Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 9. kapitola 1/2

23.01.2011 (08:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3001×

Byla hluboká noc, mohlo by se zdát, že je stejná jako každá jiná, ale opak byl pravdou. Byla výjimečná, mělo se udát něco, co neznalo obdoby. Bitva, ta, která bude největší v historii. Poslední vzdor, nikdo ale netušil pro koho.

Na lesní mýtině, daleko od civilizace, naproti sobě s hlasitými projevy nenávisti postávaly dvě skupiny... bytostí různého druhu. Svit hvězd a měsíce, který měl brzy přejít do úplňku, se odrážel a třpytil v drobných kapičkách vody, kterými byla poseta lesní tráva. A ta chladná mlha držící se u země budila mrazivý dojem, jakoby se k této sešlosti dostavil na kus řeči i samotný anděl smrti. Ze severu vál ledový vítr, ale chlad byl to poslední, co by mohlo upoutat jejich.

Méně početná skupina trpělivě vyčkávala na první útok od jejich nepřátel zahalených v temných kápích. Čekali, protože oni se rozhodně nehodlali stát těmi, kdo začne boj, kdo dá první ránu. Nebyli takoví.

Mnoho neonově zelených očí, které jakoby zářily, probodávalo téměř smrtícím pohledem své protivníky, všechno v nich toužilo po tom, aby viděly pohasínat ty ledové plamínky v rubínových očích. Ale čekaly – prozatím. Za jejich zády se ozývalo vrčení jak vlčí, tak i upíří.

Z houfu temných kápí vystoupil jeden rudooký upír. Na jeho tváři dokonale nečitelná maska, což se dalo říct i o jeho mysli, přestože nebyla chráněna žádným štítem.

„Drazí bývalí přátelé,“ začal jeden z královské rodiny... Kam jen se poděl ten přespříliš sladký tón v jeho hlase?

„Jsem znechucen vaším jednáním, které by se dalo nazvat zradou...,“ pokračoval ve svém úvodním slově s opovržlivým výrazem na rtech, ovšem jeden, jemu až moc důvěrně známý hlas, ho lehce nedobrovolně přerušil. Nyní se pozornost téměř všech stočila k místu, kde stály dvě postavy, jež si do té doby nikdo nevšiml.

„Jak mohla být tak naivní?! Tak opovážlivá! Dovést Rheu sem pod záminkou boje a myslet si, že bude ochotná nevztáhnout ruku na ty žlutooké zrůdy, že je bude chránit...!“ řvala nepříčetně ta vyšší. Rhea... Když v chladným vzduchu zaznělo to jméno, jedna z ničitelek s sebou trhla. Byla si moc dobře vědoma, co je zač, pamatovala si všechna její slova... Rhea byla silná a ona se bála, že byla dost silná na to, aby ji dokázala obrátit proti její rodině, a tak dostát svým slovům..., že zabije vlastní lásku.

V obou skupinách propukl zmatený šum otázek... Ale tak rychle jako začal opět ustal.

„Ty jsi tak nechutně sebestředná! A to tvoje ona, ona Rhea, Rhea si laskavě nech, kdo se v tom má vyznat? Nikdo ti tady na to není zvědavý... A je to trapný!“ opáčila druhá stejným tónem.

„Ne víc než ty!“

„A proto si s tím právě teď přestala?“ vysmála se jí do ticha... Někdo by čekal, že právě ony dvě, možná už ty nejstarší žijící, se budou chovat rozumně..., alespoň v rámci možností.

„Omlouvám se za narušování vaší vysoce přátelské atmosféry. Tohle bude nejspíš chvilku trvat,“ pokračovala tentokrát k oběma skupinám a pak se otočila ke straně Ničitelek. Na to protější opět zaznělo vrčení, ale žádný útok se prozatím nekonal. Nikdo z tří bratrů nedal rozkaz.

„Jestli je tam mezi vámi Isabella, tak se je mi líto, že jdeme pozdě, ale někdo si dával na čas.“

„Chceš mě ponížit?!“ vyjekla Rhea v jejích očích žhnula nenávist. Ještě si k ní tohle nikdo nedovolil.

„Na to stačíš svým chováním sama a teď, když milostivě dovolíš...“ Ničitelka se jediným skokem přesunula na pravé křídlo malé formace.

A ta druhá, Rhea, tam na kraji louky zůstala se znechuceným výrazem na tváři nehybně stát.

„Neměla jsi zde chodit,“ uslyšela jak ona, tak zbytek zelenookých myšlenku, která byla víc než jasně zaměřena k Rhei. Ta se zadívala do země a lehce se pousmála. V ten moment lehce poupravila velikost a tvar štítu, který bránil její mysl před cizí.

Zbytek ničitelek po sobě vrhl zmatené pohledy, protože všechny mysli jejich nepřátel se jim skryly. Nedokázaly přečíst nic.

„Co se stalo?“ špitla Mladičká ničitelka z první linie.

„Rhea do svého štítu uzavřela všechny z nich. Netuším proč... Nejspíš se úplně pomátla,“ dostalo se jí odpovědi od někoho za jejími zády. Nervózně sebou ošila, ale víc svou nervozitu nedala znát.

„Aro? Málem bych si tvé přítomnosti nevšimla. Tak co, mám být poctěná tím, žes mě vůbec oslovil – byť jen v mysli?“ zvolala s ironickým podtónem a pomalými kroky se blížila do středu mýtiny. Ty lehce mléčně rudé oči bedlivě sledovaly každičký její pohyb, zaleskly se v nich známky opovržení, ale nejen to..., bylo tam i něco, co se nedalo pojmenovat, ale...

Jakmile se Ničitelka přiblížila ještě více, několik nejvěrnějších upírů s karmínovými pohledy vyrazilo vpřed s jasným úmyslem. Zabít a ochránit jejich vůdce.

„Ne!“ utnul je ihned a ta hrstka se s poníženě zaraženým pohledem do země vrátila na svá místa ve formaci.

Druhá strana se nezmohla na slovo..., zbyly síly jen na úžas.

„Odejdi,“ promluvil upír, když se střetl svým zrakem s jejím.

„Dáváš mi tu možnost odejít? Kdy se to stalo, kdys kles na tu úroveň. Volturiovi nedávají tu šanci, ne někomu, jako jsem já. Nehraješ podle pravidel,“ pravila se zájmem.

Oni dva se znali již dlouho, to bylo všem jasné. A o to to bylo záhadnější a tajemnější.

Skrz zaťaté zuby mohutného vlka uniklo tázavé vyštěknutí. Nezazněla odpověď.

„K někomu jako jsi ty to byla slušnost..., ale je to tvá volba.“ Upír po těch slovech sklopil oči, jakoby se na to k čemu se chystal nemohl dívat, a udělal několik kroků zpět. Lehce rozpřáhl ruce, tím dal časti gardy znamení k útoku právě na onu Ničitelku.

S vrčením se několik krvechtivých monster rozběhlo vpřed. Vítr donesl její vůni ke všem členům gardy. Byla tak sladká a lákavá... To ještě více podnítilo těch několik útočících ke větší snaze. Viděli rudě. Už si nedělali hlavu s nějakým určitým seskupením, nebylo to třeba. Neměli šanci, ale nevěděli to. Podcenili její sílu a rychlost.

Pouhé mrknutí oka, takový okamžik jí zabralo, než se těla těch pár rychlejších zhroutila bezhlavá k zemi. Ozvalo se jen tiché bezbolestné křupnutí. Ona byla nejlepší ve svém oboru, stačilo ji k tomu jen pár jednoduchým pohybů. Několika násobně větší rychlostí první tři obešla, dostala se jim k zádům. Pak jí stačilo jen uchopit jejich krk a zesílit stisk. Tak to pokračovalo i u ostatním.

Na obou stranách bylo vidět, jak, alespoň ta část, která potřebovala kyslík k životu, zatajili dech, jen nehybně zírali.

Proti Ničitelce, která na sobě nedala znát jedinou známku citu natož třeba únavy, stál poslední. Jeho smrt si hodlala užít a ukázat, jakou silou ona doopravdy vládne. Rozběhla se proti němu poměrně pomalu, a když byl tak blízko, ale zároveň daleko na to, aby zaútočil. Natáhla ruku a v ten moment se ozvala rána. Oba se zastavili, hleděli si do očí. V jejích se zračil chlad, v jeho bolest, led, smrt...

Už i všichni okolo byli schopni zpozorovat, co se vlastně stalo.

Dvě bytosti stály uprostřed mýtiny. A ta nižší, tmavovlasá a zelenooká měla vraženou svou vlastní ruku uvnitř jeho hrudi. V své dlani svírala jeho ledové srdce, zesílila stisk. Další rána. Následně se celé tělo upíra pokrylo drobnými prasklinami. Zvětšovaly se a nyní každý mohl vidět, jak se po kousíčkách rozpadá v prach.

Za pár vteřin Rhea z ruky sfoukla několik drobných krystalků, které když dopadly na zem, lehce zacinkaly. Takové zde bylo ticho.

„Jsi stále stejný... Vážně si myslíš, že by mě někdo z nich dokázal zabít? Jsem stará přes tři tísíce let... Alespoň jedinou věc mají naše druhy společnou. Vždy zabijeme ty, které milujeme. Škoda, že ti to nevyšlo. Teď je můj tah,“ promluvila tiše.

„Vždy zabijeme ty, které milujeme.“ Při těch slovech sebou jedna Ničitelka škubla - opět; vyvolala v ní jednu nepříjemnou vzpomínku.

„Jak již Rhea řekla, nepřišla zabít žádného z jejích upírků. A taky, že ti Rhea řekne proč. Nezabije je, protože viděla, že by to nebylo dobré. Viděla, že to za ni udělá někdo jiný, od koho je to bude více bolet,“ řekla poměrně… nadšeně?

Kdo? To nemůžu dovolit. Dlaň jsem semknula v pěst, Rhea si toho samozřejmě všimla a pak mi velmi názorně ukázala, že už stačí opravdu jen kousek a je po Esme.

„Kdo?“ šeptala jsem tehdy zoufale.

„Isabella!“ zasmála se.

„Ehm… Co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ona se změní, ani si nedokáže představit, jak moc se změní. Rhea to viděla a je si jistá, že Isabella ví, jak. Rhea nikdy neviděla nic… tak… krutého,“ řekla naprosto vážně.

„To není možné, nemůže se to stát. Lžeš!“ křikla jsem zmateně.

„Proč? Ani netuší, jak ráda by je Rhea připravila o existenci,“ nasadila upřímný tón.

„Nevěřím ti,“ šeptala jsem.

„Uvěří,“ odvětila poněkud záhadně a já se bála toho, co se teď stane.

Vzpomněla si i na její sen, který ji donutila vidět...

„Proč to děláš?“ uslyšela jsem nejkrásnější hlas na světě. Přede mnou seděl on, jeho obličej byl zjizvený bolestí a strachem.

„Proč ne, právě pro toto jsem byla stvořena,“ odpověděla jsem naprosto chladným hlasem.

„Tolik ses změnila,“ zašeptal zkroušeně.

„Možná ano, možná ne. Možná jsem jen zjistila, že upíři jsou všichni stejní, nezáleží na tom, jak se živí.“ Stále ten chladný tón.

„Ty taková nejsi,“ řekl, ale nesnažil se bránit.

„Ty nemůžeš vědět, jaká jsem. Nic o mně nevíš,“ sykla jsem k němu s odporem.

„Prosím…“

„Sklapni, upíre, věc jako ty nemá právo na existenci.“ Jednou ránou jsem ho připravila o ruku, líbilo se mi, jak bolestně zařval, ale vadilo mi, že se nebrání… Takhle to nebude žádná zábava. Další rána ho připravila o život.

Opět se zapřísáhla, že taková nebude. Opět se soustředila na tu scénu před sebou.

Černovláska nespouštějíc svůj pohled z toho upíra přešlápla doleva.

„Tehdy jsem ti věřila. První chyba. Slíbila jsem si, že nikdy nezaútočím na tebe ani na tvé sídlo, že se budu držet stranou a hlídat pouze okolní situaci. Druhá chyba. Vložila jsem do tebe zbytečnou naději, zbytečnou důvěru.“

„Tu po tobě nikdy nikdo nežádal,“ namítl upír, jehož pleť svým vzhledem připomínala tenký list bílého papíru. Sledoval její pomalé pohyby, on však zůstával stát na místě.

„Měla jsem tě zabít, už když jsi za mnou přišel se slovy, že mi dáš lepší život. Jaké to bylo pro tebe překvapení, že jsem odmítla... A já ti tehdy dala šanci, nechala jsem tě odejít – bez boje, třetí chyba. Věřila jsem ti. Nejen já, ale i ona...“ V ten moment se ve svém proslovu zarazila a se zájmem se otočila k Marcovi, dalšímu, který byl zahalený v kápi, dalšímu z vůdců. Nevěnoval jí nejmenší pozornost, duchem byl jinde – u ní.

Rhea propadala skoro až hysterickému smíchu.

„On to neví! Nikdy jsi mu neřekl ani slovo o té události. Jak ubohé, jak tobě podobné. A já tě chtěla zabít. Směšné, on to udělá sám, až zjistí, co se ve skutečnosti stalo s jeho milovanou,... s Dydime!“ vypískla. Při zvuku toho jména Marcus s bolestí v obličeji, přesto však se zájmem, vzhlédl. Tady se mluvilo o jeho Dydime, jeho lásce, která byla pryč... mrtvá.

„Ne,“ rozkřikl se nepříčetně Aro.

Co ta náhlá změna nálady, co to odložení chladné masky? Všichni chtěli znát odpověď.

„To neuděláš,“ doplnil tišeji skoro až prosebným tónem.

„Pověz, jakou by to pro mě mělo výhodu, neprozradit mu tvé temné tajemství, můj malý bratříčku?“ smála se.

.:::::.

Mimochodem, tahle věc s Rheou není „ta hlavní", co se stane. :)

Stále platí: Za to, co se chystám udělat, mě asi zastřelíte... Muhuhaha *to byl ďábelský Bellatrixin smích*

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 9. kapitola 1/2: