Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 2. Kapitola

24.01.2010 (22:00) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1667×

2. Kapitola

Pohled: Jacob

Písnička TADY

Takže Bella, pomyslel jsem si. Moc nám toho o sobě neřekla. Ale byla tak roztomilá! Rozplýval jsem se nad tou krásou a poraženecky vzdych. Tuhle nikdy mít nebudu.

Docela úplně jsem zapomněl na kluky, měl jsem plnou hlavu jenom Belly. Neměl jsem zdání, jestli je to realita, nebo jen sen zdál se mi.

„Tak do týhle kočky vážně pudu,“ naparoval se můj spolužák.

„Jí dostat, to by bylo něco, na to nemáš, frajere!“ Zlostně ho okřikl někdo jiný. V téhle třídě si na naši neznámou myslel snad každý kluk. A já jsem nebyl výjimkou.

Ten den se o mě pokoušely mrákoty. Byl jsem opravdu v dost zvláštním stavu. Domů jsem jel překvapivě nerad, ale zato s myšlenkou na ten nejsladší úsměv, co jsem kdy viděl.

Nasupeně jsem sesednul z motorky a proběhnul deštěm k našim vchodovým dveřím. Jen co jsem vešel, poznal na mě táta, že se něco děje. Byl však opatrný a neptal se, věděl moc dobře, že až si budu chtít promluvit, tak přijdu. Stejně, jako jsem mu pověděl o mých kamarádech až po delší době, tak tohle asi mělo taky svůj čas.

Něco v jeho očích mě donutilo se zastavit a věnovat mu trochu pozornosti. Byl jiný, než jsem ho znal. To jsem za poslední dobu přehlížel, jak se mi otec ztrácí před očima? Byl velice hubený a bledý. Vyděsil mě. Copak jsem byl tolik slepý, abych neviděl problémy ostatních lidí, kteří jsou moje rodina?

Zděšeně jsem na něj vykulil oči. „Tati! Proboha, co to s tebou je? Jsi v pořádku? Je ti dobře? Nepotřebuješ něco?“ Snažil jsem se dohnat všechnu tu pozornost, kterou jsem mu v posledních pár měsících nevěnoval.

„To je dobrý, já nic nepotřebuji. Jak bylo ve škole?“ Snažil se změnit téma, ale mně neoblafnul. Tohle nehodlám přehlížet.

„Prosím tě, co se tu děje? Děsíš mě a já mam o tebe opravdu strach.“ Přiznal jsem.

„Koukám, že si konečně zase začal vnímat svět okolo sebe a já se z toho už nevyvlíknu. Stejně bych ti to musel říct, jednou určitě,“ povzdychl si a začal. „Víš, jak jsem byl nedávno v nemocnici?“ Zeptal se mně, ale nečekal na odpověď. „Zjistili, že se mnou není něco v pořádku. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, ale když mi řekli, že mam rakovinu…“ Zadrhl se a hlas se mu zlomil. Rychle se podíval na zem, ale já jsem postřehl tu slanou kapku smutku, co mu skápla z oka.

Jen pomalu mi docházely slova, co mi právě řekl. Nemohl jsem tomu uvěřit, vždyť můj otec je tak silný a odhodlaný muž. Už právě proto, že je postižený, tak by neměl mít nic vážnějšího. To prostě nebylo fér.

Poplašeně jsem na něj zíral a mé oči už taky plakaly. Nadával jsem si za to, že můj otec trpěl a já jsem byl zaslepený jenom svými problémy. A tak jsem ani nepoznal, že se něco děje. Jsem sobecký hlupák.

„To né! To není pravda! Jak se to mohlo stát? Proč jsi mi sakra nic neřekl? Já hlupák!“ Rozkřičel jsem se na něj v návalu vzteku a bolesti.

Smutně se na mě podíval a jeho oči prozrazovaly, že se na tuhle situaci už předem připravil. Moc dobře věděl, že ho čeká smrt a smířil se s tím.

„Jacobe, stejně každý jednou umřeme. Je to pro mě nedůstojná smrt zemřít v nemocnici, takže jsem se rozhodl si užít posledních pár dní života s tebou tady doma,“ pronesl smířlivým tónem.

„Jak si to představuješ? Copak nemáš rozum? Můžou tě léčit! Půjdeš do nemocnice, prosím! Udělej to pro mě,“ křičel jsem jako smyslů zbavený a nevnímal nic okolo sebe. Přes všechny ty vzlyky mi pomalu nebylo rozumět.

„Už jsem se rozhodl. Nemám šanci, moc dobře to cítím a já nesnesu pomyšlení, že bych svoje poslední dny trávil v hnusným špitále!“ Teď už byl trochu rozčílený.

V zoufalosti jsem se otočil a běžel do svého pokoje. Neuvěřitelná vlna bezmoci mě drtila a slzy mi nepomáhaly se uklidnit tak, jako dřív. Proč se tohle děje zrovna mně? Moje rodina! Vždyť všichni z mé rodiny mě opouštějí.

Tati, prosím zůstaň. Zaprosil jsem v duchu zoufalým tónem.

Nedokázal jsem ovládnout svůj vztek, a tak jsem začal kopat do všeho okolo mě, co se dalo rozbít.

Rozzuřeně jsem skočil na postel a začal trhat polštáře na kusy. Všude okolo mě lítalo peří. Jako jemné doteky mi padalo na ramena, jako by mě tím chtělo chlácholit. Ale já jsem nebyl k zadržení. Překulil jsem se na podlahu a s duněním si narazil ruku. To mně rozdivočilo ještě víc. Shodil jsem na zem ze stolu lampu a dupnul na ní, až se po celém pokoji rozletěly střepy. Kopal jsem do židle, dokud neprasklo opěradlo. Ničil jsem, co se dalo, jenom abych dal svému smutku volnou cestu.

Ráno jsem se probudil chvíli před budíkem. Musel jsem usnout vyčerpáním. Billy mě nechal rozbít celý pokoj a nic mi neřekl. Vypadalo to tu jako na skladišti. Většina věcí byla rozbitých, povalených, nebo zdeformovaných.

Pomalu jsem vyšel z pokoje, a když jsem nikde otce neviděl, pochopil jsem, že ještě spí. Nechtěl jsem ho rušit a tak jsem jel do školy trochu dřív. Cestou jsem to bral pár odbočkami po lesních cestách a pořádně to rozjel. Cítit ve vlasech vítr a vidět všechno jenom jako jednu čmouhu bylo tak uklidňující.

Když jsem dorazil do školy, nedal jsem na sobě znát, že se něco děje. Musím se s tím vypořádat sám, řekl jsem si.

„Ahoj!“ Pozdravil jsem kluky a snažil se o veselý tón. Asi si ničeho nevšimli, pozdravili mě a bavili se dál o těch laboratorních pracích, co nás čekají na fyzice.

Do třídy jsem vešel téměř neslyšně. Sedl jsem si na svoje místo a nasadil nepřirozený úsměv. Chtěl jsem tátovi těch posledních pár dní ulehčit. Musí se cítit šťastně alespoň teď, přikázal jsem si. Budu mu věnovat víc času, chci mu být na blízku.

Díval jsem se z okna s naprostým nezájmem o hodinu ponořen do svých myšlenek. Výuka mě vůbec nezajímala, a tak jsem přeslechl, když mě učitel přidělil s Bellou do jedné skupiny.

Přisedla si ke mně a začala studovat náš zadaný úkol. „Co tu děláš?“ Zmateně jsem se na ní podíval a nechápal, proč si ke mně sedla.

„Ahoj, já jsem Bella.“ Usmála se na mě. „Budeme spolu mít laborky, tak jsem si na chvíli přisedla, nevadí ti to?“ Zeptala se mě tím nejsladším hlasem.

„Jasně, to je v pohodě. Promiň, nedával jsem pozor.“ Zčervenal jsem. S ní jsem si připadal lehčí. Všechny starosti se najednou daly zvládnout, když byla poblíž. Nevěděl jsem, jak to dělala.

„Tak já začnu a potom se můžeš přidat. Nenech se rušit,“ nadhodila.

„Ne, to ne. Omlouvám se, já jsem byl zamyšlený. Už věnuji plnou pozornost hodině.“ A tobě dodal jsem v duchu.

„Doufám, že víš něco o lámání světla. Já si vůbec nejsem s ničím jistá. Tyhle duté a vypuklé zrcadla mě opravdu neberou.“ Otřásla se nechutí.

„Průchod paprsků spojkou, rozptylkou a hranolem? Co k tomu mam napsat jako teorii? Na tohle mě teda neužije,“ povzdychnul jsem si nad těmi úkoly.

Smutně se po mně podívala a pohltila mě očima. Její karamelové sytě hnědé oči se nádherně leskly. Něco jsem v nich zahlédl, ale nedokázal jsem to popsat. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Jako by mě vtáhla do hloubky svých očí a uzamkla mě v jiném světě. Lepším světě.

Vyvolávala ve mně pocit, že všechno je dobré, že všechno zvládnu.

Rychle sebou škubla, jako kdyby se něčeho lekla. Nedalo mi to a usmál jsem se na ni. Malinko zrozpačitěla.

Byla to výzva a já ji přijal. Musel jsem to alespoň zkusit. Chtěl jsem ji někam pozvat. Kdyby to nevyšlo, nic se přeci neděje – jen mi umře naděje.

Povzdych jsem si a opatrně ji celou hodinu pozoroval. Byla tak kouzelná.

Co na tom, že ani jeden nevíme, jak tenhle projekt uděláme. Budeme spolu ve skupině a to je pro mě teď to hlavní. Potěšilo mě to.

Chtěl jsem jí dát číslo, aby se ozvala, až na něco přijde, ale připadalo mi to dost ubohé, se takhle vymlouvat.

Zazvonilo a já si rychle zabalil učebnice, abych se nakonec přece jenom nepřemluvil a nedal ji své číslo. Když jsem odcházel, zlehka jsem se na ni usmál a zamával jí.

Jak jsem přijel domů, okamžitě ze mě opadla ta dobrá nálada a zmocňovala se mě těžká deprese.

Snažil jsem se být na tátu milý. Udělal jsem pro změnu večeři sám a k televizi mu donesl pop corn. Úsměv na jeho tváři mě těšil.

„Nezajedeme si o víkendu někam?“ Vztek z předchozího dne mě opustil. Být na něj zbytečně hrubý by přece ničemu nepomohlo.

„Kam bys rád? Třeba na ryby?“ S jásotem souhlasil.

Rybaření mě nebavilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Byl jsem šťastný, že má radost.

S klidnějším vědomím jsem si šel lehnout. Neměl jsem nervy na to, se dál trápit v jeho přítomnosti a předstírat, že se nic neděje.

Můj život byl jeden velký vyšívaný obraz a já viděl, jak se jedna nitka po druhé páře a nemohl jsem to zastavit. Každým mým pohybem jsem spouštěl další vlnu párajících se nití.

S touhle představou jsem usnul a nepřemýšlel nad tím, co bude, až se celý můj život kousek po kousíčku rozpárá. Byla tu naděje, byla tu přece ona. Bella.

Bylo to pošetilé, ale já se těšil do školy jenom na ni. Dnes nás čekaly laboratorní práce, o kterých jsem ani jeden nic nevěděl a mně to vůbec nevadilo.

S úsměvem na rtech jsem přišel do třídy. Trochu jsem posmutněl, když jsem si vevnitř nezahlédl. Přisednul jsem si do své lavice a vyhlížel červený mercedes z okna.

Ani jsem nepostřehl, že by se cokoliv podobného tomuto autu objevilo na parkovišti, a ona stála ve dveřích se stejným výrazem, se kterým jsem přišel já.

Když mě zahlédla, oči ji zajiskřily a ona se vydala směrem ke mně.

„Nevadilo by ti, kdybych si zase přisedla?“ Usmála se na pozdrav.

„Jasně, že ne. Už jsem na tebe čekal,“ pošeptal jsem ji svůdně a zachechtal se tomu, jak se v její přítomnosti cítím lehce.

„Vlastně, jsem to ale hlupák,“ zamračil jsem se. „Včera jsem byl tolik zadumaný, že jsem se ti ani nepředstavil. Omlouvám se, dovol mi to napravit.“ Poníženě jsem se omlouval, když mi došlo, že jsem se jí neřekl své jméno.

„No jasně, to nevadí,“ řekla uvolněně, jako kdyby ji to ani nepřišlo.

„Já jsem Jacob.“ Usmál jsem se na ni mile.

„Dovol, abych ti to vynahradil. Mrzí mě, že jsem byl nezdvořilý. Nemohl bych to nějak odčinit?“ Sám sebe jsem překvapoval, co to plácám.

„Ano? A jak Jaku?“ Vypadala dost překvapeně a potěšeně zároveň.

„Nezašla bys se mnou třeba do kina?“ Nevěděl jsem jak, ale pozval jsem ji.

I na ni to bylo dost a její veliké nevěřícné oči na mě hleděly s jistou pobaveností.

Pohled: Bella

Písnička TADY

Krátce na to zazvonilo a já velice pomalým tempem skládala věci z lavice. Nechtěla jsem se s ním potkat ani pohledem, ale zároveň jsem po tom toužila. Chvíli jsem si dodávala odvahy, abych pohlédla na jeho místo, a nakonec jsem to opravdu udělala. Ale pro moji smůlu už tam nebyl. S lehkým úsměvem jsem šla ze třídy a ještě se nenápadně ohlédla po chodbě. Ani tady není. Škoda.

Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Prosím, ať je to ten kluk. S úsměvem a nadějí jsem se otočila a tam stála Danka. Trochu mě to zamrzelo, ale snažila jsem se svoje emoce zamaskovat úsměvem. Naštěstí si ničeho nevšimla a začala v tom svém brebentění. Za tu krátkou chvilku jsem si ji docela oblíbila. Člověk, ani někdo jako já se s ní nedokázal nudit. Takhle jsme přešli do další třídy, ale tuhle jsme společnou neměly. Rozloučila se se mnou se slovy: „Sejdeme se na obědě.“ Jasně, pokud tu jídelnu najdu.

Vešla jsem dovnitř a rychlým pohledem uviděla dvě volná místa. Jedno v první lavici vedle nesympatického klučiny a to druhé bylo zase úplně vzadu vedle celkem pohledného kluka s kudrnatými vlasy a sebejistým úsměvem. Mou hlavou problesklo rozhodnutí a já si sedla do té první lavice. Nechtěla jsem čelit pozváním na rande, ale zřejmě jim nebylo vyhnutí…

„Ahoj, jak je?“ zeptal se mě ten kluk z té poslední lavice. Přidřepl si k lavici, nespíše čekal delší rozhovor. Já však neměla náladu. Stále jsem myslela na toho klučinu z fyziky.

„Ale tak jde to,“ snažila jsem se ho odbýt. Nepřítomně jsem koukala z okna a chtěla jsem ho tak přimět abyodešel. On si jen odkašlal a pokračoval.

„Říkal jsem si, jestli by sis někam nevyrazila,“ ptal se mě s nadějí v hlase, ale já ho musela surově odmítnout. Prostě já vztah mít nemůžu, třebaže po něm strašně toužím.

„Ehm… chtěla bych, ale mám kluka,“ lhala jsem, ale nemohl to na mě poznat. Jak by taky mohl? Nahodila jsem mrzutou masku a on jen poraženě vzdychl a vrátil se na své místo. Nakonec mi ho bylo líto. Pochybovala jsem o tom, že jsem mu tím způsobila nějakou újmu. Maximálně jizvičku na jeho egu.

V ten moment zazvonilo a učitel vešel do hodiny. Biologie. Měla jsem ten předmět ráda jenom kvůli anatomii lidského těla. Vždy mě to fascinovalo. Vypadám sice jako člověk, ale nejsem jím ani náhodou a nikdy nebudu. Jak moc bych si to přála, ale je to prostě nemožné.

Zvonění. Ten zvuk mi už začínal jít na mozek. Další hodina: matematika. Učebna hned vedle. Našla jsem ji bez problémů a sedla si na volné místo. Tady byly lavice po jednom, tak jsem nemusela moc dumat, vedle koho si sednu. Ale opakoval se scénář jako minulou hodinu, ale tentokrát to byl jiný kluk. Odpálkovala jsem ho jako toho předešlého a věnovala se hodině.

Zase zazvonilo a to byl můj signál k obědu. Měla jsem už docela velký hlad a těšila jsem se na Danu. Hnedka před třídou stál další kluk. Proboha! Jestli mě chce pozvat na rande, tak to už fakt nedávám, pomyslela jsem si.

Nesměle jsem vyšla ze třídy a nijak extra jsem si ho nevšímala. Třeba nečeká na mě. Ale opak byl pravdou. Pomalu ke mně přišel a usmál se.

„Ahoj, já jsem Pavel,“ představil se mi a natáhl ke mně ruku. Pevně jsem ji stiskla a odpověděla.

„Ahoj, jsem Isabella, ale radši mi říkej Bello,“ odvětila jsem mu a doufala, že se nezeptá na tu otřepanou frázi.

„Tak super, našel jsem tě,“ zaradoval se, ale jakmile pochopil, že se moc nechytám, vysvětlil mi to, „Dana mě poslala pro tebe, abych tě dovedl do jídelny… nevadí ti to?“ zeptal se nakonec nesměle. Podíval se na mě psím pohledem a já mu to nemohla odepřít.

„Jasně, že mi to nevadí…“ nevěděla jsem moc dobře, o čem se s ním mám bavit. S kluky jsem si nikdy moc nerozuměla. Naštěstí vycítil moji nejistotu a spustil o svém životě a o škole, skupinkách oblíbených a neoblíbených lidí. Pozorně jsem ho poslouchala a zjistila, že je to docela nesmělý kluk, který by se asi ani neodvážil mě někam pozvat.

Nejdříve jsme vyšli z budovy číslo jedna a přešli do trojky. Tam se mi otevřel prostor celkem velké jídelny. Všechny pohledy se upírali na mě. Super. Šla jsem k tácům a na talíř jsem si vzala jídlo. Boloňské špagety se sýrem. Pavel šel hnedka za mnou a dal si snad dvojnásobek mé porce. Polévky jsem nikdy nejedla. Vedle pultů byla velká mísa s jablky. Měla jsem ráda hodně sladká, tak jsem si vzala to nejčervenější. Ještě jsem si do skleničky nalila pití a otočila se čelem do jídelny s otázkou: „Kam si sednu?“. Naštěstí se vedle mě objevil Pavel.

„Pojď, my sedíme támhle,“ navedl mě správným směrem. Svým pohledem jsem už viděla, jak na mě Danka mává a usmívá se. Za tu chvilku pro mě byla jako sluníčko v tomhle zamračeném a deštivém městě. Bylo to až neuvěřitelné, znala jsem ji asi jenom pár hodin a byla moje kamarádka. Možná to bylo mou dlouholetou samotou.

Sedla jsem si a všechny pozdravila. Danka seděla vedle ještě jedné holky a jednoho kluka. Dívka mi byla celkem sympatická. Nevypadala zrovna na velkou mluvku, jako Danka. Byla mi představena jako Monika. Ten kluk, Adam, měl krásné rysy obličeje, ale hyzdily je desítky pupínků. Litovala jsem ho, musí to příšerně bolet.

Najednou jsem si vzpomněla na tajemného neznámého z fyziky. Jen tak po očku jsem se po něm ohlédla, ale on nikde. Chtěla jsem vyzvědět jeho jméno, abych mu nemusela pořád říkat Pan Neznámý. Přišlo mi to komické. Nechtěla jsem dneska na sebe moc upozorňovat, a tak jsem to hodila za hlavu.

Naslouchala jsem jejich rozhovoru a současně jedla špagety. Nedalo se to srovnat s normálními špagetami, ale co bych mohla čekat od školní jídelny. Sem tam se mě na něco zeptali a já odpověděla.

Jídelna se pomalu vyprazdňovala a já už měla dojedeno. Beze slova jsem vytáhla rozvrh a podívala se, co mám jako další hodinu. Francouzština. Předmět, který jsem nesnášela ze všech nejvíc. Pavel se mi naklonil přes rameno a taky se podíval.

„Super, frájina. Tu máme společnou,“ řekl s téměř hmatatelnou radostí v hlase. Mile jsem se na něj usmála a odešla s tácem. Pavel vyšel hnedka za mnou a potom jsme šli rovnou na hodinu. Dneska moje poslední. Celkem hektický a náročný den.

Celou hodinu jsem si poctivě dělala zápisky a opakovala výslovnost po učiteli. Konečně se zase ozvalo zvonění a já se rozloučila s Pavlem a pelášila k autu. Už z dálky jsem ho odemkla a potom nastoupila. Vyjela jsem z parkoviště a hlasitě si oddechla. Pustila jsem si muziku na plný pecky a zpívala si. „…was being so close, I haven’t so much to say…“ Jak já miluju tuhle písničku. Vždycky ji prožívám, jako kdybych stála před tím davem a zpívala jim. Už od mala mě bavilo zpívat, ale nesměl být nikdo na doslech. Zpívala jsem příšerně falešně.

Během asi půl hodinky jsem dojela k našemu domu. Zaposlouchala jsem se do zvuků a poohlédla po otci. Nikde nebyl. Kde zase trčí? Vystoupila jsem z auta a do nosu mě udeřil silný pach. Krev. Lidská krev. Rychle jsem se vydala za zdrojem a nestačila jsem se divit.

Otec seděl vzadu za domem v podřepu nad svou lidskou obětí. Byla to nějaká žena. Mohlo jí být okolo třiceti. Proč je zrovna můj otec taková bestie? Pomalu se odklonil od jejího těla a konečně si všiml, že jsem tady. Položil mrtvou ženu a otřel si rukávem zakrvácená ústa. Podíval se na mě karmínově rudýma očima a byla v nich vina. Já jsem však tomu ani za mák nevěřila a beze slova jsem k domu. Nešla jsem dovnitř, ale sedla jsem si jenom na zápraží. Položila jsem si hlavu do dlaní a začala brečet. Proč to všechno musí vždycky zkazit? Copak si nepamatuje, jak to bylo minule? Jak nás Volturiovi málem zabili? Kvůli jeho neopatrnosti.

Chvilku jsem tam tak seděla a najednou mě někdo objal kolem ramen. Kdo by to mohl být jiný než otec. Všechen smutek byl pryč a nahradila ho čirá nenávist a vztek. V setině vteřiny jsem se postavila proti němu a dívala se mu do očí.

„Jak jsi jen mohl?“ zeptala jsem se ho, ale nečekala jsem, že mi řekne pravdu.

„Byla prostě moc blízko a já… nemohl jsem jinak,“ říkal to tak přesvědčivě, že kdybych ho neznala, myslela bych si, že nelže. Ale to byl omyl. On se nikdy nezmění. Jednou je to krvelačná bestie a navždy bude. Kolikrát mi už slíbil, že se bude živit krví zvířat? Pokaždé se našel někdo, kdo byl „moc blízko“.

„Kam jsi dal její tělo?“ zeptala jsem se ho po chvilce.

„Zahrabal jsem ho asi pár metrů pod zem. Neměl by ho nikdo najít…“ Neměl. Heh, neměl! Tenkrát taky říkal: „Neměl by ho nikdo najít.“

Musím doufat, že její tělo nenajdou. Už jsem nemohla být více v jeho přítomnosti. Vběhla jsem do domu a zapadla do svého pokoje. Byl sladěn do mých oblíbených odstínů modré a světlounce fialové. Pokoji dominovala velká postel s nebesy a tmavě modrým povlečením a z obou stran obklopena nočními stolky. Na jednom stála lampička se stínítkem a na druhém byl postaven můj notebook. Napravo od postele se vyjímalo obrovské okno se závěsy ve stejné barvě, jako nebesa postele. Když jsem přišla blíž a podívala se tím oknem ven, nemohla jsem odtrhnout oči od toho nádherného výhledu do lesa. Naopak na levé straně od postele stál prostorný psací stůl se čtyřmi šuplíky a místo židle se u něj povaloval světle modrý gymnastický míč. Nad stolem visela polička s knihami. Nebylo jich moc, protože jsem nikdy nebyla zrovna knihomol. Ale jednu knihu jsem si přece jenom oblíbila. Romeo a Julie. Naproti psacímu stolu stojí skříň s oblečením a na dveřích bylo obrovské zrcadlo. Teprve teď jsem si uvědomila, že stojím na měkounkém koberci ve čtyřech odstínech fialové. Ten designér byl vážně umělec.

Padla jsem na postel a ovladačem pustila stereo, které bylo na skříni. Neměla jsem náladu na pomalé písničky a pustila jsem si tvrdý rock. Joan Jett mi v takových chvílích vždy pomohla.

Ležela jsem tam takhle asi několik hodin. Pomalu už se začalo stmívat a já měla hlad. Rychle jsem vstala a došla do kuchyně. Nechtěla jsem se s něčím kuchtit, tak jsem si vzala jenom něco z lednice a šla zase zpátky. Dveře se za mnou s řachnutím zaklaply a já opět pustila muziku na plné pecky. Najedla jsem se a znova jsem si lehla na postel. Dala jsem si ruce za hlavu a zavřela oči. Za nimi se mi ukázal zase jeden z těch nejkrásnějších úsměvů. Už jsem se na něj nemohla dočkat. Nevím ani jak se mi to povedlo, ale usnula jsem.

Probudila jsem se kolem půl sedmé ráno a všude kolem byla tma. Vstala jsem a ze skříně jsem si vzala pár věcí na sebe a šla do koupelny. Osprchovala jsem se a trochu se upravila, abych vypadala jako normální člověk. Došla jsem do kuchyně a vzala si něco k jídlu. Bez pozdravu jsem šla do garáže ke svému autíčku. Nasedla jsem a vyjela směr škola.

Vůbec jsem nevnímala cestu, jen jsem podle paměti jela po silnici. Na parkovišti bylo už několik aut a motorek. Zaparkovala jsem na stejném místě jako včera, ale z auta jsem nevyšla. Pustila jsem si opět nějaké cédéčko a otevřela sešit fyziky. Dneska budeme dělat laborky. Super. Jenom doufám, že ten ke komu mě přiřadí, tomu bude alespoň trochu rozumět, jinak jsem v háji.

Zbývalo mi asi jen deset minut do zvonění, tak jsem vystoupila z auta a zamkla. Pomalým krokem jsem došla do fyziky a sedla si na stejné místo jako včera. Danka už seděla na místě a s úsměvem mě přivítala. Chvilku jsme si povídaly, ale pořád jsem měla nutkání se otočit. Nenápadně jsem se tedy ohlédla. Opravdu tam byl, takže se mi nezdál. Jen mi něco nesedělo na jeho výrazu. Vypadal, jako by ho něco trápilo. Žmoulal nějaký kousek papírku v ruce a vypadal, jako by ho to zajímalo více než cokoliv jiného.

Zazvonilo se a já se otočila čelem k tabuli, protože učitel vešel do třídy. Všichni jsme ho pozdravili a on spustil.

„Jak jsem vám už minule říkal, tak dnes začnete pracovat na vašich laboratorních pracích. Nejdříve vás rozdělím do dvojic. …Swanová, Black…“ Super! Ani nevím, kdo to je. Naklonila jsem se k Dance a zeptala se, kdo je Black.

„To je ten fešák v poslední lavici,“ odpověděla mi s úsměvem od ucha k uchu. Tak to je skvělé, jak s ním můžu dělat laborky? Jsem nervózní, když jsem s ním jenom ve stejné třídě, ještě ve stejné lavici.

Pokusila jsem se hodit malinko do pohody a vstala jsem ze židle. Ještě pořád nic nevnímal. Sedla jsem si vedle něj a on se na mě zmateně podíval.

„Co tu děláš?“ zeptal se.

„Ahoj, já jsem Bella,“ usmála jsem se na něj. Vypadal sladce. „Budeme mít spolu laborky, tak jsem si na chvíli přisedla, nevadí ti to?“ vysvětlila jsem mu, ale nakonec jsem znejistila. Bála jsem se jeho odmítnutí.

„Jasně, to je v pohodě. Promiň, nedával jsem pozor.“ vychrlil ze sebe a malinko zčervenal. Na jeho tmavé pokožce to nebylo moc vidět, ale mému zraku nic neuteče. Konečně se malinko uvolnil.

„Tak já začnu a potom se můžeš přidat. Nenech se rušit,“ řekla jsem, ale doufala jsem, že nebude jen tak mlčet a koukat do prázdna.

„Ne, to ne. Omlouvám se, já jsem byl zamyšlený. Už věnuji plnou pozornost hodině,“ pověděl a já mu v duchu děkovala.

„Doufám, že víš něco o lámání světla. Já si vůbec nejsem s ničím jistá. Tahle dutá a vypouklá zrcadla mě opravdu neberou,“ fyzika mi totiž nikdy nešla.

„Průchod paprsků spojkou, rozptylkou a hranolem? Co k tomu mam napsat jako teorii? Na tohle mě teda neužije.“ Tomu se říká štěstí na partnera na laborky. Sice je milý a hezký, ale o tomhle ví houbeles. Chvilku jsem se dívala do jeho očí a přestala vnímat čas. V ten moment to pro mě bylo jenom zběsilé tikání hodinek. Nešlo se prostě odpoutat od jeho pohledu. Nakonec jsem musela. Trošku jsem sebou škubla při vzpomínce na včerejšek. Malinko jsem posmutněla, protože jsem si uvědomila, že ho nikdy nemůžu mít. Ale jak moc bych chtěla.

Celou hodinu jsem na sobě cítila jeho spalující pohled. Chtěla jsem vypadat, jako když přemýšlím nad naším úkolem, ale nevím, jestli to neprokoukl.

Zazvonilo se a on rychlostí blesku sbalil učebnice a vypadl ze třídy. Bylo mi to dost líto, ale třeba to nebylo kvůli mně. U dveří se otočil a mávnul na mě na rozloučenou. Oplatila jsem mu to a usmála se.

Celý den se mnou nebyla vůbec žádná řeč. U oběda jsem snad ani nejedla. Ranní setkání ve mně vyvolalo až moc pocitů. Nebyly jen uvnitř mě, ale cítila jsem je i na svém těle. Kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, na prsou mě zahřálo příjemné teplo.

Celý den jsem se chovala jako v transu. Doma jsem zalezla do pokoje a lehla si na postel a v mysli jsem si vybavovala stále jeden a ten samý obličej. Teprve teď si uvědomuji, že se mi ani nepředstavil. Pořád je to Pan Neznámý. Vůbec jsem nevnímala, jak čas plyne a najednou mi zvonil budík. Sedm ráno. Rychle jsem se osprchovala, hodila svačinu do tašky a vyrazila do školy.

Málem jsem to nestihla na první hodinu biologie. Hodina se vlekla, jako by byla nekonečná. Možná to bylo tím, že druhou hodinu jsem měla fyziku. Učitel vykládal něco o inkluzi a plastidech, ale já ho vnímala sotva jedním uchem.

Konečně se ozval ten zvuk, oznamující konec hodiny a já vylítla jako střela ven ze třídy. Celá udýchaná jsem se zastavila před třídou, abych se malinko uklidnila. Pomalounku jsem vešla a usmívala se. Byl tam. A usmíval se na mě také. Rovnou jsem šla směrem k jeho lavici a cestou pozdravila Danku.

„Nevadilo by ti, kdybych si zase přisedla?“ Usmála jsem se ještě víc.

„Jasně, že ne. Už jsem na tebe čekal,“ pošeptal mi takovým medovým, možná až koketním hlasem. Sedla jsem si na židli vedle něj a malinko ji pošoupla k němu. Snad si toho nevšiml.

„Vlastně, jsem to ale hlupák.“ Zamračil se a plesknul do čela. Bylo to trochu komické, ale milé. „Včera jsem byl tolik zadumaný, že jsem se ti ani nepředstavil. Omlouvám se, dovol mi to napravit,“ omlouval se mi, ale jemu se prostě nedalo nic zazlívat. Konečně už mu nebudu říkat Pan Neznámý.

„No jasně, to nevadí,“ odpověděla jsem mu.

„Já jsem Jacob. Dovol, abych ti to vynahradil. Mrzí mě, že jsem byl nezdvořilý. Nemohl bych to nějak odčinit?“ malinko koktal a já se tomu musela pousmát. Byl nervózní. Ale já taky.

„Ano? A jak Jaku?“ Zeptala jsem se ho.

„Nezašla bys se mnou do kina?“ pouze jsem na něj malinko vykulila oči a přebrala si, co mi právě řekl. On mě pozval na rande?

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 2. Kapitola: