Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 2. kapitola

27.08.2010 (16:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4293×

Seděla jsem na sedačce v obývacím pokoji a s přivřenýma očima jsem se snažila urovnat své, nyní velmi zmatené, myšlenky. Snažila jsem se nemyslet na to, co jsem viděla ve snu. Chtěla jsem se soustředit na to, abychom tomu zabránili. Ale já stále před očima viděla jen oheň, mnoho rudých očí a smrt. Jen smrt, krutou a bolestivou.

Opět jsem se při tom obrazu strachem zatřásla… bála jsem se, neskutečně moc jsem se bála. Něco takového jsem necítila již mnoho let. Musela jsem tu možnost naší prohry vystrnadit z myšlenek, musela jsem myslet čistě a soustředit se na vítězství. Slyšela jsem, jak Edward v jídelně ostatním tlumočí, co jsem to vlastně viděla… Mohla jsem jim to říct sama, ale nedokázala bych to v ten okamžik ani vyslovit. Bála jsem se a kvůli tomu jsem si připadala neskutečně slabá a zranitelná.

Na okamžik jsem úplně zavřela oči s rozhodnutím, že až je otevřu, budu myslet čistě a až ostatní dorazí od pobřeží, vymyslíme dokonalý plán a vše bude zase jako dřív. Dřív, kdy vše bylo skvělé… ani jsem si neuvědomovala, jaké vlastně mám štěstí, že mám svou rodinu. Neuvědomovala jsem si to do doby, než jsem zjistila, že oni nejsou samozřejmost a když udělám chybu, můžu je nenávratně ztratit. Nedokázala bych si bez nich představit svůj život, protože oni jsou můj život. V duchu jsem si vybavila jejich tváře, úsměvy, to přátelství a lásku. Ne, nemohla bych dovolit ztrátu něčeho takového.

Rychle jsem se s hlubokým nádechem otevřela neonově zelené oči. Nyní již plně soustředěná na úkol a s jedinou myšlenkou – naše výhra, jejich smrt. Ale i přesto jsem se stále tolik bála porážky…

Ale tohle se netýkalo jen nás, tohle byl problém celé rodiny a to včetně smečky. Když jsem se zaposlouchala, v dáli jsem slyšela, jak několik párů mohutných tlap dopadalo do měkké lesní půdy. Zároveň s nimi jsem slyšela i tiché lehké dopady nohou. Jsou už blízko.

Ucítila jsem lehký tlak na štít, který jsem měla obepnutý těsně kolem mého těla. V rychlosti jsem zkontrolovala další bubliny štítu, každá z nich chránila jednoho z rodiny, smečku měla na starost Amanda. Všechny štíty byly v pořádku a já na tom svém ucítila opět tlak, který zesílil. Dva po sobě jdoucí útoky na štít… Jakmile jsem si na to vzpomněla, stáhla jsem štít.

„Předpokládám, že jste nás k vám nepozvali na piknik, co?“ zněla první myšlenka Amandy.

„Kéž by,“ odpověděla jsem jí v mysli.

„Měla jsi sen, že? Máme se bát?“ Její první věta nebyla otázka, ale spíše konstatování. Neměla jsem tento druh snů příliš často a když už ano, nikdy nepřinesly nic dobrého… Mělo by to jít ovládat, abych mohla vidět to, co chci, ale nikdy se mi to nepodařilo naučit.

Ale na její otázku jsem neznala odpověď. Věděla jsem, že to nebude zábava… tohle není jen lovecká akce s cílem zabít pár upírů. Tohle bude boj o život, buď my, nebo oni. Neodpověděla jsem a stáhla svůj štít opět pevně na své místo. Tohle už bylo zbytečné.

„Héj!“ ozvalo se zpoza dveří. Byl to hlas Amandy, které mé myšlenky zůstaly zase skryty.

„Proč mi lezeš do hlavy, když stojí za dveřmi?“ zeptala jsem se zatím, co jsem otevřela dveře.

„Někdo musí, ne? Snad bys nechtěla soukromí, takový luxus,“ zasmála se a objala mě. Byla jsem si jistá, že jí ten smích jednou… a to velmi brzy… přejde. Přes její rameno jsem zahlédla, jak se z okraje lesa blízko domu vynořil i zbytek smečky včetně Nessie… Kde jsou ty časy, kdy byla malá holčička a nehnula se na krok od mámy… tiše jsem si povzdechla.

„Pojďte dál,“ řekla jsem jen a šla do obývacího pokoje, kde už se usadila i upíří část rodiny. Neměli zrovna nadšené výrazy. Popravdě jsem se tomu vůbec nedivila, protože můj výraz na tváři na tom nebyl o mnoho lépe.

Já se posadila vedle Edwarda a na druhou sedačku naproti nám se usadila smečka, kteří ještě očividně netušili, o co jde. Věděli jen, že něco je špatně.

Po několika sekundovém tichu se slova ujal Jacob… alfa smečky.

„Tak řekne nám někdo, co se stalo, že je tady nálada jako na pohřbu?“ Jeho hlas zněl poněkud nervózně i jeho výraz tomu odpovídal.

„Spíš před pohřbem,“ špitla Rose. Měla pravdu, jestli to nezvládneme, pohřeb se teprve bude konat. Ostatní z nás neměli o moc lepší náladu. I mé soustředění bylo to tam a já se opět cítila mizerně… Ani představa, že po dlouhé době budu moct zabít pár upírů, mi nepomohla v mé náladě. V této chvíli jsem litovala Jaspera, který už z toho neměl ani dost síly použít svou schopnost, na něj byl vyvíjen největší tlak. Možná, kdybych mu zesílila štít, že by to přestal vnímat… Za pokus nic nedám. Na okamžik jsem se soustředila…

„Díky,“ zašeptal vděčně v myšlenkách.

„Volturiovi. Podle Belly na nás zaútočí přesně za týden. Je jich přesila. Chtějí nás všechny zničit pod záminkou porušení pravidel,“ dal Jacobovi odpověď Carlisle. Zatím to nevypadalo, že by to některého z nich rozhodilo tak jako nás.

„Jestli se smím zeptat, jak jste podle nich porušili pravidla?“ otázal se tentokrát Embry s velmi znatelnou zvědavostí v očích.

„Řekněme, že žijeme příliš blízko vlkodlaků a ničitelek… pak je tady ještě Ness, oni netuší, že je poloupír,“ odpověděla jsem namísto Carlislea. Při vyslovení Nessieina jména jsem zahlédla Jacoba, jak se na ni až příliš starostlivě podíval. Nedovolil by, aby se jí něco stalo. On ji miloval.

„Aha… říkali jste, že jsou v přesile, kolik jich asi přijde?“ vyslovila Amanda otázku, na kterou chtěl znát odpověď každý.

„Asi sedmdesát, určitě někteří z nich mají dary, kterými by nám mohli ublížit,“ odpověděla jsem a s posledním vysloveným slovem se na tvářích všech za smečky objevilo překvapení a strach.

„Malá přesila,“ zašeptala ironicky Mary s podivným výrazem v očích.

„Jestli nic nevymyslíme, jsme v háji. Má někdo nějaký plán?“ zeptal se Emmett již bez toho nadšení a smíchu, který k němu vždy patřil.

„Možná… Kdybychom já a Amanda na nějaký čas utekly, že by stopovali nás,“ navrhla jsem první věc, která mě napadala… ale věděla jsem, že by to stejně nevyšlo.

„Sice chtějí zabít hlavně nás, ale rozhodně by si nenechali ujít příležitost zničit i ostatní,“ namítla Amanda.

„Pravda. Jestli nevymyslím něco normálnějšího… Sedmdesát, sami proti nim nemáme šanci,“ povzdychla jsem si.

„Řekla jsi sami?“ zeptala se a v očích se jí rozsvítily světýlka. Zvedla jsem se zájmem hlavu a přikývla. Ostatní na Amandu vrhli naprosto nechápavé pohledy.

„Myslíš na to, co já?“ zeptala se se spikleneckým úsměvem.

V duchu jsem zajásala… Usměv jsem jí oplatila a sama sebe se ptala, proč mě to nenapadlo dřív. Kdybychom obvolaly ostatní ničitelky a ony přišly na pomoc, měli bychom to vyhrané. Ale…

„Ale nejsem si jistá, jestli by všechny… přeci jen chtít po nich, aby zabily jen některé a naše nechaly být. A ještě do toho vlkodlaci,“ vyslovila jsem svou obavu nahlas.

„Pochopí to,“ ubezpečovala mě Amanda.

„Nejsem si tím tak jistá. Nerozlišují upíry na dobré a zlé, pro ně jsou jen ti zlí. Zabíjí všechny,“ namítla jsem.

„Za pokus nic nedáme,“ řekla a pokrčila rameny. Všimla jsem si, že celý náš rozhovor ostatní téměř nechápali, o co nám jde.

„Jestli jsem to dobře pochopil, tak si tady chcete pozvat kupu holek, které by nás s největší radostí zabily?“ zeptal se poněkud nervózně Emmett.

„Přesně,“ řekly jsme obě souhlasně.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná II: Poslední vzdor - 2. kapitola :