Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 5. Kapitola

08.02.2010 (18:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1736×

5. Kapitola

Pohled: Jacob

„Jaku…,“ vydechla Bella. Hlas měla přiskřípnutý. Mluvila tiše, a přesto mě to pohladilo po duši.

Potřeboval jsem ji vidět! Toužil jsem slyšet její hedvábný hlas, který ve mně vyvolával nezkrotnou touhu po jejím objetí z blízka… Musel jsem s ní mluvit.

„Ahoj, promiň, že jsem to nebral, ale měl jsem nějaký problémy… Potom ti to vysvětlím. Nechceš teď ven?“ ptal jsem se s neskrývanou nadějí v hlase. Přesto, že jsem se na ni tolik těšil, nedokázal jsem v sobě zahnat strach o svého otce. Tolik jsem se o něj bál!

„Jo jasně, tak za chvilku u mě?“ souhlasila Bella.

„Jasně, jasně, tak zatím.“ Zavěsil jsem telefon a běžel k motorce. Potřeboval jsem někoho, komu bych se mohl vyzpovídat. Bylo mi v tuhle chvíli jedno, že bych se před ní měl chovat jako drsňák a chtěl jsem jí všechno říct. Jak moc se bojím o svého otce, že mě trápí moji kamarádi. Nedokázal jsem pochopit, co se to s nimi děje. Poslední dobou jsem nechápal nic. Byl jsem tak zmatený… Všechno v hlavě se mi motalo dohromady.

Naskočil jsem na motorku, ani jsem tátovi neřekl, že jedu pryč. Byl jsem tolik rozčílený. Emoce mě ovládaly a moje myšlenky se rozebíhaly různými směry.

Zatřásl jsem hlavou, abych se zbavil otravných myšlenek, ale mé smysly nebyly připraveny na jakékoliv rozptýlení. Ruce se mi roztřásly a s nimi i celá motorka. Kola se stočila na stranu do protějšího pruhu a hned zase do hustého lesa. Musel jsem se soustředit, pevně jsem se chytil třesoucího se přístroje pode mnou a převzal vládu nad řízením zpět do svých rukou. Tohle se mi snad ještě nestalo, asi jsem byl opravdu přetažený. Je toho na mě trochu moc.

Zaparkoval jsem před jejím domem. Už stála venku a vyhlížela mě. To vědomí mě zahřálo u srdce, je tu někdo, komu na mě opravdu záleží. Takových lidí moc není.

Sesedl jsem z motorky a šel přímo k ní. Nemohl jsem si pomoct, ale dnešní večer jsem se prostě neovládal. Nedokázal jsem kontrolovat své myšlenky, co mělo být správné a co se nehodilo. Byl jsem stoprocentně upřímný, teď jsem neměl sílu se snažit držet si před Bellou nějakou tvář kluka, kterého by si měla přát. Chtěl jsem být sám sebou.

Objal jsem ji a nechal se unášet tím pocitem, dokud mi opravdu nedošlo, co to právě dělám. Poodtáhl jsem se od ní a chtěl se jí omluvit, ale její výraz ve tváři mě zastavil. Vůbec se netvářila nahněvaně, ale spíš tak, jako by se jí to líbilo. Chytil jsem si za ruce a upřeně se jí zakoukal do očí.

„Promiň, že jsem nezvedal ten mobil… Táta… Měl infarkt,“ špitl jsem tiše. Cítil jsem, že se jí musím omluvit.

„Jaku… Je mi to líto. Upřímnou soustrast,“ odpověděla smutným hlasem, jako by se mnou soucítila.

„To ne, on je tejka v pohodě, ale strašně jsem se vyděsil,“ musel jsem přiznat. Připadal jsem si v tu chvíli opravdu jako slaboch, ale nemohl jsem se stydět za svůj strach! Mám tátu opravdu rád.

„Projdeme se?“ Navrhla, když viděla můj zadumaný výraz.

„Určitě. Jo a Bells… Děkuju.“ Zase jsem se nedokázal ovládat. V její přítomnosti šly všechny mé smysly stranou a zůstával tu jen jeden cit. Zamiloval jsem se.

Pomalu jsem naklonil svoji hlavu k ní, a pozoroval, jak bude reagovat. Nechtěl jsem dělat nic, co by sama nechtěla, ale moje touha políbit ji byla silná.

Vzal jsem její obličej do svých dlaní a spojil naše rty. Byly tak sladké, jak jsem si to tajně představoval.

Neprotestovala, spíš se mi poddala hned, když naše rty splynuly. Moje touha po jejích rtech vzrostla. Nepřestával jsem ji líbat. Její ruka mi zajela do vlasů, ve vášnivém oblouznění a ani moje ruce nezůstaly nečinné. Objal jsem ji a jednou rukou jsem sjel přes její záda až na zadeček.

Odklonil jsem se, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá. Opravdu tu stála a koukala na mě s jiskřičkami v očích. Zářila štěstím. Neodolal jsem a znovu ji políbil, jenom lehounce na její rtíky.

Bella se na mě podívala zasněným pohledem a objala mě. Vzal jsem ji za ruku a odváděl k lesu. Nevím proč, ale to místo mě vždy přitahovalo. Cítil jsem se tam klidněji, než kdekoliv jinde a nejvíc v noci. Většinu lidí by ovládl strach, ale mě ne.

Tuhle část lesa jsem měl prochozenou už milionkrát. Jen tak jsme se s Bellou procházeli, než jsem ji zavedl k rybníku.

Bylo to mé oblíbené místo a já doufal, že se jí bude aspoň trochu líbit. Podle výrazu, který jsem zahlédl na její tváři, jsem se trefil. Oblíbila si to tu na první pohled stejně jako já.

Jen co spatřila loďku, táhla mě směrem k ní. Nasedla do ní s neskrývaným nadšením pro romantiku.

Dopluli jsme doprostřed a zastavili se. Objal jsem ji a užíval si tepla jejího těla. Prsty jsem si pohrával s jejími vlasy a špital jí do ouška, co všechno mě trápí. Připadal jsem si trochu jako malé dítě co si stěžuje, jak moc je život krutý, ale já jsem jí to musel říct. Vyvolávala ve mně pocit, že u ní, bude jakékoliv tajemství pohřbeno, dokud neřeknu.

Vyprávěl jsem nesmyslné zážitky s kluky a celou dobu jsem brebentil a brebentil. Až potom mi došlo, že ona mě celou dobu jen trpělivě poslouchá a konejší. Přestal jsem mluvit a čekal, jestli se taky nechce s něčím svěřit.

Začala mi vyprávět o své matce a o otci, kterého moc ráda nemá. Byla jako bílá růžička, která nemá ani skvrnku špíny. Její život se zdál být ve všech směrech dokonalý. Nechápal jsem, proč si vybrala zrovna mě.

„Jaku, už budu muset jít domů,“ protrhla jednu krásnou tichou chvíli v objetí Bella.

Přitakal jsem. Opravdu už bylo pozdě a my musíme jít zítra do školy. Jak otravná všední záležitost.

Zabral jsem za vesla, ale Bella se v ten moment nahnula ke mně a naše loďka se převrátila. Překvapeně jsem se postavil na nohy. Nebylo to hluboké, ale voda byla ledová. Musel jsem se začít smát, jak rychle jsem si dokázal zchladit hlavu takovouhle malou koupelí.

Bella přišla ke mně, objala mě a lehce mě políbila na rty.

Pak jsme se přebrodili až ke břehu, kde jsme si vyždímali naše mokré oblečení. Šel jsem ji doprovodit domů. Dnešní den byl tolik nabytý zážitky…

Před domem jsme se zastavili. Naposledy jsem ji políbil, ale tentokrát jsem zapojil i naše jazyky. V dokonalé souhře se proplétaly jeden s druhým. Byl to tak slastný pocit, že mi nedal později v noci spát.

Musel jsem se od Belly odtrhnout. „Tak pa, už teď se mi stýská,“ šeptnul jsem ji do ucha.

„Mně taky, dobrou.“ Něco v jejím hlase vypovídalo o radosti, která jí zněžněla pohled ještě víc. Začínala mě přivádět k šílenství. Toužil jsem po ni.

„Dobrou noc,“ naposledy jsem se rozloučil a políbil ji na dobrou noc. Ještě jsem se otočil, zamával na ni a nasedl na motorku. Uháněl jsem domů jen, abych s ní nebyl ještě o chvíli dýl. Propadal jsem představě, že se zbavím i svého posledního sebeovládání a poddám se jí.

Domů jsem dojel s hlavou v oblacích. Netušil jsem jak to dokázal, ale vždy, když jsem byl s ní, tak moje problémy ustoupily. Nemusel jsem myslet na to, co mě trápí, protože ona byla moje přítomnost.

Vytáhnul jsem klíče, abych nemusel budit tátu tím, že budu zvonit a chtěl jít dovnitř, když jsem vycítil něčí přítomnost.

V šeru lesa se objevila černá postava a za ní ještě další dvě.

Pohled: Bella

S úlevou jsem vzala mobil na první zazvonění.

„Jaku…“ Skoro se slzami v očích jsem zašeptala jeho jméno do telefonu. Zalil mě pocit úžasného štěstí, že Jakovi snad nic není.

„Ahoj, promiň, že jsem to nebral, ale měl jsem nějaký problémy… Potom ti to vysvětlím. Nechceš teď ven?“ zeptal se a v jeho hlase jsem cítila obrovskou bolest. Tohle je vážné, hodně.

„Jo, jasně… Ehm… Tak za chvilku u mě?“ Byla jsem nejistá a měla jsem o něj strach. Co se mu sakra mohlo stát? Zněl příšerně a mně to trhalo srdce.

„Jasně, jasně… Zatím,“ dodal a zavěsil. Nečekal ani na mou odpověď. Hlavou se mi rojilo tisíce různých scénářů a ani jeden mi nepřišel moc pravděpodobný. Jen jsem doufala, že neřekne, že je konec. To bych asi neunesla. Nechodíme spolu, ale záleží mi na něm. A hodně.

Nervózně jsem přecházela po pokoji a mozek mi pracoval na plné obrátky. Byla jsem nešťastná z jeho bolesti. Kdybych mohla, přenesla bych na sebe jeho trápení a nechala bych se trýznit.

Už je to pět minut. Kde je? Dýchala jsem zrychleně a ještě rychleji jsem přecházela po pokoji.

Dalších pět minut. To už by tady měl být, ne?

Už patnáct minut jsem stepovala po pokoji, ale potom jsem se rozhodla, že půjdu před dům. Jakmile jsem za sebou zavřela domovní dveře, uviděla jsem světla z jeho motorky. Teď už jsem byla klidnější a vyčkávala na něho, až ke mně přijde.

Sesedl z motorky a sundal si helmu. Viděla jsem jeho zmučený výraz. Pomalounku došel ke mně a objal mě. Zabořil mi hlavu do vlasů a mačkal mě, až jsem skoro nemohla dýchat. Beze slova jsme tam stáli možná deset minut, ale potom mě pustil a chytl jen za ruce.

„Promiň, že jsem nezvedal ten mobil… Táta… Měl infarkt,“ vydal ze sebe. Jeho táta… Umřel?

„Jaku… Je mi to líto. Upřímnou soustrast,“ zašeptala jsem.

„To ne, on je tejka v pohodě, ale strašně jsem se vyděsil,“ pověděl a znovu mě objal. Chtěla jsem mu pomoct nějak víc, ale to v mé moci nebylo.

„Projdeme se?“

„Určitě. Jo a Bells… děkuju,“ špitl. Nahnul se pomalu ke mně a vzal můj obličej do dlaní. Moje srdce se rozběhlo ještě rychleji než normálně a chtělo mi vyskočit z hrudi. Opatrně se otřel svými rty o moje, ale potom už mě políbil doopravdy. Naše první pusa. To už něco znamená. Asi mu nejsem až tak lhostejná.

Při polibku přidával na intenzitě. Zavřela jsem oči a zapletla ruku do jeho vlasů. Měl je nádherně hebké a jemné. Jeho ruka mi spočinula na kříži, ale bylo jasné, že to není její konečná zastávka. Pomalu a celkem nejistě mi ji sesunul až na zadek, tam se jí asi líbilo. Jeho dotyk mě pálil přes kalhoty. Ne teplotou, ale tím pocitem. Cítila jsem mravenčení v podbřišku jako nikdy.

Přála jsem si mít stroj času a zastavit právě tady. Nikdy odsud neodejít do kruté reality. Cítit pořád ten krásný pocit, že mě má někdo rád a že mu na mně záleží.

Po chvilce se ode mě Jake odklonil. Otevřela jsem oči a usmála se. On udělal to samé a políbil mě znovu. Mých rtů se dotýkal ještě něžněji než předtím.

Rozpojil naše rty a já ho objala. Potom mě vzal za ruku a vyšli jsme směrem k lesu. Skoro celou dobu mluvil jen on. Vysvětloval mi, co je s jeho tátou. Rakovina. Na tu umřela moje babička, když mi bylo sedm. Prý už nemá naději.

Chodili jsme po lese a najednou jsme vystoupili z tmavého houští lesa a před námi se otevřel obrovský prostor. Rybník. Netušila jsem, že je poblíž.

Jen jsem tam chvíli koukala na tu krásu, jak se od něj odráží poslední paprsky slunce ve všech možných barvách. Pro mě byl tento úkaz ještě nádhernější než pro obyčejného člověka. Viděla jsem miliony paprsků, jak se odráží a dopadají na les za námi.

Podívala jsem se na levou stranu a tam byla na břehu loďka se dvěma pádly. Dokonalé! Podívala jsem se na Jaka a táhla jsem ho k té loďce. Tohle byla dokonalá příležitost. Začíná se stmívat. Dokonce se objevují první hvězdy a jsem tu jen já a Jake. Romantika.

Vpluli jsme doprostřed rybníčka a Jake položil pádla na podlahu loďky a objal mě. Opírala jsem se o jeho hruď a bylo mi v tu chvíli nádherně. Jake si hrál s prameny mých vlasů a vyprávěl mi o jeho dětství, o jeho sestrách a nemocném otci. Bylo mi ho nesmírně líto a ještě horší bylo, že já mu o svém životě nemůžu skoro nic říct. Jak strašně moc bych chtěla si s někým popovídat, ale nejde to. Řekla jsem mu jen zkrácenou verzi mého dětství. Máma umřela při porodu a otce nesnáším a právě on je můj poslední příbuzný, ikdyž ne tak docela.

Už bylo asi hodinu po půlnoci a já chtě - nechtě musela domů, musím se vyspat, protože nechci zítra vypadat jako po opici. Ještě než Jake zabral za vesla, otočila jsem se na něj a chtěla ho políbit, ale rovnováha zmizela a loďka se převrátila. Naštěstí to tady nebylo moc hluboké. Voda mi sahala asi po pás. Nešťastně a omluvně jsem se podívala na Jaka, ale ten se jen smál. Políbila jsem ho. Cítila jsem na sobě chlad z ledové vody, ale zároveň mě celé tělo pálilo touhou a pocitem, že konečně k někomu patřím. Že patřím právě k němu.

Pomalu jsme doplavali k břehu a Jake ještě za sebou táhnul loďku. Trochu jsem vyždímala svoje oblečení a šli jsme směrem domů. Každých deset metrů jsme se zastavili a políbili. Zjištění, že už stojíme před mým domem, mě naplnilo zklamáním. S tímhle klukem bych vydržela klidně celou věčnost.

Naposledy se ke mně otočil a políbil mě. Ale už to nebyl takový ten puberťácký polibek. Tohle bylo jiné, takové dospělé. Jemně se mi jazykem naboural do pusy a já nemohla a ani nechtěla protestovat. Přitiskl mě na sebe tak těsně, že všechno kolem mě byl jenom Jacob.

„Tak pa, už teď se mi stýská,“ pošeptal mi Jacob do ucha a jeho dech mě příjemně lechtal na boltci.

„Mně taky. Dobrou,“ dodala jsem se smutkem v hlase. Nechtěla jsem, aby odešel. Ale kdyby ho tu otec našel, asi by to s ním nedopadlo dobře.

„Dobrou noc,“ pověděl a znovu mě políbil. Potom už uháněl ke své motorce a nasedal. Naposledy zamával a vyrazil směrem k silnici.

Šla jsem si k sobě do pokoje lehnout a pokusit se posledních pár hodin spát. Ale nešlo to. Až moc jsem musela myslet na dnešní večer. Bylo to krásné… Chvilku nad ránem jsem usnula. Měla jsem na sobě ještě mokré oblečení, ale mně to nijak nevadilo. Nemocná být stejně nemůžu, tak mi to bylo jedno.

Když jsem se ráno probudila, chtěla jsem se nadechnout a protáhnout se, ale jakmile jsem se o to pokusila, uhodil mě do nosu odporný smrad. Po chvilce mi došlo, že je to ten samý, co jsem cítila v La Push…

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 5. Kapitola: