Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 4. Kapitola

01.02.2010 (19:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1558×

4. Kapitola

Pohled: Bella

Písnička: Tady

Prosím, prosím, vezmi to. Škemrala jsem skoro se slzami v očích a zároveň proklínala svého otce. Kolik ještě trápení budu muset kvůli němu snést? Copak mu to už nestačilo? Vzlyky se mnou otřásaly a já jim nemohla vzdorovat. Cítila jsem naprostou bezmoc a bolest mi přímo čišela ze srdce.

Dovolali jste se… „do hlasové schránky,“ dodala jsem sarkasticky. Sakra. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale pokaždé mi ta otravná ženská řekla do ucha: „Dovolali jste se do hlasové schránky.“ Už mi ta ženská začínala lézt krkem. Měla jsem tisíc chutí hodit ten mobil na zeď, aby se rozplácnul jako moje naděje. Ale ten zatracený stroj za to přeci nemohl. Jen já jsem byla příčinou toho všeho. Zemře kvůli mně nevinný člověk. Kdybych jenom neexistovala, bylo by na světě líp. Přináším s sebou jen smrt osobám, na kterých mi záleží. Začalo to už při mém narození. Máma kvůli mně zemřela a já si to nikdy neodpustím.

Ne, sakra ne! Nesmím to vzdát, třeba se za ním ještě nedostal. Třeba ještě není… pozdě. Při těch slovech se mi udělal v krku obrovský knedlík a z očí mi vytryskly další slzy. Musím se alespoň pokusit k němu dostat. Ale copak vím, kde bydlí? Naděje umírá poslední. Umírá… Dost! Nemysli na to! Ještě není pozdě. Dostanu se k němu a třeba otce i zabiji, když bude třeba. Zrovna ten nikomu chybět nebude.

Bydlí někde v La Push. To je asi dvacet kilometrů za Forks. Doběhnu tam a zkusím ho najít. Prosím…

Jen podle vyprávění lidí ve škole jsem věděla, kterým směrem je ta rezervace. Nijak jsem neváhala a rozběhla se směrem na východ. Naštěstí jsem se tam mohla dostat lesy a nemusela jsem se ohlížet na to, jestli mě někdo vidí nebo ne. Byl celkem hustý a nikde jsem neslyšela, ba ani neviděla nic podezřelého. Ovládaly mě pouze zbystřené instinkty. Nevzdávala jsem se.

V té rezervaci jsem byla za krátkou chvíli. Těsně před silnicí jsem zpomalila na lidské tempo. Nesmím se prozradit. Nasála jsem vzduch do svých plic a snažila se najít Jakův pach, který bych rozeznala mezi miliony. Jake mi voněl přímo nádherně. Ale ne tak, že bych ho chtěla okusit jako potravu. Bylo to něco jiného… Něco… Ani to nedokážu popsat. Něco mezi fialkou a čerstvým deštěm. Je to sice nesmyslná kombinace, ale nedokázala jsem ji k ničemu jinému přirovnat.

Hned napoprvé jsem měla štěstí a ucítila jsem ho. Vydala jsem se směrem, kde byl pach silnější a silnější. Šla jsem po silnici a cestou minula několik lidí. Snažila jsem se co nejvíce zakrýt to, že větřím, ale myslím, že oni by si toho ani nevšimli. Všichni byli podivně zkroušení a bez výrazu. Snad nejdu pozdě!

Netrvalo dlouho a narazila jsem na místo, kde byla jeho vůně nejsilnější. Stála jsem před malinkým červeným baráčkem. Tady to musí být. Obešla jsem ten domek kolem dokola a nikde jsem ho nezahlédla, ani vevnitř. V okolí jsem necítila žádné velké množství krve, jen takový nepříjemný puch. Nejblíže bych to přirovnala k zmoklému psisku. Odporné. Zvedal se mi z toho skoro žaludek. Copak to ti lidé necítí?

Chtěla jsem tam zůstat a počkat až se Jacob vrátí, ale něco mi říkalo, ať to nedělám. Poslechla jsem svůj instinkt a utíkala pryč z toho místa. Necítila jsem se tam dvakrát nejlíp.

Byla jsem už v lese a běžela svou přirozenou rychlostí směrem ke mně domů, když v tom jsem uslyšela nějaký zvuk za zády. Někdo za mnou běžel, ale bylo dost možné, že není sám. Kolik jich je a co to je? Bylo zřejmé, že to není člověk. Znovu jsem v nose ucítila ten příšerný smrad, který mě jen popohnal kupředu. Ale nejvíce mi tom neseděl rytmus běhu. Jako by běžel po čtyřech? Dobrý, bojím se rysa nebo pumy. Co jsem to za upíra? Nechtěla jsem se s těmi stvořeními střetnout. Asi po deseti kilometrech mě přestaly pronásledovat a já malinko zvolnila tempo.

Doběhla jsem domů okolo sedmé večer a doufala, že bude doma otec, abych se ho na všechno vyptala. Vešla jsem se nadějí do domu a už podle čichu jsem usoudila, že tu není. Jak jinak. Popadla jsem mobil a v další vlně paniky jsem vytáčela Jakovo číslo. Několikrát to padlo zase do hlasové schránky. Pak jsem to už přestala zkoušet. Byla jsem příšerně unavená a bolely mě nohy od toho běhu.

Vešla jsem do koupelny a napustila si vanu horkou vodou. Chtěla jsem si trochu uvolnit ztuhlé svaly na nohou. Vzala jsem si ze skříně něco na sebe a zapadla do koupelny. Oblečení, ve kterém jsem celý den lítala po lese, bylo zralé na vyhození. Shodila jsem ho ze sebe a vlezla do vany. Pocítila jsem úlevu svého těla, ale duši to moc nepomohlo. Stále jsem se strachovala o Jacoba. Proč jenom nemůže člověk nebo někdo jako já ze sebe shodit všechny starosti jako staré oblečení? Život by byl mnohem jednodušší. Chvíli jsem ještě vegetovala ve vaně, ale potom se mi zachtělo jít spát. Vypustila jsem vodu a vylezla z vany. Osušila jsem se a oblékla si na sebe pyžamo. Zalezla jsem do postele a ještě jednou nebo dvakrát zkusila zavolat Jakovi, ale jako obvykle nic.

Položila jsem mobil na noční stolek a tupě koukala do stropu. Co když mu ublížil? Nemohla jsem na to ani pomyslet. Znala jsem Jaka sice chvíli, ale měla jsem ho celkem ráda. To naše první rande bylo krásné, ale já jsem si přála, aby mě políbil doopravdy a vášnivě. Přesto, že jsem nemohla doufat v to, že ke mně cítí náklonnost jako já k němu. Uprostřed pochodu svých myšlenek jsem usnula. Naštěstí se mi nic nezdálo a mohla jsem spát v klidu.

Ráno jsem se probudila kolem poledne. Nejdříve jsem se protáhla a nic mě netrápilo, ale potom na mě dolehly události včerejšího dne a já opět propadla slzám. Chtěla jsem si sednout na postel a začít usedavě brečet, ale nemohla jsem. Jake měl přednost. Zkusila jsem mu volat a… Zvedl mi to! On žije! Zalil mě pocit štěstí, ale ten rázem opadl při jeho prvních slovech.

„No co pořád?“ ozvalo se na druhé straně místo pozdravu. Nechápala jsem, proč je tak naštvaný.

„Promiň, to jsem já, Bella,“ vydala jsem ze sebe přiškrceným hlasem. Do očí se mi zase draly slzy.

„Co potřebuješ?“ tohle už řekl trochu milejším hlasem, ale stále tam byl znát ten osten zuřivosti.

„Jenom jestli si v pořádku, víš…,“ začala jsem chrlit šeptem ze sebe, ale on mě neurvale přerušil.

„Jo, já jo. Omlouvám se, ale nemám teď vůbec čas. Zavolám ti potom. Tak zatím," řekl na konec a típnul to. Pozitivní věc na tomhle rozhovoru byla, že je naživu. Už za tenhle fakt jsem mohla být nadšená, ale styl jeho rozhovoru ve mně vyvolal neuvěřitelný smutek a bolest. Proč mi to tak vadí? Bylo to jenom jedno rande, nic víc. Snažila jsem se najít logické vysvětlení mého chování, ale nikde jsem ho nenacházela.

Lehla jsem si na postel tváří dolů a poddala se všem emocím, které mě v posledních pár dnech tížily. Proč mi tak strašně vadí, jak byl na mě Jake hrubý? Copak… Ne, to není možné. Znám ho teprve pár dní. Neměla jsem sílu poddat tomu, co k němu cítím, ale ani se do něj držet dál. Něco na něm mě přitahovalo, a tak jsem asi po hodině vzala znovu telefon a zkoušela mu volat. Nic. Zkusila jsem to snad dvacetkrát a nic… Vzdala jsem všechny naděje, že mi vysvětlí, co se to děje.

Jen tak jsem ležela na posteli a koukala do stropu, když mi začal zvonit mobil. Mrkla jsem na něj a… Jacob Black volá.

Pohled: Jacob

Písnička: Tady

Telefon? Byl jsem trochu zpomalený. Protřel jsem si oči a zadíval se do stropu. Sakra! Už svítá a já se válím v posteli. Musí být už poledne. Copak jsem tak dlouho spal?

Rozhlédnul jsem se po pokoji. Telefon pořád zvonil. Tohle asi nebyl budík. Asi by bylo nejlepší ho zvednout, řekl jsem si a pomalu vstal z postele.

„Jacobe!“ Náhlý výkřik se rozezněl domem s takovým utrpením, že jsem se cítil, jako by mi někdo vrazil kudlu do srdce.

„Tati!“ Můj výkřik nebyl ani zdaleka tak bolestný, zato byl žalostný jako smutné zavytí.

Seběhnul jsem schody do přízemí a bral je po dvou. V náhlé panice jsem nedokázal pomyslet na nic jiného, než co se mu proboha stalo.

Doběhnul jsem do obýváku. „Tati, kde jsi?“ Ptal jsem se zmateně. Nevěděl jsem odkud výkřik vycházel. Že by kuchyně? Takhle k poledni otec vařívá oběd.

Mé smysly byly v pohotovostním stavu. Uháněl jsem do kuchyně. Nevím, proč jsem tolik pospíchal na to, vidět ten obraz, jež se mi právě naskytl co nejdříve.

Mé zděšení se prohloubilo a má mysl propadla panice natolik, že dokázala přemýšlet jenom nad tím, jak se mé tělo ovládá.

Můj otec ležel nehybně na zemi. Z pusy se mu vyhrnula pěna a oči, vykulené navrch hlavy, mu těkaly po zúženém zorném poli. Jeho ruce nenápadně škubaly pod vlivem nějakého impulsu.

Padl jsem vedle něj na kolena. „Proboha!“

Objal jsem ho v útěšném gestu, které mu v tuhle chvíli opravdu pomoci nemohlo. Slza bolesti skápla mi z oka a mé tělo, které obklopoval třas začalo znovu získávat sebekontrolu.

Urychleně jsem vyskočil zpátky na nohy a doběhl k telefonu v kuchyni. Okamžitě se mi vybavilo číslo 155. Mé prsty mechanicky vyťukávaly příslušné číslo. Číslo, které v tuto chvíli mohlo zachránit život mému otci.

„Haló? Tady Jacob Black,“ začal jsem ze sebe chrlit adresu, jméno a popsal jsem situaci, kterou jsem před chvílí viděl.

„Dobře, dobře. Zatím mu dejte něco pod hlavu a aspoň dek přes něj přehoďte. Hned tam budeme.“ Příjemný ženský hlas na druhém konci zněl vyrovnaně.

Copak je tohle možné? Můj otec, nejlaskavější člověk, jakého znám prožívá v posledním měsíci tolik utrpení.

Došel jsem do obýváku pro deku a malý polštářek. Přikryl jsem otce a chvíli pozoroval každičký jeho pohyb, ale potom jsem uslyšel pronikavý zvuk sanitního majáčku. Vyšel jsem před dům a nervózně špicoval uši, kdy je uvidím.

Ze zatáčky se vyřítil bílý vůz. Vystoupili z auta. Jen jsem se pozdravil a vrhnul se zpět do dveří k otci. Jeden muž pospíchal za mnou a žena čekala v sanitce.

Doktor pracoval rychle. Změřil mu puls a udělal mému otci pár dalších věcí, o kterých jsem nic nevěděl. Pozdě jsem litoval, že jsem se nenaučil víc o první pomoci. Tohle si budu vyčítat ještě dlouho, proklínal jsem se za to.

„Musíme ho vzít hned do nemocnice. Nebudu vám lhát, je na tom dost špatně. Byl to infarkt.“ Těmi slovy zasadil doktor ránu do mé hrudi.

„Můžu jet s vámi?“ ptal jsem se přiškrceným hlasem. Strach jako by mi svíral všechny vnitřnosti a teď mi nedovolil pořádně promluvit. Snažil jsem se ovládnout, abych se nerozbrečel.

„Bohužel,“ uzemnil mě ten muž ještě víc, „s námi jet nemůžete, ale zabalte mu nějaké věci s sebou a můžete přijet hned za námi. Zařídím, aby vás pustili dovnitř.“

Žena, co doteď čekala v sanitce, přispěchala na pomoc. Přesunuli mého otce na nosítka a ve chvilce byli pryč. Dům osiřel a já s ním. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je tu bez něj prázdno. Musel se tu cítit sám, když jsem nebyl doma. Tenhle dům, který byl odjakživa mým domovem, nasákl pochmurnou náladou a vypadal strašidelně. Strašidelně sám!

Vpadnul jsem do otcova pokoje, abych našel něco, co se mu bude v nemocnici hodit. Do velkého batohu jsem naházel dvě trička, dvoje tepláky na spaní a z koupelny přibalil kartáček na zuby. Vzal jsem s sebou i jednu knížku z jeho knihovny, i když jsem nemohl ani tušit, jestli si ji ještě kdy přečte.

Pro jistotu jsem sebral ještě jednu minerálku z kuchyně. Uklidil polštář a deku do obýváku a nasedl na motorku. Vyrazil jsem směr nemocnice tak rychle, že kdyby byla poblíž policie, dala by mi jistě pokutu.

Když jsem se přiblížil k nemocnici, trochu jsem zpomalil. Seskočil jsem z motorky a vběhl dovnitř.

„Dobrý den, můžu jít za panem Blackem?“ Zněl jsem udýchaně.

„Ne, to opravdu nemůžete. Teď ho přivezli. Je ve velmi kritickém stavu a navíc je zrovna na sále. Je mi to líto, ale srdce mu vynechává.“ Hlas postarší paní za pultem zněl tak chladně, až se mi zastavil dech úzkostí. Vyvalil jsem na ni oči a nechápal, jak mi může něco takového jenom tak oznámit.

„To si děláte srandu, že jo? Já jsem jeho syn a vy mi tu jenom tak řeknete, že umírá, jako kdyby to nic nebylo! Navíc mám slíbeno, že za ním můžu jít. Donesl jsem mu věci. Jak si to vůbec představujete, dámo? Víte jak mi je? To jste ke všem takhle milá? Sakra, co kdyby vám umíral otec?“ rozkřičel jsem se na tu nepříjemnou ženskou už totálně ovládán svým vztekem. Tohle si dovolovat neměla. Dneska toho na mě bylo moc.

Nezmohla se na slovo. Nevěřícně na mě zírala, jak jsem si mohl dovolit otevřít si na ni pusu. Uraženě jsem se od ní otočil a šel si sednout na křeslo. Mé sebeovládání bylo v troskách a já už neměl sílu dál potlačovat slzy. Nechal jsem je tedy prozradit světu mou bolest.

„Haló, Jaku! Vstávej, měl bys jet domů, už je pozdě.“ Slyšel jsem z dálky hlas. Otevřel jsem oči. Všude okolo mě byla tma. Musel jsem usnout.

„Ne. Nikam nepojedu. Musím ho vidět!“ protestoval jsem jako malé dítě.

„Ale jen na chvíli. Měl štěstí, bude v pořádku. Nemusíš se o něj bát. Vlastně ti ho odpoledne můžeme přivést. Upadnul do šoku. Museli jsme ho operovat, ale je v naprostém pořádku. Jen je hodně vyčerpaný.“ Hlas doktora pro mě v tu chvíli zněl jako požehnání.

„Děkuji,“ vydechl jsem úlevou.

„Takže pojedeš domů? Slib mi to. Potřebuješ se aspoň trochu vyspat.“ Mrknul na mě v úsměvu.

„Dobře, no tak fajn.“ Svolil jsem nakonec neochotně. Vstal jsem z nepohodlné lavičky a šel si pro motorku. Nasel jsem na ni a nastartoval. Domů mě hnala spíše únava a radost, než cokoli jiného.

Ve tmě mi náš dům připadal ještě více pochmurný. Smutně jsem se vkradl do svého pokoje. Lehl jsem si na postel a nevnímal zvuk mého mobilu, ohlašující nový hovor.

Ráno jsem se probudil s upřímně neveselou bolestí hlavy. Sakra! Kde máme paralen? Šel jsem prohledat lékárničku v koupelně. Mohl bych se aspoň osprchovat, když už jsem tady, napadl mě spásný nápad pro mé unavené tělo. Strhal jsem ze sebe oblečení, ještě trochu rozzuřen včerejším incidentem a vlezl si do vany pod proud horké vody. Obklopil mě náhlý pocit bezpečí.

Vychutnával jsem si tu příjemnou chvíli dobrých 20 minut, než jsem se donutil vylézt z vany a dojít udělat nějaké jídlo, než se táta vrátí. Zabalil jsem se do ručníku, sešel do kuchyně a postavil hrnec s vodou na sporák. Udělám těstoviny, to bude jednoduché. Ale nejdřív bych se měl asi obléct.

Došel jsem zpět do svého pokoje. Hodil na sebe domácí triko a staré odrbané džíny, když v tom mě do uší uhodil zase ten nepříjemný zvuk.

Sakra! Kdo to pořád otravuje? Bolí mě šíleně hlava a někdo mi pořád volá, proč zrovna teď? To snad není možný. Rozmrzele jsem chňapnul telefon.

„No co pořád?“ řekl jsem místo pozdravu neurvale.

„Promiň, to jsem já, Bella,“ pípnul hlas na druhém konci.

„Co potřebuješ?“ Malinko jsem zmírnil nevlídnost svého hlasu.

„Jenom jestli si v pořádku, víš…“ nedokončila větu.

„Jo, já jo. Omlouvám se, ale nemám teď vůbec čas. Zavolám ti potom. Tak zatím.“ Dozajista si všimla mého podráždění, ale teď jsem se tím nemohl zabývat.

Došel jsem do kuchyně dodělat oběd. Přesně, když se mi dovařili i těstoviny se rozezněl zvonek. Ach, už je tady.

Mému nadšení se nedalo uniknout, hned ve dveřích jsem padl otci kolem krku a dal volný průchod všem emocím. Tedy i slzám.

„Jak já jsem se o tebe bál,“ zajíknul jsem se.

Došli jsme do kuchyně a dali si jídlo. Otec mě pořád povzbuzoval, že se cítí v pořádku, místo toho, aby to bylo naopak. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsme měli takové štěstí. Byl jsem neskonale vděčný.

„Já si jenom skočím nahoru. Bella volala,“ objasnil jsem tátovi. Chtěl jsem naznačit, že mě opravdu nahání ona a ne já ji, ale věděl jsem, že je to naopak. Nemohl jsem se dočkat, až uslyším její hlas.

Mobil jsem našel v neskutečném nepořádku v mém pokoji až po půl hodině pečlivého hledání. Byl zakopnutý pod stolem. Netuším, jak se tam dostal, ale bylo mi to jedno.

Mrknul jsem na displej. Cože? Šestnáct nepřijatých hovorů? Nechápal jsem, kdo mi mohl volat. Až když jsem si přečetl seznam všech, kdo měli tu snahu se mnou včera mluvit, uviděl jsem, že to byla jen jedna osoba. Bella. Že by se opravdu snažila mě uhnat i ona? Podivil jsem se.

Vyťukal jsem její číslo, které jsem se naučil nazpaměť a vyčkával.

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 4. Kapitola: