Další je zde - 2. část 50. kapitoly! Moc se omlouvám, že jsem ji přidala až takto pozdě. Snad vám to vynahradím její délkou.
Opravdu Angela reagovala tak "klidně"? A jaké překvapení pro Bellu nachystal Edward?
16.06.2010 (08:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3510×
„Fajn, upír a ničitelka… krev, síla, rychlost. To všechno chápu, ale upír a ničitelka v jedné místnosti… není to divné, že se nepokusíte navzájem zabít?“
„No…“ zarazila jsem se. Ne, že bych si to nepamatovala, však právě naopak… Pamatovala jsem si to až příliš dobře. Byl to vyrovnaný boj, tehdy jsem ho chtěla zabít. Až to této chvíle mi věřila, ale teď se její myšlenky změnily.
„Ha! Ty sis vážně myslela, že jsem ti uvěřila! Snad sis vážně nemyslela, že bych ti mohla uvěřit něco tak – tak směšného? Teda, ale povím ti, že to byla ta nejhorší výmluva, kterou jsem kdy slyšela. Prý upír a ničitelka! Přesně, jako Angel a Buffy! A to pití krve, bože, tak to je dobré! Co mi řekneš příště? Že kamarádíš s vlkodlaky?“ propadla v hurónský smích, div se neskácela k zemi.
„No… s vlkodlaky říkáš?“ odpověděla jsem jí v myšlenkách, i když bylo jasně, že to nemůže slyšet.
Celou místností se stále nesl její poťouchlý smích
S Edwardem jsem si vyměnila zmatené pohledy a pak ji dál sledovala, jak se svíjí ve křečích od smíchu.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně. Angela se ještě s mírným smíchem narovnala, ale při pohledu na mě zvážněla.
„Jak sis mohla myslet, že bych uvěřila takovému blábolu. Každý přeci ví, že upíři a přemožitelky, nebo jak sis se to nazvala, neexistují. Žádné takové nesmysly, ty patří do pohádek. Byla bych nesmírně ráda, kdyby mi konečně jeden z vás řekl pravdu, protože váš… vzhled, ten není normální,“ řekla a tvářila se naprosto vážně.
„Tak já jí tady řeknu pravdu a ona mi nevěří?! Ještě se mi vysměje?! To jí připadám směšná? A ještě mě v myšlenkách nazývá bláznem. Snažila jsem se jí to říct šetrně, aby neuteka se křikem a ona mě má za cvoka! Chtěla znát pravdu, zná ji a myslí si, že je to jen výmysl! Jak jen může!“ zněly mé myšlenky a já cítila, jak se mi do žil vlévá adrenalin.
„Bells, klid,“ slyšela jsem Edwardovy myšlenky, ale byly příliš vzdálené.
„Pravdu? Opravdu chceš znám pravdu? Tohle je pravda, ale když mi nevěříš a myslíš si o mně, že jsem blázen, tak co kdybychom si dali názornou ukázku?!“ zasyčela jsem na ni s pološíleným úsměvem.
„Ó, tak to bych vážně chtěla vidět,“ zasmála se. Slyšela jsem, jak na mě Edwardovy myšlenky křičely, abych se uklidnila, ale prostě je nešlo poslechnout.
„Takže to má být souhlas? Chce důkaz?“ zeptala jsem se.
„Bello! Je jen člověk, uklidni se,“ posílal mi pořád dokola v myšlenkách.
„Chce znát pravdu, tak proč jí to nedopřát. Jinak nám neuvěří. Neboj se, já bych jí neublížila, ale nehodlám ze sebe dělat blázna, nenechám se od ní, od člověka, zesměšňovat,“ odvětila jsem prostě.
„Tak to jsem vážně zvědavá,“ řekla, ale v duchu nevěřila, že bych já „ta holka ze střední, která si hraje na, kdo ví co“ mohla dokázat něco mimořádného.
„No, ukázala bych ti přímo ‚mou práci‘, ale po ruce nemám žádného vhodného upíra, tak se budeš muset spokojit s něčím… méně náročným. Snad ti to nebudu příliš vadit,“ usmála jsem se na ni. Stále mi nevěřila. Kolikrát jí budu muset říkat, že pravdu již zná. „Stále mi nevěříš,“ zasmála jsem se tichým hlubokým hlasem.
„Věř, že nebude trvat dlouho a uvěříš. Hlavně si pamatuj, že ani já, ani nikdo jiný ti nechce ublížit. Jediné, o co se snažíme je to, abys znala pravdu. To jsi přeci sama chtěla. Byla jsi má kamarádka, chci, abys znala pravdu a řekněme, že v naší situaci, je to poněkud nutné,“ řekla jsem již poněkud kamarádštějším tónem. Ve tváři měla podivný výraz, ale nebála se, ani nebyla zděšená.
„Bello, já opravdu nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekl Edward, tentokrát již hlasitě, aby to slyšela i Angela.
„Chce znát pravdu, jinak nám neuvěří. Máme jen dvě možnosti, buď nám uvěří a bude o nás mlčet, nebo ji můžeme zabít rovnou… což nepřipadá v úvahu. Co mám asi dělat, jinak nás bude mít jen za dva blázny…“ zašeptala jsem zoufalou myšlenkou.
„Udělej to,“ odvětil a ve snaze podpořit mě se usmál.
„První den ve škole a hned se všechno kazí. Mám štěstí,“ postěžovala jsem si ještě v rychlosti a pak svou pozornost opět přesměrovala k Angele.
„Nekřič,“ upozornila jsem ji ještě v rychlosti a v duchu se ptala, proč nemohla jít učit někam jinam.
Lehce jsem kývla hlavou, abych dala Edwardovi znamení, že jdu na to. Koutkem oka jsem zahlédla, jak mi to oplatil.
Svou přirozenou rychlostí Ničitelky jsem doběhla k jejímu stolu a popadla první věc, která se mi zdála pro mou ukázku poměrně použitelná. Opět jsem se vrátila před ní. Nyní byla zmatená, velmi zmatená a nevěděla, co si má myslet. Tohle podle ní není možné, tohle přeci neexistuje.
To, co jsem držela v ruce, bylo naprosto obyčejné, ale k mému účelu to může posloužit opravdu dokonale.
„Měď, že? Jen obyčejné měděné těžítko, ale přes to je neobyčejně tvrdé. Člověk by s ním nepohnul, nedokázal by do něj udělat, nemám pravdu,“ zeptala jsem se, ale nečekala jsem na odpověď, k čemu by mi taky byla, že? Celou vteřinu jsem sledovala její myšlenky, potřebovala jsem dopředu znát její přesnou reakci… stále nevěřila.
„Ale já, nebo někdo z Ed… mé rodiny… jak jsem řekla, my nejsme lidé. Brzy tomu uvěříš,“ zašeptala jsem, položila si měděné těžítko do jedné dlaně. Nebylo ani příliš veliké, vlezlo se do ní akorát.
Chvilku jsem ho jen tak pozorovala a pak jej pevně sevřela v pěsti. Měď byla tak měkká a poddajná, i po tolika letech mé má síla stále překvapovala. Přeci jen se v mnoha ohledech tolik podobám člověku. Když jsem cítila, že se těžítko vytvarovalo přesně do mé dlaně, rozevřela jsem ji a ukázala k Angele, která ni to zůstala strnule zírat.
Po pár vteřinách se při drobném pohybu měď rozpadla na jemný prášek.
„Je to pravda. Tohle je skutečné,“ zašeptala poněkud nepřítomně.
„Chtěla jsi znát pravdu… Omlouvám se, že ses to musela dozvědět, vím, že je to těžké…“ odvětila jsem opatrně, nyní byla příliš rozhozená na to, abych ji zatěžovala detaily našich druhů. Řekněme, že kdybych jí zopakovala, že upíři opravdu pijí krev, odpadla by.
„Moje kamarádka… bývalá kamarádka, není člověk. A… on taky ne,“ řekla a pak ještě tiše zašeptala, „myslím, že omdlím,“ přesně s těmito slovy ztěžka dosedla do své židle. Přes Edwardovy myšlenky jsem slyšela její stále se zrychlující tep.
„Dýchej,“ řekla jsem ve snaze uklidnit ji. Ale ona se neuklidňovala, nechtěla žít ve světě, kde existují… bytosti, jako jsme my.
„Já… myslím, že se můžu znova stěhovat, vždyť jsem ještě ani nevybalila, že?“ šeptla roztřeseně. Chtěla jsem něco namítnout, třeba, že to není nutné… přerušila mě.
„Už kvůli Erikovi, přeci jen si vás taky pamatuje… já nechci působit potíže. Odstěhujeme se do několika dnů, zařídím, aby vás nepotkal. A teď běžte na další hodinu, ať to stihnete,“ řekla s posmutnělým úsměvem.
„Díky,“ nezmohla jsem se na nic jiného a pak společně s Edwardem odešla.
Po zbytek vyučování jsem byla zamlká. Koho by taky potěšilo, že kvůli tomu co je, vyhnal bývalou kamarádku z města, které se mělo stát jejím domovem. Zatížila jsem ji skutečností, že nežije ve světě, kde existují pouze lidé, zvířata a rostliny. Zavedla jsem ji do světa, ve kterém žije, pro ni a ostatní lidi, tolik nebezpečných bytostí. Opravdu jsem z toho nebyla nadšená, a abych řekla pravdu, byla jsem poněkud mimo. Vlastně si ani neuvědomuji, kdy jsem zamezila tomu, aby mi Edward dokázal číst myšlenky. Nějak mě to zřejmě minulo, ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Nereagovala jsem na otázky ostatních „dětí“ na mou minulost, zájmy a jiné podrobnosti mého života. Nedokázala jsem se soustředit na výklad učitele, a dokonce ani v jídelně jsem se nedokázala uvolnit, stále jsem před očima viděla její výraz, když řekla, že se odstěhuje. Tohle jsem nechtěla, ale copak jsem se mohla zachovat jinak. Po škole mě Edward dovezl zpátky k hotelu. Jízda byla klidná, teda pokud nepočítám ty nálety much, které se rozplácly o čelní sklo. Těch několik minut mi stačilo k tomu, aby ze mě opadly ty pochmurné myšlenku na Angelu. Teď tady byl Edward, můj Edward. Ač velmi nerada, musela jsem se s ním před hotelem rozloučit. Slíbil, že přijde, ale zvláštní bylo to, že se nezmínil kdy. Nijak jsem to neřešila, stejně jsem ještě měla plno práce. Musela jsem si sbalit věci, protože zítra se stěhuji… za rodinou a za láskou. Nikdy jsem si nepřála nic lepšího, a teď, můj sen se splní. Budu bydlet s ním, v jednom domě. To je krásná představa.
Lehce jsem se usmívala, ale ta bytost uvnitř mě hlasitě jásala radostí.
Lidkou rychlostí jsem prošla halou, vyšla několik schodů a za pár chvil jsem již stála ve svém pokoji, kde jsem se zarazila.
Na mé posteli ležela podlouhlá krabice ovázaná tmavomodrou stuhou. Na rtech se mi objevil úsměv, protože jsem si byla téměř jistá jejím odesílatelem. Sice jsem ještě netušila, co v ní je, ale byla jsem šťastná. Pomalu jsem došla až ke krabici a lehce z ní stáhla mašli. Opatrně jsem oddělala vrchní díl a to, co jsem spatřila před sebou, mi vyrazilo dech.
„Wow,“ vydechla jsem omámeně.
Já, nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Přede mnou ležely tmavě modré šaty zdobené stříbrnými kamínky. Opatrně jsem ten skvost rozložila na postel, byly tak krásné. Nehodily se ani na ples, ani pro normální příležitost. Dýchala z nich výjimečnost. Byly úžasné.
Lehce jsem po jejich látce přejela bříšky prstů, byly dokonale hladké a jemné.
Když jsem je chtěla zabalit zpět do krabice, všimnula jsem si malé obálky, která byla ve stejné barvě, právě jako ony šaty.
Když jsem ji otevřela, našla jsem v ní krátký dopis a dala se do čtení.
Obleč si je.
Vyzvednu tě dnes v devět hodin – mám pro tebe překvapení.
S láskou Edward
„Díky,“ pomyslela jsem si poněkud dojatě poděkování, které, k mé smůle, nemohl slyšet. Jakmile jsem si pečlivě složila a uložila šaty, pustila jsem se do původního plánu.
Byla jsem překvapená, jak dlouho mi trvá sbalit všechny věci, které mě Alice donutila koupit. Možná to bylo tím, že jsem stále odbíhala k oknu a mezi stromy hledala jeho obličej. Nepřišel… Chtěl udržet tajemství pro dnešní večer a já musela přiznat, že se opravdu těším.
S touto myšlenkou jsem začala systematicky pobíhat po celém pokoji ve snaze posbírat všechny kousky oblečení, které jsem si koupila. No, Alice tam byla se mnou, takže jich rozhodně nebylo málo.
Hodiny ubíhaly… Když se mi konečně podařilo nacpat všechno mé oblečení do kufru, minulost se, zdá se, opakovala. Opět bylo moc oblečení a malý kufr. Vyskočila jsem na jeho vrchní díl a snažila se ho zapnout. A kdo by to řekl, nešlo to. Proč je sakra tak malý?
„Sakra, zavři se už konečně!“ křikla jsem na něj, ale nepomohlo to. Třebaže je stejně inteligentní, jako tam ten, ale k čemu mi to je, když je zřejmě hluchý?
„Ještě se mi nepodaří tě zavřít, nadělám z tebe peněženky, tak se snaž! Kapišto?“ křikla jsem po něm první výhružku, která mě napadla.
Opět jsem si na kufr sedla a statečně se chytila zipu a ono to šlo. Mám štěstí, že mé kufry jsem inteligentní. Usmála jsem se.
„Já na zavírání svého kufru musela použít hrubé násilí, ale tomu tvému stačilo jen pohrozit a…“ zaslechla jsem v hlavě větu, kterou Mary Ell vyslovila při stejné situaci.
„Skvělé, Bello, můžeš si pogratulovat. Už slyšíš i hlasy mrtvých lidí,“ pomyslela jsem si poněkud znechuceně.
Konečně jsem měla zabaleno a má pozornost se opět přesměrovala ke krabici, která stále ležela na posteli. Sice jsem ještě měla čas, ale neodolala jsem. Vyndala jsem šaty, dala si je před sebe a postavila se před zrcadlo. Nemohla jsem si pomoct, ale v myšlenkách jsem si stále opakovala, jak jsou krásné.
Na nic jsem nečekala a oblékla si je. A musela jsem uznat, že mi slušely. Zašla jsem do maličké koupelny, chtěla jsem si udělat vlasy, ale nakonec jsem si je stejně nechala rozpuštěné. Ještě jsem se lehce nalíčila a šla opět do ložnice, kde jsem čekala do jeho příchodu. Cítila jsem, jak se mé srdce zrychluje, a nejde uklidnit. Ano, moc jsem se těšila, ale byla jsem nervózní, vůbec jsem netušila, co se bude dít.
Zbývala mi ještě necelá hodina. Moc dlouho… S nepříliš šťastným výrazem ve tváři jsem si sedla na postel, tak, abych měla dobrý výhled z okna. Nebe již bylo tmavé a objevovaly se na něm první hvězdy, kterým se podařilo proniknout mezi mraky. Sledovala tmavé mraky, které stále hvězdám zabraňovaly ukázat své kouzlo. Pluly po nebi tak rychle, zdálo se mi, že až příliš rychle. Ale bylo to krásné. Něco tak jednoduchého a zároveň tak dokonalého… dokonale uklidňující.
„Zítra se stěhuji!“ zajásala jsem po chvíli v myšlenkách… jako to dělám průběžně celý den.
Nemohla jsem se dočkat, těšila jsem se na Esme a Carlislea, protože jsem se za celou dobu, co jsem tady neviděla.
Na okamžik jsem zavřela oči a…
Dýchala jsem zrychleně, no jako opravdu hodně zrychleně, a tlukot mého srdce na tom nebyl o moc lépe. Byla jsem v nějaké místnosti, neznala jsem ji a nejspíše jsem v ní nikdy nebyla. Cítila jsem, jak se mé ruce třesou. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat, křičet radostí, nebo začít vyšilovat. Absolutně jsem netušila, co mám dělat a byla jsem tak zmatená.
Neuběhla ani vteřina a z mého transu mě vyrušil zvuk mobilu. Stále jsem hleděla před sebe a pravou rukou ho bezmyšlenkovitě zvedla.
„Ano,“ zašeptala jsem do něj téměř neslyšitelně roztřeseným hlasem.
„Bello? Bello, řekni, že to jsi ty. Nevím, jestli mám dobré číslo… Měl ho u sebe Embry a já netuším, který z těch papírů, které jsem našla u něho v kapsách je ten správný. Jo a jen tak mimochodem, to jsem já, Amanda… Však víš, ta co chodí s vlkodlakem,“ chrlila ze sebe až příliš nedočkavým hlasem.
„Jo to jsem já, však víš… ta co chodí s upírem,“ oplatila jsem jí, ale poněkud apatickým hlasem.
„S upírem? S Edwardem? Skvělé, že jste se dali dohromady! Sice je to upír, ale já mám co říkat, že? Hele a je tam někde? Chci s ním mluvit, musím mu pog… Nebo radši ne,“ pořád mluvila tak rychle…
„Hele, nějaká akční, ne? Chováš se jako veverka na steroidech. Klidni se,“ neodpustila jsem se poznámku, když se mi ji konečně podařilo přerušit, ale zasmát jsem se tomu nedokázala.
„Já vím, že bych to kafe, jako Ničitelka, pít neměla, ale když ono je tak dobré…“ začala se rozplývat, jako malé dítě, které poprvé v životě ochutnalo zmrzlinu.
„Závislačko,“ odvětila jsem, spíše pro sebe.
„Hele, já to slyšela! No, ale to je jedno, budu dělat, že se to nestalo. No, ale teď k tomu, na co jsem se chtěla zeptat hned na začátku. Když ke mně přijela Lee, tvrdila, že problém s Rumuny se horší, tak je tam jedeme trochu umírnit. Přidáš se?“ zeptala se nadějně.
„J-já, já myslím, že nebudu moc. Promiň,“ ještě jsem zaslechla z dálky Embryho jásot… asi naši dali gól nebo co. Zavěsila jsem a sklopila oči k…
S přerývaným dýcháním jsem se probudila.
„Fuj, to bylo hnusné!“ vypadlo ze mě. Ten sen byl tak opravdový… Prakticky se tam ani nic nestalo, ale bylo to takové… divné. Příliš živý sen, byla jsem si jistá, že to nebyl ‚jen‘ sen.
Již se mi párkrát stalo, že se mi mé sny vyplnily… třeba, když si pro mě přišla Jane, když jsem zemřela a ‚znovupovstala‘ v rakvi. Bože, znovupovstala – to je strašné slovo!
Otočila jsem se, abych se mohla podívat na hodiny, které vysely na stěně. Bože, už bylo devět, to jsem opravdu spala tak dlouho?
„Sluší ti to, lásko,“ ozval se ten nejkrásnější hlas u mého ucha. Jeho chladný dech jsem cítila na svém krku, který po té zasypal polibky. Otočila jsem se tak, abych mu viděla do očí, usmála jsem se a políbila ho.
„Ahoj,“ zašeptala jsem šťastně a ještě jednou ho s úsměvem letmo políbila. Byl dokonalý. Měsíční paprsky se odrážely od jeho upíří kůže, vypadalo to, jako by zářil. Bronzové vlasy měl v lehkém rozcuchu a na jeho tváři byl ten krásný pokřivený úsměv. Byl oblečený do bílé košile, která kontrastovala s černými kalhotami.
„Ahoj,“ zašeptal a než jsem se stihla nadát, nic jsem neviděla, protože mi přes oči zavázal kus látky.
„Edwarde?“ řekla jsem poněkud nervózně zatím, co jsem se snažila zorientovat pomocí zbylých několika smyslů.
„Má to být překvapení, spolupracuj,“ požádal mě Edward něžně.
„Tak dobře,“ usmála jsem se a snažila se vidět jeho očima; musela jsem uznat, že to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela, protože nebylo zrovna lehké přizpůsobit se dokonalému zraku upíra.
Edward mě ještě políbil a o vteřinu později jsem kolem sebe cítila silný vítr. Padali jsme, tedy spíš Edward vyskočil z okna se mnou v náručí. Ani jsem necítila dopad na zem, zdálo se to měkké a pak jsem uslyšela šum lesa, do kterého jsme se zřejmě právě dostali. Cestou mě několikrát políbit do vlasů, musela jsem se tomu tiše zasmát.
Vítr se zastavil a my byli na místě. Cítila jsem překrásnou vůni, růži a další květiny. Když jsem pocítila pevnou půdu pod nohama, Edward mi stáhl látku, která mi do teď znemožňovala vidět tu nádheru.
Na malém paloučku byla rozprostřena deka a okolí osvětlené tlumeným světlem lampiónků. To místo bylo dokonalé a vypadalo tak romanticky. V rohu deky byl košík, ve kterém bylo víno a sklenička, kdybych měla žízeň.
„Je to překrásné, co slavíme?“ zeptala jsem se naschvál. Chtěla jsem ho trochu poškádlit.
„To nemůžu své dívce dopřát krásně strávený večer?“ optal se a pomalu mě dovedl k dece.
„Já vím, že to má nějaký zvláštní důvod,“ usmála jsem se a dál dělala naprosto nechápavou.
„V tento den před sedmi lety…“ že by chvilka napětí?
„Jsem se tě pokusila zabít. To se mi nezdá jako důvod k oslavě… Přiškrtil jsi mě a pak jsem si zlomila zápěstí,“ řekla jsem a kroutila hlavou.
„A víc si nepamatuješ?“ zeptal se posmutněle a jeho pohled spadl ke špičkám bot.
„A pak jsi řekl, že jsem krásná a políbil si mě,“ usmála jsem se a své ruce obmotala kolem jeho krku.
„Miluji tě více, než cokoli na světě. Ani netušíš, jak jsem šťastná, že můžu být s tebou,“ zašeptala jsem.
„Taky tě miluji,“ odvětil láskyplně a políbil mě na rty. Vášnivě jsem mu polibek oplatila a přidávala na jeho intenzitě.
„Bells,“ zavzdychal mi do úst, a to pro mě bylo znamení, že můžu pokračovat.
Ani nevím jak, ale za pár chvil jsme se ocitli na dece… Milovala jsem ho, chtěla jsem ho. Stáhla jsem štít, aby mohl znát mé pocity, aby to nebylo pouze jednostranné.
„Taky tě miluji,“ poslal mi v myšlenkách… mluvit již bylo zbytečné.
Roztřesenýma rukama jsem se snažila rozepnout knoflíčky jeho košile, mohla bych ji roztrhnout, ale v čem by pak odešel, že? Nebylo to zrovna nejjednodušší, zvláště když nyní polibky zasypával můj krk. Když se mi ho podařilo zbavit košile, naskytl se mi pohled na jeho dokonalou vypracovanou hruď, která se v tlumeném světle zdála ještě dokonalejší.
Mé prsty začaly bloudit po jeho obnažené hrudi a mé rty prozkoumávaly každý centimetr jeho kůže. Koutkem oka jsem zahlédla Edwardův blažený úsměv a vteřinu po té, jsem se ocitla pod ním a naše jazyky se začaly proplétat v tanci plném vášně. Jeho oči, nyní černé touhou, láskyplně hleděly do těch mých. Nikdy jsem neviděla pohled, který by vyjadřoval více lásky než ten jeho. Něž pohled, mého anděla.
„Edwarde,“ zavzdychala jsem toužebně jeho jméno a polibky dál mu oplácela.
Když jsem jeho chladné rty pocítila na svém krku, jak putují níže a níže, zavřela jsem oči a užívala si tu rozkoš, kterou mi způsoboval. Po chvíli mě lehce nadzvedl, cítila jsem, jak mi rozepínal zip mých šatů. Zdála jsem se mu, oproti němu, příliš oblečená.
Tiše jsem se zasmála a opět se začala věnovat jeho rtům. Ve vteřině ze mě Edward stáhnul šaty a já se k němu ještě více přitiskla. Toužila jsem po něm, jako po ničem jiném. Cítila jsem tu touhu, která ve mně rostla, a nechtěla jsem mezi našimi těly nechat jedinou mezeru.
Edward se z mých rtů opět přesunul na krk a postupoval níže a níže přes dekolt k pupíku, a zase zpět. Proč mi to dělá, takhle mě trápit. Proč to prodlužuje…
„Prosím,“ zavzdychla jsem, když byl zpět u mého krku.
Mé ruce mu bloudily po zádech, chtěla jsem si vrýt do paměti každý kousek jeho dokonalé kůže. Za pár chvil jsem byla bez podprsenky, která před chvílí odletěla neznámo kam… a já ji měla ráda. Opět jsem byla pod ním. Líbal každý kousek mého těla a já slastně zavzdychala jeho jméno. Přetočila jsem se, abych na něm byla na pár okamžiků zase já.
Laskala jsem každý kousek jeho těla a své polibky směřovala níže a níže, zatímco se mé ruce přesunuly k jeho pásku. Netrvalo mi příliš dlouho a jeho kalhoty i s boxerkami letěly za ostatními nepotřebnými kousky oblečení.
Zase si mě přetočil pod sebe, hned na to se ozvalo roztrhnutí posledního kousku látky, který našim tělům bránil, aby se spojily v jedno. Touha ve mně neustále rostla…
Ještě chvíli líbal mé rty, poté do mě svou chloubou vniknul a já se zasténáním zarývala své nehty do jeho zad. První pohyby byly nejisté, ale pak naše těla zrychlovala své pohyby a začaly tančit tanec plný touhy a lásky…
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 50. kapitola 2/2:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!