Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 54. kapitola

22.07.2010 (15:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 10928×

Mé zdraví… to mě zaráželo opravdu nejvíce. Kosti jsem sice měla v pořádku, modřiny už téměř zmizely, ale zdravá, jak jsem bývala normálně, nejsem. Moc dobře jsem si to uvědomovala a bála jsem se toho, protože to, co se se mnou dělo, nebylo dobré. Nebylo to ani bezpečné. Celé to bylo špatně, byla jsem z toho zmatená a nerozhodná… téměř bezradná, možná už trochu šílená.

„Jeden těhotenský test.“ Pořád mi ta strašná věta zněla v uších.

Bože, už ani nevím, jak mě to napadlo, jak mě to mohlo napadnout! Je to něco tak… šíleného. Možná jsem si jen nechtěla připustit, že mé nesmrtelné já to prostě vzdává, že když ochraňuji upíry, že výhody toho života prostě mizí. Ale být  těhotná, to taky není zrovna nejlepší. Ale mohla bych, vždyť jsem se s Edwardem… Ne!Přeci bych nemohla… není to možné, on je upír. Ne, to je blbost. To je šílená, naprosto nereálná blbost! Ničitelka těhotná s upírem, tohle by přeci nešlo, ne?

Proč já blbá tam vlastně jezdila? Proč jsem si ten test kupovala, když vím, že s Edwardem, jakožto s upírem, mít dítě nemůžu. Upíři prostě nemůžou mít děti. Už z toho všeho šílím. Vím, že to, jak se cítím, musí mít nějaké vysvětlení… nějaké reálné a mezi reálné tohle rozhodně nespadá. Proč takhle vyšiluju? A ještě k tomu s nějakým mystickým těhotenstvím, vážně vtipné. Prostě se mi nějak podělala moje super-imunita, svět se kvůli tomu nezboří. No tak jsem zvracela a jsem “trošku“ citlivější na vůně a jídla si samovolně mění chuť. To může být úplně normální, ne?

Protočila jsem oči s myšlenkou, že asi začínám být paranoidní. Jediná věc je špatně a já hned zmatkuji. Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Teda, ne, že by to nějak pomohlo…

Jen, co jsem zaparkovala v garáži, popadla jsem igelitku s mým alibi alias knihou. Nepotřebovala jsem, aby hned všichni věděli, co jsem byla doopravdy koupit. Navíc, kdyby to věděli a nakonec to vyšlo negativní, jak jsem očekávala, ještě by se mi vysmáli, že jsem doufala v kdo ví co. Upíři přeci nemůžou mít děti. A pro Rose by to taky nebylo zrovna nejlepší, nebylo to pro ni lehké to snést. Moc dobře vím, jak moc by si přála dítě, ale nemůže.

Zabouchla jsem po sobě s hlasitou ránou dveře. Teď už jistě každý upír v době věděl, že jsem přijela. S taškou přes rameno a s alibi v ruce jsem se vydala do domu.

„Ahoj, už jsem doma,“ řekla jsem, když jsem překročila práh. Další výhoda, když bydlíte s upíry – neničíte si hlasivky.

„Ahoj, Bello,“ zasmála se Alice a hned ve dveřích mě objala. Myslím, že upíři schopnost se jen tak někde objevit, mě nikdy nepřestane překvapovat.

„Ahoj,“ vydala jsem ze sebe přidušený zvuk. Když se Alice odtáhla, podívala se na mou tašku a zamračila se.

„Že ty jsi byla na nákupech a mě jsi o tom nic neřekla!“ řekla podezíravým tónem.

„Alice… koupila jsem si jednu knížku a ty tomu hned říkáš nákupy,“ zasmála jsem se a pak v rychlosti vyběhla schody a zamířila do našeho pokoje, ze kterého se linuly překrásné tóny klavírní skladby, kterou jsem neznala.

„Ahoj, lásko,“ zašeptala jsem a sedla si vedle něj ke klavíru; byl krásný černý. Edward mě místo pozdravu něžně políbil na ústa.

„Na to by se dalo zvyknout,“ odvětila jsem s úsměvem.

„Hraješ?“ zeptal se mě po chvíli, když si všimnul, jak se zájmem pozoruji klávesy.

„Hrála by bylo přesnější,“ pousmála jsem se a pak pokračovala „když Renée zjistila, že v baletu zřejmě nikdy dobrá nebudu, přihlásila mě na hodiny klavíru. V patnácti jsme toho nechala.“

Po pár vteřinách se Edwardovy ruce opět rozeběhly po klaviatuře a celým domem opět začaly znít ty překrásné tóny, málem jsem zapomněla, co jsem chtěla udělat, jako první.

„Musím si odskočit,“ zašeptala jsem spěšně a i s taškou, kterou jsem si stále pečlivě hlídala na rameni, přeci jen by bylo poněkud podivné, kdybych si ji s sebou brala “úmyslně“, takto to vypadalo, že jsem na ni prostě jen zapomněla, jsem vběhla do koupelny.

Vyndala jsem krabičku z tašky a bleskurychle rozbalila. Dávala jsem si pozor, abych s tím příliš moc hluku, zrovna teď jsem nepotřebovala pozornost.

Fajn, počůrala jsem to a teď mi zbývalo jen čekat, než se začnou objevovat proužky. Nebo spíše proužek, že test funguje a já těhotná opravdu nejsem. Snad… proč o tom vlastně pochybuji? Vždyť nemůžu být těhotná s upírem.

Sledovala jsem, jak se test začal zbarvovat do modra. Sledovala jsem, jak se první čárka zviditelňuje. Několikrát jsem zamrkala s myšlenkou, jestli vidím opravdu dobře, když jsem si všimla světlounce modré barvy – druhý proužek se stával výraznější.

„Ne!“ vykřikla jsem v myšlence…

Tohle nemůže být pravda, ne, tohle je špatně. Já nemůžu mít dítě, nemůžu… to nejde, ničitelka nemůže mít dítě s upírem, upíří nemůžou mít děti. Ne, ne, ne… tohle se nemělo stát.

Je to jen chyba, musí být. Určitě to nemá stoprocentní spolehlivost. A navíc, nejsem člověk, mohlo to reagovat jinak. To, to, určitě byl ten test chybným, protože jinak bych byla těhotná, což určitě nejsem.

Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo tohle – kdyby ničitelka mohla mít infarkt, mám ho.

Cítila jsem, jak se mi třese celé tělo, dýchala jsem zrychleně, no jako opravdu hodně zrychleně a tlukot mého srdce na tom nebyl o moc lépe. Cítila jsem, jak se mé ruce třesou a ač jsem se snažila sebevíce, nešlo to zastavit. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat, křičet radostí nebo začít vyšilovat. Absolutně jsem netušila, co mám dělat a byla jsem tak zmatená.

Neuběhla ani vteřina a z mého transu mě vyrušil zvuk mobilu. Stále jsem hleděla před sebe a pravou rukou ho bezmyšlenkovitě zvedla.

„Ano,“ zašeptala jsem do něj téměř neslyšitelně roztřeseným hlasem.

„Bello? Bello, řekni, že to jsi ty. Nevím, jestli mám dobré číslo… měl ho u sebe Embry a já netuším, který z těch papírů, které jsem našla u něho v kapsách je ten správný. Jo a jen tak mimochodem, to jsem já, Amanda… Však víš, ta co chodí s vlkodlakem,“ chrlila ze sebe až příliš nedočkavým hlasem. Moc dobře jsem si vzpomínala na můj sen…

„Jo to jsem já, však víš… ta co chodí s upírem,“ oplatila jsem jí, ale poněkud apatickým hlasem.

„S upírem? S Edwardem? Skvělé, že jste se dali dohromady! Sice je to upír, ale já mám co říkat, že? Hele a je tam někde? Chci s ním mluvit, musím mu pogr… Nebo radši ne,“ pořád mluvila tak rychle…

„Hele, nějaká akční, ne? Chováš se jako veverka na steroidech. Klidni se,“ neodpustila jsem se tu poznámku, když se mi ji konečně podařilo přerušit, ale zasmát jsem se tomu nedokázala, byla jsem příliš mimo.

„Já vím, že bych to kafe, jako Ničitelka, pít neměla, ale když ono je tak dobré…“ začala se rozplývat, jako malé dítě, které poprvé v životě ochutnalo zmrzlinu.

„Závišlačko,“ odvětila jsem spíše pro sebe.

„Hele, já to slyšela! No, ale to je jedno, budu dělat, že se to nestalo. No, ale teď k tomu, na co jsem se chtěla zeptat hned na začátku. Když ke mně přijela Lee, tvrdila, že problém s Rumuny se horší, tak je tam jedeme trochu umírnit. Přidáš se?“ zeptala se nadějně.

„J-já, já myslím, že nebudu moc. Promiň,“ ještě jsem zaslechla z dálky Embryho jásot… asi naši dali gól nebo co. Zavěsila jsem a sklopila oči k té malé věci, která mi právě ukazovala dvě čárky.

A dvě čárky znamenaly, že jsem… těhotná. Že čekám dítě, že ze mě bud matka… Matka.

Cítila jsem, jak se mi do očí vlily slzy, slzy štěstí. Pomalu jsem si vytáhla tričko a volnou rukou lehne pohladila sotva znatelnou vyboulinu. Kůže na ní byla tvrdá a chladná, ale to mě nezajímalo. Lehce jsem se usmála a ústy naznačila větu „ahoj, zlatíčko.“

Shrnula jsem si tričko a pravou rukou neslyšně rozdrtila onen test na prášek. Opatrně jsem se postavila, nohy jsem měla ještě značně vyklepané, nechtěla jsem spadnout, a proto jsem udělala pár pomalých krůčků, abych se ujistila, že jsem opravdu schopná jít.

Ještě jsem se sehnula pro tašku a vyšla z koupelny.

„Edwarde, j-já, musím ti něco říct,“ začala jsem a přesně v moment, kdy jsem  je vyslovila, tóny utichly a on stál vedle mě. Určitě poznal tu špatně skrývanou nejistotu v mém hlase.

Podívala jsem se mu do očí a pootevřela ústa, ze kterých však žádný zvuk nevyšel. Cítila jsem, jak se mi rozklepala kolena. Zkusila jsem to tedy opět.

„Já, já jsem… já jse…“ šeptala jsem, podlomila se mi kolena a místo Edwarda jsem viděla tmu.

…

„C-co se sta-lo?“ zašeptala jsem a mžourala do světla nade mnou.

„Omdlela si a nepodařilo se nám probudit tě,“ zašeptal Edward a pomohl mi se posadit.

„Bello, dělal mi starosti tvůj zdravotní stav… Když jsi omdlela, odebral jsem ti krev, abych se pokusil zjistit příčinu. Netušil jsem, jestli se mi podaří na něco přijít, ale chtěl jsem ti pomoct,“ začal Carlisle.

„A?“ zeptala jsem se poněkud nedůvěřivým tónem.

„Žádnou nemoc jsem u tebe nezjistil, ale přeci jen mě cosi zarazilo…“ odmlčel se , já už jsem věděla, co zjistil, ale ostatní zřejmě ne. Dokonce ani Edward, Carlisle si chránil myšlenky a tak mu a ostatním z rodiny nezbylo nic jiného, než trpělivě poslouchat.

„Ač jsem si myslel, že něco takového není možné… Bello, jsi těhotná.“

<< Shrnutí EPILOG

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 54. kapitola: