Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 8. kapitola

11.12.2009 (17:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4054×

Byla jsem šťastná, byla jsem šťastná, protože biologie byla poslední hodina, kterou jsem dnes měla.

Mohla jsem jít domů, tam kde mě nikdo nebude rušit. Dnes je pěkně, Charlie bude určitě na rybách a já budu mít dům sama pro sebe. Vyzvedla jsem si věci ze skřínky, cestou narazila na Edwarda. Můj pohled už se ho nesnažil zabít, protože teď byl vyděšený. Zrychlila jsem tempo a pokračovala na parkoviště.

„Bello!“ zavolal na mě něčí hlas a já se ohlédla. U schodů stála Angela a gestikulovala na mě, že mám jít za ní. Rychle jsem za ní přiklusala a byla jsem zvědavá co mi chce.
„Copak potřebuješ?“ ptala jsem se.
„Eric se rozhodl vyrazit zítra odpoledne na pláž La push. Už přemluvil mně, Jessicu, Mika a Benna. Všechny nás zaúkoloval – musíme sehnat co nejvíc lidí. Půjdeš? Ať dovedu, alespoň někoho.“ ptala se dychtivě, chvilku jsem se rozmýšlela.
„Tak jo.“ řekla jsem nakonec a Angela se usmála.
„Zítra se domluvíme na času a podobných blbostech.“ řekla.
„Fajn, tak ahoj zítra.“ řekla jsem a zamávala, Angela mi mávání oplatila, pak jsem se otočila a pokračovala v původním plánu.

Rychle jsem nasedla do autíčka a co nejrychleji jsem mohla, jsem pádila domů.

‚Co se to se mnou děje? Proč jsem jiná? Já nechci být jiná, chci být ta stará Bella, ta Bella, co měla krásné hnědé vlasy a oči stejné barvy. Já chci být nešikovná. Nechci mít divné sny, nechci umět nějaké bojové umění a nechci když se dotknu Edwarda Culena vidět… vidět divné věci. Chci být normální.
Možná měla pravdu, Alice, když tvrdila že nejsem člověk, ale jak by to bylo možné. Existují lidi a zvířata a nic mezi nimi. Asi jsem blázen… jsem. Chci být normální…‘ přemýšlela jsem cestou k domu.
Povzdechla jsem si a zaparkovala vedle domu, vylezla z auta a šla do domu. Vyšla jsem schody, když jsem uslyšela vrzání podlahy, podlahy v mém pokoji. Potuchu jsem překonala poslední schod.
Potichu, přes to rychle jsem vešla do pokoje, viděla jsem jen šedou šmouhu.
‚Když už jsem blázen, tak se tak můžu i chovat, ne?‘ ptala jsem se sebe sama.

„Viděla jsem tě.“ řekla jsem do prázdna a udělala několik kroků směrem k oknu.
„Vím, že jsi tu byl, najdu tě.“ řekla jsem potichu a zase popošla o pár kroků k oknu.
„Mě se neschováš. Viděla jsem tě, najdu tě.“ šeptala jsem a podívala se z okna.
„Vidím tě.“ řekla jsem když jsem uviděla mihnout se něco mezi stromy.
„Mě se neschováš…Najdu si tě.“ opakovala jsem ty samé věty a tentokrát se z okna vyklonila, pořád jsem sledovala místo v lese kde jsem viděla mihnout se tu osobu.
„Jestli nevylezeš, dojdu si pro tebe.“ řekla jsem a posadila se na parapet, nohy jsem nechala volně viset do volného
prostoru.
Pak mi došlo co se chystám udělat, chtěla jsem skočit. Byla jsem v druhém  patře, to bylo asi pět metrů. Mohla bych
se zabít, tak proč si myslím že ne?
„Stále tě vidím, nemusíš se schovávat, já vím že tam jsi.“ řekla jsem a posunula se víc k okraji.
„Jak myslíš, dojdu si pro tebe.“ řekla jsem a věděla že ten někdo mě pozoruje, že je stále tam.
Posunula jsem se ještě víc na okraj…
„Ne!“ křikla ta osoba, byl to mužský hlas, povědomý, ale nevěděla jsem odkud.
„Vidím tě. Dojdu si pro tebe.“ řekla jsem sebevědomě, hlas se už neozvala.
Teď nebo nikdy, řekla jsem si a rukama se odstrčila. Chvíli jsem padala volným prostorem a nakonec lehce přistála
na zemi.
„Pěkně!“ řekla jsem užasle a zvedla jsem hlavu.

 
„Neutečeš mi, najdu tě.“ řekla jsem a udělala několik kroků.
„Vidím tě, stále. Neutečeš.“ řekla jsem potichu a i přeš to, že jsem byla přes sedmdesát metrů od stromů, uviděla
jsem tmavou postavu a s a každým krokem jsem lépe a lépe rozeznávala její tvář – byla mi velmi povědomá.
„Znám tě. Nemusíš se schovávat.“ řekla jsem té postavě, ta se ovšem nepohnula ani o centimetr.
Už jsem byla dost blízko na to, abych postavu bezpečně poznala.
„Stále tě vidím… Edwarde Cullene.“ řekla jsem a udělala ještě pár kroků. Mrkla jsem a byl pryč.
‚Že bych šla za halucinací, přeludem?‘ ptala jsem se v duchu.

Další den odpoledne – pláž La push 

„Nečekala jsem, že bude taková zima…“ řekla Angela a zatřásla se.
„Taková zima zas není.“ řekla jsem a usmála se na ni. Rychle jsem z kufru vytáhla deku a přehodila ji přes Ang.
„Díky, moc jsi zlatá.“ řekla a zadrkotala zuby, přitáhla si deku.
„Není zač.“ usmála jsem se a vytáhla si z tašky termosku s horkou čokoládou – mňam. Jsem vybavená. Nalila jsem si
trochu do kelímku a vypila ji.
„Dáš si?“ zeptala jsem se Angely, vypadala, že by jí něco teplého bodlo.
„Co to je?“ zeptala se a podívala se na termosku.
„Horká čokoláda.“ řekla jsem s úsměvem.
„Jé!! Fakt? Super!“ řekla celá nadšená. Rychle jsem jí nalila, Ang hned natahovala ruce, přesně jako malé dítě, které
si chce sáhnout na novou hračku. Nad tím jsem se usmála.
„Stejně nechápu, jak můžou v téhle kose surfovat…“ poznamenala.
„To jsme na tom stejně.“ zasmála jsem se.

 
„Jdu se projít po pláži, chraň před ostatníma termosku, kdyby se někdo ptal je tam voda se šťávou.“ řekla jsem a Ang se tomu zasmála.
„Jasně, o čokoládě nikomu ani muk!“ řekla a ještě víc se zabalila do deky.

Ještě jsem jí zamávala a vydala se na průzkum. Pomalu jsem se procházela po pláži dál a dál.
Bylo příjemné, jak si vítr pohrával s mými vlasy.
Šla jsem dál a ani jsem si nevšimla, že se blížím ke skupince tří lidí. Po chvilce jsem vzhlédla a uviděla známou tvář.

„Jacobe?“ zeptala jsem se opatrně a jeden z nich se ke mně otočil.
„Bello, jsi to ty? Bella Swanová?“ ptal se nadšeně a já kývla.
„Co tu děláš?“ ptal se když mě objímal.
„Ehm.. du-dusíš mě!“ snažila jsem se mu říct.
„Promiň.“ řekl a poodstoupil.
„Jsem tu s přáteli. Jedni jsou někde v moři, zbytek je u aut.“ řekla jsem.

 
„Ehm, Jakeu. Představíš nás?“ zeptal se vyšší indián, mohlo mu být tak osmnáct. Na rozdíl od ostatních měl vlasy ostříhané na krátko.
„Bello Sam. Same Bella“ řekl otráveně.
„Čau Bello.“ řekl Sam a napřáhl ke mně ruku. A já ochotně napřáhla i mou.
„Bože.“ zašeptala jsem.
Už se mi to stalo zase, tohle já nechci! Viděla jsem okamžiky jeho života, já jsem viděla… viděla jsem ho proměnit se ve vlka. Velkého, nebezpečného vlka s černou srstí. Cítila jsem jeho pocity. Cítila jsem, jak se cítil když pobíhal po lese, bylo to tak rychlé.
Nechtěla jsem to vidět, ale nešlo to ovládat. Teď jsem se bála, bála jsem se vlkodlaka, který stál přede mnou a usmíval se na mě.

Rychle jsem vytrhla svou ruku a o pár kroků poodstoupila.
„Neubližuj mi. Prosím.“ zašeptala jsem a vyděšeně na něj koukala, stejně jako oni na mě.
„Co?“ zeptal se.
„Vím to, vím co jsi.“ šeptala jsem, věděla jsem, že on to uslyší, Jacob a ten druhý ne.
„Jak to…“ ptal se nevěřícně.
„Oni to ví?“ ptala jsem se. Věděla jsem, že pokud to neví, nemůžu jim to jen tak říct.
„Ne.“ řekl potichu.
„Co nevíme?“ zeptala se ti dva sborově.
„Nic.“ sykla jsem na ně.
„J-já, už bych asi měla jít.“ řekla jsem roztřeseným hlasem.
„Já… můžu ti to vysvětlit!“ zavolal na mě.
„Ne! O žádné vysvětlování nestojím, viděla jsem to.“ zavolala jsem na oplátku a co nejrychleji jsem utíkala pryč.

Lidi... udělejte mi radost a písněte komentík.
:D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 8. kapitola: