Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 5. kapitola

30.11.2009 (21:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4156×

„Prosím tě, řekni co máme teď za hodinu a hlavně neříkej, že tělák.“ ptala jsem se Angely, mezi tím co jsem si schovávala dějepis.
„Tak fajn, já ti to teda neřeknu,“ řekla s úsměvem a pokrčila rameny.
„Čau holky, máme tělák! Konečně nějaká hodina ve které se nemusím učit na paměť žádná data, čísla, údaje a podobné blbosti.“ řekla Jessica, která se za námi zjevila jako duch a zavěsila se nám za ramena.
„Ona musela říct to příšerné slovo na T…“ povzdychla jsem si a moje nálada klesla někam k bodu mrazu.
„Budu hádat, nemáš ráda tělocvik.“ řekla Jessica, já si jen povzdychla a přehodila tašku přes rameno.

Po chvilce se nám povedlo prokličkovat mezi lavicemi, který už byly obklopeny studentky z vyššího ročníku.
Při cestě do tělocvičny jsme se ještě zastavily u skřínky Angela a následně i u mé.
Tašku jsem si hodila do skřínky, protože jsem si myslela, že ji nebudu potřebovat, tak proč se s ní tahat? Rychle jsem popadla tašku s oblečením a boty.

Asi po dvou minutách jsme se dostaly do šatny. Rychle jsem se převlékla do šedého  nátělníku a bílých tepláků, ještě jsem neměla ani zavázané tkaničky bot a už do šatny vlítla nějaká ženská, podle jejích slov jsem poznala, že jde o tělocvikářku. Byla to vysoká tmavovláska a vlasy měla pečlivě stažené do ohonu. Její hlas byl nepřirozeně chladný a velmi nepříjemný. S tou si asi rozumět nebudu.

Na příkaz slečny Whiteové, jak se představila, jsem si dovázala tkaničku a klusala do tělocvičny.

První jsme se seřadili do řady, pak jsme běhali kolečka – opravdová nudu, když učitelka usoudila, že jsme se patřičně protáhly dala nám pohov, za což jsme byly všechny vděčné.

„Tak dívky, dnes budeme dělat něco, co je velmi užitečné, ale doufám, že to nikdy nebudete muset použít. Dnes děláme základní prvky sebeobrany. Přihlásí se ty, co již někdy sebeobranu trénovaly nebo se ji učily v nějakém kurzu.“ řekla hlasem plným autority, poté nás přejela pohledem.

Jediná , ač trochu váhavě, zvedla ruku Angela a odůvodnila to slovy:
„No co, máma se o mě příliš bojí.“ zašeptala mi a pokrčila rameny.
„Výborně slečno Weberová, jelikož jste už sebeobranu dělala, pomůže mi demonstrovat ji ostatním.
No tak Angelo, nebojte se já vás neukousnu.“ řekla Whiteová a na svém, bude tomu říkat obličeji, se pokusila o něco se vzdáleně podobalo úsměvu a ruka při tom trochu zmateně gestikulovala.

Angela nasucho polkla a zmateně se podívala na Jessicu, nakonec přešla k učitelce na žíněnku.
„Představte si, že jsem útočník, chci vás okrást a tohle…“ vzala ze země kus dřeva „ je zbraň – nůž“
Angela kývla.
„Pokuste se mě zneškodnit tak jak vás to učili.“  řekla a pokrčila kolena, angela kývla.

Musím uznat, že bylo docela zábavné vidět Angelu ‚bránit se‘.
Angela ji rychle chytla za ruku, lehce přitáhla a kolenem zasadila silnou ránu do břicha.
Letmo jsem se podívala na ostatní holky – div na ni nezíraly s otevřenou pusou.
Učitelka se po Angelině ráně předklonila a tím Angela získala možnost vyrazit jí nůž z ruky.
Angela byla opravdu rychlá, učitelka stále předkloněná. Angela jí stále držela za ruku a druhou jí na ní zmáčkla nějaký bod* mezi palcem a ukazováčkem.
Obličej učitelky se zkroutil do bolestivé grimasy a uniklo jí tiché, přes to zřetelné vyjeknutím.
To muselo asi opravdu bolet. Poté jí Angela zkroutila ruku za záda, tím dostala učitelku na kolena.
To bylo opravdu zábavné, Ang ji pak přirazila na zem a kolenem znemožni vstát.
Po pár vteřinách Angela vstala a naše skupinka pozorovatelek uznale tleskala.
Ang se jen usmála a zařadila se zpátky k nám.

„Ty jsi nebezpečná, skoro se tě bojím!“ zašeptala jsem jí do ucha a ona se jen usmála.
„Díky.“ švitořila.

„To bylo skvělé, doufám, že jste vy ostatní dobře sledovaly.“ říkala Whiteová když se škrábala na nohy.
„Teď vás rozdělím do dvojic, každá si vezme jednu žíněnku. Bude zkoušet to co tady předvedla slečna Weberová a ne že si ublížíte! Můžete pro začátek použít volnou techniku.Nehodlám volat sanitku, tak si nevyškrábejte oči, nevytrhejte vlasy a podobné věci.

Takže Stanleyová s Weberovou, Mollorryová s Greenovou, Hillová s Cortniovou, Cullenová se Swanovou,…“ jen co učitelka řekla moje jméno otočila jsem se na mrňavou černovlásku, která už stála u mě.

„Ahoj jsem Alice.“ představila se, snažila se bát milá, ale na sympatičnosti jí to nepřidalo.
„Ehm… Bella.“ řekla jsem i když s mírným znechucením, představit se je přece jenom slušnost.
Pomalu jsem šla pro žíněnku a  Alice šla za mnou – jako ocásek. Otravné.
Pomohla mi dopravit ji na prostor, který označila Whiteová a pak si na ni stoupla, já následovala jejího příkladu.

„Chceš být… ‚ zloděj‘?“ zeptala jsem se, přišlo mi divné být pořád ticho.
„Klidně.“ řekla, téměř zazpívala jejím zvonivým sopránkem a ruku zvedla do vzduchu, aby naznačila imaginární nůž.
První jsem nevěděla co dělat a chvíli jsem jen tak stála na místě  a přemýšlela.
„Naval prachy!“ křikla po mě Alice a nakrčila obočí, snažíc se dodat scéně autentičnost.
„Fajn.“ řekl jsem. 

Najednou jsem zjistila, že moje noha sviští vzduchem, silně narazila Alici do ruky, která se pak rozevřela v dlaň – tím pádem náš ‚nůž‘ už ležel někde na zemi.
Ani ne po vteřině oděně Alice schytala ránu do břicha – jau, teď mě bolí noha.
Rychle jsem si přidřepla, natáhla pravou nohu a silně švihla zezadu.
Tím jsem Alici podrazila nohy a ona tvrdě dopadla na žíněnku.
Pár centimetrů nad krk jsem ji dala nohu, abych ji tím připevnila k zemi.
„Wow.“ vydechla jsem potichu. Pak jsem se jí podívala do tváře, v jejích očí byl strach a překvapení.
Teprve po chvilce jsem si uvědomila, co jsem to udělala.
‚Ne! Tohle nejsem já, nemůžu. Já jsem taková, že spíš než se do té holky trefím, podkopnu si omylem nohu a na zemi skončím já. Ne. takhle já se nechovám, co to se mnou je?!‘ myslela jsem si v duchu.

Pomalu jsem odstranila a natáhla k ní ruku.
„V pořádku? Vypadáš tak… mrtvě, jsi úplně bílá!“ řekla jsem a Alice se chytla mojí ruky, ta její byla jako led.
„Co bych dala za to, kdybych tak jen vypadala.“ řekla velmi, velmi potichu, zatímco se škrábala na nohy, ale já ji slyšela až příliš dobře.
„Co?“ zeptala jsem se nechápavě, Alice se na mě podívala a přimhouřila oči.
„Nic.“ zasyčela.

Pak jsme se vystřídaly, dostala jsem ránu do zad a Alice mě za ruku přehodila přes ramenu.
A tak jsem po chvíli skončila na lopatkách pro změnu zase já.
Budu mít modřiny – už to vidím.
‚Úůůů!‘ skučela jsem si v duchu.

Naštěstí tohle byla poslední hodina, rychle jsem se převlékla a chtěla jsem co nejrychleji vypadnout.
Ještě jsem vzala tašku ze skřínky, ani jsem se nenadála a už jsem vycházela ze školy.
Nechtělo se mi prodírat davem, který se vytvořil u dveří a tak jsem ho velkým obloukem obešla a zamířila si to k mému autíčku.

„… ona je jiná než ostatní, má lepší smysly, je silnější – o hodně silnější.“ hlas mi byl povědomí a tak jsem se za ním otočila, patřil Alici, ale ta ode mě stála nejmíň třicet metrů.
„Myslíš si že není … člověk?“ zeptal se jí ten bronzovlasý, ten Edward, jak o něm básnila Ang.
‚Ale jak to myslel, není člověk? Kdo není člověk?‘ ptala jsem se sama sebe.
„Já si nemyslím vůbec nic, jediné co vím je, že dnes při tělocviku – dělali jsme sebeobranu, položila mě na zem, ani jsem nemusela pomáhat. A ani nevidím její…“ Alice se podívala mým směrem a zmlkla, otočila se a zadívala se Edwardovi do očí a ten pak jen zakroutil hlavou.
‚Jak to jako myslela, nemusela pomáhat?“ nechápala jsem to, nechápala jsem nic a raději pokračovala k auto.

* doufám, že jsem tímtou, udělala jedné osůbce nesmírnou radost :D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 5. kapitola: