Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 3. kapitola

06.09.2010 (13:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2439×

„Jestli jsem to dobře pochopil, tak si tady chcete pozvat kupu holek, které by nás s největší radostí zabily?“ zeptal se poněkud nervózně Emmett.

„Přesně,“ řekly jsme obě souhlasně.

Byl to dobrý nápad, protože pokud by se nám podařilo sehnat dost ničitelek… Kdyby nás celkem bylo alespoň deset, bylo by to téměř bez práce. A rodina by byla v bezpečí, všechno by pak bylo dobré.

„Nelíbí se mi to,“ řekla najednou Rose a všechna pozornost se stočila na ni. Ona opravdu nevypadala z toho nápadu příliš nadšeně. V jejím obličeji bylo velice znatelné znepokojení, nervozita a strach… Nebála se o sebe, bála se o všechny ostatní z rodiny, ale jestli se zraní sama, to jí bylo jedno. Jen nechtěla přijít o její nejbližší a hlavně o Emmetta.

„To, že by tady měly přijít. Co když je nebude zajímat, jestli jsme vegetariáni nebo ne. Co když přijedou a bude jim jedno, které upíry zabijí…“ pokračovala a stulila se více k Emmettovi… měla naprosto stejné obavy jako já. Věděla jsem, že má pravdu, ono totiž není normální žít s upíry, já byla jediná, teda myslím. Většina z nás nežije způsobem, jako třeba Amanda nebo já… málo kdo si může dopřát nesmrtelný protějšek… žijí podobným způsobem, jako upíři. Chodí po státech a hledají, koho by mohly zabít. To, co je opravdový domov a jak ve skutečnosti vypadá, neznají a s radostí zabijí každého upíra, kterého potkají nebo vystopují.

A já si právě teď tím nápadem přestala být úplně jistá. Ale… zřejmě to byla poslední možnost.

„Co když, co když… žádné co když nebude. Nikomu kromě Volturiových neublíží. Já vím, že to tak nevypadá, ale náš… druh zas tak špatné sebeovládání nemá. A i kdyby, přese mě a Bellu by nešly, nezabíjíme vlastní druh a jinak by se k vám nedostali. Vlastně když tak o tom přemýšlím, vlastně neubližujeme ani měničům…“ řekla hned Amanda a přesně, když dokončila poslední větu, Embry a Jacob po ní vrhli tázavý pohled a hned potom jejich zrak dolehl na mě.

Tvářila jsem se stylem “já nic, já muzikant“ a v myšlenkách jsem se ptala sama sebe, proč na to prostě nemůžou zapomenout. Bylo to jen jedno velké nedorozumění a vina nebyla na mé straně… teda, zabila jsem ho já, ale v sebeobraně…

„Dobře, tak většinou… vždy se najde výjimka,“ protočila oči Amanda. Pak jsem si získala pozornost Thomase, Mary a Ness, nikdo z nich očividně vůbec netušil, co se tehdy stalo.

„Ušlo nám něco?“ řekl tázavým tónem Thomas a já cítila, jak se můj tep zrychluje.

„Nic podstatného,“ špitla jsem a snažila se vymyslet, jak to ututlat, protože jsem věděla, že ti tři pokoj nedají… oni byli smrtící kombinace.

„Mami…?“ zkusila to tentokrát Renesmee a já se zhluboka nadechla pro odpověď.

„Myslím, že tady nejsme proto, abychom řešily tohle. Za pár dní se nás chystá napadnout poměrně dost upírů, není zrovna nejvhodnější chvíle řešit zrovna tohle. Měli bychom se místo toho dát do realizování naší poslední naděje, ne?“ snažila se mě zachránit Alice a já si oddychla, nechtěla jsem zrovna tohle téma rozebírat… zase.

„A všichni to ví, jen nám třem se zase nic neřekne… Proboha! Vždyť jsem prakticky osmdesátiletá babka, to se dělá takhle zamlčovat informace staré babičce?“ zeptala se naštvaně Mary, dočkala se tak maximálně výhružného pohledu od Embryho, ale odpověď jim nikdo nedal žádnou.

„No ták,“ začala škemrat se psíma očima, ale marně.

„Takže… asi bychom měly domluvit příjezd, protože, když se to žádná z holek nedozví, asi opravdu samy od sebe nepřijdou, ne?“ řekla jsem a už, už jsem vytahovala mobil z kapsy, ale Amanda byla rychlejší a už měla vyťukané číslo. V pokoji ustal ten tichý šepot, jak si každý se svým protějškem vyměňoval názory. Jediné, co bylo slyšet, kromě vytáčení, bylo snad jen tikání hodin… Všechna pozornost se teď soustředila na Amandu.

„Ano?“ ozval se hlas z mobilu… nepřipadal mi nějak povědomý.

„Ahoj Ver, to jsem já, Amanda,“ odpověděla a pak nastalo několika vteřinové ticho.

„Amanda?“

„Však víš, tamta Amanda,“ zasmála se.

„Tamta Amanda?“ ozval se opět nechápavý tón. Ona ji nezná? Připadala jsem si poněkud neinformovaná.

„Jo, tamta Amanda…“ řekla poněkud sklesleji.

„Jó! Tamta Amanda! Ahoj! Jak se máš a proč voláš?“ ozval se vítězoslavný výkřik, po kterém ihned následovaly otázky.

„Už jsem se měla i líp… No a to víš, že nevolám jen tak. Potřebujeme pomoc,“ řekla Amanda nyní již vážným tónem.

„Pomoc? Potřebujeme? Jako my? Kdo my?“

„Já a ještě Bella, ale tu neznáš… no, řekněme, že tentokrát se nejedná o výjezd jen pro zábavu, jak před tím. Dostali jsme se do trochu horší situace, za týden k nám přijede přibližně sedmdesát upírů, sami nemáme šanci… Pomůžeš?“ žádala.

„Pro zábavu a trochu horší situace?“ vypadlo nevěřícně z Emmetta.

„Jo, to víš, že přijedu. Kdy? Ale sedmdesát? Čí jste je tak naštvaly? Jo, už to mám… to přesně bude ten háček, co? Všechno má nějaký háček.“

„Přesně za šest dní… A no, řekněme, že v tom tak trochu vystupuje smečka vlkodlaků, dvě ničitelky, klan upírů a jeden poloupír…“ řekla poněkud nervózně.

„Poloupír? Jedna z vás žije s upíra a s jedním…Bože, to je nechutný!“ ozval se znechucený hlas.

„No, Bella si tak trochu jednoho vzala,“ radši ji přerušila. Tak já si jednoho vzala jenom tak trochu… pěkné.

„Fajn, některé věci mi dochází fakt rychle. Takže… chceš po mně, abych přišla pomoct zabít upíry, kteří chtějí zabít tebe, jakési vlkodlaky, tu bellu, klan upírů a poloupíra, zároveň ty dotyčné upíry nechala na pokoji a chovala se k nim, jako k lidem?“

„Ano,“ odpověděla stručně.

„Nepřijdu, abych ochránila nějakou bandu upírů, promiň… Nedopadlo by to dobře,“ řekla omluvně, ale v jejím hlase bylo i značné nechutenství…. Do háje! Já tušila, že nebudou mít pochopení.

„Aha, musela jsem se zeptat.“

„Nepochop to špatně, já jen nechci, aby to dopadlo špatně mojí vinou. Když vidím upíra, vidím rudě a nechtěla bych si tak někoho znepřátelit. Ale můžu se poptat ostatních, jestli by nebyly ochotné přijet…“

„To bych ti byla, nejen já, vděčná.“ V hlase byl znatelný smutný tón. Zavěsila.

„Fajn, tak zavoláme někomu jinému, ne?“ 

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 3. kapitola: