Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden a půl hříchu z lásky 1. Kapitola

18.01.2010 (09:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2592×

1. Kapitola

...Doufat v odpuštění z prohřešků v kterých není citu, jenom zalíbení. Z Příběhů ve snaze pochopit smutné dění, rozbít víru v celý svět. A dobrým koncům v radostnění zničit překvapení, které skrývá lásky polibek! Smrtící konec záchranou jest pro další život, poukoušejíc se ze správné cesty svést...

Pohled: Bella

Další stěhováni. Nová škola a nové město. Další začátek.

Někdo by se mohl divit, proč jsem tak nervózní, když jsem to zažila už tolikrát. Za svých třicet let jsem už bydlela na různých místech světa a poznala mnoho lidí. Dnes ráno začínám zase od začátku. Mám vstoupit do nové třídy, k novým lidem, kteří na mě budou zírat pro mou neobyčejnou krásu a dokonale propracovanou postavu. Samozřejmě, už bych si na to mohla zvyknout, ale stále je to otravné.

Jela jsem ve svém novém karmínovém mercedesu k nově škole. Otec mi dokonale popsal cestu, takže bych neměla mít problém to najít. Také, že ne. Přijela jsem na parkoviště a vítal mě celkem velký nápis.

Střední škola ve Forks. Forks. Větší zapadákov byste těžko hledali, ale nám to skvěle vyhovovalo. Málo sluníčka, hodně deště a všude kolem lesy. Milovala jsem přírodu. Často jsem jako malá utekla z domu a jen tak se toulala lesem. Byla jsem sama a to mi vyhovovalo. Mohla jsem si oddechnout od svého táty, který doma dělal občas dusno. Byla jsem celkem chápavé dítě. Na chvíli jsem si sedla a přemítala si vzpomínky z útlého dětství. Nejčastěji mi myšlenky zabloudily k mojí mámě. Znala jsem ji pouze chvilinku, ale miluju ji. Dala mi život. A můj otec jí ten její vzal. Nikdy jsem mu to neodpustila a troufám si říct, že nikdy neodpustím.

Na parkovišti jsem našla prázdné místo a zaparkovala svého broučka. Až moc pomalu jsem vystoupila. Ani jsem si to neuvědomila, ale některým klukům to asi muselo připadat sexy. Měla jsem na sobě volné otrhané džíny a kecky. Pod džínovým sáčkem jsem měla své oblíbené tričko s Micky Mousem a na rameni batoh s učebnicemi. Zamknula jsem auto a těm čumilům nevěnovala ani pohled. Pískali na mě, jako bych byla bába na trhu. To byl teda vrchol. Sebevědomě jsem zamířila do kanceláře, abych se zapsala.

Věděla jsem, kde hledat a šla jsem rovnou. V kanceláři jsem se pozdravila se sekretářkou. Připadla mi jako milá paní. Mohlo jí být kolem sedmdesáti a na visačce měla napsáno jméno Michelle Young.

„Dobrý den, vy musíte být Isabella Swan, že?“ zeptala se mě mile. To jsem si mohla myslet. Každý věděl o mém příchodu. Tady to je jako jedna velká drbárna.

„Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem s povzdechem.

„Takže tady máte rozvrh a plánek budovy. A tady máte papír, na který se vám všichni učitelé podepíší. Je vám to všechno jasné?“ optala se mě a já jí jen kývla na souhlas. Rozloučila jsem se a pomalu šla na první hodinu. Matematika. Můj nejoblíbenější předmět. Můžete mluvit jiným jazykem, ale matika je všude stejná.

Třídu jsem našla asi pár minutek po zvonění. Zaklepala jsem na dveře a otevřela.

Učitel už byl uvnitř a vykládal něco třídě. Super, přišla jsem pozdě. Jen koutkem oka jsem zahlédla ty vilné pohledy mých spolužáků. Nechutné.

„Dobrý den. Omlouvám se, ale nemohla jsem najít třídu,“ omluvila jsem se učiteli, ale ten dvakrát příjemný nebyl. Hodil na mě opovržený pohled a já se chtěla propadnout do země. Tady asi nebude matika můj nejoblíbenější předmět.

„Pro dnešek se nic neděje, ale příště tu budete včas,“ mluvil důrazným hlasem a já jen vykuleně přikývla a hledala si místo k sednutí. Viděla jsem dvě volná. Jedno u celkem roztomilého kluka, který po mně ani nedělal oči a vedle nějaké holčiny. Vypadala celkem milá, ale nevěděla jsem, jestli s ní bude řeč. Ostatně, co by taky měl někdo jako já dělat o hodinách, které dokonale znal a mohl jít vykládat za učitele? Nijak se nevychvaluji, ale tak to prostě je. Moje paměť je skoro dokonalá.

Kvapným krokem jsem došla k lavici, kde seděla ta holčina a sedla si. Vytáhla jsem si rychle věci z tašky a snažila se předstírat zájem o hodinu. Jakmile na mě učitel přestal zírat, pozdravila jsem svoji sousedku.

„Ahoj, jsem Isabella, ale pro přátele jsem Isi,“ pověděla jsem jí a ona se na mě otočila a usmála se. Na nose měla brýle, ale i přesto jsem si všimla jejích tyrkysově modrých očí. Páni.

„Ahoj, já se jmenuju Daniela, Daniela Wood,“ odpověděla směrem ke mně. Dál se věnovala hodině, což jsem naprosto chápala. Tenhle učitel by potřeboval půlroční dovolenou, asi mu to leze už na mozek. Hodina se vlekla neskutečně. Chvíli jsem koukala z okna, chvíli jsem poslouchala, co si šeptají moji spolužáci. Samozřejmě se bavili o mně. To bylo samé: „To je ale kočka.“ nebo „Hmmm, tak s tou bych si dal říct.“ Bylo to nechutné a zvedal se mi z toho žaludek. Někdy bych radši byla tlustá, ošklivá a brejlatá.

Konečně se zazvonilo a já si začala pomalu dávat věci do tašky. Najednou vedle mě stála Dana a omluvně na mě koukala.

„Promiň, že jsem se s tebou nebavila, ale on je strašnej idiot,“ řekla na svou omluvu a zasmála se. Já samozřejmě s ní. Vypadala jako ten typ holky, co má místo hlavy encyklopedii a žádný humor, ale opak byl pravdou, dost jsem se s ní nasmála. Společně jsme vyšli ze třídy a ona si ode mě vzala rozvrh a začala si v něm číst. Zjistila, že máme spolu stejnou polovičku hodin. Bylo to příjemné zjištění, protože byla fajn. Nenudila jsem se s ní, pořád něco povídala a občas jsem ji ani nestíhala a to bylo co říct. Vyprávěla mi o svém životě a lidech tady na škole. Popsala mi, jak na kterého učitele zapůsobit. U někoho stačila aktivita při hodině, ale u někoho jste museli použít jako zbraň tělo. Jednoduše řečeno, u učitelů mužského pohlaví se nejvíce cenil výstřih.

Došli jsme do učebny fyziky ještě chvíli před zvoněním a sedli jsme si do lavice. Po očku jsem sledovala svoje nynější spolužáky a poslouchala, co si mezi se bou říkají. Vůbec mě nepřekvapilo, že se většinou baví o mně. Někdo si už připravoval, jak mě pozve na rande, a holky mi chtěly zakroutit krkem. Musela jsem se tomu pousmát. Krátce na to zazvonilo a učitel vešel do třídy. Všichni jsme se postavili na pozdrav. Vypadal v mile. Přejel třídu pohledem a nakonec mě našel. Mile se pousmál a začal mluvit na třídu.

„Dobrý den, posaďte se. Než začneme, máme ve třídě novou studentku. Mohla by ses nám představit?“ zeptal se mě. Nemohla jsem mu říct ne, tak jsem se postavila k tabuli a spustila.

„Jmenuji se Isabella Swan a se svým otcem jsem se sem přistěhovala před týdnem. Dříve jsme žili v Evropě, ale táta chtěl začít znovu, a tak jsme tady,“ pověděla jsem co nejstručněji svůj příběh, protože jsem víc ani říct nemohla. Pochybuju, že by mi uvěřili, že je mi třicet.

Učitel mi poděkoval a já si šla zase sednout do lavice. V poslední lavici jsem si všimla jednoho kluka. Něco si čmáral do sešitu a nevěnoval hodině moc pozornost. Byl celkem opálený, ale nejvíce mě uchvátily jeho vlasy. Měl je dlouhé asi po lopatky, ale nádherně lesklé a pevné. Chvilinku jsem na něj zírala, ale potom si mě všimnul a já se otočila a předstírala zájem o hodinu. Okamžitě jsem zčervenala. Ještě nikdy mi nikdo nepřipadal tak krásný jako on. Jeho nádherné hluboké hnědé oči mě naprosto učarovaly. Jeho plné rty se doslova vybízely k polibku, který jsem mu však nikdy nemohla dát. Mohlo by to dopadnout moc špatně. Nikdy nemůžu mít normální vztah.

Celou hodinu jsem cítila jeho pohled v zádech, ale nedokázala jsem se otočit a znovu se pohledem setkat s jeho očima. Vyvolávalo to ve mně podivnou vlnu nervozity a studu. Ještě nikdy jsem se takhle necítila.

Pohled: Jacob

Nervózně jsem klepal prsty o lavici. Neměl jsem dnes dobrou náladu. Čekal jsem, až do hodiny přijde učitel fyziky. Doufal jsem, že se opozdí, ale to u něj nebylo zvykem. A opravdu přišel přesně.

V duchu jsem se připravoval na to, jak mu budu muset odůvodnit, že jsem včera chyběl na jeho hodině. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, co se stalo. Do toho mu přece vůbec nic není. Měl bych radši honem něco vymyslet.

Nemohl jsem přiznat, jak moc mně štvalo, že se kluci chovají tak podivně. Skoro vůbec nechodí do školy. Copak jsem tady já ten zodpovědný? Nikdy jsem nechodil za školu, a tohle byl jen akutní stav. Včera jsem nebyl na hodině fyziky, ale měl jsem pro to dost dobrý důvod.

Po dlouhé době se totiž ukázali ve škole, ale po dvou hodinách zase někam odcházeli. Rychle jsem se vydal za nimi k lesu. Měl jsem štěstí, protože si mě ani nevšimli. Nechtěl jsem je špehovat, ale ani jsem nechtěl, abych ztratil své přátele. Ale jakmile vešli do lesa, jakoby se po nich slehla zem. Tak jsem se pokořeně vrátil zpátky s tím, že mi něco uniká.

Copak jsem mohl tohle vysvětlovat učiteli fyziky?

Radši jsem tedy přemýšlel, co bych mu mohl říct. Nic mě nenapadalo a já začínal být víc a víc nervózní. Hodinu jsem jinak přežil celkem v klidu. Brali jsme typy motorů, které jsem znal dokonale, ale po hodině si mě učitel k sobě zavolal. Nejspíš byl opravdu naštvaný.

„Jacobe, mohl byste mi vysvětlit, proč jste včera chyběl na mé hodině?“ Ptal se mně trochu uraženým hlasem.

„Omlouvám se, mému otci se udělalo špatně. Volal mi a já se o něj opravdu bál. Musel jsem ho jít zkontrolovat,“ vybalil jsem na něj první věc, která mi přišla na jazyk. Zas až tak jsem nelhal, tátovi bylo včera navečer opravdu nevolno.

„Jacobe, jestli máte nějaké problémy, tak se mi můžete svěřit. A jestli v tom jsou ti kluci, tak si mě nepřejte!“ Pohrozil mi. „Opravdu nerad bych, abyste začal lajdat školu jako oni. Je to veliká škoda, vždy to byli velmi milí a chytří mládenci,“ povzdech si nakonec a zahleděl se do dálky, jako kdyby si vzpomněl, jak mu na nich záleželo. Byli jsme ve fyzice velice dobří.

Srdce se mi roztlouklo jako o život. Byl jsem opravdu rozčílený. Těžko říct, jestli tím, že měl o mé kamarády a o mně tak přehnanou starost nebo tím, že si moc dobře uvědomuji, že čekají, až se k nim přidám. Postupně se k nim přidali skoro všichni z naší party. Byli jsme jako na opačných březích. Vůbec s námi nechtěli komunikovat, nic. Jenom se na nás zbylé dívali takovým významným, až děsivým pohledem. Měl jsem docela i strach. Děje se tu něco, co se mi asi moc líbit nebude.

Neodpověděl jsem mu a nasupeně odešel z hodiny. Bylo to dost nezdvořilé a drzé, ale já se v tuhle chvíli na nic a na nikoho neotáčel! Chtěl jsem se dostat co nejdřív domů a nějakým způsobem se zbavit těch dotěrných myšlenek.

Další den jsem šel do školy s opravdovou nechutí. Dost mě zraňovala ta bezmoc, se kterou jsem se díval, jak mi mizí před očima moje rodina. Ano, považoval jsem je za členy své rodiny. Byli těmi lidmi, kteří neodmyslitelně patřili do mého života.

„Tak co? Taky se tak těšíš?“ Slyšel jsem všude hlasy. Nechápal jsem, co pořád probírají.

„Jo, jsem děsně zvědavej, už aby dorazila!“ Odpovídal někdo komusi.

Došel jsem až k Embrymu, ten mě ještě nezradil, ten se mnou ještě zůstal. Jakoby mi ztěžkly myšlenky ještě víc. „Ahoj,“ pozdravil jsem ho, „o čem se tady vede řeč?“ Zeptal jsem se zcela bez zájmu.

„Čauves,“ pozdravil mě Embry, viditelně si z ničeho hlavu nedělal „o tý nový kočce, co zítra dorazí,“ řekl nadšeně.

„Jako kdyby to bylo něco zvláštního, že nám sem přijde někdo novej,“ zamručel jsem. Tolik pozornosti okolo ničeho, pomyslel jsem si.

„No, asi bude, když to všichni tolik řešej,“ zapřemýšlel nahlas a dodal, „já jsem taky zvědavej, to musím uznat. Kdyby to byl takovej nezajímavej objekt, tak by se to hned nerozneslo.“ Pousmál se.

Tohle na mě bylo moc. Neměl jsem náladu řešit zase jednu fuchtli, co tu bude nová, tím pádem středem zájmu. Malinký kousíček zvědavosti by se ve mně sice našel, ale hned jsem se soustředil zase na něco jiného. Fakt byl, že jsem přestával řešit Sama, ale doufal jsem, že se vrátí.

Začínalo mě trochu otravovat, jak o ní všichni mluvili. Tak jsem přetrpěl těch několik hodin, co mě dneska čekalo, a místo toho, abych se šel koukat na televizi, jsem poprosil Embryho, jestli by se u nás nestavil. Souhlasil.

Zvedl mi náladu, ikdyž naše bezduché kopání míčem mi připadalo trochu dětinské. Jeho stále dobrá nálada mě udivovala. Chtěl bych mít trošku jeho optimismu, pomyslel jsem si.

Když jsem v ten významný den, co se měla ukázat ta údajná kráska přijel, na školním parkovišti bylo plno. Všichni čekali, až přijede, aby ji mohli galantně doprovodit na první hodinu, když se tu chudák malá nevyzná.

Radši jsem rychle sesednul z motorky a spěchal na hodinu. Tohle trdlování nemám za potřebí. Přes všechnu moji snahu si mě zvědavost stejně našla a tak jsem trochu pokukoval po chodbách, kde bude nejvíc lidí. Určitě bych ji tak našel.

Nepovedlo se mi ji však zahlédnout. Přes všechny moje myšlenky mě to trošku mrzelo, ale jenom malinko. Hoď se do pohody! Nakázal jsem si v duchu a šel na hodinu fyziky.

Posadil jsem se dozadu, do své lavice a koukal se nepřítomně z okna. Venku se loudalo jenom pár studentů, takže už musela přijet. Pohled mi padl na ten krásný nablýskaný rudý mercedes. Jo, tahle slečna už tu určitě musela být.

Začal jsem si nepřítomně čmárat do sešitu, když jsem uslyšel profesora, jak někoho žádá, aby se představil.

Ani jsem si nevšiml, že je ve třídě ta nová holka. To jsem byl tolik zamyšlený? Přemýšlel jsem. No jo, všichni si o ní špitali. Copak se dala přehlídnout taková krása? Tu přehlédnout opravdu nikdo nemohl.

Prohlédl jsem si ji. Byla víc než krásná, byla opravdu okouzlující… Tak přitažlivá! Jenom jsem zamrkal a nadechl se. Nemohl jsem se soustředit pro tu všechnu krásu.

Měla dlouhé, lehce vlnité hnědé vlasy. Tak něžné a zároveň vášnivé oči jsem ještě neviděl! To, jak krásně zlatavě hnědé oči měla, mě uchvátilo.

Sklopil jsem zrak, ale nedalo mi to a musel jsem se ještě jednou podívat na toho anděla. V tu chvíli se naše oči střetli a já jsem uhnul pohledem. Nechtěl jsem, aby viděla, jak si ji prohlížím. Ona malinko zrůžověla ve tvářích a otočila se. Byla roztomilá.

Moje zvědavost byla však neukojitelná, chtěl jsem jí pořádně prozkoumat. Nedalo mi to a celou hodinu jsem věnoval pozornost jedině jejím zádům. To bylo jediné, na co jsem dohlídnul, a tak jsem ji hypnotizoval, kdyby se náhodou otočila…

MrsDaisy < Shrnutí > KaculKaB

Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden a půl hříchu z lásky 1. Kapitola: