Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 43. kapitola

14.04.2010 (18:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3791×

„Nemůžu tě tady nechat, nemůžu riskovat, že tě opět ztratím,“ zašeptal zoufale.

„Musíš,“ řekla jsem bolestně.

„Slib mi, že mi neumřeš.“

„Slibuji,“ zašeptala jsem a byl pryč, zmizel v černé tmě lesa, byl pryč a to bylo dobře. Nemohla jsem riskovat, že bych ho a jeho rodinu opět zatáhla do něčeho, za co nemůžou.

A i kdybych ho nechala, aby mi pomohl, nebyla jsem si jistá, jestli bych ho po celou dobu dokázala udržet po štítem, ještě stále jsem ho nedokázala natolik ovládat. Nemohla jsem dopustit, aby mu Jane svých darem ublížila. Jediný, kdo dnes  může utrpět zranění, jsem já, toto je můj boj a můj zůstane.

„Jane, šťastná, že mě vidíš?“ oslovila jsem upírku, která stála v čele šestičlenné gardy a upírala na mě karmínové oči, které byly zality nenávistí. Chtěla jediné, mou smrt… Byla velmi odhodlaná a stejně tak i zbytek gardy, asi to byl ten zbytek, který přežil.

„Jsem si jistá, že víš, proč jsme přišli…“ řekla chladným hlasem bez emocí, na mou otázku se neobtěžovala odpovědět nahlas… natož v myšlenkách.

„No, předpokládám, že na čaj asi ne, co?“ odvětila jí stejným tónem.

„Tak mladá… a tak drzá,“ řekla, nyní to bylo znechucené.

„Tak stará… a tak dotěrná,“ oplatila jsem jí a usmála se na ni.

„Někdo by tě měl naučit, že dráždit upíry se nevyplácí,“ řekla vážně a já měla co dělat, abych nedostala záchvat smíchu, místo toho se mi jen cukaly koutky.

„Ale když mě to tak baví… Jen se na sebe podívej, přímo vybízíš k tomu, aby si z tebe někdo utahoval,“ zasmála jsem se, téměř jsem slyšela, jak jí ruply nervy.

„To si odskáčeš, ty malá mrcho!“ zařvala a k jejímu vysokému hlasu to znělo nepřirozeně.

„Tak už jsem pro tebe mrcha, jo? To jsem si polepšila, stoupla jsem na kvalitě,“ usmála jsem se na ni vděčně. Já vím, že bych na ni neměla být taková, ale když ona to je taková zábava.

„Zabiju tě!“ zavrčela na mě… Zase všichni můžou vrčet, jen já ne, to je tak nefér.

„Už se těším, bude to zábava… teda, když se ti to povede,“ zasmála jsem se a v ten moment na mě s hrozivým vrčení zaútočili… a všichni najednou.

Cítila jsem, jak mě naplňuje euforie, pronikala do každé buňky jeho těla, ten pocit se ničemu nevyrovnal a já byla plně soustředěná na boj… již bylo pozdě přemýšlet o vyhledání odborné pomoci, nejlépe psychiatra. Nejspíše bych pak skončila v vypolstrované místnosti ve velmi slušivé košili na zavazování v zadu,  třikrát denně by ke mně chodila moc milá paní a se slovy „buď hodná Belluška a spapej tu fialovou lentilku,“ by se mi snažila vnutit prášky.

„Je to tady,“ zašeptala jsem tiše a vyhnula se prvnímu z útoků… Dnes jsem si nechtěla hrát, chtěla jsem to mít rychle za sebou. Dnes nemělo cenu nic prodlužovat.

Na chvilku jsem se zastavila, chtěla jsem, aby přišli dřív. Neměla jsem náladu běhat přes celý palouk a snažit se chytit upíry.

Rozběhli se dva a další prozatím vyčkávali, pro svou příležitost. Jeden mě chytil za ruku a pevně stiskl, druhý už se drápal po mém krku. Tohle bude chtít rychlost. V setině vteřiny jsem si to celé promyslela a pak to ve vteřině provést.

Rychle jsem škubla svou rukou, kterou měl do teď v sevření světlovlasý upír, a místo toho jsem tu jeho chytila já a prudce škubla.

„Hups,“ řekla jsem lítostivě, když mu v ruce velmi hlasitě křuplo. Z jeho hrudi se ozvalo nenávistné vrčení, to mě, ale nezajímalo, já už mezi tím prováděla další část.

Odrazila jsem se vysoko do vzduchy, své ruce přesunula k jeho hlavě a noha jsem pevně sevřela hlavu tomu druhému. Ještě stále ve vzduchu jsem celým svým tělem škubla a po desetině vteřiny dopadla na zem. Ovšem ti dva upíři, už to byly jen kusy nehybného kamene a hlavy, které ještě před chválí držely na krku ležely o pár metrů dál.

Dva mrtví… pět zbývá.

Otočila jsem se na skupiny pěti upírů, kteří šli lidským tempem proti mně.

„Pět na jednu? Trošku přesila nemyslíte? Vždyť nemáte šanci,“ řekla jsem výsměšně.

„Zabijte ji,“ řekla chladně Jane.

„No, jasně. Dirigování… to ti vždycky šlo,“ řekla jsem zhnuseně a zachytila ránu, vysoké tmavovlásky, která až nepřiměřeně nahlas vrčena.

Podívala jsem se na její drobnou pěst, kterou jsem držela ve své a přitlačila, podívala jsem se do jejích očí a pak přitlačila víc, když jsem uslyšela praskání, vyskočila jsem, nohama jí přistála na ramena, chytila ji za hlavu a opět vyskočila. Ve vteřině se předala k ostatním tělům, která ležela na zemi.

„Ti upíři už dnes nic nevydrží… to si říkáte garda, teda, čekala jsem od vás víc,“ opět poznámka k Jane, která vztekem div nevybuchla. kdyby byla člověk, jsem si jistá, že by teď nabírala mírně nefialově barvu, roztomilé.

Tři mrtví… zbývají už jen tři.

„No ta, snad se nebojíte. Já vás přece neukousnu,“ pobízela jsem je, chtěla jsem ať zaútočí první a ani ne po minutě přede mnou leželo pět bezvládných těl… už zbývala jen Jane a já si její smrt hodlala pořádně vychutnat.

„Stále mě chce zabít? Sama proti mě nemáš šanci,“  zeptala jsem se a pomalu kolem ní začala kroužit, jako lovec… ona byla kořist, která neměla šanci na útěk.

„Já z boje nikdy neutíkám,“ vrčena na mě s nenávistí a sledovala každičký můj pohyb.

„Jsi tak naivní… Raději zemřeš v boji, než aby sis zachránila svůj život útěkem. Možná bych ti mohla doporuč nějakého psychologa, ale na to už je nejspíše pozdě, že? Když do dvou minut budeš mrtvá,“ řekla jsem tiše a udělala krok dopředu.

„Znám tě teprve pár minut a už tě z celého srdce nenávidím!“ sykla ke mně.

„Srdce? No fakt, Ty nějaké máš?“ zeptala jsem se a v údivu vykulila oči.

„Hnusíš se mi,“ zašeptala a vrhla se mým směrem s jasným úmyslem, chtěla mě zabít.

„Dávám ti poslední možnost k útěku,“ na chvíli jsem se odmlčela.

„Odejdi, nebo dopadneš jako ti ostatní!“ zasyčela jsem na ní a uhnula její  nepříliš dobře mířené ráně. Nebyla moc dobře trénovaná, vždy spoléhala jen na svůj dar.

„Skončit jako ostatní? To si nemyslím. Aro mě za tebou poslal, abych tě zabila a já to hodlám splnit!“ vrátila mi stejně vražedným tónem a když udělala další výpad, pevně jsem ji chytila za krk. Neměla jsem v plánu, nechat ji na živu více než jednu minuty.

 „Řekni sbohem, Jane,“ řekla jsem k ní a ruce rychle na jejím krku ještě více sevřela.

„Sbohem Isabello,“ vydechla a já trhla, přesně v ten moment se ozvala hlasitá rána, byla jiná než trhání hlavy upírovi. Byl to výstřel ze zbraně.

Když se její tělo sesunulo k zemi, ucítila jsem obrovskou bolest v hrudi a v ústech cítila krev.

V rychlosti jsem se podívala k jejímu tělu, v její pravé ruce ležely kusy rozdrcené pistole.

A já si až teď uvědomila, že tohle celé bylo až příliš podobné, mému snu. Nechtěla jsem tomu uvěřit, tohle se nikdy nemělo stát. Měla jsem přijít za rodinou upírů jen abych zde mohla zemřít? Takhle to nemělo dopadnout, neměla jsem takto skončit. Možná to bude znít divně, ale já nechci umřít, nikdy jsem nechtěla. Proč jen jsem si to uvědomit tak pozdě? Proč jsem byla tak hloupá?

Rychle jsem si přetiskla ruku k hrudníku, nepomohlo to, protože když jsem se na ni podívala, stékaly po ní pramínky karmínové krve, mé krve. Na mém bílem tričku se vytvořila krvavě rudá skvrna a stále se zvětšovala, nezastavovala se. Cítila jsem neuvěřitelnou bolest. Příliš silnou, již bylo marné bojovat, již bylo pozdě. Byl to čistý průstřel plící, horšilo se mi dýchání a bolest se zvětšovala. Plíce se mi pomalu plnila krví.

Z posledních sil jsem se otočila, abych naposledy mohla pohlédnout do očí upírovi… kterého miluji. Věděla jsem, že tam bude i když jsem již neslyšela jeho myšlenky. Přece by mě nenechal umřít samotnou. Musel slyšet výstřel.

Pak se mi podlomila kolena a já se třesouc sesunula k zemi.

„Je mi zima, Edwarde,“ zašeptala jsem tiše.

„Bude to dobré, bude to dobré,“ šeptal a pohladil mě po vlasech, ale já věděla, že to nebude dobré, cítila jsem, že se blíží konec… brzy bude tady. Ale byl tady, byl tady… u mě i když mu má krev činila obrovské potíže. Nechtěla jsem mu ubližovat ještě víc, než už jsem to dokázala.

„J – já necítím nohy… ani ruce. Nenech mě odejít, já - já nechci u - mřít,“ šeptala jsem z posledních sil.

„Nechci u - umřít, ne - nenech mě umřít,“ snažila jsem se zřetelně vyslovit a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy bolesti.
„Bello, buď silná, já vím, že to zvládneš. Uzdravuješ se rychle,“ řekl  mi.

„Nezvládnu...“

„Donesu tě ke Carlisleovi, pomůže ti,“ snažil se mě  uklidnit a bral mě do náruče.

„Nepomůže, už je pozdě, moc pozdě. Edwarde já… já,“ snažila jsem se vyslovit, nešlo to.

„Co? Ty co?“ snažil se mi pomoct.

„Já, já m – mil…“a pak už jen tma a chlad… Nic. Byl konec.

  Poznámka autora: Ještě nekončím já jedu dál!

Ps: S její smrtí to myslím smrtelně vážně...

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 43. kapitola: