Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 51. kapitola 2/2

02.07.2010 (19:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2900×

Srdeční tep se mi zrychlil.

„Bože! Emmett!“ vykřikla jsem v myšlence a doufala, že nebude příliš pozdě.

To, co jsem viděla ve snu… to se nesmí stát, nemůže. On patří do rodiny, nemůžu ho nechat zabít.

„Ne!“ vykřikla jsem hlasitě a okamžitě vyskočila na nohy.

„Co se sta…“ chtěl se zeptat Edward, ale na jeho otázky nebyl čas.

„Kam šli na lov? Jak daleko od domu?“ ptala jsem se téměř s křikem.

„Esme tvrdila, že nanejvýš sedmdesát kilometrů od města někam na východ,“ vypadlo z něj a já na nic dalšího nečekala.

Jak nejrychleji jsem dokázala, jsem vyběhla z domu a zamířila lesem na východ. Co několik metrů jsem se rukama na setinu vteřiny dotkla kmenů stromů, abych mohla sledovat kudy běželi. Bylo překvapivě jednoduché soustředit se na obrazy, které se mi míhaly před očima a zároveň dávat pozor na cestu.

„Řekneš mi, co se stalo?“ řekl Edward, který se v okamžiku objevil vedle mě.

„Není čas, Emmett je v nebezpečí,“ odbyla jsem ho a dál se soustředila na rychlost svého běhu.

„Ale…“

„Jdi domů! Já to zvládnu,“ křikla jsem po něm, aniž bych se ohlédla.

„Nikam nepůjdu, nenechám tě samotnou po tom, co ti udělala Jane,“ odvětil rychle.

„Můžu tě ujistit, že ta… věc nemá zbraň,“ sykla jsem k němu a pak už na něj nepromluvila.

Musela jsem zrychlit, jestli ho chci zachránit. Musím, nenechám zemřít člena rodiny. Já svou rodinu ochráním, i kdyby mě to mělo stát život. Nemohu dopustit, aby jim někdo ublížil.

Musím ho zachránit, já jediná jsem viděla, co se má stát… Já jediná ho dokážu zachránit…

Snažila jsem se přinutit své nohy, aby běžely ještě rychleji. Cítila jsem tu ostrou bolest, která mi díky tomu, že jsem se pokoušela o nemožné, vystřelovala do svalů. Věděla jsem, že ji nesmím vnímat, nebo se jí nechat jakkoli ovlivnit, protože teď nezáleželo na mě ani na bolesti. Teď šlo jen o jediné a to zajistit, aby Emmett zůstal na živu a já zničila toho, kdo se ho pokusí, možná už pokouší, zabít.

Věděla jsem, že on proti útočníkovi nemá šanci a to to byl nejsilnější upír, kterého jsem znala. Ve snu jsem toho útočníka neviděla, ale pokud to je upír, tak musí být velmi silný. Ale já bych měla být silnější… doufám.

Bože, co jsem to udělala? Proč jsem si na ten sen nevzpomněla dříve? Kdyby se to stalo, Emmett nemusel být v nebezpečí… Neriskovala bych jeho život.

Musím se tam dostat co nejdříve, musím… tu věc, která ho napadla zabít, i kdybych za něj měla položit život.

Viděla jsem, že se blížím k místu, kde by měl být ale neviděla jsem, jestli již není pozdě.

Adrenalin, který jsem pocítila v žilách nebyl z touhy po zabíjení upírů… nic takového, tentokrát. Tohle bylo z touhy zachránit.

Pocítila jsem přítomnost lovce, avšak jeho myšlenky mi zůstaly skryty. Zřejmě velmi silný psychický štít. Na tohle mě Mary Ell chystala? Na souboj s někým, kdy nebudu moci číst jeho pohyby a útoky předem? Ona tomuto typu tréninku věnovala tolik času.

Spatřila jsem je. Nesledovala jsem lovce, netušila jsem, jestli je to upír, upírka nebo něco úplně jiného. Jediné, čemu jsem dokázala věnovat pozornost byl Emmett, který, očividně, neměl nejmenší šanci. Ležel na zemi a lovec se chystal zasadit ránu, tu poslední, tu smrtelnou.

„Ne!“ vykřikla jsem zoufale a nutila své nohy běžet ještě rychleji. Cítila jsem, jak se mi do oči snaží vehnat slzy z pocitu, že bych mohla ztratit člena rodiny. Nemohla jsem to dovolit.

Když jsem již byla několik metrů od nich, silně jsem se odrazila od země. Sotva půl vteřiny jsem letěla vzduchem a sledovala lovce, ze kterého jsem nyní udělala kořist. Ve vzduchu jsem předkopla nohy, abych měla dobré postavení pro útok.

Viděla jsem, jak přikládá ruce k Emmettově hlavě… Tohle nebyl upír, upír by použil zuby – jeho největší zbraň, vždy používá zuby. Tohle nebyl upír, tohle byla jedna z nás.

Dopadla jsem přesně na její tělo a tím ji odhodila o několik metrů dále. Ona tvrdě dopadla na zem, zatím co já jsem lehce přistála do dřepu.

Trochu jsem se napřímila, avšak jsem stále zůstávala z větší části předkloněná, zaujala jsem útočnou pozici. Ta… osoba, která nyní stála proti mně, taktéž v útočné pozici, přimhouřila oči a hlavu naklonila na stranu. Letmo jsem si prohlédla její vzhled. Havraní vlasy měla pečlivě zapletené do copu, který jí sahal po zadek. Obličej měla protáhlý a výraz v něm velmi naštvaný a nebezpečný. Ale ty oči… Ona musela být velice stará, mnohem starší než třeba Sandra. Ty její oči, ony byly tak zářivě zelené… téměř svítily. To se s mými nemohlo rovnat, protože čím starší, tím silnější, rychlejší… Pokud dojde na boj, nemám šanci.

„Tak drzá! A ještě k tomu na vlastní druh! Jak jen může! Tohle byla Rheina kořist. Ona neměla právo ji o ni připravit!“ syčela na mě a začala se kolem mě pohybovat tiše a ladně jako kočka, přesněji velmi nebezpečná kočka.

„Nedovolím ti zabít jeho, ani nikoho z jeho rodiny,“ sykla jsem k ní nenávistně a sledovala každý její pohyb.

„Ona to Rhei nedovolí? Proč? Chce je zabít sama?“ tázala se, tentokrát se zájmem. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Edward pomáhal Emmettovi na nohy, on na tom nebyl zrovna nejlépe.

„Oni nezemřou. Nikdo jim neublíží,“ řekla jsem silným hlasem, abych dala najevo, že to myslím opravdu vážně. Opět se o kousek pohnula a já se přizpůsobila jejímu pohybu, jak nejrychleji jsem dokázala.

„Ona je chrání? Proč? To Rhea nedokáže pochopit. Její druh má zabíjet stvůry, neochraňuje je. Ony mají být lovkyně. Tak proč? Proč ona stojí na straně nepřátel?“ ptala se na otázky, ale nedávala mi mezi nimi možnost k odpovědi… než stihla položit další, byla přerušena.

„Ona má jméno! Jmenuje se Bella, tak ji tak oslovuj!“ zavrčel Edward, který se i s Emmettem objevil vedle mě. Hned, jakmile jsem si uvědomila, že jim dokáže číst myšlenky, ihned jsem je zahrnula pod svůj štít.

„Rhea ví, že ona má jméno. Ví, že to je Isabella Marie Swan. Ale Rhea odmítá nazývat zrádkyni, která přešla na druhou stranu jménem. Pro Rheu nemá někdo tak slaboduchý jméno, nezaslouží si ho,“ řekla povýšeným hlasem.

„Já nejsem zrádce!“ křikla jsem po ní.

„Ona je ale chrání!“ odvětila stejným tónem a rozmáchla rukama.

„Vždy je budu chránit, nedovolím, aby jim někdo ublížil. I kdyby to mělo znamenat tvou smrt,“ téměř jsem zavrčela a popošla o krok blíže k ní.

„Tak hloupá. Ona Rheu zabít nemůže. Rhea může zemřít pouze pokud bude chtít!“ zasmála se.

„Ale když ti utrhnu hlavu, už ti nová nenaroste, že?“ řekla jsem chladně.

„Ona by se postavila proti svému vlastnímu druhu? Takřka proti své rodině? Jen aby ochránila ty… věci? No tak, ona se k Rhei může přidat. Můžou je zničit společně,“ nabízela.

„Oni jsou má rodina!“ zařvala jsem a přesně v ten moment se Rhea s úsměvem nachystala k útoku.

„Utečte!“ křikla jsem po těch dvou, kteří stáli vedle mě.

„Ne,“ začal odporovat Edward.

„Málem zabila Emmetta, proč si myslíš, že ty bys proti ní měl šanci. Prosím, uteč dokud je čas,“ žádala jsem tiše.

„Nechci tě ztratit,“ poslal mi myšlenkou.

„Já tebe taky ne. Prosím, jdi, já tě nechci vystavovat nebezpečí,“ odvětila jsem mu stejným způsobem.

„Ale takto se vystavuješ nebezpečí sama.“

„Bude lepší, když zemřu a já a vy budete žít… konec konců, zabít mě není nejjednodušší, když jsi naživu,“ poslala jsem mu další myšlenku.

„Bello, to nejde, nenechám tě tady,“ pomyslel si zoufale.

„Musíš. Dostaň se s Emmettem a ostatními do bezpečí. Zvládnu to,“ snažila jsem se ho věrohodně ujistit. Pak už neodpověděl.

„To celé je zbytečné. Rhea jí vidí do hlavy,“ zasmála se tiše a já cítila, jak mi vynechalo srdce. Můj štít nefungoval.

„A ani fungovat nebude. Jaká smůla pro ni. Jaké štěstí pro Rheu. A ona si ještě myslí, že se s Rheou  může rovnat. Ona je tak mladá, a když je mladá, tak je slabá. To Rhea je tisíce let stará. Vítězství má jisté,“ smála se tiše dál. Koutkem oka jsem zahlédla, že Edward s Emmettem zmizeli.

„Chceš se vsadit?“ sykla jsem k ní.

„Rhea se nesází! Jen vítězí,“ řekla odhodlaně a vyrazila proti mně v útočné pozici.

Běžela přikrčená, já se však narovnala a taktéž se s vraženým výrazem ve tváři rozběhla proti ní. Nemohla jsem ji dovolit, aby mi zabila rodinu.

„Opravdu se chce prát?“ zeptala se ještě jednou. Zřejmě jí bylo proti srsti napadnout někoho stejného druhu. Nedala jsem jí odpověď. Již byla naprosto zbytečná.

Silně jsem se odrazila od země, ve snaze uhnout jejímu útoku. Marně, ona věděla, že to udělám. Byla na to připravená a jakmile jsem byla nad její hlavou, chytila mě za nohu a praštila se mnou o zem. A ještě se mi smála.

„No tak, Bello! Soustřeď se sakra na boj!“ okřikla jsem se myšlenkou.

Ve vteřině jsem vyskočila na nohy a nyní jsem se nesoustředila na ochránění rodiny, jen na jediné… A to byl boj, který jsem měla vyhrát. Když mě Mary Ell cvičila, učila mě tolik různých způsobů, jak se dá zabít v boji… Měla bych si vzpomenout, musím.

Rukama jsem se bránila před jejími ranami, věděla jsem, že tohle nevydržím dlouho, byla tak silná, její rány nesnesitelně bolely. Při další z jejích ran si nekryla břicho a toho jsem využila.

Jediným, dobré mířeným kopem jsem ji poslala k zemi, ale má radost netrvala příliš dlouho. Ihned zase stála na nohou, byla ještě odhodlanější, než před tím.

Začala kolem mě kroužit… Jako sup, který čeká až se zvíře zhroutí vyčerpáním a zemře.

O několik únavných vteřin později se odhodlala a konečně začala útočit. Prvním útokům se mi podařilo vyhnout, snažila jsem se ji zasáhnout svými, ale marně. Byla rychlá.

Chtěla mi dát ránu do hlavy, která měla být smrtelná. Rukou jsem ji odrazila, otočila se a loktem ji praštila do nosu. Uslyšela jsem tiché křupnutí a následné bolestné syknutí.

Měla zlomený nos, to jí ale nezabránilo dál na mě útočit. Vyskočila jsem, abych uhnula její ráně. Jakmile jsem opět dopadla na zem, semkla jsem ruku v pěst a chtěla ji silně praštit, ta síla, kterou jsem do toho dala, by upírovi urvala hlavu, ale jí ne… Jí ne!

Ona mou ruku pevně chytila do své a sevřela ještě silněji. Slyšela jsem několika násobné křupnutí. Ona mi drtila ruku, doslova. Vyjekla jsem bolestí a z očí mi vyhrkly slzy bolesti.

Podlomila se mi kolena a ona mě pak druhou rukou srazila k zemi. Neměla jsem sílu se zvednout.

„Ona to vzdala tak brzo…“ zašeptala se smíchem a chytila mě za vlasy na hlavě. Vytáhla ji a pak silně praštila o zem.

„Ona je tak slabá,“ smála se dál.

Zrak se mi po nárazu rozostřil, ale přes to jsem viděla, jak se mi naklonila k hlavě.

„Rhea nechce zabít jednu z nich. Bytosti našeho druhu jsou velice cenné, nebylo by moudré, připravit svět o další z nich. Zacvičování nových je zdlouhavé. Proto ji Rhea nechce zabít.“

„Radši zabij mě, než je! Prosím,“ žádala jsem.

„Ne… Takovou radost jí Rhea neudělá. Ale chce, aby si zapamatovala, že nemůže být s jejími… věcmi pořád. Dříve nebo později je bude muset opustit, alespoň na pár okamžiků a až ten moment nastane, přijde Rhea a z mrtvých budou opravdu mrtví… navždy,“ zašeptala a byla pryč.

A pro mé oči nastala úplná tma…

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 51. kapitola 2/2: