Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 49. kapitola

20.05.2010 (09:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3250×

Seděla jsem na posteli a sledovala dění za oknem hotelu. Sledovala jsem slunce, které vycházelo, ale silná vrstva mraků nedovolila těm zářivým paprskům, aby přes ni pronikly.

Měla jsem slunce ráda, ale to, že tady sluneční paprsky na mé kůži ocítím jen párkrát do roka mi nevadilo, ani nemohlo. Proto jsem tady, protože kdyby tady svítilo, nebyli by tady oni a já taky ne.

Ano, teprve vycházelo a já již byla vzhůru, nachystaná na první den v nové škole. Už to je tolik let, kdy jsem ve škole byla naposledy. Letmo jsem se podívala na hodiny, bylo půl sedmé… teprve. Byla jsem strašně unavená z nákupů s Alicí, tuším, že jsem jí i na chvíli usnula v autě. Tolik jsem se pak těšila na postel, ale k mé smůle jsem zjistila, že jsem tolik nervózní z „návratu“ do školy, že usnout se mi nepodaří.

Lehce jsem se pousmála a jen dál seděla před oknem, hleděla ven a sledovala východ slunce.

A minuty dál ubíhaly a já neměla co dělat, mohla jsem jen přemýšlet.

Poslední dny jsem byla opravdu šťastná. Získala jsem to, co mi tolik let chybělo, něco co jsem tak dlouho hledala a nyní jsem to našla. Podařilo se mi najít lásku, bez které bych nebyla schopná žít. Milovala jsem ho celým svým srdcem, které bude navěky bít jen a jen pro něj, nikdy nepřestane. Milovala jsem ho a přála si strávit zbytek své věčnosti po jeho boku, ale všechno má nějaké to ale a má situace nebyla výjimkou.

Zítra “oficiálně“ potkám zbytek jeho rodiny a i přes to, že dokáži číst myšlenky a z největší pravděpodobností i vidět budoucnost ve snech, tohle všechno mi je naprosto k ničemu… nedokázala jsem si představit, jak na mě budou reagovat. Když mě viděli naposledy, málem se mi podařilo zabít jejich rodinného přítele. Před tím jsem způsobila válku. Mají pádný důvod mě nenávidět, ale to já nechtěla. Doufala jsem, že mě přijmou mezi sebe i když jsem jim způsobila problémy a… jsem jiná. Když nikdy nebudu moct být upír jako oni, teoreticky jsem vlastně člověk, stále mi bije srdce. Člověk a žít s upíry? To zní směšně… snad to tak nebude doopravdy. Já chci získat rodinu, ne nepřátele, těch mám již dost. Chci přátele, kterým bych mohla věřit a mít je skutečně ráda.

Moc bych si přála, aby mi odpustili vše, co jsem jim způsobila a přijali mě do rodiny. Kéž bych věděla, jestli se to stane skutečností, nebo to je a zůstane mým přáním. Ale v první řadě se jim budu muset omluvit, nemůžu přece jen tak přijít mezi ně, pozdravit a jít dál… dělat jakoby se nic nestalo.

Tiše jsem si povzdychla nad představou, že nemůžu dokonale zapadnout do jejich rodiny. Já nejsem jako oni, nikdy nebudu. Jsem jejich přirozený nepřítel, ale… díky němu, díky upírovi, jsem nezemřela. Díky mé lásce k němu, té lásce, kterou on opětuje a za to mu nikdy nepřestanu být vděčná.

A minuty utíkaly dál, přestala jsem vnímat tiché tikání hodin a čas pod tíhou mých myšlenek plynul neuvěřitelně rychle. To jsem si ale uvědomila až, když jsem v zatáčce zahlédla Edwardovo auto. Slyšela jsem jeho myšlenky, těšil se, až mě uvidí.

Usmála jsem se, popadla tašku a rychlejším krokem vyšla z hotelového pokoje. Snažila jsem se příliš nespěchat, ale popravdě… nemohla jsem se ho dočkat.

S úsměvem jsem vyběhla hlavními dveřmi a zamířila si to přímo k němu. Stál tam a opíral se o své auto, vítr si pohrával s jeho vlasy, které byly v neposedném rozcuchu a s krásným pokřiveným úsměvem mě sledoval. Když jsem došla k němu, podívala se do jeho překrásných očí, který byly barvy tekutého zlata. Pak natáhl ruku, lehce mě pohladil po tváři a já se natáhla na špičky, abych ho mohla políbit. Cítila jsem se v jeho přítomnost tak šťastná, nic se tomu nikdy nedokáže vyrovnat.

„Ahoj,“ zašeptala jsem, když jsem se odtála a opět se mu podívala do očí.

„Ahoj, lásko,“ odpověděl, rychle obešel auto, aby mi otevřel dveře. Jen jsem se tomu tiše zasmála a nastoupila.

Netrvalo to příliš dlouho, po několika minutách jízdy jsem uslyšela obrovské množství myšlenek. Byly tak hlasité, bylo jich tolik a zasáhly mě tak najednou. Bylo to jako velmi silný úder do hlavy. Nebyla jsem zvyklá na takový počet lidí. Pod náhlým návalem hluku jsem tiše sykla a pevně k sobě semkla víčka ve snaze se soustředit, abych cizí myšlenky zahnala hluboko do mého podvědomí a nemusela jim věnovat takovou pozornost.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se znepokojeným tónem Edward.

„Jo, jen jsem nečekala takový příval myšlenek… zaskočilo mě to. Divím se, že tobě to problém nedělá,“ usmála jsem se na něj.

„Za ty roky už jsem si zvyknul,“ oplatil mi úsměv a pak pokračoval otázkou…

„Tak co? Jsi nervózní z nástupu na novou školu?“

„Popravdě… ano. Nikdy jsem nebyla ráda středem pozornosti a teď budu ta nová, která se přistěhovala za strýčkem, když její rodiče zemřeli. No, to bude zábava,“ řekla jsem.

„Bude to v pořádku. Nemusíš se ničeho bát, do týdne by se jejich šílenství mělo uklidnit,“ snažil se mě povzbudit s tichým smíchem a když jsem se podívala do jeho očí, musela jsem si přiznat, že úspěšně. Všechno bude v pořádku, když se mnou bude on.

Za nedlouho, mohlo to být tak sedm minut, jsme zaparkovali před školou, na jejímž parkovišti již postávalo bezmála sto padesát lidí, kteří se zvědavě koukali k Edwardovu autu a snažili se zjistit, co to s ním jede za osobu. Zhluboka jsem se nadechla v přesvědčení, že by mi to mohlo dodat odvahu… Odvahu, bože, já jsem ničitelka, zabíjím upíry as teď jsem nervózní z nástupu na školu.

„Holka, vzchop se!“ okřikla jsem se v duchu a poněkud odvážněji otevřela dveře, ze kterých jsem po té vystoupila. A… další nával cizích myšlenek typu co je to za holku a na můj vztah s Edwardem. Od většiny lidí na parkovišti – od ženského pohlaví – jsem schytávala pohledy, kterými by se dalo vraždit, protože Edward byl ten dokonalý, který byl jako jediný z té dokonalé rodiny volný a teď najednou jednu holku přiveze v autě. 

Ještě jednou jsem se zhluboka nedechla a společně s Edwardem zamířila k ostatním členům jeho rodiny.

„Myslím, že mě polovina školy nenávidí,“ zašeptala jsem k Edwardovi a tím narážela na nenávistné myšlenky, které jsme oba slyšeli.

„Kdybys byla na jejich místě, co bych dělala?“ zeptal se.

„Tak ty je ještě obhajuješ?“ řekla jsem a zaraženě se na něj podívala.

„Samozřejmě, že ne… jen se tě snažím uklidnit, lásko,“ zašeptal ke mně.

„Asi tě zklamu, ale dneska už mě asi neklidní nic,“ smutně jsem se na něj usmála.

„Ale to neznamená, že se o to nemůžu pokusit,“ řekl a v jeho pokřiveném úsměvu odhalil dvě řady dokonale bílých zubů. Jen jsem si tiše povzdechla a pokračovala k cestě za jeho sourozenci, vlastně ani netuším, proč zaparkoval tak daleko od nich… možná proto, aby se mi Jasper nepokusil utrhnout hlavu hned, jakmile vylezu z auta. Vlastně, Jasper se na mě opravdu nedíval obzvlášť přátelsky. Asi se začnu bát upírů…

„Ahoj,“ pozdravila jsem trochu nesměle a letmo jsem na ně pohlédla.

„Bello, musím uznat, že jsi borka! Kdybys viděla, jak se Peter tvářil, když jsi utekla… Seděl na zemi a stále si opakoval, že to není možné, že spí, že tohle člověk nedokáže. Konečně někdo, kdo ho trochu zkrotil, bylo to s ním k nevydržení. Jen škoda, žes do toho neobula ještě víc,“ řekl radostně Emmett s úsměvem od ucha k uchu a pak mě objal… málem jsem se udusila. I když možná nebude tak těžké zapadnout do jejich rodiny.

„Tak to jsem ráda, že tě těší, že jsem mu nespíš způsobila trauma, kterého se nezbaví do konce jeho existence,“ zasmála jsem se rozpačitě, když jsem pod nohama opět ucítila pevnou zem.

„Nikdy jsem ho neměl rád,“ zašeptal a spiklenecky na mě mrkl. Že bych získala spojence?

Oplatila jsem mu spiklenecký úsměv a pak přišlo na řadu „znovu přivítání“ s ostatními členy Edwardovy a nyní již i mé rodiny.

To, že jsem vlastně neměla být z čeho nervózní, jsem zjistila pozdě. Cullenovi jsou… no Cullenovi. Nikdy by se ke mně nedokázali chovat nepřátelsky, nebo s odporem… alespoň v to doufám. Všichni na mě byli až příliš milí a ani z jejich myšlenek a z pročtení myslí jsem nezjistila důvod, proč se chovají tak mile k někomu, kdo jim způsobil tolik problémů, k někomu, kdo by je byl schopen zabít. Věří mi a to je pro mě velmi důležité, toho si cením.

Po několika minutách stráveným příjemnou konverzací s nově získanými sestřenkami a bratránky jsem musela jít do kanceláře, abych si vyzvedla potřebné věci – mapku školy, rozvrh, kombinaci ke skřínce a další nesmyslné věci… Myslím, že jsem si právě vzpomněla, že jsem školu vždycky nesnášela, ale asi mám smůlu, že jsem si vzpomněla příliš pozdě.

„Co potřebujete, slečno?“  optala se hned tmavovlasá žena, jakmile jsem vešla do kanceláře, poupravila se své brýle.

„Jmenuji se Marie Rainbow, dnes mám nastoupit,“ oznámila jsem stručně a, podle mě, až příliš rychle.

„Oh, jistě, drahoušku. Váš strýc již vše zařídil,“ pohlédla na velkou kupku věcí, které ležely na jejím stole s lístečkem, na kterém bylo napsáno Rainbow a pokračovala „ a tady jsou vaše věci – učebnice, rozvrh, mapka školy, papíry, které mi odpoledne přinesete podepsané od učitelů, kteří vás budou učit. Máte skřínku číslo 239, kombinace k ní je čtyři doleva, dva poprava, dvacet pět doleva, třináct doprava a zpět na nulu,“ dořekla a zhluboka se nadechla. Jen jsem kývla a už jsem se chystala si zvednout své věci, ale všimnula jsem si jejího nesmířlivého pohledu, kterým na mě zaraženě hleděla.

„Vy si to nepíšete?“ optala se po chvíli rozhozeným hlasem, svraštěla obočí a na jejím čele se objevily značně hluboké vrásky. V myšlenkách pořád mlela o tom, že mě úmrtí mých rodičů příliš zdrtilo, nebo, že jsem úplně blbá.

„Ne, čtyři doleva, dva poprava, dvacet pět doleva, třináct doprava a zpět na nulu,“ zopakovala jsem svou kombinaci a zářivě se na ní usmála. Teď mě sledovala ještě nechápavěji, já jen popadla své věci a s tichým „nashledanou,“ jsem rychlým krokem odcházela a ji tam s velmi podivným výrazem ve tváři nechávala zkoprnělou stát. Jakmile jsem vyšla ze dveří, zasmála jsem se a pokračovala do přízemí k šatním skřínkám.

Rychlým krokem jsem procházela kolem ostatních, kteří mě od jejich skřínek se zájmem pozorovali a v myšlenkách se stále usilovně snažili přijít na to, co jsem zač a jaký mám vztah s Cullenovými… pardon, Rainbowovými a především s Edwardem… nad tím přemýšlela většina holek a to přesně ty, které mě viděly na parkovišti. A abych byla upřímná, štvalo mě to… hodně.

Když jsem konečně přes všechny ty knihy, papíry a složky zahlédla číslo své skřínky, s úsměvem jsem si oddychla a zakotvila těšně vedle ní, v rychlosti otočila zámkem podle pokynů, které jsem dostala v kanceláři a když se skřínka otevřela, s vydechnutím jsem do ní položila všechny věci a následně se je chystala přebrat.

Hned navrchu kupky ležel rozvrh hodin, kde jsem si hned našla, že první hodinu mám chemii. To jsem z toho, ale šťastná… U kolonky chemie bylo vepsáno jméno Clarissa Morganová.

Z hromady učebnic jsem si našla tu chemie, plánek školy a vydala se hledat učebnu chemie, která měla být v budově A kdesi vzadu v chodbě.

Stačilo mi jedinkrát pohlédnout do plánku a již jsem se dokázala plně orientovat ve škola. Rychlými kroky a s učebnicí v ruce jsem mířila ke dveřím učebny chemie, která byla nyní jen pár metrů od mě.

Do několika vteřin jsem tiše vklouzla do učebny, letmo si prohlédla všechny tváře uvnitř a posadila se do lavice, ze které na mě mávala Alice. Carlisle to prý zařídil tak, abych měla každou hodinu, alespoň s jedním z nich… z rodiny. Stále si na nedokážu zvyknout.

„Ahoj,“ zašeptala, ale více mi toho již neřekla, protože přesně v ten moment vešla do třídy učitelka a hned začala s proslovem, že se přistěhovala nová žákyně alias já.

„Mohla byste se nám všem představit?“ zeptala se a hlavou kývla, abych šla k tabuli a já poslušně poslechla… nechtěla jsem mít problémy hned první den

„Jmenuji se Marie Isabella Rainbow, ale každý mi říká Bello.  Přistěhovala jsem se z LA za svým strýcem, protože mi před měsícem zemřeli rodiče při autonehodě,“ chtěla jsem být stručná, a proto jsem to shrnula v kostce, jen abych už se mohla posadit.

Zbytek hodiny proběhl v klidu, nikdo na mě neměl zbytečné otázky… prostě normální chemie, kterou jsem celou prokecala s Alicí. Bylo jednoduché, já jí četla myšlenky a tichounce odpovídala, že by to opravdu slyšela jen upírka.

Další hodina byl zeměpis a tentokrát s Edwardem, který na mě čekal před učebnou chemie a společně jsem došli k další učebně.

Když jsem se posadila do lavice, zbývalo sotva pár vteřin do zvonění a když se konečně rozezněl školní zvonek, přesně v ten okamžik do třídy vešla ředitelka, která nám chtěla něco oznámit. Postavila se před katedru a zhluboka se nadechla.

„Profesorka Donowová odchází na mateřskou dovolenou a já bych vám chtěla představit profesorku, která za ni převezme její hodiny zeměpisu. Angela Yorkieová,“ oznámila a téměř vyběhla ze dveří.

„A sakra,“ sykla jsem k Edwardovi a hodila po něm zděšený pohled a on mi jen téměř neslyšeně zašeptal, že to budu v pořádku, že se to nějak vydrží, ale jeho myšlenky byly stejně panické jako ty mé.

E-ou?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 49. kapitola: