podívala jsem se, kdo mi to udělal. A zjistila jsem, že to byl Aro.
Musím se nějak z toho dostat, nebo zemřu. Jediná možnost, jak přežít je, se proměnit na vlka. A utéct jim. Jen tak přežiju.
Rozhlídla jsem se kolem sebe a našla volnou cestu. S vypětím všech sil jsem se přeměnila a proběhla uličkou. Všichni se hned za mnou rozeběhli, ale nestíhali mému tempu - mému vlkodlačímu tempu. Po pár minutách  jsem jim utekla a nemusím se bát, že by mě chtěli pronásledovat, protože neucítí moji stopu. Byla jsem ale pořádně unavená, zastavila jsem se a nadechla se. Ve vzduchu jsem ucítila upíří vůni a jednu, kterou jsem dlouho necítila. Málem století to bude. Byla to vůně mého přítele, kterému jsem pomohla a on teď snad pomůže mně. Byl to doktor, tak mě snad zachrání.
Vyběhla jsem po stopě, po deseti minutách jsem doběhla ke krásnému domu. Jako vždy měli Carlisle a jeho rodina takový typ domu. Přeměnila jsem se a zvonila. Slyšela jsem, jak někdo jde po schodech a volá, že už jde.
Začala jsem mít mžitky před očima, a pak se mi zatočila hlava a já spadla na zem. A pak bylo jen černo.  

Autor: XXKatherineXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jediná svého druhu - 2. kapitola: