Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 45. kapitola

19.04.2010 (12:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3994×

Rychle jsem doběhla k domu, který byl opravdu prázdný.

„No tak, Bells. Nebuď zklamaná, oni nemusí trávit celu svou věčnost zavření v domě. Vrátí se,“ snažila jsem se uklidnit myšlenkou, která měla znít povzbudivě, ale v mé hlavě to spíš vyznělo zoufale.

Pomalu jsem vyšla po schodech, u dveří jsem se zarazila,ale nakonec jsem přece jen otevřela dveře a vešla dovnitř. Uvítala mě světle krémová chodba, jejíž zdi zdobilo mnoho obrazů. Celkově to vypadalo skvěle, vše bylo tak světlé a prostorné.

Ve váze v rohu byly černé růže, nechtěla jsem vědět, proč tato barva… radši. Musely mít nějaký zvláštní význam, nechtěla jsem znát důvod… něco mi totiž říkalo, že tím důvodem jsem byla já a má smrt, ale to jsem nechtěla. Podle nich jsem mrtvá, podle nich stále ležím v rakvi s nebijícím srdcem. Co asi udělají, když mě uvidí tady, živou a zdravou?

Pomalu jsem dál procházela domem, musela jsem si dávat pozor, nechtěla jsem jim po celém domě roznést hlínu. Byla jsem tak opatrná, jako jsem ještě nikdy nebyla. Proházela jsem menší halou, prohlížela si obrazy, které byly opravdu překrásné a skvěla ladily do interiéru.

Opatrně jsem vyběhla schody do patra a nakoukla do prvních dveří, k mému štěstí jsem našla přesně tu místnost, kterou jsem potřebovala. Koupelna…

Lehce jsem se usmála a vešla dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře, když jsem uviděla svůj odraz v zrcadle… no, lekla jsem se. Osoba, která na mě koukala, byla celá, od hlavy až k patě, od hlíny, vlasy měla zacuchané a šaty natržené a taktéž od hlíny. Nemohla jsem uvěřit, že ta osoba, jsem opravdu já. Chvíli jsem na ten odraz jen mlčky vyjeveně zírala, ale pak jsem rychle přiskočila k umyvadlu a zapnula teplou vodu.

V rychlosti jsem se snažila smýt všechnu tu hlínu z rukou a hlavně obličeje. Samozřejmě, bych se tady mohla osprchovat, ale bylo mi to proti srsti. Možná to bylo tušení, že by se mohli každou chvíli vrátit a když by někdo z nich vešel do koupelny… to by nemuselo dopadnout dobře. Při té představě jsem se otřásla.

Letmo jsem vzhlédla a podívala do zrcadla, stále jsem byla od hlíny, ale teď to už bylo bahno. A tak mi nezbylo nic jiného, než dál drhnout. Zajímalo by mě, proč, když se člověk vyhrabává z hrobu, proč se musí tolik zašpinit.

Po pěti minutách, jsem z mého obličeje a rukou dostala poslední bahno, chtěla jsem jásat. Byla jsem z toho opravdu šťastná, byla jsem v rámci možností čistá.

Vyšla jsem s koupelny s mírným úsměvem a vydala se na průzkum domu. Vše bylo podobně zařízeno, jako v jejich domě ve Forks, ale sedm let je sedm let, takže se Esme dala do modernizace… vypadlo to tady tak dokonale. Světlé barvy v kombinaci s tmavým dřevem, ten kontrast vypadal skvěle. Do půl hodiny jsem měla prošlý celý dům, nejdéle času jsem strávila v pokoji Edward… ehm, kdo by to čekal?

Nechtěla jsem trávit příliš času v cizím domě, zvláště ne tehdy, když o tom jeho majitelé nemají nejmenší tušení. Rychlejším krokem jsem vyšla z domu, zavřela dveře a posadila se na schody, nezbývalo mi nic víc, než čekat, než se vrátí.

Nemohla jsem se ani vrátit do hotelu, všechny mé věci, které jsem měla u sebe… peněženku, doklady, klíče o od pokoje, všechno měli u sebe Cullenovi, mohla bych si to vzít sama, ale pak bych přišla o výmluvu, proč jsem tady. A tak jsem čekala, nebyla jiná možnost.

Z domu jsem slyšela tikat hodiny, počítala jsem vteřiny, minuty…

Ještě to nebyla ani hodina a já uslyšela první myšlenky. Patřily Edwardovi, byl nejblíže.

„Není tady, ona tady není! Kam zmizela? To není možné, nemohla prostě zmizet!“ slyšela jsem, mohla jsem vidět to co on. Byl u mého hrobu, přišel mě tam navštívit a když uviděl tu spoušť, kterou jsem tam nechala… byl tak zmatený. Nedokázala jsem odhadnout jeho reakci, ale doufala jsem, že z mého návratu bude šťastný. Mělo by tomu tak být, alespoň podle toho, co bylo vyryto na náhrobním kameni.

Rychle jsem vstala a postavila se směrem, kterým šly jeho myšlenky. Musela jsem se soustředit, aby se mi nepodlomila kolena, která už byla teď dost roztřesená. Cítila jsem svůj tep, který se již určitě přehoupl přes hranici sto tepů za minutu. Jeho zmatené myšlenky byly čím dál blíže, nedokázal si vysvětlit takové množství mé vůně kolem.

A pak, když jsem ho zahlédla mezi stromy, mé srdce poskočilo radostí a já se na něj usmála.

Když mě uviděl, živou a zdravou, na malý okamžik se zastavil. Nedokázal tomu uvěřit, viděl mě umírat teď stojím několik metrů před ním. Několikrát zamrkal, byl zmatený a šťastný, jako ještě nikdy.

„Bello?“ zašeptal nevěřícně, v jeho hlase bylo cítit štěstí, radost a dojetí.

„Jsem zpět,“ zašeptala jsem a marně jsem se snažila zadržet slzy štěstí, které se mi vlily do očí. Na nic víc nečekal, přiběhl ke mně svou přirozenou rychlostí a sevřel mě ve své náruči.

„Jsi živá,“ zašeptal šťastně a jediné, co jsem vyčetla z jeho myšlenek bylo opravdové štěstí.

„Myslel jsem si, že jsi pryč. Když jsem tě tam viděl, umírala jsi, chtěl jsem ti pomoct, ale nedokázal jsem to.  A… byla jsi mrtvá, nebilo ti srdce,“ mluvil zmateně a odtáhl se.

„Nemysli už na to, je to pryč. Jsem tady,“ utnula jsem ho a zahleděla se do jeho očí barvy… onyxu?

„Já… když jsem tady přišla a vy jste tady nebyli, myslela jsem si, že jste na lovu, navíc svítilo slunce. Kde jste byli?“ zeptala jsem se poměrně zmateně.

„Podívej se za sebe,“ řekl mi myšlenkou a já to udělala.

Vteřinu po té, co jsem se otočila, se přede mnou objevil i zbytek rodiny, lehce jsem se na ně usmála a přejela je pohledem, ale zastavila jsem se u dvou nových tváří, jejich oči byly karmínově rudé a při prvním nádechu ztmavly. Z hrudi upíra se ozvalo hlasité vrčení…

Kdopak to je??

PS: Moc jste mě potěšili počtem komentářů u minulého dílu, takové číslo jsem ještě nikdy neměla. Moc děkuji, hodně to pro mě znamená.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 45. kapitola: