Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Je těžké... být jiná - 4. kapitola

28.11.2009 (09:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4191×

Rychle jsem se sepnula vlasy do nepříliš úhledného ohonu a opláchla si obličej.
Zkontrolovala jsem svůj zjev v zrcadle a když jsem konečně usoudila, že se dokážu vydat mezi lidi, seběhla jsem dolů do kuchyně.
Rychle jsem zapátrala ve spíži a vytáhla své oblíbené cereálie a nasypala je do misky, poté zalila mlékem. Misku jsem si postavila na stůl a chystala se udělat nějakou snídani i Charliemu.
Toasty  s arašídovým máslem by mu měly chutnat. Po dokončení jídla jsem je položila na talíř a ještě udělala kafe. I když opravdu nechápu, jak mu k barákovému máslu může chutnat. Při té představě jsem na znamení znechucení pokrčila nos.

Posadila jsem se na svoje místo a pustila se do cereálií. Po několika soustech jsem za sebou uslyšela vrznout podlahu tak jsem se ohlédla.
„Dobré ráno!“ zavolala jsem.
„Dóóbrré.“ zívnul.
„Nevzbudila jsem tě, že ne?“ zeptala jsem se, protože jsem se musela ujistit.
Charlie jen zakroutil hlavou a podrbal se na hlavě přesně tak, jak to dělají šimpanzi v zoo.
Tomu jsem se musela zasmát a Charlie se na mě podíval jako na blázna, což u mě vyvolala záchvat ještě větší. Charlie jen zatřásl hlavou, ale dál si mě nevšímal. Jen ze stolu popadl noviny a zasedl ke kafi a toastům.
‚Jak mu to sakra může chutnat?‘ ptala jsem se v myšlenkách a při tom dojídala poslední zbytky cereálií.

Rychle jsem umyla nádobí od snídaně a zašla si do pokoje pro tašku.
Když jsem scházela schody, nespadla jsem já, kupodivu, ale na zemi skončila pouze taška.
Rychle jsem ji zvedla a přehodila přes rameno. Šla jsem ke dveřím, cestou popadla bundu, kterou později použiji jako deštník. Ještě jsem se otočila na Charlieho.
„Ahoj!“ zavolala jsem a vyběhla ve dveří s bundou důmyslně přehozenou přes hlavu a bylo mi jedno, že jsem vypadala jako cvok.
Rychle jsem přeběhla k autu, věci si hodila vedle sebe, pak jsem nastartovala a nepříliš velkou rychlostí vyrazila do školy.

Jakmile jsem vjela na parkoviště, mou pozornost upoutaly dvě nádherná auta – stříbrné Volvo a Jeep.
‚Žeby někdo nový? Ale proč by nastupoval až teď?‘ přemítala jsem, ale nezastavila se, něco z těch aut mě odpuzovala a já nedokázala určit co.
Trochu nejistě jsem pokračovala do budovy.

***

Pomalu jsem šla po chodbě a čím dál víc jsem se blížila učebně dějepisu.
Popošla jsem ještě pár kroků, zatáhla za kliku a vešla dovnitř. Rychle jsem se rozhlédla a pak se vydala na volné místo vedle Angely.

„Můžu?“ zeptala jsem se potichu.
„Jasně proč ne?“ řekla s úsměvem a odsunula si věci, abych měla místo i na ty své.
„Dík.“ odvětila jsem a taky se usmála. Po pár vteřinách už jsem měla věci nachystané a do třídy vešla starší učitelka, která vypadala jako kulička.
Kolébavou chůzí se přesunula k tabuli a začala psát ‚Mrs. Greenwoodová‘.
Pak kecala něco o to, že nás bude učit dějepis a začala nudným výkladem o Aztécích.
To jsme probírali dost důkladně už na základce a tak jsem si mohla dovolit příliš nevnímat.
Po chvíli se ke mně Angela naklonila.

„Vnímáš to?“ zašeptala.
„Ne, ty?“ řekla jsem a při tom zavrtěla hlavou.
„Taky ne. Budeme kecat?“ ptala se a já kývla.
„Hmmm…už jsi slyšela o těch nových? Však víš, ti co dneska nastoupili.“  šeptala a při tom koukala na tabuli a opisovala zápis.
„Ne, neslyšela. Ty už jsi je viděla? A proč nastoupili až dnes? Vždyť škola začala už předvčerem.“
Chrlila jsem otázky a mezitím kreslila na volný papír tu postavu z mého snu.
„Jen z dálky, ale oni vypadají tak, tak… Však uvidíš sama na obědě.“ řekla a potichu se zasmála.
„To jsem se toho od tebe teda moc nedozvěděla.“ povzdychla jsem si.
„Jak se jmenují?“ zeptala jsem se a dál si kreslila.
„Aspoň něco co vím. Jmenují se Cullenovi a všichni jsou adoptovaní..“ řekla.
Měla jsem ještě několik otázek, ale neměla jsem šanci vyslovit je nahlas, protože nás vyrušilo zvonění a já si začala automaticky skládat učení do tašky.
„Podrž mi místo na obědě, jo?“ zeptala jsem se.
„Jasně, zatím čau“ usmála se a odkráčela.
Dala jsem si do tašky poslední věci a zamířila ke skřínce.

Pomalu jsem scházela schody, po té zahnula do šaten. Teď už rychlejším krokem jsem se prodírala davem směrem ke skřínce.Když se mi to podařilo, zůstala jsem stát na místě, neschopna nejmenšího pohybu a pouze sledovala tři osoby, které stály podezřele blízko mé skřínce.

Nejblíže ke mně stála malá černovláska s drobnou, štíhlou postavou podobnou skřítkovi. Její vlasy byly sytě černé a rozježené do všech stran. Držela se za ruku s vysokým, svalnatým blonďákem. Jeho oči byly barvy topazu.
‚Moment…. barvy topazu? Taková barva očí být přeci nemůže, ne? Jen hnědá, modrá, zelená a šedá, ale topazová? Divnéé! Možná má čočky, co já vím…‘ tím jsem zakončila svůj duševní monolog.¨
Poslední kluk byl o něco nižší než předchozí a taky hubenější, ovšem stejně svalnatý. Měl možná větrem rozcuchané, bronzové vlasy.

Vím co Angela myslela tím, jak je nedokázala popsat. Nemohla najít správná slova.
Oni byli až příliš krásní. Až nepřirozeně dokonalí. Se světlou pletí, krásnými vlasy…
To co mě zarazilo nejvíc, bylo to, že si byli tak podobní s osobou z mého snu, ale zároveň tak odlišní a navíc mi byli všichni příšerně nesympatičtí.
‚Ale jak může někdo někoho… téměř nesnášet, když ho viděl pouze jednou v životě?‘ ptala jsem se sama sebe.

Ani ne po vteřině jsem se vzpamatovala, nechtěla jsem na sebe poutat ještě větší pozornost.
Na prázdno jsem polkla a čelisti stiskla pevně k sobě, ruku v kapse od mikiny jsem zatnula v pěst.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a přímým, přesto pomalým krokem šla směrem ke skřínce.
Tu ovšem zatarasil ten s bronzovými vlasy.
„Ehm… Dovolíš.“ procedila jsem skrz zuby a přenesla váhu na levou nohu.
Ten kluk obrátil, naše pohledy se na vteřinu střetly. Jeho oči byly černé jako noc.
Viděla jsem jak zatnul čelist, jeho tělo ztuhlo a plynulým pohybem mě obešel a co nejrychleji odcházel, ta holka s jejím, asi, klukem ho následovali.

Když kolem mě procházel ten blonďák, uslyšela jsem něco divného, něco co se až příliš podobalo velmi tichému vrčení.
Rychle jsem se za ním otočila a zkoumavě přimhouřila oči.

Nakonec jsem se otočila ke skřínce a konečně si do ní hodila tašku a odklusala do jídelny.
Troufám si tvrdit, že jsem to zvládla v rekordním čase, sama pro sebe jsem se usmála a šla si k pultu koupit nějaké to jídlo. Vybrala jsem si zeleninový salát a šla si sednout k Angele, která se vrtala v rizotu a vypadala u toho opravdu směšně.

„Ale copak, nechutná?“ zeptala jsem se se smíchem a Angela vzhlédla.
„Když jsem si to kupovala vypadalo… chutněji.“ povzdychla si a otočila hlavu k dozadu.
Já se podívala stejným směrem a narazila jsem na stůl, kde seděli oni ještě s jednou holkou a klukem.
„Jsou divný…“ řekla jsem a nespouštěla z nich oči.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem Angela a otočila se zpátky ke mně.
„Ta mrňavá chodí s tím . Jsou sourozenci, sice adoptovaní, ale je to divné.“ řekla jsem.
„To je jejich věc, mě se zdají docela milí a slyšela jsem že Edward ještě žádnou nemá?“ řekla a spiklenecky se na mě usmála.
„Edward?“ zeptala jsem se nechápavě a určitě jsem vypadala jako to největší pako na světě.
„Ten krásný, dokonalý, úžasný!“ rozplývala se div neslintala.
„Jo, jasně.  Ale to jsou tak nějak všichni. Který?“ zeptala jsem se téměř bez zájmu.
„Ten s bronzovými vlasy.“ vzdychla. Já se otočila a zkoumavě se na něj podívala, ale rychle jsem se otočila zpátky na Angelu.
„Aby ses nám nezaláskovala.“ řekla jsem z úšklebkem a Ang místo odpovědi jen vzdychla.
„A já jsem si myslela, že ty jsi jediná normální…“ zakroutila jsem hlavou.
„Je to divné… oni jsou až příliš dokonalí. Jsou jiní...“ šeptala jsem.
„Co jsi říkala?“ zeptala se Angela s plnou pusou rýže, která se nápadně podobala křečkovi.
„Ale nic.“ vydechla jsem.

‚Ale stejně je to divné…‘ myslela jsem si a ten názor mi nikdo nevyvrátí.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké... být jiná - 4. kapitola: