Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 41. kapitola

09.04.2010 (13:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3805×

Ano, je to tady… Dnes je uvidím, možná už s nimi budu i mluvit, kdo ví jak se to vyvine. Je docela pravděpodobné, že mě vyženou násilím, ne, že by se jim to povedlo, ale přece jen… asi mě nebudou mít příliš v lásce.

Co jim vlastně řeknu až je uvidím? Jaký mám vlastně důvod jezdit za nimi, jen kvůli jednoho dopisu? No, to bude zábava.

Když jsem minula ceduli, která mě upozdila, že jsem právě vyjela z Grand Rapids, nebála jsem se a sešlápla plynový pedál téměř k podlaze. Byla jsem tak nervózní, už jsem tam chtěla být, vidět je, mluvit s nimi, ale přesto jsem se bála… netušila jsem, jak na mě budou reagovat. Rozhodně bych s nimi nechtěla mluvit najednou, celá rodina naráz, z toho bych se asi složila, nejspíš bych asi utekla a oni by si ze mě do konce mé existence dělali srandu, že jsem ta nejustrašenější Ničitelka, co  kdy chodila po planetě… možná i po mé existenci by s tím nepřestali. Holt upíří paměť, pamatovali by si to věčně a to jim nesmím dovolit, takže utíkat se nebude.

„Ááá, ještě hodina,“ řekla jsem otráveně, když jsem se podívala na hodiny. Původně jsem si myslela, že mi to uteče rychleji. No, nezbývá mi nic jiného než čekat, než budu na místě.

Právě bylo sedm hodin, třicet šest minut ráno… Kdy jsem vlastně naposledy spala, kdybych si tak dokázala vzpomenout, no, ono to je vlastně jedno, když neusnu za volantem, bude vše v pořádku a já se nevybourám.

Povzdechla jsem se a dál se věnovala řízení. Takže, je půl osmé, to znamená, že do Virginie bych se mohla dostat tak v půl deváté a než tam najdu školu, u které Cullenovi pravděpodobně budou, mi bude trvat tak patnáct minut… to už budou nejspíše ve škole, aspoň se mě nepokusí sežrat hned na místě, teda, ne, že bych jim chutnala.

Oni tam sice nebudou, ale jejich auta ano. Dalo by se z nich hodně zjistit, kde bydlí, jestli někdo z nich trpí samomluvou, jakou požívá vodu do odstřikovačů… ne, počkat, tohle mi bude na… dvě věci. Hlavní je, že zjistím, kde bydlí. To  mi bude stačit.

Minuty ubíhaly a s nimi jsem míjela i další kilometry a těmi kilometry, jsem byla víc a víc nervózní. Stihla jsem se rozhodnout s kým si promluvím první… s Edwardem, musím se mu omluvit za to, jak jsem se k němu chovala, za všechno a taky bych se asi měla zmínit o obnovené smlouvě… Aspoň něco jsem napravila. Nechtěla bych, aby se už nikdy nemohli vrátit do Forks, aby mezi měniči z La push a Cullenovými zuřila válka do konce věčnosti. Na obou stranách by byly ztráty a já nechci, aby někdo z nich zemřel. To bych nemohla dopustit.

Zatřepala jsem hlavou a snažila se tyto myšlenky setřást, ale nebylo to tak jednoduché. A pak mi na mysl přišla jedna jediná otázka… Proč mi na nich vlastně tak záleží? Proč se vlastně táhnu přes celé státy, proč hledám rodinu, která mě nejspíše nenávidí, za to, že jsem způsobila válku? Proč jdu za někým, kdo o mě již nikdy nechce slyšet, za někým, komu má přítomnost způsobila tolik problémů? Za někým, koho jsem ranila, neomluvila se, vyhnala ho, ani jsem tehdy neřekla „sbohem“, jen „odejdi.“

Co když to vše dělám jen kvůli dopisu, který jsem si přečetla, jen kvůli popsanému kusu papíru, který mám složený v kapse. Znamená pro mě ten papír tolik. Jak je možné, že jediná rodina, rodina upírů, ve mně může zanechat tolik stop, že jedu tisíce mil, jen, abych se jim omluvila… pouhá výmluva to. Co mě k nim tak táhne, máme být nepřátele…

Já mám upíry zabíjet, nebratříčkovat se s nimi… Nemám milovat upíra.

„Miluji ho…“ zašeptala jsem tiše a nedokázala tomu uvěřit. Po sedmi letech, jsem byla schopna uvědomit si pravdu, kterou jsem v sobě tolik potlačovala, nepřipouštěla si, zahrabala ten pocit hluboko v sobě a… já zapomněla. Nevěděla jsem, jestli z toho mám být šťastná, nebo se bát. Porotce láska ničitelky k upírovi nikdy neměla a ani nesmí existovat.

Ale teď… teď už bylo pozdě něco zvažovat, příliš pozdě na rozhodování…

„Vítejte ve Virginii,“ uvítala mě cedule u cesty a já zajásala, jsem tady. Ano, jásala jsem, ale i o to více jsem byla nervózní, bála jsem se toho setkání a jejich reakce na mou přítomnost. Nemohla jsem uvěřit, že je uvidím… ještě dnes.

Cítila jsem, jak mé srdce zrychluje svůj dech, už bylo pozdě a já se nedokázala uklidnit. Jak s tímto rytmem asi budu vypadat před upíry? Uslyší to a to se rovná trapas. 

„Bože, už jsem z toho úplně mimo,“ povzdechla jsem si s mírným naštváním a zabočila doprava, protože z toho místa se na mě valilo množství různých myšlenek a to především studentů… hódně studentů. Masa studentů!

Tohle není Forks, kde byl počet obyvatelstva tři tisíce sto dvacet. Tohle bylo, alespoň dvojnásobně větší.

No, co nadělám… to místo si vybrali oni, já jen stopovala. Nic víc, jen hledala…

Když jsem z dálky zahlédla budovu školy, zaparkovala jsem, dál jsem již chtěla po svých, pro dnešek by bylo příliš nápadné parkovat tam autem… ještě by mě vehnali do školy.

Nikdo nebyl v dohledu, nemohla jsem se tedy prozradit a svou přirozenou rychlostí jsem vběhla do lesa, který se táhl až těsně ke škole. Zaběhla jsem dál do lesa, nemohla jsem riskovat, aby mě některý ze studentů zahlédl. A o pár vteřin později jsem se zastavila, bylo to asi dvě stě metrů od školního parkoviště. Les začínal hned u jeho okraje.

Zhluboka jsem se nadechla a lidem přirozeným tempem jsem se blížila k parkovišti. Byla jsem překvapená, že jsem se udržela na nohou, kolena jsem měla rozklepané, vlastně celá jsem se třepala jako osika. Nechápala jsem svou reakci, měla jsem být naprosto klidná, vážná… tak proč nejsem?!

Jen pár metrů, už jen pár metrů… Jeden krok, druhý, třetí a ještě pár dalších. Objevila jsem se na okraji lesa, dávala jsem si pozor, abych nebyla příliš nápadná – byla jsem schovaná za stromem a obezřetně prohlížela lidi na parkoviště. Netušila jsem, jestli ke štěstí, nebo ke smůle, ale přijela jsem v čas… podle hodinek mělo zvonit až za deset minut a studenti byli shromážděni na parkovišti… do lavic se jim nechtělo. Chápala jsem se.

Po několika vteřinách pozorování a hledání jsem zjistila, že svým zrakem je nenajdu… Bylo tam příliš mnoho lidí.

Zavřela jsem oči a soustředila se. Hledala jsem myšlenky určitých lidí, tohle mi vždy šlo, protože mě na to Mary Ell trénovala.

Bylo tady mnoho hlasů, slyšela jsem jich tolik naráz, křičely přes sebe, ale já je dokázala bleskově vyloučit, až jsem slyšela jen to, které jsem potřebovala a když jsem otevřela oči, můj zrak ulpěl na skupina nadlidsky krásných bytostí. Na „mých“ upírech.  Byli ještě krásnější, než si je pamatuji…

„Teď, nebo nikdy,“ zašeptala jsem ve snaze povzbudit se, ale nebyla jsem si jistá, jestli to pomohlo. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se pro vytvoření skuliny ve svém štítu.

„Edwarde?“ řekla jsem dostatečně hlasitě v myšlenkách. Mělo by to zabrat, podle toho, co jsem tehdy viděla v Edwardově mysli, vždy se automaticky otočil, když uslyšel své jméno.

A taky že ano, otočil se a mé srdce se rozběhlo šílenou rychlostí. Naše oči se střetly a já nedokázala smysluplně uvažovat. Přestala jsem se soustředit a štít se opět zformoval kolem celé mé mysli.

Jen jsem, zavrtěla hlavou a vydala se na zbabělý útěk, již jsem se do Edwardových očí, ve kterých se odrážely jeho pocity, nedokázala dívat a udělala jsem něco, co jsem udělat nechtěla. Zbaběle jsem utekla…

Rychle jsem utíkala lesem. Byla jsem ze sebe zklamaná, nedokázala jsem to, potřebovala jsem se uklidnit, vzchopit se, la když jsem doběhla na dohled svého auta, zůstala jsem zmateně stát na místě. U mého auta stál nějaký neznámí chlápek a on… se mi snažil vykrást auto? Auto ničitelky? Tak to si chlapeček věří… No, to, co teď zažije se mu asi moc líbit nebude.

Zmlátit x Nezmlátit

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 41. kapitola: